Fotografická výzva Fotoporadna

Fotografická výzva

Kryštof KorčVydáno: 4. 9. 2015 v 12:48 • Rubrika: Fotoporadna

Nemějte strach, není to povolání do zbraně, jen se s vámi chci podělit o jednu cennou zkušenost, kterou mi přinesla dílem náhoda a dílem reklamní akce firmy Sekonic. Velmi často vídám různé články na téma fotografování na film. Dost mých známých na něj stále také fotografuje a já sám si občas rád z nostalgie naláduju kazetu nějakou tou Provií nebo klidně zrnitým Fomapanem, čistě jen pro radost z krásné techniky.

Ze všech podobně zaměřených zdrojů slýchávám, že jedna z největších výhod je ono zpomalení práce, kdy se musíte plně soustředit na kompozici a expozici, protože film si nelze ihned zkontrolovat a materiál přeci jen stojí nějaký ten peníz. Vždy jsem to považoval za poněkud pošetilé, protože přeci jen, na digitáním těle se na displej dívat nemusíte. Když se pevně rozhodnete k tomu, abyste data přestali kontrolovat, máte teoreticky stejné podmínky jako s filmovým aparátem. Aspoň v mém případě to ale nikdy nebyla pravda. Rychlý náhled mám sice na všech přístrojích odjakživa vypnutý, ale vždy když snímám nějakou expozičně náročnou scénu, stejně mi to nedá a fotku si zkontroluji. Když má ale člověk tu možnost, skutečně nepracuje oním trpělivým, precizním způsobem. Když je možné vyzkoušet mnoho variant a snímek ihned přefotit, překontrolovat a případně přefotit znovu. Jaké ale bylo moje překvapení s tím, že to skutečně jde jinak a může to vést k velmi zajímavým výsledkům. Teď nemyslím přímo fotografické výsledky, ale spíše samotný proces a prohlubování fotografových schopností.

Před nějakým časem na svých stránkách výrobce expozimetrů Sekonic zveřejnil výzvu: zalepte si displej, měřte scénu expozimetrem. A tehdy jsem si řekl, že je na čase vyzkoušet co jsem chtěl udělat už dávno. Z filmových přístrojů na kterých nemám expozimetr, jsem si byl jistý, že určité základy mám, většinou je možné hodnoty dokonce odhadovat a fotografie vyjde dobře. Navíc jsem měřící přístroj s bodovým měřením měl a používal ve studiu. Jen jsem v životě nezažil, abych i s digitálním aparátem musel fungovat takto neprakticky, ale výzva mě zajímala víc, než případné nepohodlí.

Jednoho dne, kdy na obzoru nebyly žádné placené zakázky jsem na svém tehdejším Nikonu D800E poctivě zalepil zadní displej černou elektrikářskou páskou, nejen že foťák byl rázem hezčí, ale také působil dost divně, jako bych přišel o jeho podstatnou část. A jaké to bylo prakticky? Bylo to hrozné, skoro jako přestávat kouřit, ale jen zezačátku. Zprvu jsem musel odstranit všechny návyky typu koukání na fotky, upravování nastavaní v menu a vyplňování prázného času nekonečným prohlížením snímků. Hned zpočátku jsem ale začal pociťovat benefity takového řešení.

Začal jsem si hrát s měřením expozice a zjistil, že mi nejvíc vyhovuje bodové měření, naplno jsem pracoval s vestavěným expozimetrem a začal jsem jej aktivně využívat. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem jej dlouho předtím ignoroval i přes to, že mi mohl v mnoha situacích pomoci. Po prvním dni jsem se podíval na fotky a zjistil, že to není až tak hrozné, spolehnout se na sebe namísto neustálé kontroly. To mělo za výsledek jednak to, že jsem si potvrdil, že až tak mizerný fotograf nejsem a také, že díky soustředění se na fotografování samotné jsem pořídil více zajímavých záběrů, než kdybych se zabýval veškerými funkcemi a nastavováním.

Výsledky ale byly trochu nekonzistentní, sice jsem se vždy snažil měřit neutrální oblasti ve scéně a podle nich expozici korigovat, vlivem různých povrchů a jejich barev ale výsledky nebyly úplně expozičně stejnorodé. Ono měření odraženého světla prostě moc přesné není, právě v situacích kdy se scéna výrazně mění. A tak jsem se přestal zabývat světlem odraženým a odečítal jsem intenzitu dopadajícího světla ze studiového expozimetru. Vše bylo rázem ještě jednodušší a rychlejší, výsledky konzistentnější.

Bylo příjemné pozorovat, že se zabývám více tím, jak je scéna nasvícená, jak mám nastavit expozici oproti té neutrální a časem jsem si v podobných situacích začal najisto nastavovat hodnoty, které jsem si pamatoval. Expozimetr byl samozřejmě také potřeba, ale čím dál tím výjimečněji. Nejlepší bylo to, že jsem časem přestal hýbat s citlivostí, vyvážením bílé atd. Soustředil jsem se už skutečně pouze na fotografování. A výsledky? byly čím dál tím lepší a dávaly smysl jako celek.

Co z toho plyne? Všechna nastavení která v aparátu máte, jsou samozřejmě použitelná a mnohdy mohou být právě tím, co vám pomůže udělat lepší snímek, mnohdy ale jejich řešením trávíme mnoho času a zapomínáme fotit. Jestli máte nějaký přístroj nemoderního typu s klasickým hledáčkem, doporučuji vyzkoušet tuto metodu také. Jestli k ní máte i expozimetr, vyhráli jste vstupenku na nejlepší fotografický kurz. Samotný jsem se během této výzvy učil fotografovat zdaleka nejrychleji, respektive získávání praktických znalostí a jejich zdokonalování u mě nikdy nebylo tak intenzivní, jako během oněch pár týdnů. A dnes mám nejraději svou Leicu M8, které displej nefunguje. Trvale nastaveno ISO 160, po ruce jen čas, clona a průhledový hledáček s jednoduchým ukazatelem expozice. Možná mi to nebudete věřit, ale mám z něj nejlepší fotky.

Zkuste to také.



Vložit nový komentář

: *

:

: *


Tip: odkaz na konkrétní komentář vytvoříte tak, že napíšete jeho číslo do hranatých závorek. Příklad: [1] na webu zobrazí odkaz na komentář číslo 1

Komentáře slouží ke zveřejnění vašeho názoru, děkujeme za vaše příspěvky. Jako provozovatelé této diskuse si vyhrazujeme právo na odstranění nevhodných komentářů.


Související články

Fotografie z galerie

Přejít do galerie

Související články

Nejbližší události

Nové recenze

Přihlásit

Přihlásit pomocí Facebooku

nebo e-mailem


Košík

Způsoby doručení

Doprava zdarma od 10 000 Kč

Nahrát fotku

Do fotosběrny Do galerie

Do fotosběrnyDo galerie

Používáme cookies, abychom Vám mohli nabídnout nejlepší možné služby na našich webových stránkách. Dozvědět se víc.
Souhlasím