Fotografujeme krajiny - jak správně ostřit

Pohybová neostrost

Je jednou ze základních fotografických chyb a s železnou pravidelností se opakuje ve všech žánrech. Výjimkou je pohybová neostrost záměrná. Ta je jedním ze základních výrazových prostředků a může dát fotografii dynamiku nebo dramatičnost. Pokud se budeme bavit o neostrosti jako o chybě, je potřeba rozklíčovat její příčinu. To je pohyb fotoaparátu, nebo pohyb fotografovaných objektů během expozice.

foto: Lukáš Veselý  - čas 1/13 s - clona f/2,8 - ISO 100 (dron)

U statických žánrů jde zpravidla o první případ, protože krajina se většinou nehýbe. Fotograf si proto musí především hlídat expoziční čas, který je schopný udržet z ruky. Všeobecně platí pravidlo, že lze udržet převrácenou hodnotu ohniskové vzdálenosti. Při ohnisku 30 mm je tedy bezpečný cca čas 1/30s. Bohužel tuto poučku nelze brát paušálně. Velkou roli hraje to, zda má objektiv, nebo fotoaparát stabilizátor obrazu, dále jestli použijete plnoformátový fotoaparát tzv. Full-frame, nebo ty s menším snímačem APS-C a Micro 4/3, kde se musí ohnisko přepočítávat koeficientem nazývaným crop faktor.

foto: Martin Lukeš - čas 1/5 s - clona f/16 - ISO 100

K přepočtu ohniskové vzdálenosti, která hodně určuje čas, který jste schopní udržet z ruky také můžete využít nástroj, který naleznete v naší Fotoškole. Bezpečné expoziční časy jsou ovlivněné také dalšími vlivy. Určitou roli v tom hraje i výsledné rozlišení fotografie, ale také věk či tělesná kondice fotografa nebo třeba i to, kolik toho předchozí večer „vypil“ ((:

Pokud vezmeme v potaz, že většinou se krajinky fotografují kratšími ohnisky, někde mezi 16 až 30 mm, měly by se časy expozice pohybovat cca v hodnotách 1/50 s – 1/100 s. Této problematice jsem ale podrobněji věnoval v článku FOTOGRAFICKÁ MATEMATIKA.


foto: Martin Lukeš  - čas 1/60 s - clona f/8 - ISO 200

Zkušenější fotografové, kteří nechtějí být limitováni délkou expozice, samozřejmě používají stativ. I tento postup má ale určitá pravidla, která je potřeba dodržet. Stativ navíc krajinářům pomáhá nejen při delších expozicích. Díky němu lze fotografii velmi přesně zakomponovat, nebo opakovat záběr s upravenými expozičními hodnotami, beze změny kompozice. U záběrů, které jsou pořízeny ze stativu, lze také aplikovat některé počítačové procesy, jako například HDR, nebo panorama, nebo Focus stacking. To je postup, kdy se fotografie skládá z několika záběru s různou rovinou zaostření. Tím lze docílit absolutní hloubky ostrosti, což mnohdy optickou cestou není možné.

foto: Jan Pačes - záběr složený z několika expozic (HDR)

Kreativnější fotografové, kteří využívají pohybovou neostrost jako určitý výrazový prostředek, by se bez stativu neobešli vůbec. Dlouhé expoziční časy, v kombinaci se stativem vytvoří například efekt tekoucí vody, rozfoukaných mraků, nebo dokonale hladké vodní hladiny. K tomu se používá expozice v délce několika sekund až minut, a to z ruky udržet nelze ani s tím nejúčinnějším stabilizátorem obrazu.



foto: Martin Lukeš - čas 300,6 s - clona f/13 - ISO 64

Správný režim ostření

Na fotografický kurzech pro začátečníky se velmi často setkávám s velkým nešvarem, kde je využívaný režim ostření tak, jak je nastavený z továrny od výrobce. To je často fatální chybou. Mnoho značek má přednastavený „automatický výběr ostřícího bodu“ v kombinaci s režimem automatického inteligentního ostření. V těchto režimech automaticky vybere, na co zaostří, takže nemáte pod kontrolou, co na snímku bude ostré ani v jaké rovině. A aby vás foťák spletl dokonale, může si vybrat několik různých ostřících bodů najednou.

