Fotografický IMPULS

Hradecká fotografická konzervatoř 2011 - 2013

Takhle nějak začal můj příběh, který mě zavedl do Hradce, kam v současné době dojíždím na "nástavbovou část studia", které je určeno úspěšným absolventům studia základního. Abych ale nepřeskakoval, vezmu to hezky popořadě.

Ze všeho nejdřív jsem byl pozván na přijímací pohovor do Hradce Králové, kde jsem se poprvé setkal se svými budoucími lektory, kterými byli pánové doc. MgA. Josef Ptáček a MgA. Ivo Gil. Už během pohovoru jsem pochopil, že jestli budu přijat tak to nebude žádná legrace, ale na druhou stranu se mám opravdu na co těšit. Oba pánové, v letech mého otce, patří do té staré školy poválečných fotografů, se kterými už se dnes bohužel člověk jen tak nepotká. Oba mají vystudovanou FAMU, obor fotografie a té se také věnovali téměř celý svůj život. Vedoucí lektor Pepa Ptáček dokonce na FAMU přednášel (2002 - 2009). V posledních letech se oba věnují výuce právě na fotografické škole v Hradci Králové.


Josef Ptáček a Ivo Gil, nestoři HFK (foto - Martin Lukeš)

Tato škola nemá statut klasické vysoké, nebo vyšší odborné školy a v podstatě jde o fotografický vzdělávací kurz akreditovaný Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, s oprávněním vydávat osvědčení pro fotografické práce. Celý koncept navazuje na tradici Lidových konzervatoří, u jejichž vzniku stál prof. Ján Šmok - bývalý vedoucí katedry fotografie FAMU v Praze. Právě on vedl v letech 1991-1994 první dva ročníky HFK. Po delší odmlce HFK se vedení ujal doc. MgA. Josef Ptáček a prof. Mgr. PhDr. Ludvík Baran, DrSc, kterého v roce 2005 vystřídal pan MgA. Ivo Gil. Neodmyslitelnou tváří Hradecké konzervatoře je také organizátorka, manažerka, koordinátorka, dobrá víla a školnice v jedné osobě, věčně usměvavá a pozitivně naladěná paní Jana Neugebauerová, bez jejíž obětavé práce by škola nefungovala.


Vyhodnocování fotografických cvičení v HFK (foto - Eva Stanovská)

První co mě po přijetí na školu překvapilo byl věkový rozptyl mých spolužáků a spolužaček. Té nejmladší bylo 22 let a té nejstarší 66. To napovídá, že jsou dveře do Impulsu otevřeny fotografům všech věkových skupin. Ve škole opravdu nehraje roli věk, předešlá studia, ani to v jakém oboru se kdo pohybuje. Jediným měřítkem mezi studeny byly vždy pouze fotografie, které jsme při odevzdávání úkolů vyskládali na stůl. V té chvíli jsme si byli vždycky všichni rovni.

Forma výuky je na první pohled velmi jednoduchá. Jednou měsíčně, většinou v sobotu, jsme se sešli ve škole, kde jsme probrali teoretickou část na nějaké konkrétní téma. Pak jsme dostali zadání domácích úkolů na příští lekci a na závěr se vyhodnotily úkoly z předešlého měsíce. Většinou nešlo o více než 10 fotografií, takže by si člověk mohl říct "pohodička". Brzo jsme ale byli všichni vyvedeni z omylu. Jak již bylo řečeno, oba profesoři patřili do tzv. staré školy a já jsem velmi rychle pochopil co je hlavním cílem této školy.


Josef Ptáček a Dana Kindrová, dokumentární fotografka, jeden z hostů nástavby HFK (foto - Petr Ulrich)

V Hradecké fotografické škole se neřeší expoziční trojúhelník, nikdo se vás neptá kolik Megapixelů má váš fotoaparát, na jakou fotíte značku ani kolik máte v brašně objektivů. Cílem pedagogů je úplně něco jiného. Jde jim o to donutit žáky přemýšlet, rozvíjet jejich fantazii a samozřejmě tvořivost. Vše se tedy odvíjelo od známého rčení, že dobrá fotografie nevzniká ve fotoaparátu, ale v hlavě fotografa. Musím se přiznat, že jsme nebyli zrovna nejsilnější ročník. Přesto mi ale tři půlroční semestry na této škole daly opravdu hodně. Zadáváním "nekonkrétních úkolů" nás oba profesoři nutili dívat se kolem sebe a vnímat svět jako fotograf a jako obrazový tvůrce, ne jako obyčejný člověk. Samozřejmě, že to se nám žákům povedlo někdy více a někdy méně, ale přemýšlet nad úkoly a jejich zpracování jsme museli všichni tak jako tak. A o to v podstatě šlo. Kromě fotografických přednášek jsme na hodinách otvírali taková témata jako kulturní zážitky, literatura, divadlo, filozofie, architektura a spoustu dalších. Zdánlivě to vlastně s fotografií vůbec nesouviselo, ale zdání občas klame. Za ty necelé dva roky jsem pochopil, že fotografie budou vždy tak dobré, jak dobře dokáže jejich autor vnímat svět kolem sebe a tím pádem vlastně ve fotografii všechno souvisí se vším.


