Fotografem v norských peřejích, 3. část - Focení komerčních rafťáků

Fotograf pro raftovou společnost musí mít své vlastní foto-vybavení, musí umět jezdit na kajaku a měl by být rychlý - a to jak při focení, třídění a promazávání fotek, tak i na vodě. Takový běžný pracovní den pak začíná v 10 hodin, kdy se začnou scházet klienti. "Guidi" (rozuměj kormidelníci jednotlivých raftů) lidem rozdají neopreny a vybavení na vodu, naloží rafty na vlek za autobus. Fotograf má zatím čas vyzkoušet projektor, na kterém po příjezdu zpět na základnu bude fotky prezentovat a prodávat a připravit si vše potřebné, plus se převléknout také do vodáckého vybavení a naložit si kajak do autobusu.

Když jsou všichni připravení, vyjede se autobusem na nasedací místo a následuje společná instruktáž, kterou dává "tripleader" (rozuměj šéf guid dané plavby), ostatní guidi mají ještě 20 minut volno a fotograf - já - už mám také práci. Aby byly fotky pro lidi prodejné a zároveň hned po dojetí na základnu prezentovatelné, nesmí jich být moc, musí zaujmout a musí mít hezkou fotku pokud možno každý. Takže z instruktáže jedna společná, jedna, na které je každý z klientů hezky vidět (fotil jsem pouze velké skupiny 40-50 lidí) a pár fotek tripleadera a ukázek záchrany na suchu. Po hromadné instruktáži se všichni guidi sejdou dohromady a rychle se domlouváme, kde všude na řece budu fotit - kde budu potřebovat, aby si nechali mezi sebou rozestupy - abych stihl nafotit každý raft - kde na mě musejí počkat a kde je zvládnu dojet a kde mají dělat například nějaké opičky na foťák. Pak se klienti rozejdou každý už ke svému guidovi a ještě dostanou rychlé školení na raftu, jak se pádluje a jak bude plavba probíhat.

Tou dobou už mám nejvyšší čas na to, sednout do kajaku a vyrazit napřed, abych stihl v klidu zastavit u první peřeje a připravit se. V první části plavby mám dalo by se říct ještě pohodu - po nafocení je ještě dost času na to, celou skupinu opět dojet a předjet. Základ při takovém focení je řeku perfektně znát, už za jízdy si vymyslet co nejlepší místo k přistání a ideálně fotit v sedě v kajaku - je to nejrychlejší. Ale zdaleka ne nejlepší pro focení samozeřejmě. Když se podaří přistát na dobrém místě a s kajakem se vysunout kousek na kameny, aby se nehoupal a neodjížděl, je to paráda. Když se to nepodaří, je potřeba vystoupit, kajak vytáhnout na břeh a rychle si najít místo, ze kterého bude záběr dané peřeje či vlny nejlepší.

Než přijede skupina, je potřeba rychle nastavit expozici, ISO, zkontrolovat světlo atd. Když se přes slunce honí mraky, je to o to horší a je potřeba vše hlídat i v průběhu focení. I tak je samozřejmě nejlepší fotit na prioritu času, minimálně na 1/500s. V případě horšího počasí = špatného světla - je potřeba to dohánět vyšším ISO, což v případě Nikonu D600, kterým fotím, není problém. Samozřejmě ne vždy jsou pekelně ostré kapky rozstříknuté vody před raftem ta nejlepší varianta, ale v případě tohoto focení není čas na experimenty s delšími časy, každá posádka musí mít z každého místa pár co nejlepších fotek. Když je mít nebude, je malá šance na to, že se mi fotky na konci podaří prodat. A když nic neprodám, honím se tu kolem nich zbytečně a nic nevydělám. Takže je dobré jít trochu na jistotu. I zde samozřejmě platí (jako jsem psal v minulém díle o focení extrémních kajakových závodů), že čím víc se fotí od hladiny vody, tím vypadají peřeje efektněji a "větší".

D600 má poměrně dost rychlé sekvence (5,5 snímku za vteřinu), což je pro tento případ velká výhoda - je celkem snadné trefit nejlepší okamžik rozstříknuté vody. Ale zároveň je ta rychlost i trochu problém. Z každého místa bych měl mít pro každý raft 3-5 fotek, ne víc. A ideálně každou jinou, samozřejmě. Když budu mít fotek víc, na konci jich bude tolik, že to nestihnu rozumně promítnout, budu mít o to víc práce s tříděním na jednotlivé posádky a navíc se to nevejde vypálit na CD, které lidi dostanou, když si fotky koupí. Takže se snažím vše hned promazávat, jak jen to je možné. Většinou při příjezdu k další domluvené peřeji mám minutu, dvě čas - za prvé si odpočinu a za druhé v ideálním případě stihnu promazat veškerý odpad z předešlého místa.

