Stronger

Jde o soukromý majetek autora ©

Stronger   Megapixel doporučuje

"Za žádnou cenu jsem nechtěla zavřít oči, byla jsem přesvědčená, že jakmile to udělám, umřu. Najednou byla kolem spousta lidí, policie, sanitka, uzavřeli celou ulici. Snažila jsem se mluvit a říct jim, kdo to je a co se stalo, ale nemohla jsem se nadechnout."

Dnes bych vám chtěl představit další osobnost z mého dlouhodobého fotocyklu nazvaného Stronger, ve kterém vám přináším příběhy lidí, které na jejich životní cestě potkalo něco velmi těžkého, co je v konečném důsledku posílilo. V dnešním příběhu vám představím Katku, která bez nadsázky přežila vlastní smrt, a několikrát v životě byla postavena před situaci, kdy nevěděla, jestli pokračovat. Tady je celý příběh a první foto z celé série.


Bylo mi čerstvých 18 let, právě jsem odmaturovala a těšila se na další etapu svého života, plánované studium na vysoké škole. Žili jsme s mámou (rodiče se rozvedli, když mi bylo 15 let) a bráchou v malém městě poklidným životem. Sestra už měla svou rodinu, malé dítě a manžela, často jsme se navštěvovali. Máma do mě vkládala velké naděje a na výsledek přijímacích zkoušek na vysokou školu se mnou čekala snad netrpělivěji než já. Měli jsme spolu opravdu krásný a pohodový vztah, který poslední dobou narušovala jedna skutečnost, můj nový kluk. Poprvé v mém životě máma s mým „výběrem“ nesouhlasila. Na rozdíl ode mě neměla na očích růžové brýle zamilovanosti. Ale já v těch dnech řešila pro mě nejdůležitější věc, společné stanování s kamarádkami ze střední školy. Nic nebylo důležitější!

Odjela jsem a po mém návratu se všechno obrátilo vzhůru nohama. U autobusu mě čekala uplakaná sestra, která mi řekla, že máma je mrtvá! Nic, najednou ticho a prázdno!!! Nejde to ani popsat, nechápete, máte pocit, že je to hloupost, že se to vysvětlí a máma se objeví.…Nebyl čas na něco se připravit, nebyla nemocná, jen se prostě jednoho dne nevrátila z jedné ze svých oblíbených túr do hor. Musela jsem zapomenout na své plány a sny a zcela přeorganizovat svůj život. Týdny jsem usínala se slzami v očích, najednou jsem nevěděla, co mám dál dělat, kdo mi pomůže, za kým půjdu, když budu potřebovat poradit, když mi bude těžko. Po všech těch letech a životních peripetiích, které mě následně postihly, můžu zodpovědně říct, že s touto ztrátou jsem se plně nevyrovnala dodnes a máma mi pořád schází. Do péče jsem si vzala svého třináctiletého bráchu, šla pracovat. Naštěstí nám zůstal po mámě byt, ve kterém jsme bydleli, takže jsme měli o starost míň. S penězi to bylo trošku horší, moje výplata nebyla nic moc a než přišly nějaké přiznané dávky na bráchu, hodně jsme se zapotili. A ani pak to nebylo na nějaké vyskakování, občas se brácha musel spokojit i s tím, že nosí kalhoty po mně. Já pořád chodila se svým klukem, ale nebyl mou velkou oporou. Byl na vojně, několik desítek kilometrů daleko, a moje starosti jej zas tak moc netrápily. Rodinný život pro něj moc nebyl. Po pár měsících jsem zjistila, že jsem těhotná. Vdala jsem se v 19 letech po několikaměsíční známosti a naivně jsem věřila, že z nekončícího smutku mě dostane pohodové a fungující manželství.