Domácí cvičení (foto - Michal Kolář)

Dnes večer jsem odeslal do tiskárny výstavní soubor, který uzavírá celé studium. Závěrečný test už mám naštěstí zdárně za sebou a za pár dní mě čeká poslední den v Impulsu. Už teď je mi líto že škola končí. Pochopil jsem, že od lidí jako je pan Josef Ptáček a pan Ivo Gil bych se mohl učit celý život. Jejich přednášky byly nejenom poučné, ale zároveň vtipné a zábavné. Filosofické úvahy Josefa Ptáčka a uštěpačné, trefné a vtipné komentáře Ivoše Gila mi určitě budou chybět. V prosinci nás ještě čeká absolventská výstava a pak už mi nezbývá než jen doufat, že budu mít příležitost zúčastnit se nějakého pokračovacího ročníku.


Josef Ptáček v obležení svých studentů (foto - Petr Ulrich)

Závěrečné hodnocení absloventa HFK

Možná to bude znít jako klišé, ale o hradeckém IMPULSU se vlastně ani nedá moc mluvit, ten se musí zažít a kdo nezažil, ten nepochopí. Vše co jsem k němu mohl říct, jsem napsal do závěrečného hodnocení studia, o které byl každý absolvent požádán.

Napsat zamyšlení nad HFK do krátké úvahy je podle mého názoru poměrně složitá věc. Sepsat všechny pocity, myšlenky a emoce, které mi ty necelé dva roky ve škole daly, by vydalo minimálně na jeden poznámkový blok. Pokud to tedy mám shrnout, musím to vzít hodně bodově.

Jsem velmi rád, že jsem tuto školu objevil a že jsem měl možnost se jednoho ročníku zúčastnit. Docela je mi líto, že výukový blok má pouze tři semestry a ne alespoň čtyři, nebo pět. Zvláště našemu turnusu by to určitě prospělo :) Nezbývá mi tedy než doufat, že se i do budoucna naplánuje nějaké nástavbové studium. Když jsem si četl historii IMPULSU, mrzí mě, že jsem neměl možnost osobně poznat pana Šmoka a pana Barana. Na druhou stranu bych možná nepotkal Pepu Ptáčka ani Ivoše Gila, a tak se vlastně asi všechno stalo tak, jak se to mělo stát.


Host nástavby HFK Rudo Prekop, vedoucím studiového ateliéru na FAMU (foto - Petr Ulrich)

Je fajn, že u nás existuje instituce, která navazuje právě na tradici lidových konzervatoří a jejíž náplň výuky je zcela odlišná od většiny klasických komerčních škol podobného zaměření. Upřímně ani vlastně neznám žádnou jinou. To je možná trochu škoda, protože u nás má fotografie velkou tradici. Současný trend jde trochu jiným směrem, a tak mi HFK připadala jako takový opuštěný ostrov uprostřed moře fotografického vzdělávání, kam vítr zavane jednou za dva roky pár trosečníků a ty tam musejí zápasit s těmi překvapeními a dobrodružstvími, které jim dobří duchové ostrova, vyučující, přichystají.


Jana Neugebauerová, strážný anděl HFK (foto - Petr Ulrich)

Když jsem se ptal několika lidí, kteří absolvovali HFK přede mnou, ať mi řeknou něco o výuce, tak se všichni jen potutelně usmívali a v podstatě všichni odpověděli shodně nezávisle na sobě|: „Neptej se – uvidíš sám“. A v podstatě i to zapadá do toho příběhu o opuštěném ostrově, o kterém se nemluví s nikým, kdo nebyl jeho součástí. A každý kdo byl, si po návratu do reality ta svá dobrodružství nosí v sobě a tak to vlastně má být. Jen málokdo by asi pochopil, jak nás někdo mohl učit skoro dva roky o fotografii, když jsme během výuky samotné v podstatě nevzali fotoaparát do ruky. Kdo nikdy nebyl na hodině pana Ptáčka, nepochopí, že kulturní zážitky, jeho osobní příběhy a další a další témata o kterých jsme se ve škole bavili, dají člověku mnohem víc, než kdybychom si celou sobotu hráli s nastavením fotoaparátu. Ale v tom je právě HFK jiná a z mého pohledu lepší než všechny ostatní školy, které znám. Teď, když to končí, si připadám jako ten pomyslný Robinson Crusoe, jež opouští ostrov, který ho tolik „potrápil“, ale po návratu z něj zjistí, že ta trápení byla vlastně ohromná zkušenost a že by se nejraději na ten ostrov okamžitě vrátil. Ještě jednou velké díky pane Ptáčku, pane Gile i Tobě, Jani, bez které by tento ostrov vůbec nemohl fungovat!

