Ondřej Prosický - K fotografování divokých zvířat patří pokora

1. Dobrý den, Ondřeji. Na začátek Vás poprosím o představení se našim čtenářům. Jak dlouho fotíte? Jak jste se vlastně k focení dostal?

Jmenuji si Ondřej Prosický a asi 10 let se s různou intenzitou věnuji fotografování divoké přírody ve všech jejích podobách. Od zvířat přes makrofotografii hmyzu a rostlin až k fotografii krajiny. S tím, že nejblíže mám k fotografování zvířat v jejich přirozeném prostředí. Že s fotoaparátem tíhnu k výše popsanému byla spíše náhoda než nějaký záměr. Přírodu mám rád odmala, kdy jsem se zajímal o zoologii, a i nyní, kdy mne živí i druhá profese, geologie. Cesty za přírodou, zejména po aktivních sopkách, mě přivedly do Střední Ameriky. Právě tam jsem poprvé vzal do ruky fotoaparát, abych mohl o přírodě něco publikovat.

Kolibřík skvostný, Savegre, Kostarika, prosinec 2010

Prvních roky mě vůbec nenapadlo, že bych se měl nějak profilovat jako “fotograf”. To přišlo až mnohem později.Tehdy jsem si uvědomil, že fotografování by mě muselo začít částečně živit. Protože to, co mě opravdu nejvíce baví a čemu bych se chtěl v budoucnu věnovat, s sebou nese poměrně vysoké finanční nároky. Vlastně mi nezbylo nic jiného.

2. Proč jste si vybral focení divoké přírody? Není to zrovna jednoduchá fotografická disciplína.

Protože mě to baví nejvíce a protože k tomu mám nejblíže. Podle mne neexistuje jiný zájem o fotografování, který by byl podobně obohacující. To, co jsem se o přírodě za ty roky při fotografování naučil, bych v žádné knize nenastudoval. Miluji ty chvíle, když se před mým fotoaparátem něco zajímavého děje a já se z toho mohu učit a na fotografiích to představit druhým. Neexistuje jiné fotografování, které vás uspokojí a potěší, i když se vrátíte domů bez jediné fotografie. Celé je to navíc umocněné dobrodružstvím, že i když jdu ven s jasným záměrem co fotografovat, nikdy přesně nevím, co se nakonec povede. Pokaždé je to přírodní divadlo bez jasného scénáře.

Vlha pestrá, Púchov, Slovensko, červenec 2009

Jednoduchá disciplína je to pouze za předpokladu, když tomu hodně obětujete. Obvykle to bývá čas, hodiny studia přírody, chvíle, které můžete trávit s rodinou, a v neposlední řadě pochopitelně i peníze. Musíte přijmout fakt, že pokud chcete v přírodě dokonale zpracovat sebezajímavější projekt, nikdy se vám to finančně nevrátí. To moc fotografů asi nezaujme. 

3. Máte velmi široký záběr. Fotíte v polárních oblastech i v tropech. Jaká jsou pro fotografa specifika různých oblastí z hlediska podnebí a počasí, které tam panuje?

Z mojí zkušenosti a z toho, co vidím u klientů na fotografických cestách a workshopech, mi přijde důležitější soustředit se raději na to, co má člověk na sobě, než řešit odolnost fotografické techniky. V extrémních podmínkám mě zatím technika nikdy nelimitovala, spíš jsem to byl já, kdo první odpadl. Nejednou se mi stalo, že mě při fotografování u oceánu vykoupala vlna, což třeba na Falklandách nebo v zimě na Islandu není nic příjemného, když pak máte být minimálně zbytek dne v mokrém oblečení. Přitom stačí tak málo, oblečení s membránou Gore-Tex.

Medvěd lední, Sjuoyane, Špicberky, Norsko, červenec 2012

Podobně v tropech. Před časem jsem kompletně vyházel bavlněné oblečení a používám merino vlnu v nejnižší gramáži. Během chladnějšího rána zahřeje a přes den chladí, nezpotíte se, triko ani po týdnu nepáchne, v batohu je lehounké. Co se týče oblečení na fotografování, bylo by toho na samostatný článek.