Láska je slepá – platí to pořád a v mém případě dvojnásob. Už krátce po svatbě jsem měla možnost poznat, koho jsem si vzala. Žárlivé scény, zákazy a příkazy nabývaly na intenzitě, postupně se k nim přidávalo fyzické násilí. Nejdřív facky, pak kopání, mlácení hlavou o polici. Měla jsem čím dál větší strach, který postupně doplnil pocit absolutní beznaděje. Bála jsem se každé manželovy reakce. Po každém napadení manžel odešel, zřejmě uklidnit se jinam, já se posbírala ze země, umyla od krve a musela jsem fungovat dál. Za začátku jsem všem tvrdila, že jsem narazila do špatně otevřených dveří, uhodila se o skříň a podobně. Byla jsem v pasti. Tou dobou už jsme měli syna, neměla jsem práci, a měla bratra v péči (žil s námi a občas se stal přímým svědkem tohoto všeho). Věděla jsem, že se musím zmobilizovat a něco s tím udělat. Po třech letech společného života jsem si našla práci, po delším váhání zažádala o rozvod. Následovaly sliby, výhružky, další útok. Takže jsem nakonec zvolila jediné možné řešení - útěk a i se svým synem se odstěhovala nejdál, kam to šlo. Všechno jsem si předem naplánovala a jednou v noci (kdy bývalý manžel nebyl ve městě) jsem si sbalila několik věcí, zabalila dítě do deky (na nohou měl jenom papučky a spal) a utekla. Sestře jsem nechala byt a s těžkým srdcem i bratra. Kamarád nás odvezl několik stovek kilometrů do mého nového „domova“. Chvíli jsem bydlela u své tety, a protože nás u ní můj bývalý manžel našel a začal napadat i ji, musela jsem si najít podnájem. Začínala jsem od nuly – podnájmy, znovu bez práce a téměř bez peněz, ale s odhodláním, že bude líp. Přes inzerát jsem si našla partnera. Potřebovala jsem někoho, s kým bych byla silnější, ale taky někoho, kdo by mi dal pocit lásky a bezpečí.

Vypadalo to, že vše se v dobré obrací. Útoky mého exmanžela ale začaly znovu. Našel nás. Nikdy nezapomenu na chvíli kdy, jsem šla zoufalá po ulici, slzy mi tekly po tváři a za ruku jsem táhla malé vesele brebentící dítě, které vůbec nevědělo, co se děje. To už se pomalu rozvíjel můj nový vztah s přítelem, který bez výhrad přijal i mého syna a snažil se nám pomáhat, co to šlo. Několikrát došlo na konfrontaci mého bývalého manžela a mého přítele, dokonce i na fyzické napadání. Pokaždé jsme to nakonec ustáli a věřili, že bude líp. Kvůli těmto incidentům si dokonce můj přítel pořídil zbraň a udělal zbrojní průkaz.

Všechno nakonec „vyřešil“ můj bývalý manžel. Jednoho lednového dne za mnou přišel do práce, oblečený celý v černém, jako na pohřeb. Proč je tak oblečený, mi nechtěl říct, jen pořád mluvil o tom, že by se se mnou a synem chtěl ještě rozloučit, pak už nám prý dá pokoj a že počká na nás, až půjdeme po práci ze školky. Působil divně, pořád se rozhlížel, byl nervózní. Dostala jsem strach, cítila jsem, že se něco děje. Celou dobu nás doprovázel, a když jsem chtěla vejít do domu, ve kterém jsme bydleli, otočila jsem se a začala vracet ulicí. Vlastně jsem ani nevěděla, co udělám, jen jsem nechtěla vejít do přítmí průchodu domu. Bylo lednové odpoledne, půl páté a pomalu se začínalo stmívat. „Tak ještě poslední pusu na rozloučenou a už půjdu“, řekl mi a já věděla, že se k němu nemám přibližovat. Nevím proč, ale něco mi říkalo, že to nesmím udělat. Otočila jsem se k odchodu.