Josef Ptáček jako jedna z tváří kulatého výročí značky Niikon

"Střih" - nástavbové studium 2019 - 2020

Ta sedm let stará úvaha o Robinsonovi se mi nakonec stala osudnou. Pár let po ukončení studia se ve mně probudil nějaký vnitřní neklid a já cítil, že IMPULS pro mě ještě není uzavřená kapitola. Začal jsem mít nepřekonatelné nutkání se tam vrátit. Chtěl jsem znovu zažít tu atmosféru, kdy se na stůl položí fotografie s domácím úkolem, znovu slyšet Pepu Ptáčka vyprávět příběhy se svého života a fotografické praxe, nebo znovu vyrazit se spolužáky na společný fotovíkend v rámci výkuky. Pro někoho to bude znít absurdně, ale rozhodle jsem se, že hradeckou školu absoluji znovu.


Host HFK, prof. Mgr. Štěpán Grygar (foto - Petr Ulrich)

Opět zafungovala náhoda a i trochu štěstí. Po té co jsem tuto myšlenku konzultoval s vedením školy, jsem se dozvěděl, že se v lednu 2019 otvírá nástavbová část. Neváhal jsem ani vteřinu a poslal přihlášku. Polovinu nástavbovky už mám za sebou a jsem opravdu moc rád, že jsem dostal toto "vnuknutí". Každý měsíc máme ve škole nějakého zajímavého hosta, který má připravenou besedu na téma kterému se věnuje. V prvním semestru byli mezi hosty například dokumentární fotografové Dana Kyndrová a Jaroslav Kučera, představitel slovenské nové vlny Rudo Prekop, zástupce konceptuální fotografie, pedagog FAMU a vedoucí ateliéru Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara ZČU profesor, Mgr. Štěpán Grygar a další. Tuto sobotu se v rámci další přednášky těším na další legendu československé fotografie Jindřicha Štreita. Od většiny z těchto hostů mám doma podepsanou publikaci a až nyní jsem dosáhl určitého vnitřního klidu, že sám v sobě budu moci uzavřít kapitolu s názvem IMPULS.


Jde do tuhého, rozbor fotografií studentů (foto - Petr Ulrich)

Chcete studovat na Hradecké fotografické konzervatoři?

Pokud byste si chtěli projít celým martyriem, které vám navždy změní pohled na fenomén zvaný fotografie. Tu následně budete milovat a nenávidět zároveň, brány IMPULSU se znovu otvírají. Od ledna 2020 začíná další turnus základního studia, které trvá 3 semestry (1,5 roku) a od konce října 2019 lze podat přihlášku. Určitě je to dobrá zkušenost. Už jen proto, že se na necelé dva roky dostanete do kolektivu podobných bláznů a nadšenců.

Rozhovor s vyučujícími Josefem Ptáčkem a Ivo Gilem

Josef Ptáček (foto - Martin Lukeš)

Josef Ptáček

• za tu dobu co jsem měl možnost Vás ve škole poznat, jsem pochopil, že fotografie je pouze jedna z Vašich životních cest. Pokud bych si Vás měl někam zařadit, tak jste v podstatě čítankový exemplář renesančního člověka. Zajímáte se o hudbu, divadlo, literaturu, výtvarné umění, fotografii, filosofii, východní náboženství a mnoho dalších vznešených oborů. Když byste měl udělat pomyslnou inventuru, tak jakou roli hrála ve vašem životě právě fotografie?

Stále ještě hraje. Je to má druhá paměť i způsob komunikace. Radši bych byl ale malíř, nebo spisovatel.

• jste odchován tou starou školou fotografie, tedy většinu života jste pracoval s technikou a materiály u kterých nebyl prostor na omyl, na to něco si zkoušet předem nanečisto, nebo snad něco ošidit v počítači. Fotograf musel dokonale zvládat světlo a expozici. Jak vnímáte současnou transformaci fotografie, kdy digitální technika ovládla svět a s trochu nadsázky má dnes více zakázek grafik než fotograf?
  

