Petr Bambousek, garant šestého soutěžního kola: tlačítko DELETE tříbí vkus

Dobrý den, na začátek Vás poprosím o představení se našim čtenářům. Jak dlouho fotíte? Jak jste se vlastně k focení dostal?

K focení jsem se dostal asi před 13 lety. Už před tím jsem s focením koketoval, ale to bylo spíš nahlížení přes rameno někomu zkušenějšímu a pozvolné chápání vlivu clony na čas a tak. Připadalo mi to jako malý zázrak. Tehdy jsem měl pocit, že mi to hrozně jde, a na své fotky z první měsíční cesty do Kostariky jsem byl náležitě hrdý. No, dnes už na ně tak hrdý nejsem, přesto ta cesta sama o sobě znamenala skutečný zlom v mém životě. Až po uši jsem propadl kouzlu tropické přírody a to už ve mně zůstalo.

Proč jste si vybral právě focení divoké přírody?

Mně zvířata vždycky fascinovala a k mému životu odmalička patří. Bavilo mě o nich číst, prohlížet si encyklopedie a sledovat páteční Život v přírodě. Uměl jsem vyjmenovat skoro všechna zvířata z ilustrované encyklopedie Od agamy po žraloka. Jakmile jsem začal chápat vznik fotografie, bylo natočení objektivu směrem na zvířata jen logickým vyústěním.

Fotíte hodně v tropech. Jaká jsou pro fotografa specifika různých oblastí z hlediska podnebí a počasí, které tam panuje?

Hodně záleží na prostředí, kam se chystáte. Já se specializuji na focení v oblasti pralesů a myslím, že na člověka, který tam jede poprvé, čeká řada překvapení. Například u nás jsme zvyklí, že je hezké světlo zrána a v podvečer. V pralese buď není světlo žádné, nebo je ho příliš. Pro lidi, kteří byli zvyklí nastavovat doma ISO 800 jen v krajních případech, bude šokem, že v pralese je ISO 2500 často jedinou možností, jak zachytit alespoň něco. Stejně tak dusné počasí, ve kterém doma usedáme do stínu, je v tropech denním chlebem a je nutné se naučit fotit ve značném fyzickém nepohodlí.

Pověstná vlhkost je asi nejcitelnější po opuštění klimatizovaného letiště, to máte pocit, že na vás někdo chrstl kýbl s horkou vodou. Po pár dnech si na to zvyknete, ale na co se těžko zvyká, je skutečně pravidelný a vydatný pitný režim. Ač se to nezdá, při troše nepozornosti, snadno dojdete k naprostému vyčerpání. Občas slýchám, že pravý wildlife fotograf fotí u nás, kdo jezdí za fotkami za hranice, si jen ulehčuje život. Osobně nemám potřebu někomu dokazovat, že dokážu fotit českou přírodu, mě fascinuje příroda tropů. To je podobné jako kdyby lidé podsouvali válečnému fotografovi, že opravdová reportáž se dá udělat i na Matějské pouti. Je to zkrátka velmi specifický obor a má své výhody i nevýhody.

Jak se připravujete na své cesty? Podle čeho si vybíráte oblasti, kam vyrážíte fotit?

Příprava je podle mě naprosto rozhodující faktor celé výpravy. Pokud se chystám do zcela neznámé oblasti, kde jsem před tím nebyl, někdy trvá i několik let, než se ujistím, že mohu vyrazit. Mám doma velké množství knih a atlasů zvířat, beletrii prakticky nečtu. K dennímu rituálu patří, že si některou z nich listuji a představuji si, jaké by se daly udělat fotky. Kromě znalosti zvířat a jejich chování se také zabývám hlasovými projevy zvířat, zejména ptáků a žab. Při návratu do mých oblíbených destinací, jako je JV Asie nebo Střední Amerika, už si připadám jako doma. Dokážu rozeznat desítky ptačích hlasů a tím si představit, co se zrovna v mém okolí nachází. To je nesmírná výhoda.

Rád organizuji výpravy podle sebe, proto se jen zřídka vypravím do míst, kde už někdo z českých fotografů fotil. Naopak se těmto místům až úzkostlivě vyhýbám. Portfolio z notoricky známých destinací u mě nenajdete. Pokud jedu do oblastí, kde už některý z fotografů fotil, a vím, kde snímky pořídil, je pro mě samozřejmostí se těm místům snažit vyhnout. Dokonce to několikrát vyústilo i ve zrušení mých příprav, protože někdo tuto cestu zrealizoval krátce přede mnou. Zatím se mi daří hledat nové destinace a přispívat k novým pohledům na tropy, ale je mi jasné, že díky oblibě fotografování zvířat za hranicemi to nepůjde donekonečna.