Tučňák magellanský, Saunders Island, Falklandské ostrovy, leden 2009

4. Jak se připravujete na své cesty? Podle čeho si vybíráte oblasti, kam vyrážíte fotit?

Obecně se snažím volit takové objekty, kde mám neskromný pocit, že zpracování tématu dokážu posunout někam dál než fotografové ze zahraničí přede mnou. Obecně se nyní většina fotografů hloupě pachtí za tím, co někde viděli, s nulovou snahou přinést na fotografiích něco nového. Místo aby tomu něco přidali, kopírují nápady i zpracování. Svoji roli při rozhodování u mne hrají i jisté preference. Některá zvířata mě zajímají více, jiná méně a to se u občas i v čase mění. Dříve jsem fotografoval téměř výhradně ptáky, nyní mě okouzlily velké šelmy. V neposlední řade si musím fotografování užít. Postávat někde na dřevěné terase s desítkami dalších lidí u medvědů na Aljašce nebo v koloně terénních aut, až se na mne dostane řada na pár lvů v Africe, mě příliš neláká. Ideálně se věnovat něčemu, čemu se s podobnou intenzitou ve světě nikdo nevěnuje. Příkladem mohou být kolibříci, kteří mě intenzivně zajímají od počátku mého fotografovnání.

Protože hledám témata nová, příprava bývá dlouhá. Začíná volbou vhodného období (hnízdění, říje, zajímavá roční doba), následují další dostupné informace o oblasti, studium chování zvířete, které chci fotografovat. Po rozhodnutí co, jak a kdy pak následuje objednání letenky, rezervace ubytování a auta, příprava itineráře a soupis vybavení, co bude pro cestu potřeba. Celková doba příprav mi trvá obvykle půl roku, kdy tomu každý den tak hodinu věnuji. Výjimečné není ani to, že se učím základní fráze v jazyce oblasti kam cestuji, protože nikdy nejezdím s cestovní kanceláří.

5. A co technika? Liší se nějak výrazně Vaše výbava podle toho, kam se chystáte?

Liší, ale vůbec ne výrazně. Jsou jen drobné nuance, kdy nahradím makrobjektiv kratším teleobjektivem s proměnným ohniskem, nebo zvážím, který ze širokoúhlých objektivů bude pro cestu nejvhodnější. Pochopitelně s přihlédnutím k tomu, co bude hlavní objekt zájmu a co chci do fotografií dostat. Někdy se mi nechce tahat se světelnými objektivy, když vím, že nebudu v temném lese, ale na sněhu a ledu. Proto mám i dvě pevná ohniska 400 mm, verzi f/2.8 i f/5.6. Pro lezení za kozorožci a kamzíky v Alpách pak volím ohnisko lehčí a příhodnější pro transport.

Kozorožec alpský, Gran Paradiso, Itálie, srpen 2012

Pro loňskou cestu za fotografováním medvědů ledních severně od Špicberk jsem řešil, zda vzít stativ nebo ne. Nakonec jsem jej nechal doma a ani jednou mi nechyběl. To, že mi byl zbytečný v motorovém člunu na moři, bylo logické, ale poměrně slušně jsem se bez něj obešel i na pevnině. Jedinou jistotou při cestách jsou vždy dvě těla fotoaparátu. Už se mi jednou stalo, že mi umřel fotoaparát při prvním snímku dva tisíce kilometrů od domova. Naštěstí jsem měl druhé tělo. Dokonce zvažuji (i díky tomu, že v přírodě i natáčím), že v budoucnu budou tři!

Medvěd hnědý, Kuhmo, Finsko, červen 2014

6. Můžete nám říci, jakou techniku používáte a která část Vašeho vybavení je nejvíc opotřebovaná? Tedy čím fotíte nejvíc? A čím fotíte nejraději?

Opotřebované nemám nic ani po intenzivním fotografování! Když jsem nyní po osmi letech prodával objektiv Canon EF 17-40mm f/4 L USM, klidně jsem jej mohl vydávat za nový, byl bez jediné známky používání. Možná je to tím, že “obracím každou korunku”, proto se k fotografické technice chovám hezky. Asi to někoho překvapí, ale nejvíce fotografuji objektivem Canon EF 100mm f/2.8 L Macro IS USM. Nejvíce fotek ale vznikne objektivem Canon EF 400mm f/2.8 L IS II USM. Nejraději fotím právě objektivem Canon EF 400mm f/2.8 L IS II USM, protože jej používám při tom, co mám nejraději. Je to takový můj mazílek, zázrak techniky a nejcennější neživá věc, co mám doma. U divokých zvířat jsem fotografoval se všemi teleobjektivy Canon, ale tento mezi nimi vyčnívá. Jedinečná je především jeho univerzálnost, kdy je i s použitím telekonvertoru Canon 2x III výsledný snímek jako z pevného ohniska při stejné délce. To je ideální pro daleké cesty, nemusíte toho tahat tolik, vystačíte si u zvířat s jediným teleobjektivem. 