Rozbor fotografií studentů vyučujícím Pepou Ptáčkem (foto - Petr Ulrich)

Nijak mě to neznepokojuje. Vše kolem je v procesu bouřlivé transformace. "Dobří lidé kráčí vyrovnaným krokem. Ostatní - aniž o tom vědí, tančí kolem nich dobové tance." (Franz Kafka)

• část svého života jste zasvětil studentům a jako pedagog jste působil mimo jiné na katedře fotografie pražské FAMU a v současné době vedete Hradeckou fotografickou konzervatoř při Středisku amatérské kultury IMPULS v Hradci Králové. Každý poctivý učitel bere svou práci jako poslání a snaží se svým studentům předat kus sebe v podobě svých zkušeností. Dokázal byste popsat otisk, který chcete zanechat Vy ve svých studentech?

Otevřenost, slušnost, zdravé sebevědomí, co se rodí poctivou prací. Každý přece formuje sám sebe.

• vydal jste několik autorských publikací, uspořádal mnoho samostatných výstav, fotografoval jste po celém světe, Vaše fotografie jsou v několika domovských i zahraničních galerijních sbírkách, přesto... Existuje v této oblasti ještě nějaký dlouhodobý sen, nebo cíl, kterého byste rád dosáhl?

Jistě. Abych stále nacházel smysl v tom, co dělám. Co má směr, musí mít i cíl.


Ivo Gill (foto - Martin Lukeš)

Ivo Gil

• jako na studenta Hradecké fotografické konzervatoře jste na mě působil jako ten uzavřenější, na druhou stranu pragmatičtější, přísnější, ale objektivnější a možná trochu laskavější, z dvojice Ptáček/Gil. Navíc sekundovat panu Ptáčkovi jistě není jednoduché. Myslím, že Vaši studenti včetně mě, velmi ocenili kromě praktických rad také Vaše vtipné poznámky a reflexe v průběhu výuky. Byl z nich cítit upřímný optimismus a životní nadšení. Pokud se budeme bavit o fotografii, existuje nějaké téma, ke kterému se stavíte negativně nebo bylo v tomto směru něco, co Vás poslední době zklamalo nebo vyloženě naštvalo?

Pokud se budeme bavit o fotografii, musíme se bavit o době a společnosti. A z toho jsem otrávený hodně. A nasraný a jsem zvědavý, jak se z toho dokážete dostat. A kdy. A jestli. Ale to nejsou tvé tři otázky.

• stejně tak jako pana profesora Ptáčka i Vás se zeptám, jestli máte ještě nějaký dlouhodobý fotografický sen, který byste si rád ještě někdy splnil? Podotýkám, že může být i nesplnitelný :)

Na tvoji otázku zda mám nějaký dlouhodobý fotografický sen, který bych si rád splnil, mám jednoduchou odpověď. Ano mám. Můj dlouhodobý sen spočívá ve vizi, že se jednou najde čas, ve kterém budu schopný udělat knihu ze svých fotografických prožitků od okamžiku, kdy jsem dostal svoji první kameru.

• když se nebudeme bavit o fotografování na zakázku, nebo komerční tvorbě, tak u jakých fotografických žánrů si nejvíce zarelaxujete, nebo které Vás nejvíce naplňují.

O vtipné momenty není během studia nouze (foto - Petr Ulrich)

Zarelaxovat - zvláštní výraz pro proces tvoření. Mně, pokud použiji tvé slovotvorby, naplňuje možnost držet kameru u oka a v tom vzácném propojení, o kterém jsme vám mnohokrát říkali, zastavit čas kolem sebe a je úplně jedno jaký bys tomu chtěl dát žánrový význam.

• myslím, že jen málokterý fotograf dokáže říct, že je nějaký konkrétní snímek jeho nejlepší. Navíc i sebehodnocení vlastní tvorby se v průběhu let mění. Přesto existuje nějaká Vaše fotografie, kterou byste označil za osudovou, ať už z hlediska příběhu, který za ní stojí, nebo z pohledu emocí, které ve Vás vyvolává?

Ano mám takové fotografie dvě. Jsou z různého času, ale obě pro mě mají hluboký emoční význam. Jedna je, dala by se nazvat zátiším, fotografie z domu, který jsem objevil někdy rok předtím, než jsem dělal zkoušky na FAMU a ve kterém žiji do dnešního dne, druhá je sociálním dokumentem z doby, kdy jsem byl na brigádě u geologického průzkumu a bydlel jsem se dvěma chlapy v maringotce, v krajině daleko vzdálení civilizaci. Ta první se nazývá „Hanzlberg", ta druhá „Strejda Karel".

Tak to jsou pánové Josef Ptáček a Ivo Gil. Dva fotografové ze světa, kde se fotografie neměřila na pixely, z doby kdy se fotoaparátu říkalo kamera. Dva fotografové/lektoři, kteří o tomto světě dokáží vyprávět spoustu hezkých příběhů.

Kostky jsou vrženy, rozbor fotografií studentů (foto - Petr Ulrich)