Fotografický IMPULS

Nejprve jsem byl ale pozván na přijímací pohovor do Hradce Králové, kde jsem se poprvé setkal se svými budoucími lektory, kterými byli pánové doc. MgA. Josef Ptáček a MgA. Ivo Gil. Už během pohovoru jsem pochopil, že jestli budu přijat tak to na jednu stranu nebude žádná legrace, ale na druhou stranu se mám opravdu na co těšit. Oba pánové, v letech cca mého otce, patří do té staré školy poválečných fotografů, se kterými už se dnes bohužel člověk jen tak nepotká. Oba mají vystudovanou FAMU, obor fotografie a té se také věnovali téměř celý svůj život. Vedoucí lektor pan Ptáček dokonce na FAMU přednášel (2002-2009). V posledních letech se oba věnují výuce právě na fotografické škole v Hradci Králové. Tato škola nemá statut klasické vysoké, nebo vyšší odborné školy a v podstatě jde o fotografický vzdělávací kurz akreditovaný Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, s oprávněním vydávat osvědčení pro fotografické práce. Celý koncept navazuje na tradici Lidových konzervatoří, u jejichž vzniku stál prof. Ján Šmok, bývalý vedoucí katedry fotografie FAMU v Praze. Právě on vedl v letech 1991-1994 první dva ročníky HFK. Po delší odmlce HFK se vedení ujal doc. MgA.Josef Ptáček a prof. Mgr. PhDr. Ludvík Baran, DrSc, kterého v roce 2005 vystřídal pan MgA. Ivo Gil. Neodmyslitelnou tváří Hradecké konzervatoře je také organizátorka, manažerka, koordinátorka, dobrá víla a školnice v jedné osobě, věčně usměvavá a pozitivně naladěná paní Jana Neugebauerová.

První co mě po přijetí na školu překvapilo, byl věkový rozptyl mých spolužáků a spolužaček. Té nejmladší je 22 let a té nejstarší 66. Škola je tedy otevřena fotografům všech věkových skupin. Jediným měřítkem našich znalostí byly vždy pouze fotografie, které jsme při odevzdávání úkolů vyskládali na stůl. V té chvíli jsme si byli vždycky všichni rovni. Forma výuky byla na první pohled velmi jednoduchá. Jednou měsíčně jsme se sešli ve škole, kde jsme probrali teoretickou část na nějaké téma, dostali jsme zadání úkolů na příští lekci a pak se hodnotily úkoly zadané minulý měsíc. Většinou nešlo o více než 10 fotografií, takže by si člověk mohl říct brnkačka. Brzo jsme ale byli všichni vyvedeni z omylu. Jak již jsem řekl, oba profesoři patřili do tzv. staré školy a já jsem velmi rychle pochopil co je hlavním cílem této školy. Donutit žáky přemýšlet, rozvíjet jejich fantazii a samozřejmě tvořivost. Vše se tedy odvíjelo od známého rčení, že dobrá fotografie nevzniká ve fotoaparátu, ale v hlavě fotografa. Musím se přiznat, že jsme zrovna nebyli nejsilnější ročník. Přesto mi ale tři půlroční semestry na této škole daly opravdu hodně. Zadáváním nekonkrétních úkolů nás oba profesoři nutili dívat se kolem sebe a vnímat svět jako fotograf a ne jako obyčejný člověk. Samozřejmě, že se to nám žákům povedlo někdy více a někdy méně, ale přemýšlet nad úkoly a jejich zpracování jsme museli všichni tak jako tak. A o to v podstatě šlo. Kromě fotografických přednášek jsme na hodinách otvírali taková témata jako kulturní zážitky, literatura, divadlo, filozofie, architektura a spoustu dalších. Zdánlivě to vlastně s fotografií vůbec nesouviselo, ale zdání občas klame. Za ty necelé dva roky jsem pochopil, že fotografie budou vždy tak dobré, jak dobře dokáže jejich autor vnímat svět kolem sebe a tím pádem vlastně ve fotografii všechno souvisí se vším.