Kolibřík ozdobný, Talparo, Trinidad & Tobago, leden 2014

Dále bych zmínil fotoaparát Canon EOS 1DX. Ne, že by byl pro fotografování divokých zvířat bezpodmínečně nutný, ale mám v archivu fotografie, které by bez jeho schopností neexistovaly. Přestože najdete v některých parametrech u konkurence fotoaparáty lepší, u Canon EOS 1DX je technika dokonale vyvážená. Nejvíce mě těší možnost používat vysoké hodnoty ISO bez toho, aby utrpěla kvalita fotografie. Je nutné si uvědomit, že opravdu divoká zvířata jsou aktivní před svítáním nebo v temných koutech lesa a tam se hodnoty ISO 5 000 - 20 000 občas hodí. Příkladem může být poslední cesta za medvědy hnědými do Finska, kdy většina fotografií vznikla v noci.

7. Co příslušenství? Je něco, bez čeho si nedovedete Vaši fotografickou výpravu představit?

Jednoho nenahraditelného pomocníka mám. Jedná se o telefon Apple iPhone 4S, který většinu dne používám především k jiným činnostem než k volaní. Sleduji aktuální počasí, přílivy a odlivy na pobřeží, směr východu a západu slunce, polohu objektů na noční obloze. Také v něm mám uložené všechny atlasy zvířat a rostlin, nahrávky hlasů ptáků, mapy, navigace, převodník všech měn nebo moji databázi pozorování. Je to i praktický fotografický zápisník, kde si pravidelně píšu poznámky v terénu. Protože jej používám intenzivně, jeden se už dva roky válí ztracený v písku u napajedla v Zimbabwe. iPhone totiž používám i jako slovník a v zápalu fotografování jej mohu snadno místo do přední kapsy fotobatohu pohodit jinam. 

8. Kolik na jedné výpravě nafotíte snímků a kolik z nich je použitelných? A jak data následně zpracováváte? Fotíte do RAWu, nebo také do JPEGu?

Což o to, použitelných bývá dost, ale těch výjimečných moc není. Snažím se mazat a to i ty použitelné, pokud mám pocit, že se opakuji. Zatímco jsem si před šesti lety z víkendového fotografování ledňáčků říčních nechal 100 fotografií, před dvěma týdny jsem měl z víkendu s ledňáčky fotografie dvě! Nároky na rezentovatelný výsledek mám už jinde, což mi poměrně výrazně šetří místo na disku a práci s daty při zpracování. Na fotografických cestách v zahraničí je to obvykle takto. Každý den vyfotografuji 5 - 30 GB, ze kterých ještě týž den 3/4 smažu. Doma obvykle z té čtvrtiny udělám půlku, tzn. osmina fotek mi zůstane. Z dvoutýdenní cesty pak zpracuji do Fotobanky u mne na stránkách 80 - 200 fotografií. Především proto, že se třeba jedná i o nový druh zvířete, který jsem ještě nefotografoval a chci jej mít v nabídce. Když už jsme u těch čísel, rekord mám 120 GB za šest hodin intenzivního fotografování medvědů ledních. Zpracovávání dat mě nebaví. Dokážu si představit smysluplněji strávený večer, třeba bych si mohl přečíst něco o přírodě. Z toho vyplývá i moje poměrně archaické workflow, které v nezměněné podobě používám od roku 2004, kdy jsem vyfotografoval poslední fotografii ve formátu JPG. Promazání fotografií Zoner Photo Studio 16 (z paměťové karty je to nejrychlejší), zpracování RAWů Canon Digital Photo Professional 3.13.45 (nejlepší a nejvěrnější barvy ze zrcadlovek Canon), další úpravy Adobe Photoshop CS6 (lokální úpravy, práce s vrstvami).

Slon africký, Chobe, Botswana, červenec 2012

Před půl rokem jsem si koupil program Adobe Lightroom 5, že jím většinu výše zmíněného nahradím. Snaha byla, ale nepovedlo se. Jak se říká, “starého psa, novým kouskům nenaučíš”. Adobe Ligtroom 5 používám jen v případech, kdy jsem přišel o kresbu ve světlech, nebo potřebuji shodně zpracovat více fotografií najednou. Do budoucna bych chtěl programu dát ještě jednu šanci, předpoklady má. 

9. Máte nějaký opravdu silný zážitek z focení divoce žijících zvířat, na který jen tak nezapomenete?

Zrovna před nedávnem jsem na podobné téma s kamarádem mluvil. Přestože jsem fotografoval zvířata po celém světě, včetně Arktidy nebo na jihu u tučňáků, spoustu výjimečných zážitků mám z tropů Střední a Jižní Ameriky, nejvíce mě naplňovalo zimní fotografování pižmoňů severních v norském národním parku Dovrefjell. V tom bylo přesně to, co mě na fotografování zvířat baví. Zajímavý druh, odlehlá krajina bez civilizace, extrémní meteorologické podmínky a především nejistota, zda skupinu pižmoňů opravdu najdeme. Navíc s jistým rizikem, pižmoň severní je nejnebezpečnější zvíře v Evropě. Tedy opravdová divočina, kdyby se něco stalo, najdou mě na jaře s táním sněhu. Z celého týdne v horách jsme nakonec viděli pižmoně pouze jeden den po dobu šesti hodin. Upřímně, za spoustou fotografií divokých zvířat, co vidíte na internetu, se nikdy žádné velké dobrodružství neskrývá. Ke každému druhu zvířete, které vás napadne, se pořádají zájezdy, kdy bydlíte v luxusních hotelech nebo na komfortní lodi. Podobnému se snažím vyhýbat, občas ale v oblasti jiné ubytování není.

