Martin Lukeš •
Aktualizováno: dnes v 10:43
• Rubrika:Fotoporadna
12 fotografických žánrů, kterými si lze vydělat
Když o sobě někdo řekne, že pracuje jako freelancer fotograf, vzbuzuje to často v očích nefotografické veřejnosti obdiv a mnohdy dokonce úžas. Ti nezasvěcení si často představují, že se denně potkává s celebritami, vymetá večírky, většinu služeb a zboží má zadarmo, velkou část roku cestuje po světě, celoročně má pronajatý apartmán na Bali a tu a tam vezme do ruky jeden z fotoaparátů ze své výbavy. Realita je ale trochu jiná. Ve skutečnosti existuje jen pár fotografických oborů, kterými se lze uživit, nebo si jimi alespoň trochu přivydělat.
Čistě teoreticky si samozřejmě můžete vydělávat v podstatě jakýmkoliv fotografickým žánrem. Na druhou stranu vám asi jen těžko bude někdo pravidelně platit za to, že si fotíte pampelišky či berušky na louce, nebo že na dovolené nebo výletě nafotíte nějakou krajinku či cestopis. Stejně tak bych ze seznamu vyškrtnul nějaké úzce specializované obory, které sice vyžadují fotografa na plný úvazek, ale existuje jen pár jednotek pracovních míst v celé republice. Je tedy jen opravdu velmi malá pravděpodobnost, že se k těmto pozicím dostane fotograf takříkajíc z ulice. Proto zmíním jen širší okruh žánrů, které nabízejí menší či větší šanci na to, aby generovaly nějaký pravidelný zisk na bázi měsíčního příjmu.
1. Portrétní, rodinná, těhotenská a novorozenecká fotografie
Jedním z nejrozšířenějších komerčních oborů fotografie je focení portrétů, rodinných fotek, stejně jako fotografie dětí, nastávajících maminek nebo novorozenců, tzv. newborn.
Před nástupem digitální fotografie bylo v každém okrese a v každé větší čtvrti fotografické studio, kde se jednotlivec nebo rodina nechali zvěčnit, ať už na průkazové fotografie, nebo na upomínku nějakého výročí, typicky narozeninové fotografie dětí či společné snímky rodiny. V éře digitálů a chytrých mobilů zájem o tyto služby částečně klesl, protože si dnes rodinnou fotografii, navíc s okamžitým výstupem, může pořídit doslova každý, navíc v pohodlí domova. Stejně tak odpadla potřeba průkazových fotografií. Na oficiální doklady vás dnes vyfotí přímo na úřadě a zbytek pokryjí služby větších specializovaných prodejen zaměřených na foto a video. Tam vás vyfotí a do pěti minut odcházíte se sérií osmi oficiálních průkazových fotografií. A to nemluvě o tom, že šikovnější fotograf zvládne nafotit průkazovku doma v obývacím pokoji.
I přesto všechno jsou dnes lidé ochotni zaplatit za služby portrétního fotografa. Nejčastěji jde o zmiňované fotografie dětí, těhotenské a párové fotografie nebo byznys portréty pro oficiálnější pracovní prezentace. Velkým trendem je fotografování v exteriéru, ale tam je nutné spoléhat nejen na roční dobu, ale také na počasí. Nezbytnou nutností pro tento obor je proto nějaké studio. V tu chvíli tedy musíte počítat nejen s počátečními náklady na vybavení a zařízení ateliéru, ale samozřejmě také s dlouhodobými výdaji za pronájem, pokud nejste šťastlivci, kteří mají k dispozici vlastní prostory.
Portrétní fotografie se tedy určitě dá provozovat komerčně na plný úvazek. Pokud se rozhodnete jít touto cestou, je dobré vybudovat si svůj vlastní styl a rukopis, který vás bude odlišovat od konkurence. Určitě je dobré být aktivní v marketingu a prezentovat svoje služby nejen na webu, ale také na sociálních sítích. A co jsem tak vypozoroval, určitou výhodu mají studia v menších městech, kde není tak velká konkurence.
V tomto oboru je také velmi důležitá zákaznická spokojenost. Doporučení přátelům a blízkým od spokojených klientů je ta nejlepší reklama, a navíc zcela zdarma. To ostatně může tvořit největší podíl zakázek.
E-shopy dnes rostou jako houby po dešti a s tím roste i jejich potřeba kvalitně prezentovat produkty nejen na webu, ale také na sociálních sítích a ve veřejném prostoru. Právě proto je reklamní a produktová fotografie čím dál žádanější. Pokud máte alespoň trochu marketingového ducha, cit pro kompozici a chuť oslovovat nové klienty, může pro vás být tento obor jedním z nejstabilnějších zdrojů příjmu. Je nutné počítat s tím, že se obvykle neobejdete bez ateliéru. U menších a zakázek si lze čistě teoreticky postavit improvizované studio, například doma v obýváku. Na druhou stranu, pokud se chcete jakémukoliv oboru věnovat na profesionálnější úrovni a dlouhodobě, potřebujete na to nejen čas, ale i prostor. Věřte, že není nic otravnějšího než to, když musíte z jakéhokoliv důvodu skončit v polovině rozdělané práce a zároveň s tím rozbourat své provizorní studio. Následně je třeba ho za nějaký čas znovu celé postavit, abyste mohli dokončit zakázku. Nejenže vás to brzy přestane bavit, ale jde také o čas, který vám nikdo nezaplatí.
