Jak fotit digitální zrcadlovkou (DSLR) a bezzrcadlovkou: 19. díl - HYPERFOKÁLNÍ VZDÁLENOST

Hyperfokální vzdálenost

Existuje mnoho fotografických disciplín, kdy fotograf potřebuje dosáhnout maximální hloubky ostrosti, aby měl fotografii proostřenou skutečně celou, od začátku do konce. Řeč je například o fotografování krajin, interiérů, architektury, zátiší, makra, produktové fotografie, nebo když chce mít svatební fotograf ostrého ženicha vedle nevěsty a stejně tak tetičku z pátého kolene, která stojí na společné fotografii někde v osmnácté řadě.

Většina aplikací pro výpočet hloubky ostrosti , o kterých byla řeč v minulém díle, umí nejen vypočítat a ukázat hloubku ostrosti při daném ohnisku, cloně a zaostřovací vzdálenosti, ale umí také spočítat tzv. hyperfokální vzdálenost. To je jakýsi koeficient který přesně určuje vzdálenost, na kterou je třeba zaostřit abyste dosáhly největší možné hloubky ostrosti. Pro mnohé krajináře jde v podstatě o jakýsi Svatý grál, bez kterého si svou tvorbu nedovedou vůbec představit.


Tabulka hyperfokálních vzdáleností (ohnisková vzdálenost / clonové číslo)

V dobách, kdy se fotilo na analog a fotografové neměli k dispozici mobilní telefony, nosili v brašně složený list čtverečkovaného papíru, do kterého měli překreslenou tabulku hyperfokálních vzdáleností pro konkrétní clonu a ohnisko. Ta jim napověděla kam přesně při dané kombinaci hodnot ostřit. Dnes tuto tabulku nahradily chytré telefony a ještě chytřejší aplikace.

Pokud s hyperfokální vzdáleností začnete pracovat, je důležité vědět, že musíte zaostřit opravdu přesně. Lépe řečeno můžete vždy zasotřit kousek za hyperfokální vzdálenost, ale nikdy ne před ní. Důvodem je fakt, že pokud zaoukrouhlíte tento údaj směrem nahoru, vždy dosáhnete zaostření na tzv. nekonečno. Drobný háček je pouze v tom, že čím dále zaostříte za hyperfokální vzdálenost, o to více ztratíte ostrost v popředí. Pokud v záběru nic v popředí nemáte, tak se vlastně celkem nic neděje.


Pro ostré popředí i pozadí je hyperfokální vzdálenost k nezaplacení
foto: Milan Chudoba

Naopak zaostření blíže, než je hyperfokální vzdálenost, má ve většině případů fatální následky. Fotografie bude mít o pár centimetrů ostřejší popředí směrem k fotoaparátu, ale ztratí proostřené pozadí na horizontu a místo nekonečné hloubky ostrosti, zůstane proostřených většinou jen pár metrů za místem zaostření. A to při fotografování nějaké scény založené na prostoru vůbec nevypadá dobře.

Můžeme to demonstrovat na jednoduchém příkladu. Fotografujeme krajinu s fotoaparátem, který má formát snímače APS-C, použijeme ohnisko 18mm, což je ekvivalent 27mm, zacloníme na f/9 a v prvním případě zaostříme na hyperfokální vzdálenost, což je 1,937m. Výsledkem bude fotografie, na které bude ostré vše, počínaje vzdáleností 0,968m od roviny snímače, až na nekonečno.

Kdybychom nedohadli hyperfokální vzdálenost a zaostřili raději kousek za, například na 2,5m celkem nic se nestane. Ostrost bude začínat 1,09m od snímače a opět dosáhneme proostření na nekonečno. V popředí tedy ztratíme jen pár milimetrů ostorsti.

Pokud bychom ale ostřili pod hyperfokální vzdálenost, a stačí třeba jen o 10cm, tedy na 1,837m, hloubka ostrosti bude začínat na 0,943m, ale skončí na vzdálenosti 35,327m cože je zásadní rozdíl, zvláště u krajiny kde je potřeba mít proostřený horizont někde hodně daleko.