Když zjistil, že odcházím, vytáhl z kapsy kabátu zbraň. Věci nabraly rychlý spád. Hlavou mi blesklo, že jsem už vlastně mrtvá, dívat se do ústí namířené zbraně vám ani nedovolí jinak uvažovat. Odstrčila jsem syna stranou, stihla ještě ze sebe vydat zoufalý výkřik NE, uslyšela jsem výstřel a jako hadrová panenka šla k zemi. Pak padly ještě další výstřely, ale kolik jich bylo, jsem už nevěděla. Nakonec jsem se dozvěděla, že byly tři. Dva přímé zásahy patřily mně a zřejmě malému, ten třetí mému bývalému manželovi, který se střelil do hlavy. Nedá se ani popsat ta hrůza, když si uvědomíte, že umíráte. Za chvilku jsem přišla k sobě a snažila se plazit promrzlou ulicí, ale nešlo to. Všude bylo liduprázdno, vedle mě zoufale plakal můj syn. Po chvíli přiběhli muž a žena, která vzala mé naříkající dítě do náruče a začala ho konejšit, muž běžel na nejbližší policejní stanici. Co se stalo s mým mužem jsem neviděla, slyšela jsem jen, jak muž řekl ženě: „On je mrtvý.“ Za žádnou cenu jsem nechtěla zavřít oči, byla jsem přesvědčená, že jakmile to udělám, umřu. Najednou bylo kolem spousta lidí, policie, sanitka, uzavřeli celou ulici. Snažila jsem se mluvit a říct jim, kdo to je a co se stalo, ale nemohla jsem se nadechnout. Nejhorší bylo, když se mnou začali hýbat a nakládat mě do sanitky. Ta bolest byla nepopsatelná. Oči otevřené jsem držela až na operační sál a jediné, co jsem zoufale pořád opakovala, byla otázka, jestli mě zachrání. Nechtěla jsem to vzdát, tentokrát to bylo ještě silnější než kdy jindy. Dlouhé týdny jsem bojovala v nemocnici, prodělala několik operací. Celou dobu mi pomáhal můj nový partner, staral se o mého syna, navštěvovali mě v nemocnici a tentokrát už jsme skálopevně věřili, že bude líp.

A opravdu několik dlouhých let bylo! I když až doteď zápasím s následky zranění, časem jsem se zbavila panického strachu, přestala se na ulici pořád ohlížet, zapracovala na sobě a před pár lety vystudovala i vysokou školu. S přítelem jsme se vzali a fungovali jako rodina. Začala jsem se stavět na vlastní nohy, dávat do pořádku své sebevědomí a přestala být zcela závislá na mém partnerovi. Takže to všechno vypadalo na skoro šťastný konec. Bohužel. Jakmile jsem přestala být plachou duší závislou na cizí pomoci, můj partner mě takovou neznal a nejspíš ani takovou nechtěl a přestali jsme si rozumět.…..

Opět začínám od začátku. S partnerem jsme to společně nakonec nezvládli. Nevyšlo to. Po 26 letech společného života jsme se v dobrém rozešli s tím, že nám dvěma už to neklape a dáme si šanci začít znovu, možná s někým jiným a lépe. Je to další nový začátek v mém životě. Tento začátek už je ale lepší, vím, co od života chci, mám hromadu zkušeností, podporující rodinu, bezva syna, hodně přátel a práci, která mě baví. Sice opět nemám „svůj domov“ a nikam nepatřím, ale věřím, že i toto se časem vyřeší. Obehrané „co vás v životě nezabije, to vás posílí“ opravdu funguje. Jen tomu musíte pomoct.

To měl být původně konec celého tohoto příběhu, ale…

Ještě v době příprav na tento projekt mě jednu neděli zazvonil telefonu a v něm se ozval cizí chlap. Prý je od policie a potřebuje se mnou mluvit, do dvaceti minut přijedou i s kolegou za mnou. Bylo jasné, že se něco stalo, ale do telefonu mi nechtěli nic říct. Začala jsem vytáčet číslo na syna a on to pořád nebral. Byla jsem zoufalá, myslela jsem, že umřu. Po příjezdu policie jsem se dozvěděla, že můj, v té chvíli už bývalý druhý manžel, se v noci zastřelil. Nedokázala jsem ani plakat. Nechápala jsem to. Zastřelil se tou zbraní, kterou si pořídil na naši ochranu. Říkala jsem si „proč já, proč se něco takového děje mně“. Bylo mi hrozně, vždyť přece život se tak lehce nevzdává, všechno má i lepší řešení. Přišli dlouhé probděné noci, plno otázek. Musela jsem znovu zmobilizovat všechny síly, snažit se s tím vyrovnat, pochopit to…