foto: Marek Ondráček - čas 1/4 s - clona f/8 - ISO 200

Někteří fotografové podléhají mylné představě, že čím více scény pokryjí ostřící body, tím bude fotografie proostřenější. Často je ale čeká nemilé překvapení a na fotografii je ostrá úplně jiná část než by si přáli. S tím dodatečně nelze bohužel nic dělat. Hloubka ostrosti není dána počtem zaostřovacích bodů, ale především clonovým číslem a dalšími proměnnými jako je ohnisková vzdálenost objektivu a zaostřovací vzdálenost. Tyto továrně nastavené režimy ostření jsou proto v podstatě nepoužitelné, a to nejen na focení krajin, ale v podstatě na jakýkoliv jiný žánr. Pokročilejší přístroje režim ostření AF-A, A-AF, AI FOCUS nemají vůbec a jde lidově řečeno o nesmyslnou funkci. Tyto režimy proto NIKDY nepoužívejte.


foto: Martin Lukeš - čas 1/125 s - clona f/6.3 - ISO 200

Vzhledem k tomu, že se krajina nepohybuje, můžeme vyloučit i režim průběžného, neboli kontinuálního ostření AF-C (u Canonu AI-SERVO). Zbývá tedy jediná správná možnost, kterou je režim jednorázové ostření AF-S (S-AF, ONE SHOT), neboli Auto Focus Single. Jakmile v tomto režimu namáčknete spoušť, zůstává zaostřeno na původní vzdálenost, dokud spoušť nedomáčknete nebo ji neuvolníte a nenamáčknete znovu. Díky tomu lze velmi dobře používat postup zvaný přenesení kompozice. Klasický příklad – nechcete mít pařez, na který ostříte prostředním zaostřovacím bodem uprostřed, tak namáčknete spoušť, tím uzamknete zaostření, následně zakomponujete pařez tam kam potřebujete a  pak domáčknete spoušť. Klíčový objekt  bude na fotografii zaostřený, přestože původní zaostřovací bod míří mimo něj. Tento způsob využívají nejen krajináři. Pomocí něj se dá ostřit v podstatě na cokoliv, co se nehýbe.

foto: Ladislav Skála

Poslední možností je používat manuální způsob zaostření (MF). Pokročilé systémy automatického ostření současné digitální techniky jsou ale nejen dostatečně rychlé, ale také velmi přesné, takže ručně dnes zaostřuje krajiny jen málo kdo. Větší smysl to dává u žánrů jako je makro, jídlo, nebo produktová fotografie, kde je mnohdy potřeba zaostřit s přesností na desetiny milimetru. To ale není příklad klasické krajinářské fotografie.


foto: Martin Lukeš - čas 25 s - clona f/14 - ISO 100

Hledáček nebo displej

U klasických digitálních zrcadlovek nedoporučuji při běžných momentkách, rodinných fotografiích a jiných záběrech v pohybu používat funkci živého náhledu displeje - Live View. Systém automatického ostření je u zrcadlovek přes LCD trochu pomalejší, a to může být problém. U statických žánrů, jako je třeba makro, zátiší, interiér, architektura, nebo právě krajina, může být focení přes živý náhled přínosem. Dnešní displeje jsou poměrně velké a zakomponování snímku je díky nim mnohem komfortnější. Některé fotoaparáty mají navíc výklopný displej, takže se nemusíte ohýbat k hledáčku, zvláště když fotografujete z podhledu. U levnějších zrcadlovek navíc hledáček nepokrývá celých 100% záběru, takže je pak na snímku vždycky o něco víc, než co vidíte před vyfocením. Na displeji je ale vidět vše, což zase pomáhá k precizní kompozici. No a v neposlední řadě je tu výhoda digitální lupy. Obraz na displeji si lze několikrát nazvětšovat, což pomáhá zpřesnit manuální zaostření (MF), pokud se ho rozhodnete použít. To v krajině není určitě od věci.