A co technika? Liší se nějak výrazně Vaše výbava podle toho, kam se chystáte?

Když jsem fotil u nás nebo jezdil do tropů na otevřená místa, jako jsou mokřady, vystačil jsem si s poměrně levnou výbavou. Jakmile jsem začal fotit přírodu v pralese, okamžitě mi došlo, že budu muset „přezbrojit“. Do dvou let jsem přešel na full frame, kvůli schopnostem snášet vysoké ISO a všechny mé objektivy mají stabilizaci, protože jsem zvyklý hodně motivů fotit z ruky.

I když modely se v mé výbavě čas od času mění, ustálil jsem ji na dvou tělech - full frame a crop, a třech objektivech - širokoúhlý, makro a teleobjektiv. To je základní kostra mé výbavy, občas přidám nějaký objektiv pro zpestření, ale často se přistihnu, že jsem na ty tři základní objektivy tak zvyklý, že se musím nutit, abych využíval i ten doplňkový.

Jakou techniku aktuálně používáte a která část Vašeho vybavení je nejvíc opotřebovaná? Tedy čím fotíte nejvíc? A čím fotíte nejraději?

Mou aktuální výbavu tvoří Canon EOS 6D, Canon EOS 7D Mark II, Canon EF 300mm/2.8 IS, Canon EF 100mm/2.8 IS, Canon EF 16-35mm/4 IS. Nejvíc toho nafotím s EOS 6D v kombinaci s 300mm objektivem. Ten používám na široké spektrum motivů. Díky konvertorům 1,4x a 2x, s kterými má můj objektiv stále brilantní kresbu, mám vlastně tři objektivy v jednom. Po přidání mezikroužku 12mm je z něj navíc výborný „makroobjektiv“ pro focení plachých ještěrek, žab, nebo třeba vážek. Patřím k několika málo fotografům přírody, kterým EOS 6D dokonale vyhovuje. Má samozřejmě svoje limity, ale těm se umím cíleně vyhýbat, takže s ním nafotím okolo 90% všech svých fotek.

Co příslušenství? Je něco, bez čeho si nedovedete Vaši fotografickou výpravu představit?

Příslušenství mám tři krabice. Málokdy využiju všechno, ale nemám to srdce nechat něco podstatného doma. Můj batoh na cesty váží vždycky nejvíc, protože vozím spoustu „krámů“. Ale nezřídka jsou fotografové rádi, že jsem je vezl. Pro mě je nejužitečnější kus uříznuté karimatky, který jsem začal vozit s sebou i po Čechách a díky kterému už nemám při focení věčně mokrá kolena a zadek. Zdá se to jako malichernost, ale zjistil jsem, že určitá míra komfortu mi dodává víc prostoru na nápady. Když usedám na zem, nemám pocit, že mě pokoušou hned mravenci, pokud je vlhko, mohu na karimatku postavit batoh a chránit ho před bahnem, při klečení na kamínkách získávám řádově minuty navíc, někdy mi poslouží jako stínítko, zkrátka je to všestranný pomocník.

Kolik na jedné výpravě nafotíte snímků a kolik z nich je použitelných? A jak data následně zpracováváte? Fotíte do RAWu, nebo také do JPEGu?

Za 13 let jsem uskutečnil okolo 30 výprav, z toho většinou do tropů. Aktuálně mám na disku zhruba 650 GB fotek. Znám fotografy, kteří jsou to schopni nafotit za jednu cestu. Já průměrně vyfotím okolo 1000 - 2000 fotek, které za dva týdny pobytu přivezu domů. Tam probíhá razantnější selekce, kterou nezvládne víc než polovina fotek. Použitelných je celkem dost, možná okolo 100 snímků. Ovšem mám pocit, že jsou si motivem hodně blízké, a tak jich z cesty publikuji okolo 20-30. Většinou jsou tam tak 2-3, které jsou z mého pohledu nějak výjimečné. Často uvažuji o tom, že bych si v galerii nechal opravdu jen top výběr, to by bylo za ta léta okolo 60 fotek celkem. Pak mi ale přijde líto těch ostatních, a tak je tam mám také.

Vše fotím zásadně do RAW, JPG si dokážu v případě potřeby vyexportovat během vteřin. Zatím jsem však nenarazil na případ, že bych to kdy potřeboval. Moje workflow na úpravu fotek je na první pohled trochu složitější, používám Zoner na rychlé promazání zbytečností, Lightroom na komplexní správu fotek a úpravu RAW, pak fotku posunu do Photoshopu, kde jsem si navíc oblíbil práci s Nik Collection. Díky tomu, že fotek zpracovávám opravdu minimum a pečlivě vybírám, které se budu věnovat, nějak mě to nestresuje. Mojí snahou je, abych publikoval fotky, které jsou na první pohled odlišné od předchozích. Ze sérií vybírám zásadně jen jednu, i když technicky kvalitních mám třeba 5 dalších variant. Ty si nechávám na jiný způsob prezentace, jako jsou přednášky, články apod.

