Článků o fotografické technice najdete v našem Magazínu opravdu spoustu. Dokonce i těch, které se týkají techniky vhodné na focení krajiny. Jenže vývoj fotoaparátů jde stále vpřed, takže některé články už nejsou moc aktuální. Zde je tedy jeden, který je z dnešního pohledu nejaktuálnější.
Obsah
Jaká technika je potřeba k fotografování krajiny
Fotografie krajiny jsou svým způsobem kombinací výtvarné, ale zároveň také technické tvorby. Výsledné snímky musí mít dobré světlo, kompozici, perspektivu a samozřejmě i tu správnou atmosféru. Všechno to jsou prvky výtvarné. Na druhou stranu jim nesmí chybět vyvážená expozice, správný úhel záběru, věrné barvy, ostrost i správná hloubka ostrosti, stejně jako jemné detaily ve strukturách jako je tráva nebo listy a kůra na stromech. A to jsou pro změnu záležitosti technické.
Z tohoto důvodu by měl každý, kdo to myslí s focením krajiny vážně, brát v potaz možnosti techniky a příslušenství, se kterým chce krajinu fotografovat.
Samotný výběr fotoaparátu byste měli podřídit několika důležitým faktorům. Tím hlavní je zřejmě fakt, jak moc vás fotografování baví, jak často se mu věnujete a jakou očekáváte výstupní obrazovou kvalitu. Pokud někdo fotí jen na rodinné bázi, jen během dovolené, při rozbalování dárku pod vánočním stromkem, případně během dalších rodinných oslav, patrně mu bude stačit kompaktní fotoaparát. V tomto případě bych doporučil takový, který má objektiv s ohniskem 24 mm a méně, k tomu alespoň 3x zoom a ideálně aby disponoval manuálním nastavením času a clony. Díky tomu má fotograf pod kontrolou expoziční hodnoty a není odkázán na rozmary automatického režimu.
Těm, kteří mají focení jako koníček, hodně je baví, nebo se tomuto oboru věnují komerčně patrně kompakt nestačí, a tak budou muset sáhnout o třídu výš.
Zde máte na výběr mezi klasickou digitální zrcadlovkou (DSLR) nebo moderní a čím dál populárnější kategorií bezzrcadlovek (CSC / mirrorless). Pro krajinný žánr lze bez jakýchkoliv problému použít obě tyto kategorie fotoaparátů. Každý z nich má své pro a proti, nicméně trend, kterým se vydala většina předních výrobců, naznačuje, že budoucnost bude patřit více méně bezzrcadlovkám.
U zrcadlovek je pro některé fotografy výhodou optický hledáček, kterým reálně vidí skrze objektiv fotografovanou scénou. Příjemná je také výdrž baterie. Ta obvykle vydrží mnoho set až tisíc fotografií, což se v terénu může hodit. Rozhodnete-li se pro tento typ fotoaparátu, je celkem jedno, jakou značku, nebo který konkrétní model zvolíte. Současná produkce foto techniky je na velmi vysoké úrovni a vyfotit krajinku tak zvládne jakákoliv zrcadlovka. Jediné, co bych doporučil, je rozlišení nad 24 Mpx, aby se případně dal z výsledné fotografie zhotovit tisk ve větším formátu, když už se nějaká fotografie povede.
Druhý parametr, který by mohl hrát roli při výběru konkrétního modelu, je velikost snímače. Levnější fotoaparáty s obrazovým senzorem APS-C pokryjí většinu potřeb začínajících i hobby fotografů. Náročnějším uživatelům bych pak doporučil vyšší třídu fotoaparátů, kterými jsou ty se snímačem full-frame (DX). Ten má velikost kinofilmového pole (36 x 24 mm), a tak obvykle nabízí vyšší dynamický rozsah, věrnější barvy, lepší odstup od šumu a zachycení i velmi jemných detailů a struktur.