Nehledě na to, že může dojít ke ztrátě určité konzistence, například z hlediska kompozice, úhlu záběru, rozmístění a polohy studiových světel apod. I v tomto oboru je proto nutné brát v potaz pořizovací náklady na studiové vybavení a pravidelné výdaje za případný pronájem.
S focením reklam je to podobné, i když u větších produkcí si často agentura nebo zadavatel pronajme nějaké velké studio a do něj pak najímá fotografa. Stejně tak ale často musí studio zařídit fotograf. Náklady je pak třeba zohlednit v cenové kalkulaci zakázky.
I v tomto oboru je nutné být aktivnější v marketingu. Na rozdíl od portrétních zakázek a rodinné fotografie vám pravděpodobně nebudou chodit klienti pouze na základě doporučení.
Jednou z cest, jak se dostat k zakázkám od velkých hráčů, je spadat pod některou z reklamních nebo marketingových agentur, které často focení těchto produkcí zajišťují.
Dalším komerčně populárním odvětvím fotografie, které je poslední dobou velmi na vzestupu, je gastronomie a focení jídla. To částečně spadá pod reklamy a produktovek, ale je to tak trochu samostatný obor. Hezkou prezentaci pro weby i sociální sítě chtějí nejen zavedené restaurace, ale také nejrůznější kavárny, cukrárny, food trucky, bistra a jídelny. Stejně tak své dovednosti chtějí prezentovat kuchaři na svém food blogu nebo v kuchařských knihách. A to je samozřejmě příležitost pro všechny kreativní fotografy, kteří mají blízko ke gastronomii a jídlu obecně.
Na tento žánr není úplně nutné vlastnit samostatné studio. Profesionální food fotografii lze realizovat i doma v kuchyni nebo na jídelním či pracovním stole. Mnohem důležitější jsou propriety – ať už ty fotografické, jako jsou nejrůznější odrazné desky,zrcátka, úchytky apod., až po ty stylingové v podobě různých podkladů, příborů, nádobí či dekorací. Focení jídla se dá realizovat jak při denním světle, tak při tom trvalém, se zábleskem nebo s externím systémovým bleskem.
Toto odvětví produktové fotografie se navíc mnohdy fotí v terénu, tedy u klienta, v nějaké kuchyni, kulinářském studiu nebo restauraci, takže není od věci umět si v takovém případě postavit malé přenosné studio přímo na místě.
Focení jídla patří k těm opravdu velmi kreativním a zábavným disciplínám. Pokud ale chcete, aby vám za něj někdo zaplatil, musíte mít vybudované zajímavé portfolio a samozřejmě je třeba být vidět. To znamená být aktivní nejen na sociálních sítích, ale také v oslovování klientů a v hledání nových příležitostí. Je to tedy hodně o osobním marketingu.
K jednomu z nejlépe placených komerčních žánrů pro soukromé klienty patří patrně fotografování svateb. Klient má obvykle určitý rozpočet a je smířen s tím, že část padne na svatebního fotografa. Jak velký díl koláče si ukrojíte, se bohužel často liší, a to nejen na základě rozpočtu klienta, ale také z hlediska jeho přístupu k ocenění vašich služeb. Novomanželé jsou často ochotni doslova „vyhodit“ nesmyslné peníze za nejrůznější dekorace, pronájem prostor, catering, svatební menu a dort, půjčení šatů, ale investovat do fotografa se jim pak mnohdy příliš nechce. Zvláště když na svatbě bude bratranec ženicha a bratr nevěsty, kteří také „fotí“ a mají novou bezzrcadlovku, a to nemluvě o tom, že ze svatby bude milion fotek z mobilů od všech zúčastněných.
Ani tento obor už zdaleka není pro fotografa tak lukrativní, jak býval, nebo jak je tomu v zahraničí, směrem na západ. Tam je mnohdy položka za fotografické služby tou největší částkou z celého rozpočtu.
Jestliže se rozhodnete stát se svatebním fotografem na plný úvazek, je také nutné počítat s další věcí. Nejenže nebudete fotit každý den, ale navíc existuje také něco jako svatební sezóna. Scénář je obvykle takový, že se od jara do podzimu prakticky nezastavíte a v tomto období rovnou zapomeňte na dovolenou a volné víkendy. Navíc si během této doby musíte vydělat na pauzu, která přichází přes zimu, protože v tomto období je svateb naprosté minimum.
Když budete mít štěstí a budete opravdu dobří, můžete nafotit 40 až 50 svateb za sezónu. To ale znamená, že si musíte vydělat částku, která vám pokryje nejen živobytí, ale také náklady na celý rok. Pak ale nelze brát zakázky typu: „Nám ale stačí, když byste nám nafotil obřad s obědem tak za 1 000 Kč, maximálně 1 500 Kč. To je tak na hodinku, nejvejš dvě.“
Tímto způsobem se jako svatební fotograf rozhodně neuživíte. O tomto tématu a dalších věcech spojených s cenotvorbou se dočtete v pokračování tohoto článku.
