Jak fotit krajinu

Tak jako každé fotografické téma má i krajina několik základních pravidel.Pokud je dodržíte, tak se brzy dostaví výsledky. Nejenom že se pak budete do hledáčku dívat trochu jinak, ale především dojde k výraznému zlepšení vašich fotografií.


Victor Regnault / Pohled na Sénu v Sèvres, cca 1852                   Ansel Adams / Hadí řeka, 1942

Technika

I tento žánr, má určité požadavky na technické vybavení. Základní předpoklad je širokoúhlý objektivy. Krajinu se většinou snažíme divákovi zprostředkovat jako celek a díky objektivu s krátkým ohniskem mu nabízíme onu pomyslnou možnost rozhlédnout se ve snímku.

Přístroj

Výběr fotoaparátu by vždy mělo podmiňovat to, jak velké máte požadavky na výslednou kvalitu fotografie a případně kvalitu tisku. Běžné kompaktní digitály, ultrazoomy a EVF přístroje jsou vhodné spíše pro rodinné fotografování krajinek. Vzhledem k malému snímači, fotoaparát dostatečně nevykreslí detaily a zvláště textury jako jsou pole, tráva, listy stromů, nebo vodní hladina jsou pro tento typ přístroje velký problém. Mnohem serióznějšího výsledku lze dosáhnout se systémovým kompaktem, u kterého jdou měnit objektivy a samozřejmě se zrcadlovkou. Profesionální fotografové i dnes dávají přednost většímu formátům, tedy fotoaparátům s digitální zadní stěnou, nebo klasickým velkoformátovým analogovým kamerám. U nich mohou pracovat s velkou hloubkou ostrosti a navíc s velkoformátovým zvětšením snímku bez ztráty obrazové kvality. My se ale zaměříme především na nejrozšířenější třídu fotoaparátu, tedy na digitální zrcadlovky.

Sinar-4x5-PII                                                                                     Nikon D800 (rozlišení 36 Megapixelů)

Objektivy

Jak již jsme si řekli, základem pro fotografování krajiny je pořádný širokáč. V kontextu dnešní techniky se za širokoúhlé objektivy považují ty s ohniskem do 28mm. U digitálních zrcadlovek si ale méně zkušení uživatelé musí dát pozor na tzv. crop faktor. Většina současných zrcadlovek má snímač menší než kinofilmové políčko. Právě poměr těchto dvou ploch udává i to, o kolik se zúžuje úhel záběru při použití objektivu se stejným ohniskem. Ohnisková vzdálenost objektivu a hodnoty, které jsou na něm uvedeny je tedy nutno přepočítávat. Příklady přepočtu ohniska setových objektivů u vybraných modelů s menším snímačem

Nikon DX, Pentax, Sony,Samsung: 18-55mm x1,5 crop factor.…..……...........…..........27-82,5mm
Canon APS-C: 18-55mm x1,6 crop factor………………..…..................................................…..28-88mm
Olympus 4/3, Panasonic: 14-42mm x2 crop factor…….......................................................28-84mm
Nikon 1: 10-30mm x2,7 crop factor.........……………….................................................……..... 27–81mm

Někdy ale mohou nastat situace, kdy krátké ohnisko objektivu není nejvhodnější a fotograf si potřebuje přiblížit nějaký detail. Občas se tedy při focení krajiny hodí i větší rozsah ohniska mezi 30-300mm. V podstatě se tedy dá využít většina základních, -neboli setových objektivů (18-55mm, 18-105mm, 18-135mm, 18-200mm atd). . Existuje ale další bohatá nabídka optiky, která je díky velmi širokému záběru pro otevřené prostory skutečně ideální. Z pevných ohnisek můžeme jmenovat 20mm, 24mm, 28mm, 30mm a nebo pohodlnější objektivy s proměnným ohniskem 10-20mm, 11-16mm, 11-18mm, 12-24mm,14-24mm, 17-35mm, 17-40mm, 24-70mm, 28-80mm atd. Pevné objektivy většinou vykazují lepší optické vlastnosti a jemnější vykreslení detailů. Na druhou stranu mohou být pro někoho nepohodlné z toho důvodu, že s nimi nelze „zazoomovat“.Kinofilmové pole 36 x 24mm (snímač FX, Full Frame) Digitální snímač 15.6 x 23.6mm (DX, APS-C).