Dnes večer jsem odeslal do tiskárny závěrečný výstavní soubor, který uzavírá celé studium. Závěrečný test už mám naštěstí zdárně za sebou a za pár dní mě čeká poslední den v Impulsu. Už teď je mi líto že škola končí. Pochopil jsem, že od lidí jako je pan Josef Ptáček a pan Ivo Gil bych se mohl učit celý život. Jejich přednášky byly nejenom poučné, ale zároveň vtipné a zábavné. Filosofické úvahy Josefa Ptáčka a uštěpačné, trefné a vtipné komentáře Ivoše Gila mi určitě budou chybět. V prosinci nás ještě čeká absolventská výstava a pak už mi nezbývá než jen doufat, že budu mít příležitost zúčastnit se nějakého pokračovacího ročníku.

Kromě několika víkendových workshopů, které byly součástí výuky, jsem si v podstatě ve škole nesáhl na fotoaparát. Pokud by tedy někdo měl zájem o studiu na této škole, nečekejte, že Vám někdo bude ukazovat, jak na fotoaparátu nastavit clonu nebo citlivost, nebo že se naučíte pracovat ve Photoshopu. To v žádném případě. Naučíte se ale přemýšlet jako fotograf a to je myslím první důležitý krok k tomu stát se dobrým fotografem. V lednu začíná další ročník a případní zájemci mají posledních pár týdnu na to odeslat přihlášky. Musím říct, že už teď závidím novým žákům. Ten rok a půl strávených v tak příjemné společnosti pánů vyučujících.

Na závěr vám nabízím krátký rozhovor s oběma lektory.
Nejprve jsem pár dotazů položil panu Josefu Ptáčkovi.

• za tu dobu co jsem měl možnost Vás ve škole poznat, jsem pochopil, že fotografie je pouze jedna z Vašich životních cest. Pokud bych si Vás měl někam zařadit tak jste v podstatě čítankový exemplář renesančního člověka. Zajímáte se o hudbu, divadlo, literaturu, výtvarné umění, fotografii, filosofii, východní náboženství a mnoho dalších vznešených oborů. Když byste měl udělat pomyslnou inventuru, tak jakou roli hrála ve vašem životě právě fotografie?
  

Stále ještě hraje. Je to má druhá paměť i způsob komunikace. Radši bych byl ale malíř, nebo spisovatel.

• jste odchován tou starou školou fotografie, tedy většinu života jste pracoval s technikou a materiály u kterých nebyl prostor na omyl, na to něco si zkoušet předem nanečisto, nebo snad něco ošidit v počítači. Fotograf musel dokonale zvládat světlo a expozici. Jak vnímáte současnou transformaci fotografie, kdy digitální technika ovládla svět a s trochu nadsázky má dnes více zakázek grafik než fotograf?

Nijak mě to neznepokojuje. Vše kolem je v procesu bouřlivé transformace. "Dobří lidé kráčí vyrovnaným krokem. Ostatní - aniž o tom vědí, tančí kolem nich dobové tance." (Franz Kafka)

• část svého života jste zasvětil studentům a jako pedagog jste působil mimo jiné na katedře fotografie pražské FAMU a v současné době vedete Hradeckou fotografickou konzervatoř při Středisku amatérské kultury IMPULS v Hradci Králové. Každý poctivý učitel bere svou práci jako poslání a snaží se svým studentům předat kus sebe v podobě svých zkušeností. Dokázal byste popsat otisk, který chcete zanechat Vy ve svých studentech?

Otevřenost, slušnost, zdravé sebevědomí, co se rodí poctivou prací. Každý přece formuje sám sebe.