5. Fotografování eventů, plesů, konferencí a firemních akcí
Po focení svateb je dalším poměrně lukrativním oborem fotografování plesů, zvláště těch maturitních. S tím souvisí také focení nejrůznějších konferencí, eventů, firemních akcí a teambuildingů. Stejně jako u svateb jde i v tomto případě spíše o sezónní záležitost, nicméně není špatné mít tyto služby ve své nabídce třeba jako doplňkovou činnost. Kromě klasických reportážních fotografií je zde možnost vytvořit si nějaký fotokoutek, kde se účastníci plesu nebo akce nechají na památku vyfotit spolu se svou rodinou, přáteli nebo kolegy. Jsou to tak trochu „easy money“, protože jedno focení nezabere déle než minutu a fakturovat to lze jak paušálně, tak i na základě počtu jednotlivých položek.
I tento obor je ale náročný, jak z hlediska časového, tak z hlediska potřebné flexibility. V tomto případě počítejte s bezpočtem zabitých víkendových večerů. Výhodou je, že ani zde není potřeba disponovat ateliérem, ale určitě se hodí nějaké přenosné pozadí a improvizované cestovní studio sestavené z externích blesků nebo studiových světel.
6. Realitní fotografie (architektura, interiéry, stavební realizace)
Podstatně snazší je prosadit se v oboru realitní fotografie. Prodej a pronájem nemovitostí, stejně jako služby nejrůznějších Airbnb, v současné době zažívají ohromný boom. Každý, kdo se tomuto oboru věnuje, dobře ví, že nic neodprezentuje byt nebo dům lépe než kvalitní fotografie.
Kromě realitních agentur, soukromých makléřů a pronajímatelů poptávají služby fotografa také další subjekty. Těmi jsou například architekti a architektonická studia, hotely, ale také společnosti, které se podílejí na stavbách a realizaci jejich součástí.
Typicky může jít o stavební a rekonstrukční firmy, dále společnosti, které se zabývají projektováním interiérového designu, osvětlení, kuchyní, a stejně tak firmy, které realizují obklady, pokládky podlahových nebo střešních krytin apod. Všichni tito obvykle potřebují zdokumentovat svou práci nebo nabídku svých služeb.
Dobrá zpráva je, že k tomu, stát se realitním fotografem, není třeba ateliér ani fotografické studio. Navíc nemusíte mít kdovíjak drahé vybavení. V podstatě si vystačíte se širokoúhlým objektivem, stativem a základní fotografickou výbavou. Tedy brašnou, filtry, dálkovou spouští a případně bleskem.
A teď ta špatná. Přestože neustále rostou ceny nemovitostí i jejich pronájmů a realitní kanceláře a makléři mají ze svých služeb větší profit, jsou stále méně ochotni adekvátně ocenit služby fotografa. Mnohokrát jsem četl inzeráty s enormně vysokými, mnohdy až nesmyslnými nebo dokonce nemožnými nároky na fotografa. Nabízená odměna ale byla naprosto neadekvátní až směšná.
Navíc v poptávkách na fotografa pro tento obor často naleznete i požadavky na zkušenosti s natáčením a stříháním videa a licenci na komerční létání s dronem. Neříkám, že je špatné, když někdo rozvíjí své zkušenosti, ale na druhou stranu ani jedno nemá s oborem fotografie nic společného. Navíc většina poptávek na realitního fotografa nezohledňuje cestovní náklady, amortizaci techniky, licence za pronájem softwaru apod. I tomu se ale budeme věnovat v následujícím článku, který bude zaměřen na cenotvorbu zakázek.
Osobně mám s fotografováním realit poměrně bohaté zkušenosti, nicméně pokud se rozhodnete pro tento velmi hezký a zajímavý žánr, počítejte s tím, že ani v tomto oboru není snadné vydělat peníze tak, aby vás to uživilo. A pokud ano, tak se musíte opravdu hodně otáčet.
Podcast s profesionálními fotografy architektury a interiérů
7. Školní fotografie
Dalším relativně výnosným oborem mohou být třídní fotografie. Školek, škol a dalších vzdělávacích institucí je v každém okrese a městské čtvrti poměrně dost. Navíc děti rostou a postupují do vyšších tříd, takže se se svým školním fotografem mohou potkat jednou až dvakrát ročně, od školky až po střední školu. Klientů je tedy v tomto oboru více než dost.
Kromě klasických třídních fotografií jsou dnes populární i fotografie jednotlivých žáků nebo společné fotografie dětí s nejlepšími kamarády. Který z rodičů by to svým ratolestem odepřel?
Ani k tomuto žánru není nutné disponovat vlastním ateliérem, protože veškeré focení se odehrává na hřišti zákazníka, tedy přímo na půdě školy či školky.
