Fotografujeme architekturu: skladba obrazu aneb kompozice

V minulém článku jsme se věnovali základům fotografování architektury. Řekli jsme si něco o potřebné technice, nastavení fotoaparátu, výběru objektivu i příslušenství, samotné přípravě a vlastně i celkovém přístupu. Dnes se trochu podrobněji zaměříme na to nejdůležitější - obsahovou stránku fotografie, neboli skladbu obrazu. Co do onoho magického rámečku (hledáčku, na displej) tedy dostat a čemu se naopak vyvarovat?

 

Kompozice obrazu

Je stará jako umění samo a prolíná se napříč všemi kreativními obory lidské činnosti. Kompozici tedy řeší nejen fotografové a filmaři, ale třeba i takoví malíři, sochaři, či architekti. Ovšem s kompozičními pravidly pracují taktéž hudební skladatelé a muzikanti obecně (nebo by rozhodně měli). Už z toho výčtu je patrné, že vlastně nejde o nic nového a lidé “komponují” vlastně od té doby, co vzali poprvé do ruky tužku… pero, křídu. Není žádným tajemstvím, že cílenou práci s kompozicí využívali například již ve starověkém Egyptě.  

foto: Jakub Barcuch

A jak tedy kompozici neboli skladbu obrazu definovat?

Jde o citlivé a vkusné poskládání všech prvků v obraze takovým způsobem, aby celek působil harmonickým, příjemným dojmem. Rozdíl mezi zvládnutou a nezvládnutou kompozicí bychom mohli obecně označit jako rozdíl mezi dobrou a špatnou fotografií. Na druhou stranu, porušování kompozičních postupů vede často k velice zajímavým a originálním výsledkům. Takové porušení pravidel však musí být cílené.    

Formát obrazu

Na výšku nebo na šířku? Panorama nebo čtverec? To jsou základní otázky ještě před samotným pořízením fotografie a vlastně základní stavební kompoziční kameny. Už během komponování fotografie bere každý pořádný fotograf v potaz, bude-li ve výsledku snímek vertikálně či horizontálně a dále, jestli standardní formát (poměr stran 3:2, resp 4:3) a nebo třeba nebude-li více slušet konkrétnímu tématu čtverec (poměr stran 1:1), či panorama (poměr stran nejčastěji: 2:1 nebo 3:1). Jasně, vždycky se to přeci dá oříznout! Tím ale zbytečně přicházíme o cenná obrazová data.

foto: Alexandr KOLOVRATNÍK

Kdy tedy fotit tak a kdy onak? Odpověď je prostá: podle toho, jaké linie převažují. Je-li více horizontálních linií (budovy), pak “na šířku”, převládají-li linie vertikální (komíny, věže) pak “na výšku”. Stavby, které “jdou” například hodně do šířky, tam se přímo nabízí panoramatické pojetí. Hodně symetrickým objektům (například točitá schodiště) často sluší právě čtverec (1:1), jenž onu silnou pravidelnost ještě podtrhne. Samozřejmě však jde jen o příklady, nic z výše uvedeného nelze brát jako dogma.    

Linie a objekty

Dostáváme se k jedné z vůbec nejdůležitějších částí u fotografií architektury. A to jsou právě linie a objekty. Nebojím se říci, že je to zcela zásadní věc, která do jisté míry definuje onen rozdíl mezi dobrou a špatnou fotografií architektury. Linií a objektů zde máme vždycky dost a je umění je všechny srovnat tak, aby snímek působil harmonicky a nikam tzv. “nepadal”.

foto: Marian Šašala

Základem je rozhodně stativ, možnost živého náhledu (focení přes displej) zde považuji za velké plus. Pak také velice citlivě pracovat s ohniskem (resp úhlem záběru) a samozřejmě stanovištěm fotografa. A komponujeme a srovnáváme linie. Fotoaparát by měl mířit co nejvíce přímo (tedy vodorovně), nikoli nahoru ani dolů. Zejména v kombinaci s hodně širokoúhlými záběry (objektivy), potažmo relativně krátkou snímací vzdáleností pak dochází k silnému perspektivnímu zkreslení. Takže žádný spěch, dejme si na čas a v klidu, rozvážně komponujme.  