        Snímač FULL FRAME                                                              Snímač APS-C

Hloubka ostrosti

Při zachycování otevřených prostor, ke kterým krajina jistě patří je většinou dobré vyfotografovat scénu tak, aby byla proostřená od kraje ke kraji, tedy po celé ploše fotografie. Toho lze docílit správným nastavením clonového čísla. Optimální je proto použít režim preference clony (A, Av), nebo plně manuální režim (M), s tím že napevno nastavíte clonu a délkou expozice vyrovnáváte jasy a stíny tedy vyvážení expozice. Širokoúhlé objektivy mají samy o sobě poměrně velkou hloubku ostrosti. Přesto je u krajiny lepší použít clonu v rozsahu cca f8 - f16. Všeobecně se nedoporučuje používat clonu vyšší. V krajních hodnotách nepodává většina objektivů optimální obrazový výstup a fotografie tak ztrácí na prokreslení. V tomto žánru sice nemusíme zohledňovat čas expozice, ale přesto bychom si ho měli kontrolovat, především pokud fotografujeme z ruky. Nikdy by neměl klesnout pod hranici, kterou jsem ještě schopni udržet tak, aby aby nebyla fotografie rozmazaná. U širokoúhlých objektivů je to cca 1/50s, ale jistota je tak cca 1/125s. Právě proto je pro opravdové krajináře stativ tak nezbytnou pomůckou.

Měření expozice

Při fotografování tohoto žánru je dobré používat celoplošné (zónové, segmentové, maticové, matrixové) měření expozice. To nám zaručí, správné dopočítání času expozice, v případě že použijeme preferenci clony. Jemné expoziční nesrovnalosti lze ještě doladit standardní kompenzací expozice.


Martin Lukeš / Lávové pole (Island), 2009

Ostření

Základní chyba začínajících fotografů je, když nechají výběr ostřícího bodu na automatice. Přístroj sice zaostří na nejkontrastnější a nejvýraznější místo nebo místa, ale ty se nemusí shodovat s fotografickým záměrem. Ostřící bod a rovinu ostrosti musí mít fotograf vždy pod kontrolou!!! Pak už je celkem jedno jestli vybíráme některý z ostřících bodu manuálně, nebo jestli zaostříme na prostřední bod a následně přeneseme kompozici. Obojí je správně, takže jde spíše o zvyk a o to co komu vyhovuje. Rychlejší je určitě přenášet kompozici, s namáčknutou spouští.

V krajinářské fotografii se klade hodně velký důraz na popředí. To je na snímku divákovi nejblíže a mělo by proto být nejčitelnější tedy nejostřejší. Z tohoto důvodu je dobré řídit se jednoduchým pravidlem. To říká abychom v krajině ostřili zhruba do jedné třetiny snímku. Toto pravidlo je sice hodně jednoduché, ale většinou funguje. Techničtěji založení fotografové, kterým tato poučka nestačí, mohou využívat rovnice pro výpočet tzv. hyperfokální vzdálenosti.

Hyperfokální vzdálenost

Ta vychází z toho, že pokud při určitém ohnisku a určitém clonovém čísle zaostříme na konkrétní vzdálenost, dá se spočítat odkud a kam bude scéna na snímku zaostřená. Přiznám se, že neznám moc lidí, kteří by to v terénu počítali, nicméně si můžete vytisknout tabulku a nosit jí stále při sobě. Ještě modernější způsob je stáhnout si zdarma z internetu aplikaci, která funguje v chytrých mobilních telefonech, nebo tabletech. Ta během vteřiny vypočítá hyperfokální vzdálenost za vás. Osobně používám systém Android a pro něj se mi nejvíce zalíbila aplikace Kalkulátor hloubky ostrosti. Je v češtině a má přednastavené i konkrétní modely zrcadlovek, takže si člověk ani nemusí lámat hlavu s velikostí snímače. Z osobní zkušenosti mohu konstatovat, že prográmek funguje skvěle.