Aby se člověk tímto oborem uživil, musí si vybudovat stálou klientelu, tedy určitý okruh míst, které bude pravidelně objíždět. To je předmětem určitého marketingu. Ten zahrnuje oslovování institucí, jednání s jejich zástupci, nastavování cen – tak, aby vás nepřeválcovala konkurence a zároveň aby se vám to vyplatilo. Samozřejmě je to také hodně o cestování, takže i tento obor patří k těm časově náročnějším.
I v tomto oboru ale počítejte s poměrně velkou konkurencí, a navíc při výběru fotografa mohou rozhodovat určité osobní vazby a sympatie. A to je faktor, který je mnohdy velmi složité překonat.
8. Reportážní, dokumentární a zpravodajská fotografie (sportovní, hudební, divadelní a kulturní akce)
Reportážní a zpravodajský fotograf bylo ve své době velmi prestižní povolání. Pokud jste měli dlouhodobou smlouvu s renomovaným magazínem nebo mediálním domem, tak to bylo ve fotografické komunitě opravdu něco. A to nemluvě o tom, když jste se dostali do nějaké prestižní tuzemské nebo zahraniční zpravodajské agentury. V takovém případě vás skutečně čekaly zahraniční cesty, dobrodružství v exotických destinacích, nebezpečí během ozbrojených konfliktů nebo přírodních katastrof. Vaše fotografie byly ozdobou mnohastránkových reportáží a když jste měli štěstí, mohli jste vyhrát i nějakou prestižní fotografickou cenu.
V dnešní době tomuto romantickému povolání zpravodajského fotografa téměř odzvonilo. Tištěná média v lepším případě snižují náklady a v tom horším ukončují svou činnost pod tlakem online prostředí. Posílat někam fotografa se už absolutně nevyplatí, když lze zaplatit pár dolarů za snímky od někoho z místních. A to nehledě na to, že redakce dokáže obrazový materiál získat doslova do pár minut a nemusí posílat zpravodajce na druhý konec světa.
Je tu samozřejmě možnost, že když odejde do důchodu fotograf z nějakých regionálních novin, uvolní se po něm místo a teoreticky máte šanci se tam dostat. Pak ale určitě nelze počítat s vymoženostmi, které s sebou nese přívlastek freelancer. Navíc se obvykle připravte na tabulkový plat, fotovýbavu, která by si už zasloužila místo v technickém muzeu, a místo válečných konfliktů a oblastí postižených zemětřesením budete fotografovat oblastní fotbalovou ligu, velikonoční trhy, slavnostní otevření nového nákupního centra a výroční zasedání místních chovatelů a pěstitelů. Nijak nechci znevažovat fotografování podobných akcí, protože i to je záslužná činnost, ke které se dá přistupovat s maximální zodpovědností. Nicméně se to patrně liší od romantických představ těch, kteří by se chtěli stát profesionálním fotografem.
Podobně je na tom i fotografování hudebních nebo sportovních akcí. Ty jsou dnes často pokryty amatérskými fotografy, kteří jsou rádi, že dostanou vstupenku a akreditaci, takže fotky udělají zcela zdarma a obě strany jsou spokojeny.
Výjimkou je situace, kdy byste se dostali přímo do týmu nějakého konkrétního hudebního interpreta, agentury, sportovní stáje nebo pod křídla velké sponzorské značky typu Monster, Red Bull apod. Tam můžete získat nejen určitou prestiž, ale i odpovídající honorář. Nicméně ani v takových případech často není možnost věnovat se tomu na plný úvazek, a tak musíte shánět další „melouchy“, abyste se uživili. Nemluvě o časové flexibilitě, která je často podmínkou podpisu smlouvy s konkrétním interpretem nebo fotografickou stájí.
Módní fotografie je na tom velmi podobně jako ta portrétní nebo reklamní. I v tomto komerčním oboru je část zakázek realizována v ateliéru, ale často se pracuje také v exteriéru. Oproti focení rodinných portrétů ale jde o poměrně uzavřené prostředí a je mnohem těžší do něj proniknout a získávat pravidelné zakázky.
Jednou z cest je dostat se do nějaké agentury, která tyto produkce zprostředkovává. To samé platí o focení kampaní módních značek a nejrůznějších editorialů. V tomto oboru musí fotograf navíc sledovat nejen módní trendy, ale také styl a formu tohoto žánru, který se v průběhu času vyvíjí a mění. Jednoduše řečeno – v módní fotografii se prosadí jen velmi těžko ten, kdo k ní nemá žádný vztah.
10. Interní fotograf pro podniky, firmy a instituce
Určitou fotografickou „trafičkou“ a také snem mnoha fotografů, které už nebaví neustálé shánění zakázek a dohadování s klienty, může být stálá pozice pro nějakou konkrétní firmu, podnik, společnost nebo instituci. Typicky to může být třeba nějaký velký autobazar, který každý den dokumentuje svou nabídku pro účely inzerce. Stejně tak se může jednat o nějakou výrobní firmu, která pravidelně dokumentuje svou činnost nebo produkty.