• vydal jste několik autorských publikací, uspořádal mnoho samostatných výstav, fotografoval jste po celém světe, Vaše fotografie jsou v několika domovských i zahraničních galerijních sbírkách, přesto... Existuje v této oblasti ještě nějaký dlouhodobý sen, nebo cíl, kterého byste rád dosáhl?

Jistě. Abych stále nacházel smysl v tom, co dělám. Co má směr, musí mít i cíl.

Druhý kdo zodpověděl mé dotazy, byl pan Ivo Gil.

• jako na studenta Hradecké fotografické konzervatoře jste na mě působil jako ten uzavřenější, na druhou stranu pragmatičtější, přísnější, ale objektivnější a možná trochu laskavější, z dvojice Ptáček/Gil. Navíc sekundovat panu Ptáčkovi jistě není jednoduché. Myslím, že Vaši studenti včetně mě, velmi ocenili kromě praktických rad také Vaše vtipné poznámky a reflexe v průběhu výuky. Byl z nich cítit upřímný optimismus a životní nadšení. Pokud se budeme bavit o fotografii, existuje nějaké téma, ke kterému se stavíte negativně, nebo bylo v tomto směru něco, co Vás poslední době zklamalo, nebo vyloženě naštvalo?

Pokud se budeme bavit o fotografii, musíme se bavit o době a společnosti. A z toho jsem otrávený hodně. A nasraný a jsem zvědavý, jak se z toho dokážete dostat. A kdy. A jestli. Ale to nejsou tvé tři otázky.

• stejně tak jako pana profesora Ptáčka i Vás se zeptám, jestli máte ještě nějaký dlouhodobý fotografický sen, který byste si rád ještě někdy splnil? Podotýkám, že může být i nesplnitelný :)

Na tvoji otázku zda mám nějaký dlouhodobý fotografický sen, který bych si rád splnil, mám jednoduchou odpověď. Ano mám. Můj dlouhodobý sen spočívá ve vizi, že se jednou najde čas, ve kterém budu schopný udělat knihu ze svých fotografických prožitků od okamžiku, kdy jsem dostal svoji první kameru.

• když se nebudeme bavit o fotografování na zakázku, nebo komerční tvorbě, tak u jakých fotografických žánrů si nejvíce zarelaxujete, nebo které Vás nejvíce naplňují

Zarelaxovat - zvláštní výraz pro proces tvoření. Mně, pokud použiji tvé slovotvorby, naplňuje možnost držet kameru u oka a v tom vzácném propojení, o kterém jsme vám mnohokrát říkali, zastavit čas kolem sebe a je úplně jedno jaký bys tomu chtěl dát žánrový význam.

• myslím, že jen málokterý fotograf dokáže říct, že je nějaký konkrétní snímek jeho nejlepší. Navíc i sebehodnocení vlastní tvorby se v průběhu let mění. Přesto existuje nějaká Vaše fotografie, kterou byste označil za osudovou, ať už z hlediska příběhu, který za ní stojí, nebo z pohledu emocí, které ve Vás vyvolává?

Ano mám takové fotografie dvě. Jsou z různého času, ale obě pro mě mají hluboký emoční význam. Jedna je, dala by se nazvat zátiším, fotografie z domu, který jsem objevil někdy rok předtím, než jsem dělal zkoušky na FAMU a ve kterém žiji do dnešního dne, druhá je sociálním dokumentem z doby, kdy jsem byl na brigádě u geologického průzkumu a bydlel jsem se dvěma chlapy v maringotce, v krajině daleko vzdálení civilizaci. Ta první se nazývá „Hanzlberg", ta druhá „Strejda Karel".

Tak to jsou pánové Josef Ptáček a Ivo Gil. Dva fotografové ze světa kde se fotografie neměřila na pixely, z doby kdy se fotoaparátu říkalo kamera, dva fotografové/lektoři, kteří o tomto světě dokáží vyprávět spoustu hezkých příběhů.

Galerii s několika fotografiemi, které vznikly během mého studia na HFK, naleznete na našem Facebook profilu.