Grafické znázornění příkladu v aplikace HyperFocal Pro

Jak změřit zaostřovací vzdálenost

Někdo si možná řekne, že je absurdní, aby se místo zaostření počítalo před každým záběrem v aplikaci a ještě se chodilo po horách s metrem. Jak jinak by fotograf věděl, na jaké místo přesně zaostřit? Jde i tak trochu o to, kolik péče chcete výsledné fotografii věnovat. Když jde pouze o momentku, která má na sociální síti přátelům sdělit „koukejte, kde jsem byl“, tak je to vlastně asi jedno. Pokud jde ale o fotografii, která má skončit v nějaké publikaci, nebo jako fotoobraz na stěně ve větším formátu, pak se opravdu vyplatí s hyperfokální vzdáleností pracovat.

Ze všeho nejdříve je ale potřeba vědět, odkud se vlastně hyperfokální vzdálenost měří. Není to ani od kraje objektivu, jak by si někdo mohl myslet, a dokonce ani od těla fotoaparátu. Rovina zaostření se vždy měří od roviny snímače. Ne nebojte se, nebudete muset sundavat objektiv a strkat pravítko do fotoaparátu. To by bylo hodně bizarní řešení. Možná o tom ani nevíte, ale všechny zrcadlovky a bezzrcadlovky mají označenou rovinu snímače přímo na fotoaparátu, a to dokonce jednotnou značkou.


Hyperfokální vzdálenost využitá při fotografování architektury
foto: Martina Studená

Ta je sice mnohdy velmi nenápadná a vlastně i málo který začátečník ví, co znamená. Vždy ji hledejte někde na horní stěně fotoaparátu v oblasti hledáčku. Jde o svisle přeškrtnutou nulu, která někomu může připomínat škrtnutou notičku (celou). A přesně od této značky je třeba měřit místo zaostření, potažmo hyperfokální vzdálenost, samozřejmě vždy kolmo směrem do snímače.

No a teď si řekneme, jak co nejsnadněji změřit potřebnou vzdálenost. Existuje mnoho zůsobů jak na to. Tím nejjednodušším je odkrokovat si ji. K tomu nepotřebujete znát nic jiného než průměrnou délku vašeho kroku, nebo vaší stopy. Je to sice tak trochu "bajvoko" míra, nicméně s přihlédnutím ke zmiňovanému zaokrouhlení směrem nahoru, jde o velmi jednoduchý a efektivní postup.


Symbol roviny snímače najdete v horní části fotoaparátu

Druhý a přesnější způsob je nosit s sebou klasický svinovací stavařský metr, případně ten látkový krejčovský, který zabírá ještě méně místa a je lehčí. Já u sebe nosím permanentně, složený v peněžence papírový metr IKEA, který si můžete vzít zdarma při návštěvě zdarma tohoto obchodu. Možná to někomu přijde úsměvné, ale divili byste se, kolikrát už se hodil, když někdo v okolí potřeboval rychle něco změřit a po ruce nebylo pravítko, ani žádný jiný metr. Hyperfokální vzdálenost při krátkém ohnisku a vyšší cloně není většinou dělší než 3 metry, takže se určitě nemusíte bát, že byste s pravítkem chodili půl hodiny, než ji zaměříte.

Komu by se nechtělo tahat s metrem, pak si můžete vyrobit velmi primitivní, ale praktické měřidlo z obyčejného provázku. Stačí 3 – 4 metry s tím, že každých deset centimetrů uděláte malý uzlík, po 50 cm dva a po metru tři. Takový nástroj nezabere vůbec žádné místo, je v podstatě nezničitelný, téměř zadarmo a na dně brašny vám tak může ležet navěky.


Dálkoměr Nikon

Ten, kdo má raději sofistikovanější řešení, může si pořídit laserový dálkoměr používaný například ve stavebnictví, při golfu, nebo při sportovní střelbě. Je to sice trochu dražší pomůcka než kousek smotaného provázku, ale pokud máte rádi high-tech hračky, tak proč ne. Navíc můžete být i styloví, protože dálkoměry vyrábí mnoho legendárních foto značek, jako například Leica nebo Nikon.