Barvy a světlo

Další zásadní otázka je: “... v barvě nebo v monochromu?”. Platí zde to samé co kdekoli jinde! Barva dodává obrazu další rozměr, další informaci, potažmo další emoci (nebo také ne). Naproti tomu černobílá (B&W) fotografie je především o liniích, křivkách, objektech. Ale také o kontrastu. Mnohem více tak může podtrhnout nejen tu technickou stránku ale především tu obsahovou / emoční. Hodně zde záleží na samotném pojetí (přístupu), tedy jestli chcete fotografovat architekturu ryze dokumentárním způsobem nebo naopak více “pocitově”, volněji, řekněme - umělecky. Zatímco v prvním případě bychom se měli držet striktně reality - tzn. zaznamenat vše tak, jak to vypadá ve skutečnosti, tedy včetně barev. V tom druhém případě se naopak fantazii meze nekladou a můžeme si zde dovolit popustit uzdu své kreativitě mnohem více. Sem spadá i práce s barvami, potažmo odstíny šedé.

foto: Milan Chudoba

Co se týče světla, často se kombinuje přirozené a umělé světlo. Běžným problémem tak je komplikované vyvážení bílé barvy. Vyhrává většinou dominantní zdroj světla. Opět je to o tom, jak chceme být akurátní, či naopak otevření. V případě samotné doby focení je velice příhodná zlatá hodinka a také magická modrá hodinka. Ale nevyhýbal bych se ani nočním fotografiím, které mají jedinečnou atmosféru.    

Pravidla a běžné chyby

A je to tady, jedněmi opěvované, jinými zatracované termíny jako zlatý řez, pravidlo třetin, horizont, směr pohybu, kácení linií, přepaly, nebo nevhodně zdůrazněná perspektiva. Běžné to chyby s kterými se potýkáme - a to zdaleka nejen v této disciplíně. Zrovna u architektury je relativně časté “porušování pravidel” - což je zcela v pořádku.

Základem je, že kompoziční pravidla můžeme porušit, má-li to smysl, řád a víme-li co děláme a proč. Zejména právě třeba taková středová kompozice je zde naprosto relevantní. Naopak kácení linií, nebo třeba takové přepaly nás v architektuře provází neustále a je nutné je řešit - někdy snadno, jindy hůře.

foto: Jan Stria

Pamatujte, že většinu kompozičních problému vyřeší změna záběru, neboli:

• změna ohniska, úhlu záběru (zoom, tele, wide)
• změna stanoviště fotografa

Ať už fotografujeme “na přímo” (čelně k fotografovanému objektu), nebo tzv “na koso” (tedy pod výrazným úhlem), vždy musíme precizně komponovat, vše srovnat. Přímý záběr je, řekněme konzervativnější, záběr pod výrazným úhlem v sobě mám mnohem více dynamiky, neklidu. Obojí je v pořádku, záleží jen na fotografovi, jaký je v danou chvíli jeho záměr.  

foto: Martin Dohnal

Závěr

Klasický problém zdůraznění perspektivy a z toho plynoucího sbíhání linií (svislic) vzniká v důsledku širokoúhlého záběru a blízkého snímání. Řešením je:

• více si odstoupit a mířit objektivem co nejvíc vodorovně (NE vzhůru, NE dolů)
• použití delšího ohniska, snímání z větší vzdálenosti
• snímání z výšky (teoreticky dostat se do poloviny výšky snímané budovy)

Bohužel ne vše lze řešit. Někdy není řešitelné ani jedno. V takovém případě pak přichází na řadu starý dobrý počítač a napravit to musíme v post-procesu. Adobe Lightroom, Photoshop i Zoner Photo Studio mají efektivní a velice dobré nástroje pro redukci perspektivního zkreslení. Ale o úpravách fotografií si povíme zase někdy příště.  

Právě probíhá u nás v galerii soutěž na téma Architektura v černobílém uzávěrka je už zítra 30. 11. 2016, tak neváhejte a přihlašte svůj snímek, ještě to stihnete. Poslední měsíc v roce - v rámci celoroční soutěže ROK S MEGAPIXELEM 2016 - je za dveřmi, jeho tématem budou fotografie PO SETMĚNÍ.

foto: Vojtěch Peša

titulní fotografie: Apolo, Juraj Balaz

Náhledová fotografie: City Tower - Martin Gallie