Hledám světlo, tvář a ten jeden okamžik ticha

Fotografie jako promyšlený celek

Fotografie totiž nikdy nestojí jen na jedné věci. Je to celek, který začíná dávno předtím, než vezmu do ruky fotoaparát. Myšlenka, příprava, práce se světlem, výběr člověka před objektivem — všechno musí fungovat dohromady a dávat smysl. Chybí-li nebo je-li nedotažená byť jediná z těch částí, na výsledku je to vždycky poznat.

Technika a znalost světla jsou samozřejmě důležité. Na svých přednáškách proto fotografy učím hlavně jednu věc: soustředění. Zastavit se a rozmyslet si, zda to, co vidím, je opravdu takové, jaké to na fotografii chci mít.

Práce se světlem a příběh v obrazu

Světlo přitom beru jako zásadní nástroj, ale zároveň jako něco, co si člověk musí postupně „odžít“. Nedá se to naučit podle šablony. Je to otázka pozorování a zkušenosti, díky nimž si postupně vytváříte vlastní cit. Časem začnete vnímat, jak světlo modeluje tvář, jak dokáže změnit náladu i charakter portrétu a jak málo někdy stačí, aby výsledek působil úplně jinak.

Stejně důležitý je pro mě ale i emocionální náboj snímku. Předtím, než zmáčknu spoušť, se snažím nejdřív uchopit vlastní myšlenku a vidět fotografii jako hotový obraz. Přemýšlím, jaký příběh chci vyprávět a jak ho zachytím. Dobrá fotografie by měla umět diváka vtáhnout zpátky do okamžiku svého vzniku, vyvolat emoce a rozehrát představivost.

Myšlenku na konkrétní snímek nosím v hlavě běžně i celé měsíce. Většinou vychází z osobního prožitku nebo vnitřního tématu, které ve mně zůstává dlouho. V takové chvíli nejde jen o portrét, jde i o vlastní pohled a zkušenost, kterou do obrazu vkládám. Nemusí to být čitelné pro každého, ale pro mě mají tyto snímky zásadní hodnotu. Jsou osobní, upřímné a právě v tom vidím jejich sílu.

Hledání pravdy místo povrchní krásy

Silný portrét totiž nikdy nevznikne za pár minut. Je to proces, ve kterém se postupně buduje atmosféra, důvěra a vztah. Bez důvěry zůstává výraz uzavřený a fotografii chybí hloubka. Už dávno jsem přestal mít potřebu „dělat hezké“. Chci dělat pravdivé a klidné. Právě tomuto přístupu — práci se světlem, vizáží i modelkou — se věnuji na svém jednodenním workshopu v ateliéru, kam zvu i vás, kdo chcete jít v portrétu hlouběji než jen po technicky správném snímku.

Za ty roky takhle vzniklo snímků mnohem víc, než se kdy vejde do jednoho článku. Tohle je jen výběr těch pár, které mě dodnes nenechávají chladným.

Souznění, Dotek, Dar života…

Souznění

Jednou z fotek, která tohle nejlépe ukazuje, je snímek s mou ženou. Souznění, jemnost, starost o toho druhého. Ve světě měla velký úspěch, i když u některých vyvolávala i negativní emoce — podle mě pramenící spíše z jejich vlastních zkušeností v partnerství než z fotky samotné. Je pro mě důkazem, že fotografie umí zachytit nejen vizuální krásu, ale i vyprávět hlubší příběh.

Ve výsledku v takových fotografiích schválně vyvolávám určitý rozpor, jehož cílem je právě to, aby si divák celý příběh dokreslil podle svých vlastních myšlenek.

Ateliérová souhra a detail

V ateliéru nejde jen o to cvakat a spoléhat, že se mezi stovkou snímků najde jeden, který bude stát za tu práci v postprodukci. Každý záběr musí být promyšlený — kompozice, světlo, detaily, pozadí… Snažím se vždycky najít harmonii mezi technikou a uměním, aby výsledná fotografia měla nejen preciznost, ale i duši.