Fotografické oddělení, ať už operativní nebo technické, mají také například některé složky Policie. Tu a tam jsem zahlédl inzeráty s poptávkou fotografa na hlavní pracovní poměr, který vypisovala například Česká televize, nějaké muzeum, zoologická zahrada nebo marketingová agentura. Často se jedná o pracovně velmi zajímavé pozice.
Na jednu stranu vám při takové práci odpadá shánění zakázek a klientů, což je určitě ohromná výhoda. Na druhou stranu je to často vykoupeno pevnou pracovní dobou a mnohdy také tím, že se dříve nebo později z daného focení stane rutina. Pak už to není taková zábava a samozřejmě to může sklouznout do určitého stereotypu. V horším případě pak po nějaké době dojde k pracovnímu vyhoření.
To má ale každý trochu jinak a je nutné si předem rozmyslet, zda by vám vyhovovalo být skutečně na volné noze, nebo kmenový fotograf „uvázaný“ od 8:00 do 16:30 h v nějaké firmě, podniku či korporátu.
Do této kategorie patří také technická a průmyslová fotografie, i když pro tyto účely firmy a společnosti obvykle nepotřebují profesionální výstup. Tím pádem jen málokdy poptávají služby fotografa. Mnohem výhodnější je proto pro ně koupit si nějaký fotoaparát střední třídy a zaškolit si vlastního technika, operativce nebo servisního pracovníka, který má blízko k provozu a může tak dokumentační fotografie obstarat „in house“.
Samostatnou kategorií komerčních žánrů je letecká fotografie. Ta dříve nešla realizovat jinak než prostřednictvím letadla, vrtulníku nebo horkovzdušného balónu. Dnes má i laická veřejnost možnost vybrat si z široké nabídky dronů vybavených fotoaparátem a kamerou. Navíc ani legislativa spojená s jejich používáním není tak náročná v porovnání s tím, udělat si pilotní průkaz na letadlo nebo si ho pronajmout.
Fotodokumentace pomocí dronu se v komerční sféře nejčastěji využívá při focení pozemků, realit, případně technických fotografií, které dokumentují stav domů, výškových staveb a jiných těžko dostupných míst. Samostatnou kategorií jsou pak záběry pro videoklipy, reklamy a filmový průmysl. Při komerčním využití dronů jde ruku v ruce s fotografií také natáčení klipů, a klienti tak často vyžadují nejen fotografie, ale i sestříhaná a upravená videa. Každému, kdo se chce věnovat tomuto oboru, proto doporučuji rozšířit si své dovednosti právě tímto směrem.
Služby, které nabízí kompletní balíček, se dají určitě zajímavě zpeněžit. Nezapomeňte ale, že komerční operátor dronu musí dbát na jednu důležitou věc – a to jsou pravidla letového provozu a legislativa s tím spojená.
Velmi okrajovým žánrem komerční fotografie je sféra umělecká. Jednou z cest, jak se uměním živit nebo alespoň přiživovat, je být opravdu dobrý ve svém oboru a svou tvorbu publikovat. To se ale v dnešní době, kdy mají jednotlivé a samostatné fotografie doslova jepičí život, velmi těžko realizuje. Ti, kterým se to povedlo, se navíc svému oboru věnovali celý život a úspěch se často dostavil až po mnoha letech, kdy jejich fotografie začaly mít i určitou historickou hodnotu.
Jako příklad mohu zmínit tuzemské dokumentaristy, jako jsou Jaroslav Kučera, Dana Kyndrová, Jiří Hanke, Josef Ptáček, Libuše Jarcovjáková, Dagmar Hochová, Josef Koudelka, Antonín Kratochvíl, Jan Šibík, Tomki Němec, Tono Stano, Robert Vano nebo Viktor Kolář.
Mnozí z uměleckých fotografů se navíc museli během svého života věnovat také komerční a užité fotografii. Ne nadarmo se říká, že aby mohl člověk dělat umění, musí si na něj nejdříve vydělat. Často si ale vedle toho šli vlastní cestou a mnoho úsilí a času věnovali své vlastní volné tvorbě, která byla následně přijata a povýšena na umění. Někteří autoři se většího ohlasu nedožili, a tak byli často skutečně doceněni až po své smrti.
V současné době si tedy lze jen velmi těžko říct: „Já budu dělat umění a tím se uživím.“ To jde ostatně velmi těžko i v ostatních uměleckých oborech, jakými jsou sochařství, malířství, hudba, film nebo divadlo, natož pak ve fotografii, což je vlastně pořád víceméně řemeslný obor. Existují samozřejmě výjimky, jako je David LaChapelle, Sebastião Salgado, Andreas Bitesnich, Bruce Weber, Helmut Newton nebo tuzemský fotograf Jan Saudek. I jejich profesní cesta byla často velmi trnitá a na úspěch a docenění si museli často velmi dlouho počkat.