Poslední možností je použití objektivu, který ukazuje zaostřovací vzdálenost přímo. Dříve to měla většina objektivů kdy byla z boku vidět stupnice se vzdálenostmi, na které zrovna ostříte. Tyto objektivy bohužel s nástupem digitálu téměř vymizely. I dnes jsou takové objektivy k vidění, ale jde spíše o dražší a profesionálnější modely. U těch nejnovějších dokonce stupnici nahradil malý stavový displej, který zobrazuje mimo jiné i zaostřovací vzdálenost.


Typická ukázka práce s HFV při krajinářské fotografii
foto: Martin Lukeš

Těchto objektivů sice zatím není moc, ale věřím, že v budoucnu budou přibývat. Stejně jako bychom se mohlo časem dočkat toho, že se zaostřovací vzdálenost bude zobrazovat přímo v hledáčku nebo na displeji fotoaparátu. Toto řešení by bylo nejsofistikovanější. U některých fotoaparátů je už nyní vidět údaj o zasotřovací vzdálenosti v EXIF informaích, takže se snad něčeho podobného brzy dočkáme i v reálném čase.

Ilustrace zaostření na hyperfokální vzdálenost / pod ní

Maximální hloubka ostrosti focus stacking

Extrémně pečliví fotografové postupem času dojdou k závěru, že ani zaostření na hyperfokální vzdálenost a vypočítání nekonečné hloubky ostrosti neznamená až tak úplné nekonečno, jak by si představovali. Při zvětšení, nebo přiblížení pozadí fotografie totiž často dojdete k závěru, že by to přeci jenom mohlo být ostřejší. A pokud jste využili všechny dostupné prostředky zmiňované v tomto článku, nezbývá nic jiného, než zapojit do procesu počítačový editor.

Velký vliv na ostrost pozadí, například v krajině, má především fakt, že fotografujete přes velmi silnou bariéru vzduchu, která je mezi vámi a horizontem. S tím jsou spojeny další faktory jako vhlkost vzduchu, nečistoty a prach, ale také teplota a chvění vzduchu, známé tetelení, kterému se odborně říká "mirage". S tou se mimochodem perou i střelci na delší vzdálenosti.

U fotografie v podobných případech často pomůže dodatečné lokální zvýšení kontrastu pozadí, jeho doostření a zvýšení zřetelnosti. To ale úplně nesouvisí s hloubkou ostrosti, která může být měnší, než byste si představovali, a to standardními prostředky v editoru neopravíte.


Fotografie složena ze dvou záběrů s různou rovinou zaostření
foto: Jan Šmíd

Abyste dosáhli absolutní, tedy více než nekonečné hloubky ostrosti, pak většinou jeden záběr mnohdy nestačí. Nejpreciznější krajináři to dělají tak, že si vyfotografují scénu 2x - 3x nebo i vícekrát. Samozřejmě ze stativu a se stejnými expozičními hodnotami, jen s tím rozdílem, že u každého záběru zaostří na jinou vzdálenost. Jeden snímek má proostřené popředí, druhý zpravidla střední část scény a třetí zohledňuje pozadí.

Tyto fotografie se následně proženou programem, který je laicky řečeno rozřeže a z každého snímku si vezme jen ty nejlépe proostřené části. Výsledkem je složená fotografie, které je ostrá od prvního do posledního milimetru, a to i při několikametrové zvětšenině.


Nastavení režimu FOCUS SHIFT ve fotoaparátu (Nikon D850)

Programů na spojení fotografií s posunem roviny zaostření je celá řad. Většinou jde o placené softwary a každý si musí vyzkoušet, který mu bude vyhovovat nejvíc. Poskládat sérii fotografií umí i pokročilé editory jako Adobe Photoshop, nebo Affinity Photos, ale existuje i celá řada speciálních prográmků jako Zerene Stacker, nebo Helicon Focus.

