Dan Vojtěch - hvězda sportovní fotografie

Můžeš se představit čtenářům, kteří tě neznají a kteří zatím neobjevili svět sportovní fotografie?

Jmenuju se Daniel Vojtěch, je mi 27 let, aktuálně bydlím v Praze a tady i nejčastěji působím. Kromě Prahy i hodně cestuju, ale jak jsem řekl usídlenej jsem v Praze a vzhledem k tomu, že jsem si zde otevřel vlastní studio, tak to vypadá, že tu možná i chvíli zůstanu.

Fotíš na plnej úvazek, nebo děláš i něco jinýho?

Živím se v podstatě jenom focením a vlastně jsem nikdy nedělal nic jinýho. Už během školy jsem začal fotit pro nějaký časopisy se zaměřením na extrémní sporty a od tý doby se věnuju jenom focení.



Jak ses k focení dostal a jak je to dlouho?

Ten úplně první kontakt s fotkou byl na základní škole. Táta si doma sám zvětšoval černobílý fotky, což v té době bylo takovým zvykem. V zatemněný koupelně - zvětšovák na pračce, takže to jsem poprvé viděl, jak vzniká fotka. Byl jsem ale malej, tak jsem to ještě úplně nevnímal. Později jsem doma našel starší foťák Zenit, tak jsem si do něj dal film a zkoušel poprvé sám fotit. To bylo samozřejmě na hodně amatérský úrovni, ale začal jsem si o tom číst už nějaký knížky. Když jsem o pár let později začal přemýšlet o vysoké škole, protože jsem studoval elektrotechniku, ale to nebyl takovej vodvaz jak jsem si původně myslel, tak jsem si řekl, že bych to zkusil do Zlína na Baťovu univerzitu, obor reklamní fotografie. V tý době už mě focení hodně bavilo a říkal jsem si, že by bylo asi dobrý se tím živit. Náhodou to vyšlo, dostal jsem se na školu, a tak bylo rozhodnuto.

Ten Zlín je v poslední době hodně populární. Dala ti ta škola něco, nebo jak to vnímáš s odstupem času?

Určitě to byla dobrá zkušenost a rád na ta léta vzpomínám. Byl tam výbornej kolektiv lidí, všichni se zajímali o fotku. Navíc Zlín je nádherný město, na škole jsem dokonce potkal manželku, ale že by to z nefotografa udělalo fotografa, nebo že by to člověka naučilo něco, díky čemu bude celej život úspěšnej, tak to ne. Je dobrý, že jsem se mohl věnovat jenom focení, a to nejen ve volným čase, ale právě i během tý školy. Takže jsem se fotce věnoval na plno a to je na tom asi to nejdůležitější

Jakou techniku používáš?

V podstatě od začátku, když pominu Zenit a Prakticu, tak fotím Nikonama. Teď aktuálně Nikon D800E.



Prozraď čtenářům, kteří neznají tvojí tvorbu, na co se tedy zaměřuješ?

Hlavní těžiště mojí tvorby je sportovní fotografie, především extrémní sporty. Samozřejmě ale musím fotit i nějaký další věci, protože focením sportu se v Čechách moc uživit nedá. Naštěstí mám ale i nějaké zakázky z ciziny, takže to jakž takž jde. Jinak ale fotím i portréty, lifestylový věci do různejch časopisů jako je třeba Maxim. To je zase dobrý v tom, že trénuju focení i jinejch žánrů, navíc potkávám zajímavý lidi, vyzkouším si nový způsoby svícení a tak. Plus dělám eventovou fotografii ze závodů a různých dalších akcí.

Takže teda i reportáže?

Dá se říct, že to jsou reportáže, ale jsou specifický v tom, že jsou focený pro organizátory těch akcí, takže to musí splňovat určitý podmínky. Například musí být všude vidět loga a je to takový trošku náročnější než klasická reportáž. Fotil jsem třeba Nitro Circus, jak byl tady v Praze (exhibice extrémních sportů a kaskadérský výkonů) a pak i v Anglii. Takže to už jsou potom takový větší akce, kde jsem byl třeba hlavní fotograf a to už je docela náročný. Nejsou to takový ty běžný reportáže do časopisů, kde mám volnej prostor, což je fajn, ale na druhou stranu mít podporu celýho teamu pořadatelů je taky někdy dobrý.



