Vezmu foťák, projdu centrum tam a zpět a život něco přinese, říká street fotografka Lucie Mojžíšová

Mohla by ses představit divákům, kteří na tebe ještě nenarazili a neznají tvoji tvorbu?

Na sociálních sítích vystupuji jako Small lady with big camera. Jsem od Brna, je mi 29 let. Nezaměřuji se na žádný konkrétní žánr. Baví mě focení jako takové. Mám víc oblíbené, jako pouliční fotka, reportáž, zachycení emocí nebo architektura. Naopak nefotím věci jako produktovky, jídlo apod. Obecně mám ráda fotky, které vypráví příběhy a jsou na nich lidé a emoce. 

Jak ses dostala k fotografování a jak dlouho fotíš?

To je složitější otázka. Analogový foťák jsem měla už cca od 6 let. Tehdy mi ho nadělil dědeček. Později jsem si s pomocí rodičů pořídila kompakt. První zrcadlovku jsem si koupila v roce 2015 před cestou do Instanbulu. Do ruky a do oka mi padl Nikon D3200. Nad focením jsem ale pořádně přemýšlet začala až tak o dva roky později. Tehdy jsem mu propadla a zjistila, že chci mít foťák pořád u sebe. Na plný úvazek fotím od té doby, co jsem dostudovala, tedy třetím rokem.  

Fotíš na full-time nebo máš focení jako koníček s příležitostí k přivýdělku?

Po dostudování architektury jsem se rozhodla si splnit sen a věnovat focení maximum času, co můžu, a tak to mám jako svoji práci na živnost. 

Soudě podle tvého portfolia máš poměrně široký záběr a fotografuješ jak svatby, tak rodinné fotografie, ale i reportáže a street fotografii, což je určitý kontrast oproti aranžovaným a připravovaným fotografiím? Dalo by se tedy říci, že tě baví především práce s lidmi?

Baví mě především lidské emoce. Street a reportáž jsou moje nejoblíbenější styly. Miluju loudat se s foťákem a zaznamenávat příběhy. Ale pokud fotím zakázky - svatby, rodinky apod., tak stejně často formou momentek nebo částečnou aranžovaností, než abych někoho dlouho stylizovala do nějaké pózy. Poradím, nasměruju, ale snažím se, aby focení bylo zábavné a živé a vypovídalo o daných lidech. Na stylizaci, např. u portrétů, vlastní tvorby, mám ale také občas náladu. 

Vzpomeneš si na chvíli, kdy ses rozhodla, že by focení mohlo být víc než koníčkem a jak ti tohle rozhodnutí ovlivnilo život? 

Po Istanbulu jsem měla foťák hodně u sebe, pak jsem vyrazila na Erasmus, nosila ho nonstop s sebou a začalo mě to bavit. Když jsem ho neměla, cítila jsem se nesvá. Začala jsem dokumentovat život kolem sebe, přemýšlet nad focením a hlavně mít foťák opravdu pořád u sebe, protože jsem chtěla fotit okolní svět a pouliční fotku, a tam musí být člověk vždy připravený. Že nepůjde jen o koníček, ale i práci, vykrystalizovalo samo – lidé mě žádali o fotky a já jim ráda vyhověla. Už na Erasmu jsem jako začátečník fotila pár tanečních akcí. 
Jak mě to ovlivnilo? Asi nejvíc jak mohlo. Focení je mou vášní a součástí, bez které si neumím život představit. Výlet nebo nějakou aktivitu si neužiju bez toho, aniž bych ji alespoň částečně zdokumentovala. Nefotím určitě pořád, ale když přijde TEN moment, tak vždy ráda zvednu foťák k oku. 

Osobně mám zkušenost, že se fotografové dělí na dvě skupiny. Té první je úplně jedno, čím fotí, technice v podstatě vůbec nerozumí a ovládají jen ten svůj konkrétní fotoaparát. Druhá skupina fotografů ráda využívá moderní funkce, které současná technika nabízí. Do jaké kategorie patříš ty?