Velkou roli v tom hraje i moje žena, vizážistka Naďa. Mám v hlavě představu, ale ona ji dokáže přesně přenést do reality skrze líčení a práci s detaily. Jsou to věci, které se navenek zdají nenápadné, ale ve výsledku tvoří obrovský rozdíl. Bez této spolupráce by moje fotky nevypadaly tak, jak dnes vypadají.

Dotek

Podobně hluboký význam pro mě má i fotka Dotek. Vychází z vlastní zkušenosti, z toho, že oči nám často lžou, ale dotek zůstává jedinou pravdou, kterou v životě máme. Je to fotka o důvěře v naše smysly a o tom, že fyzické spojení dokáže překonat všechny vizuální iluze.

Světlo, stín a mezigenerační nadčasovost

Ať fotím venku, nebo v ateliéru, snažím se o fotografii vždycky přemýšlet. Je to pro mě způsob, jak zachytit realitu, ale i nástroj, kterým sdílím svůj pohled na svět. A přesně tohle podle mě dělá z fotografie umění — schopnost zachytit jedinečný okamžik a dát mu hlubší význam.

Nejde přitom o to vymýšlet za každou cenu něco nového, ale spíš najít vlastní cestu, jak pracovat s tím, co už dávno existuje. Se světlem. Se stínem. S jednoduchostí a klidem v obraze. To jsou principy, které fungují desítky, možná stovky let a které nemám potřebu nijak složitě přepisovat.

Dar života

A pak je tu Dar života, pro mnohé možná prvoplánová fotka svázané nahé ženy se suchými květy a rozkvetlou růží. Ve skutečnosti jde o příměr k poutu mezi ženou a jejím dítětem — jak žena na vlastní úkor dá vzniknout novému životu, který ji zároveň spoutá. Je to pro mě obraz ženské síly a oběti, kterou ženy pro své děti přinášejí, často na úkor vlastního pohodlí a svobody.

Morbus B. / Inner confession: Neviditelná bolest, viditelné břemeno

A zde je další má intimní zpověď zobrazená ve fotografii Morbus B. / Inner confession.

Morbus Bechtěrev. Autoimunitní, chronické a zánětlivé onemocnění páteře a kloubů. Neviditelné pro okolí, velmi viditelné pro toho, kdo ho nese. Ranní ztuhlost, která trvá hodiny. Bolest bez vypínače — den za dnem, noc za nocí. Vím, že v tom nejsem sám, a člověka, který si toto nese, na první pohled ani nepoznáte. Vypadá normálně. Usmívá se. Funguje. A přitom…

Stejně jako u každé mé intimní a osobní fotografie byla nejdříve myšlenka, pak obraz. Chtěl jsem zachytit to, co slova nedokážou — tíhu neviditelné nemoci v těle, která zvenku vypadá jinak, než jak ji člověk cítí zevnitř.

Není to fotka o slabosti. Je to fotka o pravdě. Mé pravdě.

Závěrem

Fotografie pro mě není jen zachycení vizuálního momentu. Je to proces, ve kterém propojuji techniku s emocí, a věřím, že právě tato kombinace — nikoli samotná dokonalost provedení — dělá z fotografie umění.

Kdybych měl pro ostatní fotografy formulovat jedno ponaučení, bylo by to tohle: Nebojte se jít hlouběji, i když je to nepohodlné. Nejsilnější fotky nevznikají z touhy někomu se zalíbit, ale z toho, že máte co říct a nebojíte se to vyjádřit beze slov. Ať už fotíte lidi, přírodu, nebo cokoli jiného, ta nejlepší fotka bude vždycky ta, za kterou si stojíte — ne ta, která sbírá nejvíc lajků.

Zdeněk Dlouhý, AFIAP, QPSA, GPU Cr2

Portrétní a fine art fotograf, tvůrce aplikace SalonFlow

Exkluzivní workshop se Zdeňkem Dlouhým v Megapixelu

23. září 2026 - Praha / Salónní fotografie: portrét v ateliéru se Zdeňkem Dlouhým