Krajina jakožto fotografický, ale i výtvarný žánr patří obecně k těm nejpopulárnějším mezi fotografy, tak i v řadách výtvarníků. Navíc mnoho zkušených fotografů ve svých začátcích fotografovalo právě krajinné motivy, a to hned z několika důvodů. Jednak jde o statický žánr, takže na rozdíl od reportáží nebo sportovní fotografie je mnohem více času si všechno promyslet, přichystat a nastavit. Dále se pracuje se stativem, takže není potřeba dělat nějaké expoziční kompromisy a balancovat na tenké hraně některých expozičních hodnot. No a v neposlední řadě se při fotografování krajiny naučíte dalším fotografickým dovednostem, jako je práce se světlem, správnou hloubkou ostrosti, perspektivou a kompozicí. Mimo to je fotografování krajiny příjemné v tom, že jste venku, v přírodě a krom toho všeho vás podobná tvorba vede k určité trpělivosti a fotografické pokoře.
Tak jako každé fotografické téma má i krajina několik základních pravidel. Pokud je dodržíte, tak se brzy dostaví výsledky. Nejenom že se pak budete do hledáčku dívat trochu jinak, ale především dojde k výraznému zlepšení vašich fotografií.
Snímek z počátků krajinářské fotografie
foto: Carleton Watkins - Yosemite / USA (1861)
Nastavení expozičních hodnot při fotografování krajiny
Když pomineme prvky jako záběry tekoucí vody, pohybu mraků nebo hvězd na noční obloze (Star trail), patří záběry krajiny mezi statické žánry. To je důvodem, proč se pořizují podstatně snadněji než dynamické žánry, jako jsou zvířata, děti, dopravní prostředky v pohybu nebo sport.
Při fotografování tohoto žánru se tak dají použít dva základní osvědčené postupy. Ten správný vyberete podle toho, zda máte k dispozici stativ, nebo fotografujete z ruky.
jedna z prvních barevných fotografií
foto: Louis Ducos du Hauron - Agen / France (1877)
Fotografování krajiny ze stativu
Pro pokročilé krajináře je stativ alfou i omegou jejich tvorby. Dává jim nejen možnost velmi precizně komponovat scénu, ale také se díky němu vyhnout tzv. expozičním kompromisům.
Jde o to, že krajiny se často fotí při horších světelných podmínkách, ať už jde o soumrak, východ slunce nebo vysokou oblačnost. A v těchto případech je třeba dostat do fotoaparátu více světla, aby nebyla fotografie moc tmavá. Existují tři základní způsoby, jak toho dosáhnout.
Delším časem expozice, ale tím riskujete, že bude fotografie rozmazaná. Další možnost je otevřít clonu v objektivu, ale tím se zmenšuje hloubka ostrosti. Posledním možností, jak dostat do fotoaparátu více světla, je zvednout citlivost ISO, ale pak musíte počítat s tím, že se na fotografii objeví digitální šum.
americký krajinář Ansel Adams - Yosemite Valley / USA (1942)
foto: George Cedric Wright (fotograf, houslista, dobrodruh a přítel A. Adamse)
V okamžiku kdy fotografujete ze stativu, to máte ve všech směrech lehčí. Chybějící světlo si doženete delším časem, a protože je fotoaparát napevno zafixován, nehrozí, že bude fotografie máznutá. Citlivost můžete nastavit na nejnižší hodnotu, protože na delší čas bude světla dost, a tudíž se nemusíte bát žádného šumu. No a jediným důležitým parametrem je clonové číslo, které si nastavíte tak, abyste dosáhli většího proostření, tedy maximální hloubky ostrosti.
Ve zmiňovaném případě je patrně nejlepší pracovat v režimu preference clony (A / Av). V podstatě stačí nastavit clonové číslo obvykle mezi hodnotami f/7,1 až f/13). Nabízí se dotaz, proč nenastavit vyšší clonové číslo, třeba f/20 nebo f/22, protože více zacloněný objektiv by ještě prodloužil hloubku ostrosti. Důvodem jsou optické vady, které vznikají ohybem světla, které prochází úzkou štěrbinou clony. Ty mají za následky výrazné ztráty kresby. Celá fotografie je ve výsledku utopena v jakémsi mlžném závoji, takže se vytrácejí detaily a struktury, které jsou na fotografiích krajin důležité. Z toho důvodu se obvykle doporučuje neclonit více než na f/13, maximálně f/16, kdy není difrakce ještě tak výrazná.
Tetons a hadí řeka
foto: Ansel Adams - Wyoming / USA (1942)
Citlivost nastavíte na minimální hodnotu a čas necháte dopočítat automaticky. Je to tedy opravdu velmi snadné. Pokud by se vám nezdála expozice a měli byste pocit, že je výsledná fotografie moc světlá nebo naopak tmavá, stačí kousek pohnout ručičkou expozimetru. Jestliže ji posunete do plusových hodnot, prodlouží se expoziční čas a fotoaparát za delší dobu posbírá více světla. Naopak posun do mínusu světlo ubere kratším časem.