Když mluvíš třeba o tom Nitro Circusu, tak já vím, že jsi tam používal dálkově ovládaný zábelskový světla. Taky jsem fotil pár podobných akcí, ale nikdy jsem tam nikoho neviděl pracovat se zábleskama. Jak probíhala ta produkce, jak sis to dopředu připravoval a vůbec celý to zákulisí podobnýho focení?

To bylo poměrně náročný v tom, že byl od nich požadavek, jestli bych si mohl dát blesky pod střechu, ale to neznali O2 arénu, kde je všechno problém. Chtěl jsem se tam podívat předem, zjistit co a jak, ale bylo mi sděleno, že to není možný. Celá ta show má takovou logistiku, že tam přijedou ráno a večer je představení, takže je aréna zarezervovaná jenom na ten jeden den. Maj už to naučený a dokážou to celý připravit a zase sbalit hrozně rychle. Takže jsem tam mohl až ten den. Podíval jsem se pod tu střechu, musel jsem si najít doprovod jednoho horolezce, spolu jsme přidělali 4 záblesky s výkonem 1200W, pak jsem to nafotil a nakonec jsem to musel zase sundat. Bylo to teda celkem komplikovaný.

A v tý Anglii to bylo stejný?

V Anglii už jsem se na to vykašlal a zvolil jsem jednodušší systém. Celý jsem to svítil 4 systémovejma bleskama ze země. Rozložení a choreografie tý show je pokaždý stejná, takže já jsem věděl, kam dát blesky, kam je namířit a podle toho jsem si je umístil.



A to jsi je měl přímo na ploše?

Nějaký jsem měl na ploše a nějaký přidělaný k zábradlí na okraji plochy. Každá ta aréna je trochu jiná, ale více méně to nastavení je stejný. Pak už jsem si jenom vychytával, kde v jakej moment tý show budu.

Bez blesku bys to dal?

No určitě bych to dal, ale musel bych jet tak na ISO 3200, čas 1/160s a clona 2.8. A to nejsou nějak moc super hodnoty. Třeba sekvence jsem ale dělal bez blesku, protože tam se to ztratí, ale ty jednotlivý fotky jsou lepší s tím bleskem.



Jak jsi se vůbec dostal do světa profesionální fotografie? Respektive, co nastartovalo tvou kariéru?

Začalo to tak, že jeden můj kamarád z Pardubic jezdil hodně dobře na skateboardu. Udělali jsme pár fotek a on znal šéfredaktora časopisu Board, se kterým mě seznámil. Ten mě poslal fotit nějaký závody do Čáslavy a zůstali jsme v kontaktu. Pak řekl, ať mu nafotím další akci a nakonec jsme se domluvili na trvalé spolupráci. Takže ten Board, to byl takovej první skutečnej kšeft a přes něj jsem se pak dostal k dalším klientům. Dobrý bylo to, že jsem pro Board fotil 3x až 4x do tejdne a díky tomu jsem získal určitou praxi. Byla to dobrá škola. Navíc jsem to vlastně dělal už v prvním ročníku na vysoký škole, což některý učitelé nelibě snášeli.



Jakou zakázku považuješ ve svojí kariéře za nejzajímavější?

Zajímavejch bylo určitě hodně. Mám na to i docela štěstí. Fotil jsem třeba v Norsku z vrtulníku, nebo světovej šampionát v rallye na Sardínii. Tam mě jeden místní fotograf provázel a ukázal mi, jak se to dělá, takže super zkušenost. I to Nitro v Anglii byla ohromná zkušenost, i když to nebylo lehký. Bylo toho spoustu. Třeba když jsem byl s Liborem Podmolem (mistr světa ve free style motocrossu) dva měsíce v Americe a fotili jsme tam. To bylo nekonečně super zážitků. To se nedá vybrat takhle jedna věc.

Když jsi mluvil o tý obtížnosti, měl jsi nějakou zakázku, která byla opravdu hodně těžká?