Rozdělení podle velikosti snímače je stejné i u bezzrcadlovek. Zde existují navíc fotoaparáty s formátem snímače Micro 4/3. Ty jsou velmi oblíbené právě mezi cestovateli, wild-life fotografy a vyznavači outdoorových aktivit obecně. Díky menšímu snímači jsou tyto fotoaparáty ještě o něco menší i lehčí, a to samé platí o objektivech s tímto bajonetem.
I u bezzrcadlovek ale platí, že pokud budete chtít své fotografie tisknout, budete potřebovat vyšší rozlišení, aby se obraz v tisku nerozsypal a zachoval si i jemné detaily.
Bezzrcadlovky mají oproti zrcadlovkám hned několik výhod s tím, že mnoho z nich se dá uplatnit právě i při fotografování krajiny.
Vzhledem k tomu, že v bezzrcadlovkách chybí mechanické zrcátko, které směruje světlo z objektivu do hledáčku, mohou být tyto fotoaparáty o něco menší a lehčí.
Vzhledem k absenci zrcátka mají bezzrcadlovky výhradně elektronický hledáček, což nabízí hned několik výhod. Lze v něm promítnout celé menu a stejně tak kontrolovat náhled již vyfocené fotografie. To je velmi praktické zvláště při ostrém slunci, když toho není na zadním displeji moc vidět.
Elektronický hledáček dále nabízí reálný náhled expozice a barev, takže v něm vidíte, jak bude výsledná fotografie vypadat ještě před tím, než zmáčknete spoušť.
Některé bezzrcadlovky disponují funkcí focus-stacking, což je režim pro skládané fotografie s maximální hloubkou ostrosti. A ta se v krajině může hodit.
U některých modelů nalezneme pro změnu režim High Res Shot, ve kterém je výsledná fotografie poskládaná z několika záběrů. Tím se zvyšuje její fyzické rozlišení. Následně se tak dají dělat tisky extrémně velkých rozměrů.
Příjemná je i funkce HDR, kdy se záběr poskládá z několika snímků s různým odskokem expozice. Výsledkem je fotografie, která není v žádném místě černá ani přesvícená.
Od věci není ani stabilizovaný snímač, což je další vymoženost některých bezzrcadlovek. Díky němu lze fotografovat z ruky na relativně dlouhé časy, které by byly standardně neudržitelné.
No a v neposlední řadě patří k velkým přednostem bezzrcadlovek unikátní systém ostření. Ten nabízí mnohem více ostřících bodů, které pokrývají téměř celou plochu snímače, a tak můžete zaostřit na libovolné místo fotografované scény. Dále u tohoto typu autofokusu nehrozí problémy s ostřením při použití objektivů třetích stran (back / front focus).
I zde platí, že je jedno, jaký model zvolíte. Obecně ale bude mít výhodu fotoaparát s větším snímačem, vyšším dynamickým rozsahem a rozlišením a případně se zmiňovanými doplňkovými funkcemi.
Existuje ještě jedna velmi specifická kategorie fotoaparátů, a tou jsou fotoaparáty středního formátu. Ty jsou osazeny větším snímačem, než je full-frame, a z tohoto důvodu vyžadují i speciální objektivy. Díky této kombinaci nabízí maximální možnou technickou kvality jak v digitální podobě, tak pro tisk. Tyto fotoaparáty spadají do kategorie nejdražší techniky, a i to je důvodem, proč se používají především při fotografování na zakázku a pro komerční účely.
Mnohem důležitější než fotoaparát samotný je u tohoto krásného žánru volba optimálního objektivu. Ten dá fotografii ideální úhel záběru, hloubku, prostor a perspektivu. Samozřejmě se nedá jednoznačně říci, že ten a ten konkrétní objektiv je pro fotografování krajin ten nejlepší. Tento žánr se dá fotit na detail nebo z velké dálky teleobjektivem, zrovna tak standardní perspektivou základního objektivu (50 mm), ale nejčastěji se používá objektiv s kratší ohniskovou vzdáleností, tzv. širokáč.