I v tomto oboru je dnes hodně důležité umět se prosadit marketingově, účastnit se mezinárodních soutěží a jednoduše být vidět a slyšet. Pokud si někdo dá za cíl stát se komerčně úspěšným uměleckým fotografem, může to být zajímavá cesta, ale dosáhne toho opravdu jen málokdo. Je to podobné, jako když si někdo koupí hokejku a brusle a řekne si, že bude úspěšným hokejistou, kterého bude znát celý svět. Samozřejmě i to se v historii stalo. Ale jsou to desetitisíce hodin dřiny, úsilí a odříkání, a i tak se to poštěstí jen pár lidem z milionů, protože takový hráč jako ten s dresem číslo 68 se rodí jednou za sto, možná tisíc let.
Tímto článkem rozhodně nechci odradit nikoho, kdo by se rozhodl věnovat se fotografování na plný úvazek a tímto krásným oborem se živit. Naopak přeji každému hodně úspěchů na cestě za tímto svým snem. Jen předem doporučuji pečlivě zvážit vše pro a proti. Také je hodně důležité uvědomit si, že fotografie jako komerční obor byla za posledních 30 let extrémně devalvována a uživit se jako fotograf je čím dál tím složitější. Navíc romantické představy jsou velmi vzdálené realitě. Většina profesionálních fotografů by vám potvrdila, že samotné focení je jen velmi malá část jejich pracovního času. Tu převážnou obvykle tvoří marketing, shánění klientů, schůzky s nimi a samozřejmě také úpravy fotografií a cestování za zakázkou. Navíc velmi důležitým klíčem k úspěchu je umět si správně nacenit svůj čas a svou práci. O tom je ale řeč v dalším z článků v našem Magazínu Megapixelu.
Všechno podstatné už tu padlo - a jo, často je to smutná realita. Jen bych doplnil jednu věc: není to jen o tom, že „amatéři kazí ceny“. Je to spíš začarovaný kruh mezi přesycenou nabídkou, nízkou schopností klientů rozlišit kvalitu a sociálními sítěmi, které z fotky udělaly rychlou spotřebku.
Fotografů je dnes hodně. Jak moc jsou kvalitní, mainstream často neřeší a ani o tom zde nechci polemizovat. Klient většinou nekupuje „fotografii“ jako řemeslo a umění, ale kupuje si výsledek: pár hezkých obrázků do mobilu, na IG, na PFko, na web. A tenhle „výsledek“ jde dnes vyrobit relativně snadno: moderní technika, tisíce záběrů bez nákladů na film, AI a automatické úpravy, různé presety, i třeba dostupné kurzy, které slibují, že za pár hodin z vás bude fotograf. Když má člověk aspoň trochu cit, relativně rychle se naučí oddělit vyloženě špatné fotky od průměrných až dobrých. A ruku na srdce: pro spoustu klientů je rozdíl mezi „dobré“ a „výborné“ prostě neviditelný, nebo resp. je jim to jedno, protože to stejně uvidí na mobilu a za týden to zapadne ve feedu.
Druhá věc je cenotvorba. Teoreticky jasná: do ceny patří čas, náklady, zkušenost, zodpovědnost atd. Prakticky je tam obří „ale“: spousta lidí fotí jako bokovku. Mají normální příjem a když si „cvaknou“ zakázku, klidně ji nacení nízko, protože nepočítají provoz, amortizaci techniky, daně, pojištění atd. a hlavně vlastní energii. Protože hodinová sazba jim prostě nic neříká. Oni jedou na zaměstnanecký paušál. Profík tohle počítat musí. Jenže klient často vidí jen jedno, a to číslo/sumu na konci. A vybere si „to samé, jen levnější“. (A ano: „to samé“ to často není, jen se to tak tváří.)
A k tématu „aranžované rodinné focení“: ono to není jen o tom, že lidé „nechtějí být autentičtí“. Často chtějí ideální verzi sebe. Fotka je pro ně sociální měna: poslat babičce, dát na síť, vložit na seznamku atd. Proto fungují šeříky, magnolie a naučené pózy, jsou to vizuální klišé, ale pro většinu srozumitelná klišé. Autentická fotka má paradoxně často větší hodnotu až s odstupem času (přesně jak píšete), jenže tuhle hodnotu klient v momentě nákupu nevidí. A fotograf, který prodává autenticitu, prodává něco, co se ocení později. Což je marketingově těžší, než prodat „hezké a bezpečné“.
Mně osobně pomohlo jednoduché pravidlo: zakázku vezmu buď A) když je adekvátně zaplacená, nebo B) když mě fakt zajímá (téma, lidé, přínos, experiment apod.). Výsledek je, že fotím méně zakázek, ale dávají mi větší smysl. Zároveň to přirozeně oddělí klienty, kteří si mě vybírají kvůli práci, od těch, kteří hledají jen „nejlevnější“ variantu. A ano, mluvím z pozice kdy fotografie není moje hlavní obživa. Takže tohle pravidlo funguje pro mě; kdybych byl na příjmu z fotografie finančně závislý, možná bych o tom mluvil jinak. Nicméně jsem živnostník a fotografie je jedna z mých pracovních činností.