foto: František Langer - čas 30 s - clona f/11 - ISO 64

Moderní digitální bezzrcadlovky nemají optický hledáček a tak jinak než přes živý náhled fotografovat nelze. Tyto fotoaparáty ale využívají jiný systém ostření než zrcadlovky, proto s rychlostí zaostření není vůbec žádný problém. Navíc lze u bezzrcadlovek využít nemodernější funkce, jako reálný náhled expozice, díky kterému vidíte ještě před vyfocením, zda nebude fotografie tmavá, přeexponovaná, nebo nebude mít nějaký barevný posun. K zahození nejsou ani další vymoženosti, jako rastr indikující přesné manuální zaostření (Focus Peaking)


foto: Martin Lukeš - čas 1/3 s - clona f/13 - ISO 64

Správná hloubka ostrosti

Klasická krajinářská fotografie je většinou postavená na standardním modelu, a to že je ostrá po celé ploše. To znamená, že je prokreslené jak popředí, tak nejvzdálenější horizont. To ale může být mnohdy kámen úrazu. Samotnou hloubku ostrosti lze ovlivnit především clonovým číslem. Při otevřené cloně je hloubka ostrosti malá a ostrá je jen část snímku (např.: f/2,8). Naopak při zaclonění objektivu je hloubka ostrosti velká, takže je ostrá větší část, nebo dokonce celá rovina fotografie (např.: f/16). Clona ale není jediným faktorem, který ovlivňuje hloubku proostření. Na tu mají vliv i další veličiny, kterými jsou

• Ohnisková vzdálenost
• Zaostřovací vzdálenost
• Velikost snímače
• Rozlišení fotoaparátu

foto: Martin Lukeš - čas 1/13 s - clona f/16 - ISO 100

Svým způsobem jde o kombinaci fyziky a optiky a tak lze tyto proměnné dosadit do vzorečku a následně spočítat odkud kam bude fotografie ostrá. Jen je třeba vědět, jak na to. Naštěstí to není tak složité, jak to vypadá.

Asi největší chybou, které se můžete při ostření v krajině dopustit je zaostření velmi blízkého popředí. Tím se může zkrátit hloubka ostrosti na pouhých několik metrů. Všeobecně se říká, že by se mělo ostřit zhruba do spodní třetiny záběru. To ale není úplně přesné. Existuje totiž určitý „průsečík" hodnot ze zmiňovaného vzorečku a pokud zaostříte na konkrétní vzdálenost, s fotoaparátem o určité velikostí snímače, který má dané rozlišení, při použití konkrétního ohniska a při konkrétní cloně, dosáhnete maximální možné hloubky ostrosti, kterou daná technika nabízí. A o to v krajině většinou jde. Této optimální rovině zaostření se říká hyperfokální vzdálenost. Osobně nemám rád fyziku ani matematiku, takže vás tu rozhodně nechci učit nějaké vzorečky a naštěstí to jde i bez nich.

foto: Martin Lukeš - čas 1/125 s - clona f/7.1- ISO 200

Jedním ze způsobů, jak se vyhnout složitému počítání rovnic, je použití tzv. Tabulky hyperfokální vzdálenosti. Ta má ve dvou osách clonu a ohnisko a v průsečíku naleznete, kam máte ostřit, abyste docílili maximální hloubky ostrosti. Ta byla přesná v éře kinofilmových fotoaparátů, kdy byla jasně definována velikost filmového pole (24 x 36 mm) a neexistoval pojem rozlišení. V dnešní době digitálů může mít tato tabulka drobné odchylky. Existují naštěstí i další možnosti, díky kterým zjistíte kam přesně zaostřit pro dosažení zaostření „na nekonečno". A jednou z nich jsou chytré aplikace, které lze stáhnout do mobilních telefonů a tabletů.

foto: Martin Lukeš - čas 1/320 s - clona f/9 - ISO 200

V internetových obchodech s aplikacemi jich najdete opravdu nepřeberné množství. Některé jsou zdarma, jiné placené a existují i varianty v českém jazyce. Jednoduše to chce najít si takovou, která vám bude vyhovovat nejvíc. Při hledání vám hodně pomůže výraz „DOF“, což je z anglická zkratka pojmu DEPTH OF FILED, tedy hloubka ostrosti. Osobně jsem si docela oblíbil aplikaci „HyperFocal Pro“. Je sice v angličtině, ale líbí se mi na ní, že je jednoduchá, přehledná, obsahuje i nejnovější modely fotoaparátů a hlavně je zdarma! Bohužel nemá aktualizaci, která by zahrnovala novější modely fotoaparátů.


foto: Martin Lukeš - čas 20 s - clona f/13 - ISO 100

HyperFocal Pro

Po otevření aplikace na chytrém zařízení stačí vybrat konkrétní typ fotoaparátu, ohnisko objektivu, clonové číslo a na jakou vzdálenost ostříte. Během okamžiku vám aplikace jednoduše graficky znázorní odkud kam bude fotografie proostřená a zároveň vám vypočítá hyperfokální vzdálenost. Díky tomu můžete přehodnotit zaostřovací vzdálenost a upravit ji tak, abyste prodloužili celkovou hloubku ostrosti. Pokud se naučíte s hyperfokální vzdáleností pracovat, už se vám nebude stávat, že byste měli část fotografie ostrou a část neostrou.