Popředí pozadí

Fotografie má oproti sochařství jednu podstatnou nevýhodu. Zachycujeme totiž trojrozměrný prostor na pouhé dva rozměry. Výšku a šířku. Hloubka na fotografii bohužel chybí a výsledek je proto vždy “placka”, ať už v podobě papírové fotografie, nebo zobrazovacího zařízení, monitoru, televizoru, atd. Samozřejmě známe z minulosti stereoskopii a ze současnosti fenomén 3D, ale to jsou poměrně náročné postupy, které se nedají využít vždy. Existuje ale několik dalších způsobů jak vytvořit iluzi prostoru tak, aby diváka fotka doslova vtahovala dovnitř. Vše v podstatě vychází z malířství, případně matematiky a geometrie. Prostor můžeme na obraze vytvořit několika základními způsoby.

- stínováním
- perspektivou linií
- perspektivou objektů umístěných do popředí a do pozadí
- skladbou barev, nebo jejich odstínu
- vytvořením rovin daných hloubkou ostrosti

V krajině se nejvíce používá správné rozmístění objektů v popředí a pozadí, dále perspektiva linií, například cest, kolejí, silnic atd. a případně rozložením barev, nebo jejich odstínů na snímku. Tmavší a sytejší barvy v popředí a světlejší, nebo méně syté barvy v pozadí, mohou vytvořit dojem prostorovosti. Pokud to scéna dovolí je dobré umístit do popředí výrazný prvek, například pařez, kámen, strom atd. Objekty na horizontu budou proti němu maličké a tím umocníte prostorovost snímku.


Martin Lukeš / ledovcové jezero Jökursálón (Island), 2009

Třetinové dělení kompozice vs. zlatý řez

Mezi nejideálnější kompoziční pravidla, jistě patří tzv. Zlatý řez. Jde o jakousi ideální proporci, kterou lze vyjádřit poměrem 1,618. Známý matematik, astrolog a astronom Johannes Kepler kdysi řekl že Geometrie má dva poklady: Pythagorovu větu a zlatý řez. První má cenu zlata, druhý připomíná spíše drahocenný kámen. Z jeho zákonitosti vychází cela řada fotografů, renesnační umělců, architektů, matematiků, ale jeho prvky nalezneme i dílech stvořených samotnou přírodou. Možná právě proto na nás tento poměr působí tak příjemně a harmonicky.

O něco jednodušším pravidlem harmonické kompozice je tzv. třetinové dělení obrazu. Scénu si pomyslně rozdělíme dvěma vertikálními a dvěma horizontálními liniemi a vyjde nám 9 pravidelných polí. Toto rozdělení se velmi blíží zlatému řezu a patří zřejmě k nejpoužívanějším kompozičním pravidlům v malířství a fotografii. Není náhodou, že si lze na LCD, nebo do hledáčku některých digitálních fotoaparátů zapnout tyto čtyři vodící linie. Na druhou stranu nemusí být třetinové dělení dodrženo absolutně přesně. Naopak mnohdy je použito nerovnoměrně, nebo je pouze naznačeno. I to je samozřejmě správně. Zpravidla se v krajině používá tak, aby byl horizont umístěn buď do jedné, nebo druhé třetiny horizontální. Nejvýznamnější objekty ve scéně, které chceme na fotografii zdůraznit, umístíme do první, případně druhé třetiny vertikální, nebo blízko jednoho ze čtyř průsečíků, které tvoří zmiňované linie. O obou kompozičních zákonech by se daly napsat stohy knih, na to zde bohužel nemáme prostor, a proto je nejlepší udělat si představu z několika ilustračních obrázků.