Jakmile celá skupina projede, přichází fyzicky nejnáročnější část - bleskově uklidit foťák do vodotěsného kufru, nasednout do kajaku a vyrazit za nimi. Dojet je, předjet a pelášit na další místo. Čím dřív na něm budu, tím budu mít víc času na promazávání.

Další, co je potřeba hodně hlídat, je to, kam mám zaostřeno. Zvlášť v případě focení zrcadlovkou s full frame čipem. Kolikrát jednotlivé rafty jedou poměrně blízko za sebou (i z bezpečnostních důvodů - kdyby se jeden převrátil, aby ten co je předním i ten za ním, mu mohli pomoci), takže je potřeba si při focení jednoho raftu hlídat i to, jak daleko je další raft - aby se nestalo, že by měl fotky třeba pouze každý druhý.

Tento sprint s dojížděním skupiny, bleskovým promazáváním a focením dávám dohromady osmkrát - fotím na osmi místech. Tím vychází na každou posádku cca 40 fotek z řeky + 20 fotek společných z úvodní instruktáže. V případě skupiny 50 lidí je to 9 raftů, pokud po dojetí na výstupní místo mám přibližně 400 fotek, je to ideální. Zpět na základnu je to ještě asi 10 minut autobusem, takže mám ještě chvilku čas fotky projít a promazat co jsem nestihl.

Po příjezdu na základnu práce guidům končí, vyberou materiál od klientů, ti se jdou osprchovat, převléknout a jdou na oběd. Mně zde fyzická práce také končí, ale zároveň začíná další honička. Převléknout se do suchého musím rychle a šup kopírovat fotky z foťáku do pc - na další úpravy absolutně není čas, zapnout projektor a honem začít třídit fotky do složek po jednotlivých posádkách. Co složka, to jméno guida a to maximálně 700MB dat, aby se to vešlo na CD (CD mimo jiné i z toho důvodu, že doba vypalování je podstatně kratší než u DVD). Když pak má nějaká z posádek o fotky zájem, dostanou pouze fotky ze své jízdy. Tím je i zajištěno, že si to nebudou mezi sebou kopírovat. Cena fotek se vždy počítá na celý raft - dle počtu lidí v posádce se vypočítá i cena CD s fotkama. Tím je opět zajištěno, že si to nekoupí pouze jeden z posádky a ostatním to pak nerozkopíruje.

Jakmile lidé dojedí, zvu je do promítací místnosti s plátnem a projektorem a začínám promítat fotky z jejich jízdy. Je vyzkoušené, že čím dřív se fotky promítnou, tím víc posádek si je koupí. Jsou tři hodiny odpoledne, promítání za mnou a stres pomalu končí. Teď už jen nesplést posádky a jména guidů, aby každý skutečně dostal vypálené fotky se svou posádkou a mezi čtvrtou pátou mám také hotovo.

Ač se to nezdá, právě zapamatovat si, který guid se jak jmenuje, byl při prvním focení docela velký problém. Průvodci jsou lidé z celého světa (Zéland, Chile, Mexiko, Afrika, Norsko), takže jména nejsou úplně obvyklá a zapamatovat si po první jízdě všech 9 jmen, správně je roztřídit na jednotlivé hromádky a nic nepoplést, z toho jsem měl obavu největší. Ale vše dopadlo, fotky většina posádek koupila, všem se líbí a všichni jsou spokojení, mají zážitek na celý život a i památku na něj. Já se snažím ještě protáhnout unavené ruce, ramena, záda, břicho..., abych další den byl opět fit a mohli jsme na vodu. Ať už pracovně na raftech, nebo soukromě na kajacích. Řekněte, není tohle práce snů?

Škoda, že je to pouze sezonní...

 

---

Přijďte na workshop a besedu s promítáním fotek - obojí pod vedením Tomáše Mähringa - 13. a 14. září v naší pražské prodejně

OUTDOOROVÁ FOTOGRAFIE S NIKONEM