Stresující kolotoč všech nutných řešení kolem pohřbu, pozůstalosti a dalších nezbytných věcí dovršil měsíc po smrti manžela noční telefonát, kdy mi soused z našeho bývalého společného bydliště prostě a lakonicky do telefonu oznámil, že nám hoří barák. Dům, který zůstal po manželovi. To už jsem si říkala, že snad platí to, co se zpívá v mé nejoblíbenější písničce: „je lepší utonout, nežli plout“. Víc už snad ani neunesu. Po měsících dávám vše pomalu do pořádku a všechno jsem přehodnotila. Snad to nejsou rány osudu, ale život mi znova a znova nabízí novou šanci. Tak nezbývá věřit, že to zvládnu, protože se říká, že nežijeme, jak chceme, ale jak umíme.

Velmi silný snímek a ještě silnější příběh. Vypadá to jak záběr z nějakého klipu, nebo divadelní hry. Absolutně perfektní.

Martin Lukeš - Megapixel, Šéfeditor galerie, Lektor fotografických kurzů, 02.11. 2018 15:33

Hodnotit a oblíbit si fotku mohou přihlášení členové Galerie.

Atraktivita v anonymitě:
85.9 % Aktuální atraktivita:
81.9%

offline Miloš Nejezchleb Profil Nadšenec

Vloženo: 29. 10. 2018 08:55
Žánr: portrét
Kategorie: barevné
Fotoaparát: Nikon D850 tělo
Ohnisko: -
Závěrka: -
Clona: -
ISO: -
Korekce Exp.: -

Štítky

  • conceptual
  • fineart
  • gun
  • violence
  • red

Místo pořízení fotografie:

Další fotografie autora:

Všechny fotografie autora

Hodnotit a komentovat mohou pouze přihlášení členové Galerie. Přihlásit se.

Zobrazeny komentáře (6 - 1)

  • 6

    pěkné téma

    Miloš Kostka 11. 11. 2018 10:46 | Reagovat

  • 5

    nemám slov, opravdu hodně silný příběh a až po přečtení fotce rozumím.

    Petr Fiala 06. 11. 2018 10:49 | Reagovat

  • 4

    myslím si,že ta zastávka je na "Obilňáku"/ Brno a dotváří celý příběh......Firma která jí opravovala jí tak zmršila.....že málem šla k zemi....nakonec se jí podařilo zachránit a dostala další šanci...A je tak unikátní jako příběh této vyjíměčné "dívky".......dnes asi paní.....

    Alena kourilova 02. 11. 2018 16:41 | Reagovat

  • 3

    Reaguje na (1) | Reaguje na (2) | Moc děkuji!

    Miloš Nejezchleb 31. 10. 2018 16:41 | Reagovat

  • 2

    Tak to je síla Miloši .... !

    zuzka vitvarová 31. 10. 2018 13:24 | Reagovat

  • 1

    Zaujala mě už na 1xcom i bez toho příběhu....

    Jana Andělová 29. 10. 2018 11:48 | Reagovat

Nahoru

Přihlásit

Přihlásit pomocí Facebooku

nebo e-mailem


Košík

Způsoby doručení

Doprava zdarma od 5 000 Kč

Nahrát fotku

Do fotosběrny Do galerie

Do fotosběrnyDo galerie

Používáme cookies, abychom Vám mohli nabídnout nejlepší možné služby na našich webových stránkách. Kliknutím na tlačítko „Rozumím“ souhlasíte s využíváním cookies a využití osobních údajů o vašem chování na webu pro zobrazení cílené reklamy na sociálních sítích a v reklamních sítích na dalších webech. Tyto souhlasy můžete kdykoliv změnit, vypnout nebo upravit v Nastavení soukromí, které otevřete kliknutím na odkaz níže.
Dozvědět se víc | Nastavení soukromí
Rozumím