Martin Lukeš / Průhonický park (Praha), 2010

Stativ a dálková spoušť

Tyto dva doplňky nezbytně patří do výbavy každého krajináře a v podstatě by je měl vlastnit každý fotograf, bez ohledu na to jakému žánru se věnuje. V krajině budete velmi často pracovat s vysokým clonovým číslem. Tím si v podstatě kradete světlo. Čím menší dírkou světlo do přístroje proniká, o to déle musí zůstat závěrka otevřená. A to je právě kámen úrazu. Někdy se s časem expozice můžete dostat na takovou hodnotu, kterou už nejste schopni udržet z ruky a fotka bude při takové expozici rozmazaná. Ideální čas expozice u ohniska 24mm je cca 1/80 a kratší (minimum je cca 1/25). Stabilizátor sice tuto hranici o kousek posouvá, ale také není všemocný. Dá se samozřejmě udržet i méně než 1/50s, ale je to vždy riziko, které za to určitě nestojí. Stativ tedy fixuje přístroj tak aby nedošlo k jeho pohybu během delší expozice.

Je nezbytný také v případě, pokud volíme více násobnou expozici pro následnou editaci HDR. V neposlední řadě je velmi dobrý z kompozičního hlediska. Fotograf si díky němu může v klidu záběr prohlédnout, hezky z rohu do rohu po celé ploše hledáčku a následně si zvolit a zafixovat nejlepší kompozici. To jde z ruky jen velmi těžko. Dálková spoušť pak zaručuje to, že přístroj na stativu při zmáčknutí standardní spouště nerozechvějeme. I nepatrný dotek během expozice může jemně rozhýbat přístroj a snížit tak ostrost snímku. Dálkové ovládání se samozřejmě dá nahradit samospouští, kterou má každý seriozní přístroj vestavěnou, ale investice do dálkové spouště, není tak hrozná a určitě se vyplatí. Osobně preferuji kabelovou, protože nemusím lovit neviditelným IR paprskem senzor na fotoaparátu. Pro fotografování ze stativu platí 4 základní pravidla

1) použít samospoušť, nebo dálkové ovládání
2) nastavit vždy co nejmenší ISO i za cenu delší expozice
3) vždy vypnout stabilizátor, bez ohledu jestli je v objektivu, nebo v těle fotoaparátu
4) předsklopit zrcátko, pokud přístroj tuto funkci má a pokud chcete mít jistotu, že jste pro snímek udělali fotografické maximum.

Čím více těchto pravidel dodržíte, tím větší jsou záruky na úspěch.


Martin Lukeš / Duhové hory (Island), 2010

Filtry

UV filtr
Kinofilmové přístroje neměly žádnou ochranu před škodlivým ultrafialovým zářením a to mohlo negativně ovlivňovat výsledek. Film totiž s tímto zářením reaguje a může dojít k posunu barev a snížení kontrastu fotografie. Současné digitální fotoaparáty mají před snímačem vlastní UV filtr, takže filtr na objektivu již není z tohoto hlediska potřeba. UV ochrana se ale stala jakousi primární ochranou proti mechanickému poškození. V terénu může objektiv potkat nějaká ta kolize v podobě pádu, škrábnutí o větev, ťuknutí o kámen atd. UV filtr tak může v podobných nepříjemných situacích zachránit několikanásobně dražší objektiv, což určitě stojí za investici.

Polarizační filtr
Tento předsádkový filtr se stejně jako většina ostatních šroubuje přímo na objektiv. U digitálních fotoaparátů se používají zásadně filtry cirkulární, tedy ty se kterými otáčíme. Linearní filtry mají u digitálů negativní vliv na autofokus a měření expozice. Hlavním účinkem polarizačního filtru je eliminace odlesků na nekovových plochách, ztmavení oblohy, lepšího prokreslení mraků, zvýšení sytosti a kontrastu barev a odstranění vzdáleného oparu. Abychom dosáhli nejsilnějšího účinku filtru, je potřeba s ním otočit a sledovat sílu efektu přímo v hledáčku. Ten se nejvíce projeví pokud jsme objektivem otočeni bokem ke slunci. Efekt se neprojeví pokud jde slunce zezadu, proti vám, nebo když použijte blesk. Polarizační filtry nejsou čiré a proto při jejich použití dochází k úbytku světla cca o 1EV až 1,5 EV. Filtr se také velmi dobře hodí při fotografování přes sklo, nebo přes okno a také když fotografujeme vodní hladinu, která zrcadlí okolí. Díky filtru se dostaneme pod odraz, tedy za zrcadlení.