Tímto termínem jsou obecně označovány objektivy, které mají širší úhel záběru a ohnisko 28 mm a méně. V tomto případě platí, že čím kratší ohnisko optika má (24 mm, 20 mm, 16 mm, 14 mm, 12 mm), tím širší je její úhel záběru a tím více prostoru zachytíte na fotografii.
Druhý nejvíce skloňovaný parametr objektivu, kterým je světelnost, není paradoxně u tohoto žánru až tak důležitá. Existuje samozřejmě mnoho situací, kdy má světelnost objektivu velký význam, jako například při focení reportáží, dokumentů nebo noční oblohy, ale krajiny se obvykle fotografují na vyšší clonové číslo, takže výhody odcloněného objektivu v tomto případě nevyužijete.
Jak již bylo zmíněno, nejčastěji se pro fotografování krajiny používají širokoúhlá optika. Vybrat si můžete jak ze zoomových objektivů, které jsou univerzálnější a pohodlnější z hlediska rychlé změny ohniska a perspektivy, tak i z nabídky objektivů s fixní ohniskovou vzdáleností. Ty sice neumožňují zoomovat, ale obecně mají o něco lepší kresbu a další optické vlastnosti.
Na co si ale při výběru musíte dávat velký pozor, je tzv. ořezový faktor konkrétního fotoaparátu. Ten se týká všech přístrojů, které mají jiný formát snímače než kinofilmové pole, tedy full-frame. Na tomto typu fotoaparátu se totiž jako na jediném nepřepočítává ohnisková vzdálenost, a pokud na něj nasadíte například objektiv s ohniskem 24 mm, tak úhel záběru skutečně odpovídá ohniskové vzdálenosti 24 mm.
U všech ostatních formátů snímače je nutné přepočítat ohniskovou vzdálenost objektivu daným koeficientem. Ten určuje ekvivalent ohniska daného objektivu v porovnání s kinofilmovým záběrem.
Jednoduše řečeno, když nasadíte jakýkoliv objektiv na jiný fotoaparát než full-frame, hodnoty ohniskové vzdálenosti, které jsou na něm uvedeny, neplatí a je nutné je přepočítat.
Nejrozšířenější formáty obrazových snímačů a jejich crop faktor:
Pokud byste si tedy chtěli pořídit například krajinářský objektiv s ohniskem 24 mm, je potřeba vybrat takový, kterému dané ohnisko bude odpovídat po přepočtu.
Při výběru objektivu nezapomeňte, že se přepočítává i ohnisko objektivů, které nejsou určeny pro full-frame fotoaparáty a jdou použít výhradně na příslušném formátu snímače. Pokud byste přepočet nebraly v potaz, pak se připravíte o široký úhel záběru a do záběru by se vám nemusela vejít celá část scény, kterou chcete fotografovat.
Stativ a dálková spoušť důležité pomůcky každého krajináře
Když pomineme objektiv, tak jedním z takových doplňků, bez kterého neudělá správný krajinkář ani ránu, je stativ a dálkové ovládání. Tyto dva doplňky ale ocení fotografové i mnoha dalších žánrů. Patří k nim například architektura, interiéry, produktová fotografie, ale i focení sportu a zvířat s velkým teleobjektivem.
Při statických žánrech je stativ důležitý hlavně z toho důvodu, že se velmi často pracuje se zacloněným objektivem, čímž si v podstatě kradete světlo. A samozřejmě je nutné počítat s tím, že čím menším otvorem vstupuje světlo do fotoaparátu, o to déle musí zůstat závěrka otevřená, aby si přístroj posbíral dostatek světla. A to je právě kámen úrazu. Při vyšším zaclonení a horších světelných podmínkách se pak můžete dostat na takovou hodnotu, kterou už nejste schopni udržet z ruky, a fotka bude při takové expozici rozmazaná. Minimální čas expozice u ohniska 24 mm je cca 1/60 s a kratší. Samozřejmě se dá udržet i 1/25 s, ale to už jsou nějaké hraniční hodnoty, které se nevyplatí riskovat. Stabilizátor sice tuto hranici o kousek posouvá, ale ani tak není všemocný. Stativ v těchto případech fixuje fotoaparát, takže během expozice nemůže dojít k jeho pohybu a rozmazání fotografie. A tak díky stativu nemusíte dělat žádné expoziční kompromisy, jako snižovat clonové číslo (čímž ztrácíte hloubku ostrosti), ani zvyšovat ISO. To má pro změnu za následek nárůst šumu na fotografii, ztrátu kresby a detailu, potlačení barev a v neposlední řadě snížení dynamického rozsahu obrazového senzoru.
