Jak v případě kompaktů, tak i DSLR jsou snímače rozděleny na několik pomyslných zón, ze kterých se naměřená data zpracovávají. Takových oblastí mohou být jednotky i desítky. To záleží na konkrétním modelu fotoaparátu. Celoplošné měření (také označované jako poměrové, zónové, maticové apod.; anglicky multi-zone, matrix, evaluative) vyhodnocuje údaje ze všech těchto segmentů. Zpravidla nastavuje takové hodnoty expozice, aby snímek neobsahoval přeexponované oblasti. Fotoaparáty mají také základní databázi nejrůznějších světelných situací, a tak jsou schopny rozpoznat zdroje světla (které mohou nechat přeexponované). Jedná se o nejuniverzálnější a zároveň také nejsložitější vyhodnocování expozice, a přesné způsoby se liší dle výrobce. Toto měření je nejlepší pro většinu scén, a amatérům by mělo poskytnout nejvíce povedených záběrů.

Zonální měření expozice probíhá odděleně ve více částech snímku - zónách. Z naměřených hodnot se poté „složí" výsledná expozice. Výrobci se předhánějí v počtu měřících zón, způsobech vyhodnocování, apod. Protože žádné měření „neví", kde se nachází hlavní motiv, musí být „ošizeno". Na rozdíl od měření integrálního se zdůrazněným středem se o toto „šizení" stará elektronika fotoaparátu, a není jím zatěžován fotograf. Naměřené hodnoty jsou více různými způsoby upravovány, a výsledek je potom porovnáván s údaji vzorových snímků (několik desítek tisíc) uložených v paměti fotoaparátu

Komentáře