Přechodový filtr
Ten slouží především k srovnání expozičních rozdílů, na které můžeme narazit právě při fotografování krajiny. Typickým příkladem je vysoký jas oblohy a stíny pod horizontem. Výsledná fotografie má buď dobře naexponovaný spodek a přepálenou oblohu a nebo naopak. Přechodový filtr ztmavuje jen tu část kde je největší jas a výsledná fotografie je následně vyvážená. Přechodovým filtrem se dá otáčet stejně jako polarizačním. To je dobré v případě že nechceme mít horizont v rovině, nebo když fotografujeme na výšku. Tyto filtry se prodávají v několika variantách, které se liší jak vysoko a jak silné je jejich ztmavení.

ND (šedý neutrální filtr)
Existuje celá řada situací, kdy clonové číslo objektivu nestačí a fotograf by rád použil delší čas expozice, bez toho aby došlo k přepalům na fotografii. Typickým příkladem je fotografování tekoucí vody, nebo vodopádů. Pro podobné scény musíte nastavit delší čas expozice, ale za denního světla fotoaparát tuto situaci lidově řečeno neucloní. V tu chvíli přichází čas pro neutrální filtr. Ten ztmavuje expozici a jakoby zvyšuje clonové číslo objektivu. Samozřejmě bez ovlivnění hloubky ostrosti. I za prudkého světla pak můžete používat delší expozici. Tento filtr se hodí také portrétním fotografům, kteří pracují kvůli malé hloubce ostrosti s nízkým clonovým číslem. V ateliéru kde používají záblesková světla, které lze synchronizovat jen do určitého expozičního času většinou 1/200s by si jinak nemohli dovolit použít nízké clonové číslo. ND filtry se vyrábí s různě silným účinkem, který se uvádí v clonových číslech nebo násobcích EV. Ty nejsilnější umožňují exponovat za denního světla i několik minut. Veškeré objekty,  které se ve scéně pohybují  plynule pak na fotografii zmizí. Takto se dá fotografovat například dálnice bez aut, nebo náměstí bez lidí i když na něm fyzicky jsou.

Krajině se v historii věnovalo nespočet jak našich tak světových fotografů a cestovatelů.
Je těžké vyslovit jen pár jmen, protože nelze jednoznačně říci, že by byl nějaký krajinář nejlepší na světě ve svém oboru.


Martin Lukeš / Lesní chrám (ČR), 2008

Z těch světových mám oblíbeného amerického fotografa, spisovatele a učitele výtvarné fotografie Ansela Adamse 1902-1984, který s dalšími kolegy založil skupinu f/64 a z těch našich nelze nezmínit pana Josefa Sudka, Viléma Heckela, Jana Reicha, Josefa Ptáčka, nebo z mladší generace Ladislava Kamaráda.

Pro mnoho fotografů se tento fotografický žánr stal nejen velmi zábavným, ale přenesli ho v podstatě až na jakousi osobní filozofii, nebo dokonce životní styl. Krajinář, který chce zachytit opravdu dokonalý záběr pro to musí něco udělat. Musí se naučit sledovat světlo, číst krajinu, umět jí porozumět, najít si v terénu nejvhodnější místo, vyškrábat se na kopec, nebo si proklestit nepřístupnou cestu, počkat si na ideální světlo a v neposlední řadě sebou táhnout stativ, filtry a několik objektivů. U krajiny platí mnohem víc než u jiných žánrů rčení, že fotografie nevzniká ve fotoaparátu, ale v hlavě. Ty nejlepší záběry vznikaly v hlavách těch největší velikánů několik týdnů, měsíců a možná i let. V krajině nejde nic uspěchat. Na ten správný záběr si fotograf musí počkat a i to je v podstatě určitý druh pokory a poděkování přírodě, který krajině můžeme vzdát. Ona nás pak za to odmění možností pořídit ty nádherné záběry, kvůli kterým nám stojí za to cestovat na druhý konec zeměkoule, nebo vstát o několik hodin dříve abychom chytli to nejlepší světlo