Aleš Jungmann: architektura jako fotografické poslání

Co Vás vedlo ke specializaci na fotografování architektury?

Na FAMU ve druhém ročníku jsme měli řadu povinných seminářů zabývajících se řemeslnou stránkou fotografie, u studentů umělecké školy ne moc populárních, například vedle fotografování skla právě i architekturu. Každý student dostal za úkol jednu architektonicky významnou budovu a na mě vyšel Veletržní palác z roku 1928. Původně nezáživné cvičení mě díky úchvatné, nadčasové a moderní architektuře naprosto pohltilo. Uvědomil jsem si, že to je ta oblast, kterou bych se mohl zabývat trvale a zároveň se tím živit. Na základě této první práce mě vedoucí semináře Doc. Pavel Štecha (uznávaný český fotograf architektury) osobně doporučil šéfredaktorovi časopisu Architekt. Pak už to šlo samo...

Prosím popište Váš vztah k fotografii architektury, čím to je, že je právě tento obor pro Vás zajímavý, jak nad tím přemýšlíte?

Je to pro mě zvláštní hra. Na jedné straně beru fotografii architektury jako servis architektům, musím proto zodpovědně a s určitou pokorou zprostředkovat divákovi, který třeba místo osobně nikdy nenavštíví, přesný (někdy i trochu vylepšený) obraz místa. Na druhé straně - a to mě zajímá, jsem to já, kdo obraz interpretuje, sám volím vizuální prostředky této interpretace, pracuji se zkratkou. Snažím se vystihnout důležitou podstatu, ať už se jedná o celkový obecný záběr nebo abstraktní detail. Když je architektura dobrá, stává se celá hra mnohem zábavnější.

Pokládáte se za inovativního fotografa ve svém oboru, nebo čerpáte z vlivu přístupu fotografů před Vámi?

Nevím, takto jsem nad tím ještě nepřemýšlel. Samozřejmě jsem obdivoval fotografie jiných fotografů architektury, líbil se mi už zmiňovaný Pavel Štecha, ze zahraničních pak Ezra Stoller a fotografové z agentury ESTO.

Jak je důležité je specializovat se jen na jednu oblast nebo žánr fotografie?

Nikomu nic nebrání být špičkový fotograf úplně ve všech žánrech fotografie, nemohu si přesto na žádného takového fotografa vzpomenout. Asi je dobré, když se člověk zabývá tím, k čemu má vztah, co ho baví a naplňuje. Není pak důležité, jedná-­li se o jednu oblast nebo dvě, či dokonce více současně. Je to individuální, já mám momentálně sílu jen na architekturu, určitě se však jednou vrátím ke krajině, nebo pro mě něčemu zcela novému, začínal jsem jako dokumentarista.

Čím je Vaše práce výjimečná, čím se odlišuje od práce ostatních fotografů?

To by měl posoudit někdo jiný. Snažím se jen dělat svou práci dobře.

Změnil jste se nějak ve chvíli, když jste vyspěl jako fotograf?

Získal jsem větší jistotu v tom co dělám, zároveň si ujasnil co dělat nechci.

Co mělo největší vliv na Váš vývoj a utváření se jako fotografa?

Vlastní chyby, osobnosti vyučujících na FAMU.

Čím byste se chtěl zapsat do povědomí?

Udělalo by mi radost, když se divák u mé fotografie zastaví a řekne, to je dobrá architektura a zároveň se v druhém plánu zeptá, dobrá fotografie, kdo to fotil? U svých zákazníku bych rád platil za spolehlivého profesionála.

Studoval jste fotografii, jakou váhu obecně přikládáte fotografickému vzdělání?

Ano, Famu (obor fotografie). Pro mě osobně byla škola důležitá, získal jsem celkový přehled a ujasnil si, co mě opravdu zajímá, nebyl jsem tehdy ještě příliš vyhraněný. Úspěšným komerčním fotografem se člověk může stát i bez fotografického vzdělání­ samostudiem nebo asistováním, třeba i rychleji a efektivněji. Díky umělecké škole, myslím, jsem více komplexní osobnost, než kdybych začal hned pracovat komerčně a od počátku se specializoval.

Co si myslíte o podstatných změnách ve fotografické praxi v posledních letech? Byl to přínos či Vás to nějak negativně zasáhlo?

Posledních deset let bylo vskutku revolučních, snad ještě více, než když přišla Leica s 35mm filmem, nebo dříve Kodak se svým boxem. Digitální fotografie na snadno dosažitelné vysoké technické úrovni při téměř nulových nákladech se stala přes noc masově dostupnou. Rychlost pokroku nedávno nepředstavitelná. Každý se stal najednou fotografem, což může být pro profesionálního fotografa jistě frustrující. Ovšem i mně přinesl vývoj nezanedbatelné výhody, dokážu s nižšími náklady a nepoměrně vyšší produktivitou prodat více fotografií. Takže ve výsledku jsem na tom lépe. Přitom cítím trochu nostalgie po starých časech, dříve jsem si s velkoformátovou kamerou a hadrem přes hlavu, spotmetry a kolormetry na krku, připadal tak trochu jako kouzelník, dnes je té magie méně.

Máte nějakou nejoblíbenější fotografii, jedno zda svoji či někoho jiného? Která to je?

Těch je celá řada, nechci být nespravedlivý a uvést pouze jediný příklad.

Cítíte, že by fotografie mohla změnit svět, případně jakým způsobem?

Dnes v éře televize a internetu asi už ne, to se příliš nepovedlo ani humanistické fotografii po 2. světové válce, kdy fotografie jako medium byla mnohem údernější. Dobrá fotografie však dokáže, stejně tak jako dobrá architektura, zpříjemnit život a potěšit jednotlivce, stále to dává smysl.

V jakém jste vztahu s počítači a programy pro úpravu fotografií? Vnímáte je jako nutné zlo nebo pozitivně?

S první Macem jsem se skamarádil v roce 1992, dnes už si nedovedu práci představit jinak. Postupem času se z počítačů stal mocný a těžko nahraditelný nástroj. Dramatické zásahy v postprocesu ale zpravidla nevyužívám, snažím se většinu práce uskutečnit při vlastním fotografování.

Dokážete pracovat s jakýmkoliv fotoaparátem, je potřeba pro architekturu něco speciálního?

U architektury je přece jenom potřeba pracovat se specializovaným vybavením (vzhledem k potřebě nápravy kácejících se linií). Dříve jsem proto používal výhradně velkoformátovou kameru 4x5" Sinar F, a to i dlouho s nástupem digitální fotografie. Teprve před dvěma lety, když jsem pořídil nový Canon 1Ds Mark III a odložil 1Ds Mark I, se to definitivně zlomilo. Hodně tomu pomohla i nová řada 24mm a 17mm TS objektivů.

A nakonec, ne zcela vážně, je pro Vás nějaká nefotografická součást vybavení zásadní? Nějaký švýcarský nožík nebo pilulky na žaludeční potíže?

Trávím cestováním hodně času, důležité je auto. Rád řídím, proto si vybírám zábavná auta. Volím buď  kombi (BMW 5) v případě nutnosti dopravy většího vybavení, nebo menší dvoumístné sportovní Z coupe s kufrem. Tím, jak se vybavení stále zmenšuje, pořídil jsem dokonce i ještě menší Mini Cooper S. Ještě mě napadá iPhone, je to pro mě malá kancelář v kapse.

Autor použitých fotografií: Aleš Jungmann
zdroj: www.alesjungmann.cz