Stativ je důležitý také v situacích, kdy chcete použít nějaké složitější postupy při počítačových úpravách. Mezi ty nejrozšířenější při fotografování krajiny patří především panoramatické záběry, HDR nebo focus stacking. Při všech těchto úpravách je potřeba, aby se zdrojové fotografie nějakým způsobem překrývaly, jinak by bylo velmi složité poskládat je do jednoho záběru.
V neposlední řadě je stativ skvělým pomocníkem i z kompozičního hlediska. Díky tomu, že máte volné ruce a s fotoaparátem netřesete, máte čas a prostor prohlédnout si kompozici v klidu, ať už na displeji nebo v hledáčku po celé ploše záběru, a následně ji případně poopravit a znovu zafixovat. Navíc když se záběr nepovede, můžete upravit expozici, přeostřit nebo změnit další nastavení, ale kompozice při opravném snímku zůstane stejná. To jde z ruky jen velmi těžko.
Při použití stativu nepodceňujte ještě jednu důležitou pomůcku, kterou je dálková spoušť. Ta vám zaručí, že při zmáčknutí spouště prstem nedojde k mikrochvění fotoaparátu, které často způsobí neostrost snímku. Dálkové ovládání se samozřejmě dá nahradit samospouští, kterou je každý přístroj vybaven, ale investice do dálkové spouště není tak hrozná a určitě se vyplatí.
Použít se dá samozřejmě bezdrátová dálková spoušť, ale osobně preferuji tu kabelovou. Ta nevyžaduje přesné nasměrování IR paprsku na čidlo, které je navíc často na přední straně přístroje. Stále populárnější je také propojení fotoaparátu s mobilním telefonem, ať už prostřednictvím Bluetooth, Wi-Fi nebo NFC. Pomocí aplikace ho pak lze ovládat na dálku právě skrze chytrý telefon.
Další ze základních pomůcek každého krajináře jsou bezesporu fotografické filtry. Ty pomáhají srovnat expozici, vytváří určitý efekt a v neposlední řadě chrání objektiv proti mechanickému poškození. Existuje celá řada filtrů, a tak je potřeba vybrat si vždy takový, který se hodí pro konkrétní situaci a fotografovanou scénu.
Analogové fotoaparáty neměly žádnou ochranu před ultrafialovým zářením, které má negativní dopad na použité médium. Film reaguje na toto neviditelné světlo, čímž může dojít k posunu barev a snížení kontrastu fotografie. Současné digitální fotoaparáty mají před snímačem vlastní UV filtr, takže filtr na objektivu již není z tohoto hlediska tolik potřeba. UV filtry se poměrně hojně využívají i dnes, kdy slouží jako primární mechanická ochrana předního optické členu objektivu. V terénu vás může potkat nějaká ta kolize v podobě pádu fotoaparátu nebo objektivu, škrábnutí o větev, ťuknutí o kámen atd. UV filtr tak často v podobných nepříjemných situacích zachrání několikanásobně dražší objektiv, což určitě stojí za investici.
Hlavním úkolem polarizačního filtru je eliminace odlesků na nekovových plochách, zesílení kontrastu oblohy na fotografii a prokreslení mraků, zvýšení sytosti a kontrastu barev a odstranění oparu. Abychom dosáhli nejsilnějšího účinku filtru, je potřeba s ním otočit a sledovat sílu efektu přímo v hledáčku nebo na displeji. Ten se nejvíce projeví, pokud jsme objektivem otočeni bokem ke slunci. Téměř nulový účinek má filtr tehdy, když je slunce v zádech, proti vám, nebo když použijte blesk. Polarizační filtry nejsou čiré, a proto při jejich použití dochází k úbytku světla cca o 0,5 EV až 1,5 EV.