Někdo může namítnout, jak má zjistit, na jakou vzdálenost ostří? Tato otázka je určitě na místě. Kdo to chce mít opravdu přesně, může si zakoupit například dálkoměr. To ale není zrovna levná záležitost. Pak ale nezbývá poradit si jak kdo umí. Hyperfokální vzdálenost je u objektivů s krátkým ohniskem a při střední hodnotě clony obvykle v řádech nižších jednotek metrů. Primární možností je předem si rovinu zaostření odkrokovat. Tedy pokud to terén umožňuje. Další možností je vybrat si nějaké oblíbené ohnisko, na které často fotografujete a k oblíbenému clonovému číslu spočítat hyperfokální vzdálenost. Následně stačí odměřit provázek s danou délkou a ten si dáte smotaný do fotobrašny, kde nezabírá vám žádné míst. V případě potřeby ho natáhnete a díky němu budou všechny vaše krajinky dokonale zaostřeny, tedy s maximální hloubkou ostrosti. T

foto: Martin Lukeš - čas 1/125 s - clona f/9 - ISO 200

Ti šikovnější si mohou na provázek barevným fixem vyznačit metry, desetiny metru a centimetry a používat ho i při změně ohniska a clonového čísla, což samozřejmě mění hyperfokální vzdálenost. Stejně dobře může posoužit klasický svinovací metr, nebo pásmo, pokud máte v batohu o něco více místa.  Poslední možností je vzdálenost jednoduše odhadnout. V podstatě stačí odhad s přesností 0,25 metru. Jen určitě doporučuji ostřit vždy kousek za, pokud si nejste úplně jisti odhadem. Ztratíte maximálně pár centimetrů ostrosti v popředí. V opačném případě, tedy pokud zaostříte byť jen malý kousek před hyperfokální rovinu, ztratíte nekonečno a z ostrosti v řádech stovek metrů a kilometrů se proostří pouze metry.


foto: Andrej Minárik - čas 1/320 s - clona f/18 - ISO 250

Difrakce

Znát správnou zaostřovací vzdálenost, má ještě jednu ohromnou výhodu. Nemusíte vždy nutně pracovat s nejvyšší clonou pro docílení správné hloubky ostrosti. Selský rozum sice říká, že nejvyšší clonou docílíte maximální hloubky ostrosti, ale to pohled čistě matematický. Jednoduše řečeno to platí, pouze v případě že použijete dokonalý objektiv bez optických vad. A takový bohužel zatím neexistuje. Řiďte se tedy pravidlem, podobně jako u provozní rychlosti v autě, že maximální nemusí být optimální. Při vysokých clonách objektivy ztrácí na kresbě a fotka pak může být tak „rozpitá“, že vlastně ani nepoznáte kam je zaostřeno a jak velká je hloubka ostrosti.

foto: Martin Lukeš - čas 1/30 s - clona f/16 - ISO 100

Všeobecně mají objektivy nejlepší kresbu při středních hodnotách clony, tedy někde kolem f/7,1 – f/11. Každý objektiv to má ale trochu jinak. Pokud tedy vlastníte fotoaparát s výměnným objektivem, doporučuje se na krajiny používat clonu někde mezi f/8 – f/13. To je takový kompromis mezi proostřením scény, tedy hloubkou ostrosti a kresbou objektivu. Při menší cloně můžete přijít o proostření a při vyšším zaclonění naopak začne objektiv ztrácet na vykreslovacích schopnostech. A to bohužel platí i u drahých objektivů.
 

foto: Peter Krocka

Možná si řeknete, že jste si v životě nepomysleli, jaká je focení krajinek věda. Každý žánr má své. Pokud si ale osvojíte těchto pár základních rad, jak se poprat se zaostřením a proostřením scény, zase se posouváte kousek dál a vaše fotografie budou zase o něco blíž k dokonalosti. A o to nám fotografům přece jde.


foto: Martin Lukeš - čas 1/13 s - clona f/16 - ISO 100
 

Kurz - Fotografování Krajiny

Komunita Krajina

úvodní foto: Milan Novotný