Aby byl stativ kámoš aneb Jak vybrat stativ na fotoaparát #2

V předchozí části  jsme si rozdělili stativy podle použití, hmotnosti a nosnosti. Nyní vystřídáme fyziku anatomií a podíváme se na nohy a páteř stativů.

(Nejen) lež má krátké nohy

Hmotnost stativu má velmi blízko k velikosti. Pokud pokukujeme po lehkém stativu na cesty, bude s velkou pravděpodobností dalším požadavkem malý rozměr. Když mám extrémně lehký stativ, nechci aby mi vyčníval nad batohem o několik desítek centimetrů a omezoval mě při pohybu v zarostlém lese nebo přelidněném mhd jihovýchodní Asie. Proto se i většina těchto lehkých stativů vyrábí v kompaktnějších rozměrech jako například Bushman Amarula VR. 

Jsou dvě daně za velikost (čti malost) stativu. První je celkově nízká pracovní výška. U takového stativu se budeme muset při práci častěji a víc ohýbat. To je při dlouhém komponování nebo hlídání scény v hledáčku dost nepohodlné. Druhou daní je větší počet členů nohou a kloubů. Odborně mluvíme o vícesekčních nohách. Maximální počet částí se pohybuje kolem 5. Dobrým příkladem je Manfrotto MK ELES5GY Element Traveller. Je logické, že pokud budeme mít třeba 40 centimetrový stativ, který po rozložení naroste na 2 metry, bude se muset skládat ze spousty dílů. Každý takový díl musí být zaaretován nějakým zámkem. To máme více částí, které je potřeba odemykat, vysouvat a následně aretovat. A samozřejmě více částí znamená nejen více práce, ale i vyšší riziko poškození. Stále platí, že nejpevnější je homogenní celistvá nepřerušovaná tyč nebo co nejméně částí.

Tady, stejně jako u háčku je geniální řešení i v konstrukci. Plně otočný systém nohou. Každý výrobce tento systém nazývá jinak, nejčastěji se vyskytuje asi výraz Vitruvian. Nohy lze vyklopit o 180 stupňů, takže se dají sklopit podél středového sloupku a „obejmou” jej ze stran včetně hlavy. Takový stativ je pak při transportu skladnější právě o zmíněnou hlavu. Řečí matematiky jsme ušetřili třeba i 10 centimetrů.

Tento systém má mimo skladnosti ještě jednu obrovskou výhodu. Flexibilita nohou je k nezaplacení při práci v terénu. Odprezentovat stativ na prodejně, kde je rovná podlaha není problém. Při focení v exteriéru se ale jen výjimečně setkáme s takto rovným podkladem. Všude jsou obrubníky, svahy, kameny, nezpevněný terén, nebo třeba stoly, na kterých chceme fotit a podobně. Běžně se tedy setkáte s focením na tripodu, kde je každá noha jinak rozevřená, nastavená na jinou výšku a opřená o jiný typ materiálu. V tomto ohledu je co největší rozevírání nohou skutečně nedocenitelné.
Profesionální stativy se dokáží vypořádat i s materiálem podkladu, povrchem a nebo ročním obdobím. Stačí konce nohou (standardně bývají zakončeny gumovými paticemi) osadit hroty, sněhovými talíři nebo spojovací základnou.

Poslední zmíněné zakončení se používá nejčastěji pro video nebo focení v ateliéru a je podpořeno i spojením nohou nejen na zemi, ale i ve vrchní části nohou. Jako příklad můžu uvést Manfrotto 545B. Takový stativ se pak nemá tendenci „rozjíždět” a je více stabilní. Pracovat s takovým stativem venku v terénu je však silně omezující.

Nejdůležitější noha

Tři nohy stativu se sbíhají v jednom místě, čímž umocňují jeho důležitost. Je to střed stativu. Tady bydlí středová tyč  nebo kolébka pro kulové osazení hlavy. Ten druhý případ je zpravidla otvor, do kterého se osazuje spodní část hlavy ve tvaru koule - přesně části koule. K čemu je to dobré? Jednoduše lze střed stativu i s hlavou natáčet o několik stupňů všemi možnými směry. Nejčastěji nachází toto „houpání” uplatnění u videa. 

První uvedený případ, tedy středová tyč, je podstatně rozšířenější a proto se u ní chvíli pozdržíme. Primárně propojuje hlavu se stativem. Sekundárně se stará o umístění těžiště celého stativu s technikou.
Tato část je také vysouvací, většinou opačným směrem, tedy nahoru a dokáže zvednout pracovní výšku stativu. Výrobci si jsou vědomi její důležitosti a díky novým materiálům a technologiím ji neustále zlepšují. Středová tyč se dá zcela vysunout a otočit. Proslulý zkrácením nebo otočením středové tyče je léty ověřený Velbon Sherpa 400. Takže fotíme nebo natáčíme pod stativem a vlastně nohama vzhůru. Osobně tento způsob nemám moc rád, nejen že je například fotoaparát nohama vzhůru, ale je ze tří stran těsně obklopen nohami stativu. Ty omezují přístup k ovládání a mohou se plést do záběru. Důvodem otáčení středové tyče je hlavně makro záběr. Kamera je těsně nad zemí a z bezprostřední blízkosti snímá květinu.

Pro ten samý účel je tu fenomén posledních let - kloubové uchycení středové tyče, kde vrchní část nejde pouze otočit směrem dolů, ale lze ji naklánět a fixovat skoro ve všech polohách. To vedle makra užijeme třeba při produktovém focení na stole. Hlavně ale nemusíme ovládat techniku nohama vzhůru. Jedna tyč a co dokáže.

V důsledku je výběr stativu nejčastěji kompromisem našich požadavků na hmotnost, cenu, nosnost a účel, o kterých jsme si psali… a v neposlední řadě i cenu. Méně podstatným kritériem je hlava, ale o té až příště.