Zajíc bělák, Dovrefjell, Norsko, březen 2012

10. Na čem aktuálně v souvislosti s fotografování pracujete, nějaká cesta, zajímavý článek, přednáška o přírodě nebo fotografická výstava?

Aktuálně mě nejvíce zaměstnává to poslední jmenované. Velká fotografická výstava o živé přírodě tropů ze všech koutů světa, kterou připravujeme společně s kamarádem fotografem Petrem Bambouskem. Výstava se jmenuje Terra Viridis a její premiéra bude ve Slovenském národním muzeu v Bratislavě. Vyčerpávající podrobnosti o výstavě jsou na stránkách www.terraviridis.cz. Kromě dalších dvou aktuálních výstav je jedna menší i u vás na prodejně v Holešovicích. Na zimu připravuji jednu vetší cestu za sněhem a ledem, kde nikdo z Česka s podobným zájmem nikdy nebyl. Zvířátka jsou tam atraktivní, ale netroufám si odhadnout, jestli všechno vyjde, proto zatím nebudu víc prozrazovat. Intenzivně mě zaměstnává také příprava podzimních fotografických workshopů. U počítače dopisuji článek a zpracovávám fotografie pro časopis Příroda - Wildlife o medvědech hnědých na hranicích Finska a Ruska. Ve volných chvilkách připravuji přednášku s fotografiemi o medvědech ledních na norských Špicberkách, kterou můžete navštívit na tradičním festivalu Kolem světa v termínu 22. – 23. 11. 2014. A právě v tuto chvilku jsem dobalil zavazadla na Šumavu, kam vyrážím s rodinou, ať si ji pořádně užiji. Rád bych se tam věnoval projektu s pracovním názvem Živá "mrtvá" Šumava, za kterým stojí Martin Tomáš. Projekt by měl na fotografiích představovat pro někoho nepřijatelnou pravdu, že nejlépe se zvířatům daří tam, kde si popadaných stromů vůbec nevšímáme.

Tukan hnedohřbetý, Dominical, Kostarika, prosinec 2010

11. Můžete na závěr poradit začínajícím fotografům, kteří by chtěli fotit divokou přírodu, jak začít? Na co se soustředit? Jakých chyb by se měli vyvarovat?

Nechci nikoho moc odrazovat, ale řeknu, jak to cítím. Podle mne je hloupost se tomu věnovat, pokud dotyčný zájemce nemá prioritně velmi kladný vztah k přírodě a hodně o ní neví. Vhodnější než studium fotografických technik nebo hledání ideálního teleobjektivu je navštívit knihovnu a něco si o přírodě přečíst. A když mám načteno, vzít dalekohled a nakoukat si to v terénu naživo. Platí, že k fotografování divoké přírody potřebujete spoustu informací a zkušeností, hodně času a dostatečně saturovaný bankovní účet. Z mojí zkušenosti je ale nejdůležitější něco jiného. Musíte opravdu chtít a přijmout riziko, že vyrazíte tisíce kilometrů s naplánovaným projektem a pak svůj hlavní objekt zájmu v pralese ani nenajdete. To se moc fotografů neodváží, proto se témata pořád kopírují a všechny fotky jsou stejné. Když cítím, že šance na atraktivní fotku je 10 %, je to pro mne už zajímavé.

Ara hyacintový, Barranco Alto, Pantanal, Brazílie, září 2011

Ideální je si zvolit jedno téma a tomu se věnovat intenzivně, jen tak fotografie získají nějaký přesah a mohou zaujmout i druhé. Hodně fotografů přírody chce především fotografie, je pro ně důležitý zejména výsledek a vůbec je nenapadne, že svým chováním mohou přírodě uškodit. Místo toho, aby představili něco, co může přírodě pomoci. Bohužel, byl jsem v několika případech náhodou svědkem toho, že fotograf v touze po fotografii odehnal rodiče potápek nebo terejů z hnízda jen kvůli touze po fotce. K fotografování divokých zvířat patří jistá pokora, znát hranici, kdy už bych mohl přírodě uškodit.

Ústřičník velký, Reynisdrangar, Vik, Island, březen 2013