Etika ve fotožurnalistice

Denně narážíme na snímky z válečných oblastí, nebo míst velkých katastrof, můžeme vidět tváře trpících lidí, nemocné, mrtvé, bojující vojáky. Mnohdy vyvstávají dvě zásadní otázky, první se týká věrohodnosti. Už od počátků fotografie z bitevních polí se diskutuje nad tím, nakolik jsou fotografie hrané a jak moc se jedná o autentické snímky. Historicky už snímek Roberta Capy zachycující španělského loajalistu, který právě utržil smrtelný zásah, byl mnohokrát rozebírán z mnoha stran právě pro svou rozporuplnou autentičnost.

Na jednu stranu je velmi lehké uvěřit tomu, že člověk, který fotografoval vylodění v Normandii z první linie a jeho poslední snímek na nedofoceném filmu zachycuje jeho kroky minovým polem, na kterém jeho život skončil, si určitě nedovolil sehrát na diváka takové divadlo. Z druhé strany se vtírá dnes již běžná skepse nad prokázanými mediálními podvody, ať už je to maďarská kameramanka podkopávající syrského uprchlíka, nebo graficky upravené snímky z iráckého detenčního tábora.

Denně jsme vystaveni obrazům, kterým již z principu fungování médií a jejich posedlostí senzací nemusíme důvěřovat. Dokonce i během věhlasné soutěže World Press Photo bylo několik vítězných fotografií diskvalifikováno poté, co si porota vyžádala surová data. Tehdy se nejednalo o tak výrazné úpravy, ale šlo například o tak velký výřez z původního snímku, že jeho výsledné vyznění bylo naprosto odlišné. Právě zde vyvstává otázka po tom, nakolik vůbec reportér může manipulovat se svou fotografií, je to přeci jen jeho tvorba a každý autor pracující s kamerou poskytuje výhradně svůj vlastní náhled na věc, vybírá si co zachytí a co ne, a jaké motivy do obrazu vloží nebo je naopak vynechá.

Už v samotné podstatě takového uvažování je ale jakákoli snaha o věrohodnost marná. Stejně tak umístění fotografií a přidaný text k nim může najednou z nepřátel dělat spojence a z obětí vrahy. Naštěstí je stále zcela v našich rukou, jak s takovými informacemi naložíme, zdravá míra skepse může často pomoci odhalit podobné nepravosti. Toto téma je ale jen polovinou fotožurnalistického problému. Jelikož předchozí část je těžko rozpoznatelná a ještě složitěji kontrolovatelná a spočívá jen na svědomí autorů a práci editorů, považuji druhou za mnohem ožehavější. Týká se totiž etiky vpravdě lidské, humanitní. Všichni určitě znáte ukrutný obrázek dětí utíkajících z vybombardované vesnice během války ve Vietnamu,

nebo kambodžského vojáka mířícího na hlavu zajatce těsně před výstřelem.

Obě tyto fotografie jsou brutálně bezprostřední a jejich němost a ztuhlost jen podtrhují děsivost okamžiku. Protože si je divák může prohlížet dlohou dobu, účin onoho okamžiku se tak ještě zmnohonásobí. Pro mě osobně nejsilnějším snímkem je fotografie Franka Fourniera z roku 1985 zobrazující třináctiletou Omayru Sanchezovou jen pár chvil před smrtí. Umírající ve vodě, ve které byla zaklíněna několik dní po velkém závalu způsobeném sopečnou erupcí.

Právě zde se naskýtá ona veliká druhá otázka. Nakolik je fotograf povinnen dokumentovat a nakolik je také člověkem a měl by se na focení vykašlat a namísto vytvoření vítězného snímku raději ostatním lidem pomoci. Všechny zde uvedené fotografie byly údajně ze situací, ve kterých fotografovaným již nebylo pomoci a plní tak svoji pozici informace o hrůzách, kterým se máme vyvarovat a kterým lidem je potřeba podat pomocnou ruku. Pevně věřím, že tomu tak opravdu je a tím silněji na mě fotografie působí. Naopak předešle zmíněná kameramanka podkopávající běžence pro fantastičtější snímek je praktická ukázka vrcholné lidské zhovadilosti.

Když se pak ohlédnu za snímky našeho garanta pro tento měsíc, jsem moc rád jak surově jsou udělané a jak autenticky díky tomu působí. Na případné pochybnosti je v nich opravdu málo místa.

A co si o těchto palčivých problémech fotožuralistiky myslíte vy?