Asi spíš ta první. Nevím, zda bych řekla, že technice nerozumím, ale zastávám názor, že dobrá fotka není o kvalitě foťáku, ale spíš o tom, jak ho člověk umí ovládat a hlavně, jak se umí koukat. 

Na jaké technice si začínala a co používáš ke své práci nyní? 

Když opomenu analogový foťák nebo kompakt v dětství a dospívání, začínala jsem na Nikonu D3200. Tehdy šlo o to, zda Canon nebo Nikon, došla jsem do Megapixelu, oba foťáky si vyzkoušela a Nikon mi prostě sedl, a tak to zůstalo. Po té, co mi umřel v Ománu, přišla na řadu D5500. Tu mám stále doma a třeba předloni jsem s ní odfotila reportáž při dobrovolničení po tornádu. 
Na zakázky mám dvě D750 a svoji oblíbenou padesátku, na kterou fotím 95 % svých fotek. Na druhé zrcadlovce mám vždy na doplnění Tokinu Operu 16-28 mm, f/2,8 nebo občas starší 70-200 mm, tu ale jen výjimečně. Už rok mimo zakázky chodím s Nikonem Z fc a k němu mám seťák 16-50 mm a Viltrox 33 mm f/1,4, tedy po přepočtu také cca 50 mm. Před pár týdny jsem vyhrála za fotku roku v Nikonblogu objektiv Nikon 105 mm a moc se těším, až ho více odzkouším. Na portréty mi nějaké delší a světelnější sklo chybělo. 

Pošilháváš po nějakém rozšíření výbavy?

Úplně ne, ale vlastně ano. Očekávám odchod jedné D750, i když bych si moc přála, aby ještě sloužila dlouho. A potom budu přecházet na bezzrcadlo. Časem bych ráda výbavu doplnila o nějaký světelný širokáč na street fotku. 

Vidíš nějaký posun v tom, co nabízely fotoaparáty před těmi 8–⁠10 lety, a to co umí nyní?

Určitě vidím. Fotím i na staré analogy, a tak mám ráda, když mám na foťáku všechny chytré funkce povypínané a fotím na manuál tak, že mě foťák poslouchá a dělá to, co chci. Určitě je velký posun v kvalitě fotek, možnosti fotit za zhoršených světelných podmínek. Celkově umožňují fotoaparáty více experimentovat, fotit za různého světla, různé sekvence, časosběry, případně videa, kterým se nevěnuji. 

V prvních dvou kolech naší celoroční soutěže Rok s Megapixelem jsme se věnovali reportáži a street fotografii. To jsou žánry, ke kterým máš poměrně blízko. Co konkrétně tě baví na fotografování na ulici a jak ses k němu dostala?

Začnu asi tím, jak jsem se k tomu dostala. Ono to bylo takové puzení. Prostě jsem měla potřebu dokumentovat svět kolem sebe. Většina lidí proběhne městem se sklopenou hlavou nebo ve spěchu a nedívá se kolem a těch mikropříběhů se odehrává kolem nás mnoho. Smutných, ale hlavně těch veselých milých, inspirativních, které způsobí člověku úsměv na rtech, když se jim věnuje. A to bylo něco, co jsem chtěla. Zaznamenat to, jak ten svět vnímám, plný drobných krásných momentů, které stojí za povšimnutí. 

Spousta fotografů má s tímto žánrem problém, protože mají blok postavit se před cizího člověka na ulici a strčit mu před obličej fotoaparát? Jak jsi na tom v tomhle směru ty?

Tak jako každá věc, i toto je o tréninku. Ale ulice vyžaduje pokoru. Nejsem typ fotografa, co by strkal někomu fotoaparát až do obličeje. Fotím zblízka a kontaktně, ale ne tak, abych byla rušivým prvkem, snažím se s ulicí splynout a přistupovat k lidem s respektem, tak jak bych to chtěla sama, aby ke mně bylo přistupováno. S respektem zvednout foťák a někoho vyfotit bojuju často, ale puzení fotit je silnější. Někdy je to snazší, někdy náročnější. Čím víc fotím, tím to ale jde lépe. 