Máte nějaký opravdu silný zážitek z focení divoce žijících zvířat, na který jen tak nezapomenete?

Ano, je to setkání s levhartem v thajském pralese. Fotografie levhartů z Afriky jsou notoricky známé, i když ani tam nejsou vůbec běžní. Ale potkat ho v pralese je zkrátka naprostá rarita. Takové setkání má většinou několik stupňů. Levhart se mihne v lese a vy ani nemáte foťák. Levhart se mihne lesem a vy dokážete udělat puntíkovanou šmouhu. Při troše štěstí uděláte fotku, kde je levhart rozeznatelný. Když se štěstí unaví, po zástavě srdce zjistíte, máte sérii fotek, které zahrnují všechny popsané fáze a jednu, kterou můžete považovat za výjimečnou. A já si myslím, že něco takového se stalo mně. Rozhodně mě potěšilo, když si ji porotci nejslavnější fotosoutěže zvířat Wildlife Photographer of the Year vybrali do finálního výběru.

Na čem aktuálně v souvislosti s fotografováním pracujete, nějaká cesta, zajímavý článek, přednáška o přírodě nebo fotografická výstava?

V poslední době jsem hodně zaměstnaný tvorbou Videokurzu Fotografie zvířat, kde popisuji své bohaté zkušenosti od A do Z. Jsou v něm kapitoly zaměřené na techniku, pomůcky, tipy na ovládání a nastavení foťáku, kompozici, expozici, vzorové úpravy 15 fotografií a styl prezentace. Věřím, že pomůže lidem udělat ten významný krok od fotografie, na které je zvíře, k fotografii zvířat. Pro české časopisy mám připravené články o národním parku Tangkoko na Sulawesi, o zvířatech v thajském pralese, kde jsem mimo jiné potkal i zmiňovaného levharta, o životě posvátného kvesala chocholatého z Panamy nebo o životě kolibříků.

V červenci mě čeká třetí cesta do Kostariky, kam jedu záměrně v období dešťů, a slibuji si od toho zajímavé fotky ptáků, plazů a žab. V říjnu pak plánuji pošesté navštívit Borneo a rozšířit své portfolio nočních fotografií z pralesa. Po Čechách aktuálně putuje má výstava právě z Bornea, která bude v červenci a srpnu k vidění ve Váchově špejcharu v Drážkově. Na podzim se bude stěhovat do Roztok u Prahy.

Můžete na závěr poradit začínajícím fotografům, kteří by chtěli fotit divokou přírodu, jak začít? Na co se soustředit? Jakých chyb by se měli vyvarovat?

Fotografie zvířat je z mého pohledu o lásce k přírodě, trpělivosti a pokoře. Pokud se někdo rozhodne tomuto krásnému a náročnému oboru věnovat, měl by tento princip ctít i vůči sobě.

Nejčastěji se setkávám s několika problémy a to nejen u začínajících fotografů. Prvním z nich je po počáteční euforii zklamání, že výsledky nejsou takové, jaké by si přáli. Mnoho lidí začne hledat viníky a dokážou najít desítky důvodů, proč to nešlo vyfotit lépe. Je to nedostatek času, nedostatek finančních prostředků, nekvalitní technika.

To poslední je vůbec nejoblíbenější téma a tak se s radostí pustí do výrobce, diskutují, jak je nemožný a jak jim jeho nedokonalý foťák nedopřál, aby měli skvělé fotky.Nejlépe se rozhodnou změnit výbavu a demonstrativně přejdou k jiné značce. Tam zjistí, že zlepšení se nedostavilo, ale v rámci zachování své důstojnosti začnou lákat kamarády ke stejnému skutku, aby se necítili tak sami.

Přitom jen málokterý fotograf hledá chyby sám v sobě. Kdyby si fotografové dali na papír průsečík svých časových a finančních dispozic a věnovali jen tomu, co se do nich vejde, zjistili by, jaké zázraky dokážou vytvořit. Překračování limitů techniky a netrpělivost patří k hlavním důvodům roztrpčení fotografů přírody.

Moje rady tedy zní: Místo hledání důvodů, proč nešlo fotografii vyfotit lépe, zkuste hledat cestu, jak by to šlo. Nikdo netvrdí, že musíte publikovat všechno, co jste vyfotili. Naučte se mazat, tlačítko DELETE tříbí vkus.

---

Prohlédněte si také ostatní fotografie Petra Bambouska na jeho profilu v naší Galerii. Nechte se jimi inspirovat a zapojte se i vy do právě probíhajícího soutěžního kola Království zvířat.