Tento typ filtru se také velmi dobře hodí při fotografování přes sklo, skrze vodní hladinu, která zrcadlí okolí. Eliminaci odlesků a zrcadlení nelze odstranit jinak, a to ani při pokročilých počítačových úpravách.
Ten slouží především k srovnání expozičních rozdílů, na které můžeme narazit právě při fotografování krajiny. Typickým příkladem je vysoký jas oblohy a stíny pod horizontem. Výsledná fotografie má buď dobře naexponovaný spodek a přepálenou oblohu nebo naopak. Přechodový filtr má plynulý přechod z tmavé části do čiré a ztmaví a dokáže ubrat světlo jen v určité partii fotografované scény. S přechoďákem se dá otáčet stejně jako s polarizačním filtrem. Díky tomu si můžete nastavit horizont přechodu vertikálně, horizontálně nebo jakkoliv šikmo. Tento typ filtru se prodává v několika provedeních, s různým poměrem mezi tmavou a čirou plochou.
Pro vytvoření určitého efektu, například rozmáznutí tekoucí vody, vodopádů nebo pohybujících se mraků na obloze, je potřeba delší expozičních čas. Při jeho použití ale může dojít k situaci, že je výsledná fotografie přesvícená, a to i při maximálním zaclonění objektivu. A přesně tam, kde končí možnosti clony, přichází na scénu šedé neutrální filtry. Jde v podstatě o optické sklo s určitou intenzitou zatmavení, podobné tomu, jaké známe u slunečních brýlí. To ztlumí, nebo, chcete-li, ubere nadbytečné světlo a dojde ke srovnání expozice. To vše bez změny hloubky ostrosti, na rozdíl od situací, kdy pracujete se clonovým číslem. Díky tomuto filtru lze pracovat s delším časem i při velmi silném světle. ND filtry se vyrábí s různou intenzitou zatmavení. Díky tomu si můžete vybrat, o kolik chcete prodloužit expoziční čas v nejrůznějších situacích. Nejsilnější ND filtry jsou tak tmavé, že skrze ně nejde ani zaostřit, ani změřit expozici, ale zvládnou prodloužit délku expozice i na několik minut i za slunného dne.
Existují i další filtry, které se okrajově dají použít při focení krajin, jako nejrůznější barevné filtry, tónovací nebo infračervené (IR). Ty už se dnes ale nepoužívají tak často jako v dobách analogu. Spoustu efektů totiž lze vytvořit i bez nich, a to dodatečně v počítačovém editoru.
Snímek pořízený s polarizačním filterm
foto: Jan Šmíd
Kromě filtrů a stativu existuje ještě jedna velmi nenápadná, a ještě více podceňovaná fotografická pomůcka. Tou je sluneční clona. K některým objektivům ji dává výrobce zdarma a k jiným je třeba ji dokoupit. To ostatně doporučuji každému, kdo ji nevlastní. Sluneční clona brání parazitnímu světlu, aby šlo bočně na přední optický člen, což může vytvářet nejrůznější prasátka, odlesky, reflexy a fléry, které vám často zkazí celý záběr. Odlesk na objektivu navíc dokáže způsobit velmi silný mlžný závoj, takže fotografie nejen že ztratí atmosféru, ale chybí jí také kontrast a vykreslení jemných detailů. A to se v krajině moc nenosí.
Sluneční clonu můžete mít nasazenou pořád, a bude tak chránit objektiv nejen před světlem slunce, ale i lamp, lustru nebo zářivek v interiéru. Navíc je to určitá bariéra před optikou objektivu, takže často funguje i jako prvotní nárazník a chrání tak objektiv v nějakých nečekaných situacích.
Clona nijak neubírá světlo ani neposouvá expozici, a tak může být nasazená na objektivu skutečně pořád.
Komentáře k článku