Máš nějaký recept, jak překonat ten přirozený ostych?

Asi jen tréninkem. Když se mě někdo ptá, jak začít, doporučuju vyrazit na nějakou veřejnou akci, třeba na náměstí a zkoušet to tam – lidem na akci daleko méně vadí, že jsou foceni, počítají s tím, a tím pádem jsou i uvolněnější a přirozenější. Až pak postupně vyrážet do ulic a hledat si tam příběhy. Dá se taky začít s delším ohniskem a přibližovat se. Nejdůležitější je však zkoušet a fotit. 

Dostala ses z tohoto pohledu do nějaké nepříjemné situace?

Ano párkrát, ale ne mockrát. Několikrát jsem byla oslovena, proč někoho fotím a nebo rovnou zamítavě, abych fotku smazala. A to, že někdo má zamítavou reakci, také neznamená konec světa. Často stačí diskuze, ukázka portfolia a lidé pochopí proč jsou foceni. Pokud ne, fotku mažu a nebo jen uložím do archivu. Jednou se mi ale stalo, že jsem jednu málem koupila, to je holt riziko povolání. Obecně si ale myslím, že jsou lidé spíše překvapeni, že je někdo fotí a vystartují třeba předčasně. 

A vtipné nebo alespoň úsměvné?

Za foťákem se usmívám často, když vidím, co život přináší. A díky tomu pak chodím s úsměvem po městě a lidé se mě ptají na focení. Bavím se s nimi a často mi to přináší zajímavé osoby do života. Ale přímo vtipná situace, která by nastala kvůli focení streetu, mě nenapadá. 

Jaký koncept máš při fotografování na ulici. Dáváš přednost rušnějším místům, kde si hledáš nějaké mikro příběhy, nebo si raději najdeš klidnější kulisu a pak čekáš, jestli se na scéně neobjeví něco zajímavého. 

Mám ráda přirozenost, takže na fotku nečekám. Tedy maximálně do minuty, respektive v řádu sekund. Když vidím, že k situaci nebo světelné scéně dochází, počkám pár vteřin, než dojde osoba tam, kam chci nebo se rozvine situace. Ale že bych měla vyhlídnuté místo, kde bych čekala, to ne. Někdo to dělá a určitě to není špatně, jen mně to nevyhovuje. Nedávno jsem nad tím přemýšlela a vlastně většinu fotek mám v rámci centra města Brna. Prostě vezmu foťák, projdu centrum tam a zpět a život něco přinese. Mnoho fotek taky vzniká, když běžím někam jinam a po cestě zahlédnu něco, co mě zaujme. 

Máš nějaký tajný vlastní tajný recept na to, jak udělat dobrou fotku na ulici? 

Takový recept není. Je to o tom fotit, fotit a ještě fotit. Nebo respektive chodit a koukat se kolem sebe. Na dobrou fotku se toho musí sejít víc – světlo, situace, místo a k tomu pohotovost, rychle vyhodnotit scénu a vyfotit ji nejlépe, jak to v daný moment jde. 

Street fotografie má v u nás historicky velmi silnou tradici. Je nějaký autor, který ovlivnil tvou tvorbu, ať už z těch současných nebo historických?

V tomto jsem trochu ostuda a samorost. Začala jsem fotit, protože mě to bavilo a nechtěla jsem se nechat nikým ovlivňovat. Prostě fotím, co mě baví. Teď poslední dobou začínám objevovat street fotografy, chodit na výstavy. Mám pár současných i už nežijících autorů, od kterých fotky opravdu můžu, ale myslím a doufám, že mě neovlivňují. Chci je obdivovat a díky tomu třeba si uvědomit pár věcí, ale jinak bych ráda fotila svět tak, jak ho vidím já. 

Přesto, že jsi poměrně mladá autorka, tak už jsi dosáhla určitých úspěchů. Z těch posledních bych určitě zmínil výhru v soutěži pořádanou Nikonem nebo vystavení tvých fotografií v rámci soutěže Czech Press Photo. S jakým souborem jsi soutěž obeslala?