Všechny tyhle velké akce jsou náročný. Člověk do toho jde fakt naplno a jsou to věci náročný jak na tu přípravu, tak i fyzicky během samotnýho focení. Nejvíc psychicky nároční jsou pro mě věci, co dělám poprvé, když nevím co a jak. Když už to fotím po pátý, ať je to sebe větší věc, tak už se nebojím. Dneska třeba fotím poměrně velkou věc s jedním naším olympionikem a vůbec nad tím nepřemejšlím. Když je to ale něco novýho, tak předtím skoro nespím.



Zabýváš se kromě těchto zakázek i volnou tvorbou?

Zabývám. Naštěstí se v poslední době dostanu i k volný tvorbě. Fotím hodně na Polaroid, což po mě občas chtějí i klienti jako komerční tvorbu, ale je to spíš takovej relax, protože člověk mačká jedno tlačítko a nemusí nic řešit. Takže ty Polaroidy mě bavěj, dělám z toho i koláže a pak mám rozpracovaný různý koncepty, časosběrný dokumenty. Začal jsem třeba fotit výduchy z metra, to ani nevím, jestli někdy dokončím. Ale to je právě dobrý na tý volný tvorbě, že to nespěchá a že si to můžu fotit klidně deset let.

Máš nějaký další koníčky kromě focení?

V létě jezdím na skateboradu, třeba teď každej den do ateliéru z Vysočan na Žižkov. Nevím, kolik je to kilometrů, ale ujedu to za 20 minut, což je rychlejší než tramvaj. Plus klasicky mám rád procházky se psem a manželkou, zajet si někam na výlet. Prostě si odpočinout a sbírat inspiraci u toho.



Zmiňoval jsi spolupráci s Liborem Podmolem. Před časem byl uvedenej film z prostředí FMX, na kterém jsi se podílel. Jak jsi se dostal ke spolupráci s Liborem?

Bylo to díky tomu, že znám Martina Přívratskýho, což je režisér toho filmu, se kterým jsem se seznámil při nějakém focení BMX kol a Martin se zas nějak dostal k Liborovi. Bavili se, že by bylo dobrý natočit nějakej krátkej dokument, jak Libor jede do Ameriky a Martin řekl, jestli nechci jet s nima. Samozřejmě jsem kejvnul a nakonec se ukázalo, že to nebude jenom o tom pobytu v USA, ale v podstatě o celém roce Libora, ve kterém mimo jiné vyhrál mistra světa, narodilo se mu dítě, takže to všechno zapadlo do sebe a vznikl pěknej příběh.

Tak to asi byla taky hodně zajímavá zkušenost.

Bylo to zajímavý, jak tam bejt, tak jsem viděl poprvé free style motocross. S Liborem se doteď vídáme. Zrovna včera jsme byli zapíjet narození druhýho dítěte - Liliana. A bylo pro mě hrozně zajímavý vidět, jak vzniká film. Prostě na začátku bylo to, že tři kluci jedou do Ameriky a nakonec z toho vzniknul film, kterej vyhrál prestižní cenu Český lev, dva tejdny byl nejprodávanějším DVD v Čechách a koupili si ho Američani pro distribuci v USA a Kanadě. To je velkej úspěch, protože moc našich dokumentů se takhle ven neprodalo. Co je hlavně fajn, že to není nějaká depresárna, po který se chce člověk zabít, ale je to pozitivní příběh mladýho člověka, kterej chce něčeho dosáhnout a povede se mu to.



Na jaký zakázce teď pracuješ, jestli to můžeš prozradit?

Byl jsem měsíc v „El Ej", kde jsem sbíral kontakty pro jeden novej projekt. Točíme  video o Los Angeles, na čem se podílím i jako kameraman. Je to dokument o lidech jak žijou v L. A., proč tam přicházej, co je tam motivuje žít. Bude to celý v anglickým znění a máme tam relativně zajímavou sortu lidí, jak ty úspěšný ze showbyznisu, tak i lidi, který se pohybujou na opačný straně toho sociálního spektra. To teď doděláváme. Jinak jsem právě otevřel vlastní studio a dokončuju si portfolio, aby bylo perfektní.

A bude ten film v distribuci i u nás?

To se uvidí. My to samozřejmě nabídnem televizím, ale tady je to takový "zaprděný". 



Máš nějakej fotografickej sen, nebo nějakou metu?