Možná si říkáte, že to už musí být určitý druh obcese skládat fotografii ze tří záběrů kvůli lepšímu proostření, ale věřte, že to není zdaleka takový extrém. Ještě dál jdou milovníci super makra, kteří používají optické soustavy, jenž neumožňují větší hloubku ostrosti, než jsou desetiny až jednotky milimetrů. Ti když chtějí proostřenou fotografii například čmeláka, nebo jiného detailu, tak aby byl fotografovaný objekt ostrý celý a ne jen milimetrový proužek, musí vyfotit desítky a mnohdy i stovky snímku s pousnem roviny zaostření, které pak poskládají do jednoho finálního záběru.


hloubka ostrosti poskládaná ze 180 záběrů
foto: David Jobák

Nejnovější fotoaparáty jsou již dnes dokonce vybaveny funkcí Focus shift. V tomto režimu si nastavíte expozici a přístroj pak automaticky vytvoří sérii snímků s posunem roviny zaostření. Tím ušětříte opravdu hodně času. I tak si ale výslednou fotografii musíte většinou následně složit v počítači. Poskládat jednotlivé snímky do finální podoby umí zatím jen některé modely bezzrcadovek Panasonic Lumix.

Určitě doporučuji každému, kdo se pere s proostřením celé scény, zmiňované postupy vyzkoušet. Třeba zjistíte, že tak posunete své fotografie zase o něco dál k dokonalosti, a nebo naopak, že je pro vás zbytečné se podobnými metodami zabývat, protože pro vaše účely prostě stačí vyšší clonové číslo. Nicméně nikdy není od věci tyto metody znát, protože člověk nikdy neví, kdy se mu můžou hodit.

Navíc práce s hyperfokálních vzdáleností má navíc ještě jednu ohromnou výhodu. Můžete díky ní dosáhnout velké hloubky ostrosti i pře relativně nízkém clonovém čísle a to se hodí nejen při špatných světelných podmínkách, ale také když chcete využít nejlepší optické vlastnosti objektivu, které se při větším zaclonění zhoršují.


Velká hloubka ostrosti i při malém zaclonení (F5,6), s využitím HFV
foto: Martin Lukeš

---

Další díly seriálu - Jak fotit digitální zrcadlovkou (DSLR) a bezzrcadlovkou:

• 1. díl - FORMÁT FOTOGRAFIE
• 2. díl - OSTŘENÍ
• 3. díl - EXPOZIMETR
• 4. díl - MĚŘENÍ EXPOZICE
• 5. díl - KOREKCE EXPOZICE
• 6. díl - VYVÁŽENÍ BÍLÉ BARVY (WB)
• 7. díl - AUTOMATIKA A SCÉNICKÉ REŽIMY
• 8. díl - PROGRAMOVÁ AUTOMATIKA
• 9. díl - CITLIVOST ISO (1/2)
• 9. díl - CITLIVOST ISO (2/2)
• 10. díl - CLONA
• 11. díl - PREFERENCE CLONY
• 12. díl - EXPOZIČNÍ ČAS
• 13. díl - PREFERENCE ČASU
• 14. díl - BULB
• 15. díl - MANUÁLNÍ REŽIM
• 16. díl - PROČ POUŽÍVAT STATIV
• 17. díl - JAK SPRÁVNĚ POUŽÍVAT STATIV
• 18. díl - HLOUBKA OSTROSTI
• 19. díl - HYPERFOKÁLNÍ VZDÁLENOST
• 20. díl - INTERNÍ BLESK
• 21. díl - EXTERNÍ BLESK
• 22. díl - REŽIMY EXTERNÍHO BLESKU
• 23. díl - ZÁKLADNÍ NASTAVENÍ EXTERNÍHO BLESKU
• 24. díl - MANUÁLNÍ NASTAVENÍ EXTERNÍHO BLESKU
• 25. díl - SVĚTELNOST OBJEKTIVU
• 26. díl - OHNISKOVÁ VZDÁLENOST OBJEKTIVU
• 27. díl - CROP FAKTOR
• 28. díl - STABILIZÁTOR OBRAZU
• 29. díl - OBRAZOVÝ ŠUM
• 30. díl - MODRÁ HODINKA
• 31. díl - FILTRY (1/2)
• 31. díl - FILTRY (2/2)
• 32. díl - SEKVENČNÍ SNÍMÁNÍ
• 33. díl - HLEDÁČEK FOTOAPARÁTU
• 34. díl - ROZDÍL MEZI OPTICKÝM A ELEKTRONICKÝM HLEDÁČKEM