Fotku roku Nikonblogu od Nikonu jsem vyhrála s reportážním souborem z dětského tábora pro malé děti od narození do 5 let věku. Miluji bezprostřednost dětí, ale zároveň je těžké je fotit tak, aby člověk nenarušil, co dělají a nebyl do hry zapojen, a především ukázal svět jakoby z jejich perspektivy. Tento tábor měl úžasnou atmosféru, nočník před každým podsadovým stanem, bláto na hraní, les. Mnoho přirozenosti a dětských výmyslů. Na Czech Press Photo mám letos vystavenou reportážní/streetovou fotku z akce v Brně na Kraví Hoře. V létě tu míváme vystavené nafouknuté planety, Měsíc (tzv. Lunalon) a Slunce (Heliosféru) v parku. Toto místo vytváří spousty situací, které jsou skvělé na zachycení. 

Jak ses dostala k fotografování reportáže o následcích tornáda v moravských Hruškách?
To je pro mě hodně osobní otázka. Nejela jsem tam fotit. Tedy ne primárně. Když jsem o tornádu slyšela, fotila jsem bouřku za Brnem. Hodně se mě to dotklo. Spojila jsem se se SAR týmem, nasbírala potřebné věci a druhý den do oblasti odjela. Zůstala jsem tam přes dva týdny a stále se tam vracím pomáhat. Protože to neumím jinak, vzala jsem si s sebou i foťák - nepoužívané apsko. Většinu času bylo někde v batohu na náměstí nebo někde v batohu pohozené. Počítala jsem s tím, že o něj mohu přijít. Ale občas přišly momenty, kdy stálo za to vyfotit dobrovolníky. 

Bylo tam poměrně hodně fotografů a já nechtěla fotit fotky jen pro senzaci. Ale hodně místních lidí mě žádalo, abych jim dům/ulici nafotila, že nemají čím a že se k nim fotky nedostanou. Stěžejní pro mě ale bylo zachytit činnost dobrovolníků, mezi kterými jsem se pohybovala, tedy i svůj pobyt tam. Snažila jsem se ukázat, co vše místní a dobrovolníci dokázali, jak jdou práce kupředu. Při různých návštěvách míst, ať už kvůli nějaké pomoci a nebo jen společenské návštěvě, protože vazeb jsem si tam vybudovala hodně jsem dokumentovala, jak se obce v průběhu času po tornádu mění. 

I na tvých dalších fotografických souborech je vidět, že trošku inklinuješ určitým směrem k sociálním dokumentům. Podle čeho si vybíráš témata pro své fotografie?

Toto téma mě velmi baví. Zaznamenat něco, co se ve společnosti děje jako ucelený soubor. Myslím, že fotím zatím reportáže než dokumenty, ale moc ráda bych se dopracovala k tomu, umět nafotit dokument. A témata? Ty si nevybírám, ty připutují. Např. přišel covid a s ním šití roušek – měla jsem potřebu se zapojit a kromě toho jsem to i nafotila. No a v jedné takové šicí dílně jsem potkala slečnu, která zakládala centrum pro lidi bez domova, nejen kvůli covidu, ale značně to vznik místa uspíšilo. Potřebovala fotky na propagaci a já byla zvědavá. Takže další téma. Loni jsem takto nic většího nebo užitečnějšího nefotila. Ale témata si mě vybírají sama. Často mě osloví právě proto, že mám pocit, že je to potřeba nafotit a že by fotky mohly někde pomoct. 

Pracuješ v současné době na nějakém větším projektu? 

Teď mám trochu útlum, loni jsem se odpálila zakázkami, a tak byl začátek roku opatrnější. Ale pár věcí plánuju a letos bych právě nějaký ucelený soubor/dokument ráda nafotila. 

A co do budoucna máš nějaký fotografický sen nebo větší cíl?

Asi jen jeden, aby mě to nepřestalo bavit, přinášelo mi focení stále stejnou radost do života a taky mnoho dalších báječných lidí jako doposud.