Celé to není „válka profík vs. amatér“. Je to trh, který tlačí k průměru, protože průměr je rychlejší, levnější a líp se prodává. Kdo chce dělat něco osobitějšího, musí buď makat na značce a komunikaci, nebo si najít úzký segment, který tu přidanou hodnotu skutečně chce. Jinak člověk jen vysvětluje cenotvorbu lidem, kteří vlastně kupují číslo, ne službu.
Reaguje na (1) | Hezky napsané Františku. O tom co všechno by se mělo promítnout do ceny za služby profesionálního fotografa, bude řeč v dalším článku, který právě připravujeme.
2
Prodejce Megapixel.cz, Martin Lukeš, 29. 1. 2026
|Reagovat
Jako velký problém ve vydělávání fotografií vidím to (A neni to nějaký stereotyp, je to prostě reálná zkušenost a dlohodobé pozorování), že někdo si koupí zrcadlovku, světelný objektiv, vyfotí sestru, kamarádku. Jééé, rozmazané pozadí, to ale umím fotit a hned to rozjíždí, dělá si ceník a nabízí focení v parku u třešní, šeříků a pod. Svatby si nechá nacenit na desetinu toho, co by měl (ono ostatně všechno nacení uplně nesmyslně), neřeší čas strávený nad cestou, přípravou, výběrem fotek, úpravami a nedokáže to ani vysvětlit klientovi. Lidé mají často představu, že vlastně vaše práce je zřejmě jen ten čas strávený a nafocený s nimi. To, že strávíte dalších 3x-4x tolik času dalšími činnostmi ohledně zakázky, to je pro ně strašně abstraktní. A přibývá lidí, kteří vezmou za nízkou cenu a kvalitu tomu často odpovídající. Nabídka se tedy střetává s poptávkou. Další kategorií je pak aranžované rodinné focení. Snažil jsem se také prosadit s mým stylem rodinného focení (Znám pár lidí, kterým se to povedlo, ale prostě dupou do marketingu, mají lokty a to je třeba), párkrát to vyšlo, ale lidi si radši nechají fotit aranžované fotky v parku u šeříků, magnolií. Ok. Mám bohaté zkušenosti a informace o tom, jak lidé s takovými fotkami nakládají. Nejsou to oni, je to prostě aranž. Pošlou to na Vánoce, svátky, jako PFka. Jednou se na to podívají a pak už nic. Proč lidé nechtějí být sami sebou, reální, to mi hlava nebere. Sociální sítě uplně zabíjejí autenticitu. Naopak se mi už dostkrát stalo, že mi známí, kamarádi řekli, že na fotky, kde jsem je fotil, se strašně rádi dívají opakovaně zpětně, ale docení to až po x měsících, pár letech. Kdybych tak měl stroj času a mohl těm lidem říci: Vidíš, já ti to říkal. Neutrácej za hovadiny, kde nejste sami sebou.
Je to samozřejmě komentář zhrzeného člověka, který by strašně rád fotil, ale co se nerad všude cpe a nemá lokty a tak vlastně pro to moc nedělá= úspěch a kšeft logicky nepřijde :) Jako v každém oboru. Každopádně celá situace ohledně komerčního focení mě trochu irituje. Stejně tak to, jakým způsobem se lidi jsou ochotni nechat fotit a soukat do póz, které nejsou jim vlastní. Z toho i pramení podle mě to, že si těch fotek tolik pak necení, přestože za to platili.
Komentáře k článku
Všechno podstatné už tu padlo - a jo, často je to smutná realita. Jen bych doplnil jednu věc: není to jen o tom, že „amatéři kazí ceny“. Je to spíš začarovaný kruh mezi přesycenou nabídkou, nízkou schopností klientů rozlišit kvalitu a sociálními sítěmi, které z fotky udělaly rychlou spotřebku.
Fotografů je dnes hodně. Jak moc jsou kvalitní, mainstream často neřeší a ani o tom zde nechci polemizovat. Klient většinou nekupuje „fotografii“ jako řemeslo a umění, ale kupuje si výsledek: pár hezkých obrázků do mobilu, na IG, na PFko, na web. A tenhle „výsledek“ jde dnes vyrobit relativně snadno: moderní technika, tisíce záběrů bez nákladů na film, AI a automatické úpravy, různé presety, i třeba dostupné kurzy, které slibují, že za pár hodin z vás bude fotograf. Když má člověk aspoň trochu cit, relativně rychle se naučí oddělit vyloženě špatné fotky od průměrných až dobrých. A ruku na srdce: pro spoustu klientů je rozdíl mezi „dobré“ a „výborné“ prostě neviditelný, nebo resp. je jim to jedno, protože to stejně uvidí na mobilu a za týden to zapadne ve feedu.
Druhá věc je cenotvorba. Teoreticky jasná: do ceny patří čas, náklady, zkušenost, zodpovědnost atd. Prakticky je tam obří „ale“: spousta lidí fotí jako bokovku. Mají normální příjem a když si „cvaknou“ zakázku, klidně ji nacení nízko, protože nepočítají provoz, amortizaci techniky, daně, pojištění atd. a hlavně vlastní energii. Protože hodinová sazba jim prostě nic neříká. Oni jedou na zaměstnanecký paušál. Profík tohle počítat musí. Jenže klient často vidí jen jedno, a to číslo/sumu na konci. A vybere si „to samé, jen levnější“. (A ano: „to samé“ to často není, jen se to tak tváří.)