Ono se to pořád mění. Třeba nikdy jsem nechtěl mít vlastní ateliér a teď se mi to líbí. To je třeba jak vaše prodejna. Je to přesně o tom. Váš šéf chtěl udělat něco opravdu hezkýho, podle sebe a tady si zrealizoval svůj sen, takže to je něco podobnýho. Jinak bych se chtěl dál věnovat sportovní fotografii, vymejšlet pořád nějaký zajímavý věci a uživit tím sebe i rodinu. To je asi všechno - co víc si přát.

Zkoušel si i nějaký prestižnější soutěže jako třeba CZECH PRESS PHOTO?

Press Photo jsem zkoušel asi 5x, nikdy mi tam nic nevybrali, což mě vždycky hrozně štve (smích). Můžu na to tak jenom nadávat, ale co se dá dělat. Určitě je dobrý, že tady v Čechách vůbec takováhle nějaká soutěž je, zvlášť pro ty fotografy z novin a deníků, protože jim to dává určitej impuls do jejch tvroby. Asi by to chtělo ale nějak restrukturalizovat. Jinak soutěže jsou dobrý. Teď jsem posílal nějaký fotky do jedný - RED BULL ILLUME, což je největší soutěž zaměřená na fotografy extrémních sportů. Je vždycky jednou za 3 roky a letos tam přišlo asi 28 200 fotek zhruba od 5 000 fotografů, tak se uvidí, jak to dopadne.



Jak vypadá tvůj standardní pracovní den, v kostce?

To je třeba dneska. Naučil jsem se poměrně brzo vstávat, i když nemusím a je fajn že si hned ráno vyřídím veškerý maily a korespondenci. Pak mám většinou nějakou schůzku s klientem, nebo nějaký obchodní jednání, potom posbírám lidi, se kterejma odpoledne fotím. U oběda probereme co a jak se bude fotit, nachystáme si věci, večer dorazí sportovec nebo model, kterýho fotim, pak fotíme, fotíme, dokud to není dobrý a večer jdem unavený domů, nebo si jdem ještě sednout na pivo. Dneska to třeba bude s pivem.



Zpracováváš si fotky sám?

Fotky si dělám sám. Když to není nějaký větší množství ze závodů, rychle, rychle, tak mě to i baví si s tím pohrát. Já bych se to asi bál dát někomu jinýmu, i když vím, že spousta lidí je v tom lepší než já. Co si ale člověk sám neudělá...Třeba by to udělali líp, ale zatím jsem nikoho takovýho nepotkal a ani ho nehledám.

Co bys poradil těm, kteří začínaj fotit, ať už sport, nebo cokoliv jinýho a chtěli by se vydat podobnou cestou jako ty?

Když jsou mladý, ať se daj na nějakou školu, protože budou mít pár let prostor věnovat se jen fotce, což je dobrý. Rodiče jim nebudou říkat: Uč se tu fyziku a pak si můžeš jít fotit. Takže to bych doporučil těm mladejm a jinak všeobecně fotit hodně a pořád, přemejšlet nad tím a fotit a fotit. A když v tom člověku něco je tak ono se to ukáže. Ale na druhou stranu s tím přichází i riziko, že ono to profesionální focení není jen o tom fotit hezký fotky. Ono je to v podstatě tak 5% focení a zbytek taková ta omáčka okolo, které není vždycky příjemná a na to člověk musí bejt připravenej. Jestli má focení někdo opravdu jako zábavu, tak bych ho u toho nechal. Někdo si ale už nedovede představit dělat nic jinýho, tak to dělá třeba jako já.

Já ti, Dane, moc děkuji za rozhovor i za to, že sis udělal čas zastavit se u nás na prodejně, popřeji ti hodně dobrejch zakázek, taky nápadů pro tvojí tvorbu a uvidíme se brzo na fotografickém workshopu, který se uskuteční ve čtvrtek 8. 8. 2013 zdarma v holešovické prodejně Megapixel v Praze v rámci našeho letního tématu FOTOGRAFUJEME POHYB.

Na workshop s Danem Vojtěchem na téma Sportovní fotografie se prosím zdarma registrujte ve fotoškole na našem webu.

Těšíme se na vaši návštěvu.