A k tématu „aranžované rodinné focení“: ono to není jen o tom, že lidé „nechtějí být autentičtí“. Často chtějí ideální verzi sebe. Fotka je pro ně sociální měna: poslat babičce, dát na síť, vložit na seznamku atd. Proto fungují šeříky, magnolie a naučené pózy, jsou to vizuální klišé, ale pro většinu srozumitelná klišé. Autentická fotka má paradoxně často větší hodnotu až s odstupem času (přesně jak píšete), jenže tuhle hodnotu klient v momentě nákupu nevidí. A fotograf, který prodává autenticitu, prodává něco, co se ocení později. Což je marketingově těžší, než prodat „hezké a bezpečné“.
Mně osobně pomohlo jednoduché pravidlo: zakázku vezmu buď A) když je adekvátně zaplacená, nebo B) když mě fakt zajímá (téma, lidé, přínos, experiment apod.). Výsledek je, že fotím méně zakázek, ale dávají mi větší smysl. Zároveň to přirozeně oddělí klienty, kteří si mě vybírají kvůli práci, od těch, kteří hledají jen „nejlevnější“ variantu. A ano, mluvím z pozice kdy fotografie není moje hlavní obživa. Takže tohle pravidlo funguje pro mě; kdybych byl na příjmu z fotografie finančně závislý, možná bych o tom mluvil jinak. Nicméně jsem živnostník a fotografie je jedna z mých pracovních činností.
Celé to není „válka profík vs. amatér“. Je to trh, který tlačí k průměru, protože průměr je rychlejší, levnější a líp se prodává. Kdo chce dělat něco osobitějšího, musí buď makat na značce a komunikaci, nebo si najít úzký segment, který tu přidanou hodnotu skutečně chce. Jinak člověk jen vysvětluje cenotvorbu lidem, kteří vlastně kupují číslo, ne službu.
Vladimír, 29. 1. 2026 |Reagovat
Hezky napsané Františku. O tom co všechno by se mělo promítnout do ceny za služby profesionálního fotografa, bude řeč v dalším článku, který právě připravujeme.
Prodejce Megapixel.cz, Martin Lukeš, 29. 1. 2026 |Reagovat
Jako velký problém ve vydělávání fotografií vidím to (A neni to nějaký stereotyp, je to prostě reálná zkušenost a dlohodobé pozorování), že někdo si koupí zrcadlovku, světelný objektiv, vyfotí sestru, kamarádku. Jééé, rozmazané pozadí, to ale umím fotit a hned to rozjíždí, dělá si ceník a nabízí focení v parku u třešní, šeříků a pod. Svatby si nechá nacenit na desetinu toho, co by měl (ono ostatně všechno nacení uplně nesmyslně), neřeší čas strávený nad cestou, přípravou, výběrem fotek, úpravami a nedokáže to ani vysvětlit klientovi. Lidé mají často představu, že vlastně vaše práce je zřejmě jen ten čas strávený a nafocený s nimi. To, že strávíte dalších 3x-4x tolik času dalšími činnostmi ohledně zakázky, to je pro ně strašně abstraktní. A přibývá lidí, kteří vezmou za nízkou cenu a kvalitu tomu často odpovídající. Nabídka se tedy střetává s poptávkou. Další kategorií je pak aranžované rodinné focení. Snažil jsem se také prosadit s mým stylem rodinného focení (Znám pár lidí, kterým se to povedlo, ale prostě dupou do marketingu, mají lokty a to je třeba), párkrát to vyšlo, ale lidi si radši nechají fotit aranžované fotky v parku u šeříků, magnolií. Ok. Mám bohaté zkušenosti a informace o tom, jak lidé s takovými fotkami nakládají. Nejsou to oni, je to prostě aranž. Pošlou to na Vánoce, svátky, jako PFka. Jednou se na to podívají a pak už nic. Proč lidé nechtějí být sami sebou, reální, to mi hlava nebere. Sociální sítě uplně zabíjejí autenticitu. Naopak se mi už dostkrát stalo, že mi známí, kamarádi řekli, že na fotky, kde jsem je fotil, se strašně rádi dívají opakovaně zpětně, ale docení to až po x měsících, pár letech. Kdybych tak měl stroj času a mohl těm lidem říci: Vidíš, já ti to říkal. Neutrácej za hovadiny, kde nejste sami sebou.
Je to samozřejmě komentář zhrzeného člověka, který by strašně rád fotil, ale co se nerad všude cpe a nemá lokty a tak vlastně pro to moc nedělá= úspěch a kšeft logicky nepřijde :) Jako v každém oboru. Každopádně celá situace ohledně komerčního focení mě trochu irituje. Stejně tak to, jakým způsobem se lidi jsou ochotni nechat fotit a soukat do póz, které nejsou jim vlastní. Z toho i pramení podle mě to, že si těch fotek tolik pak necení, přestože za to platili.
František, 29. 1. 2026 |Reagovat