Zkušenější fotografové mohou využít plně manuální režim. V něm se pracuje velmi podobně. ISO nastavíte na minimální hodnotu. Clonu tak, abyste dosáhli optimální hloubky ostrosti (f/7,1–f/13) a čas, který se v tomto případě nedopočítá automaticky, nastavíte na takovou hodnotu, abyste dostali ručičku expozimetru na střed.
Jestliže patříte k fotografům, kteří zatím stativ nevlastní, nebo ho zrovna nemáte po ruce, bude nastavení expozice trochu těžší. V těchto situacích je totiž expoziční čas stejně důležitý jako clonové číslo. Musíte ho nastavit tak, aby neklesl pod hodnotu, kterou jste schopni udržet z ruky. U širokoúhlých objektivů je to cca 1/50 s, ale samozřejmě hraje roli i to, zda má použitá technika stabilizaci objektivu nebo snímače.
Kromě času je důležité i clonové číslo pro optimální proostření scény. Tu byste měli nastavit na vyšší hodnoty pro ideální hloubku ostrosti, ale v horších světelných podmínkách budete muset ze clony trochu polevit. V opačném případě budete muset chybějící světlo dohnat pouze a jenom citlivostí, a pak bude fotografie pravděpodobně hodně zrnitá.
Samozřejmě existují i situace, kdy budete mít světla dost, takže si budete moci dovolit zaclonit, čas bude dostatečně krátký a ISO nebude potřeba vůbec zvyšovat. To se ale bavíme o slunečném dni a ideálních světelných podmínkách, které z pohledu krajináře nejsou pro fotografování zrovna moc zajímavé.
Jak už jste asi pochopili, tak je pro krajináře klíčovou hodnotou clonové číslo. Pomocí něho lze na fotografii dosáhnout dostatečného proostření celého prostoru. Na hloubku ostrosti ale nemá vliv jen clonové číslo. Další proměnné, které míru proostření ovlivňují, jsou velikost snímače, ohnisková vzdálenost objektivu a zaostřovací vzdálenost. I s těmito veličinami se tedy dá pracovat při snaze dosáhnout určitého proostření, nebo naopak rozostření.
Obecně platí, že kratší ohnisková vzdálenost, menší snímač a delší zaostřovací vzdálenost samozřejmě společně s vyšším clonovým číslem vytvářejí větší hloubku ostrosti.
Naopak krátká zaostřovací vzdálenost, větší snímač, delší ohnisko a malé clonové číslo zmenšují hloubku ostrosti.
Při fotografování krajin, stejně jako architektury a interiérů, je tedy vhodnější použít objektiv s kratším ohniskem a vyšší clonové číslo a neostřit na krátkou vzdálenost, aby nedošlo k rozostření pozadí.
Hyperfokální vzdálenost a její využití přo focení krajin
Kromě toho, že hloubku ostrosti ovlivňují tyto zmiňované veličiny, dají se navíc všechny vložit do vzorečku s tím, že když do něj zadáte konkrétní hodnoty, lze pomocí něj vypočítat, odkud kam bude prostor na fotografii ostrý. Navíc lze i spočítat určitý průsečík těchto hodnot, který definuje konkrétní zaostřovací vzdálenost, při které dosáhnete spolu s daným ohniskem, clonou a snímačem maximální hloubky ostrosti. Tato optimální rovina zaostření se nazývá hyperfokální vzdálenost.
Někomu by se mohlo zdát, že podobné informace jsou pro začínajícího krajináře „vyšší dívčí”. Jde ale o poměrně jednoduchý postup, jak si předem ověřit hloubku ostrosti při určitém nastavení, nebo si zjistit, kam ostřit, abyste dosáhli té největší možné hloubky ostrosti s danými hodnotami. Dobrá zpráva pro ty z vás, kteří nemají rádi matematiku, je to, že zmiňovaný vzoreček nemusíte složitě počítat, ale existuje celá řada aplikací do telefonu, která to vypočítá za vás. Ať už pracujete se systémem iOs nebo Android, stačí ve svém marketu s aplikacemi zadat zkratku DOF (Depth of Field) nebo DOF calculator a vyjede vám nespočet appek, které se touto problematikou zabývají. U širokoúhlých objektivů s krátkým ohniskem a při clonách mezi f/8 až f/13 vychází H.F. vzdálenost někde mezi 2,6 m až 4,5 m u snímačů APS-C a 1,8 m až 2,6 u fotoaparátů Full-frame. Obvykle se tedy doporučuje ostřit na rovinu, která se nachází na hranici spodní třetiny obrazu scény. Jen malý tip: vždy je lepší ostřit klidně pár centimetrů nebo desítek centimetrů za hyperfokální vzdálenost. Nikdy ne před ni. Tím byste ztratili hloubku ostrosti na pozadí.
Asi největší začátečnickou chybou, a to nejen při focení krajin, je nechat výběr ostřícího bodu na automatice, stejně jako používat více ostřících bodů najednou. Fotoaparát sice zaostří na nejkontrastnější a nejvýraznější místo nebo místa, ale ty se nemusí shodovat s fotografickým záměrem. Klíčový objekt, místo nebo rovinu zaostření musí mít každý fotograf vždy plně pod kontrolou! Jediný správný způsob tedy je jednobodové ostření. Jedinou výjimkou je fotografování pohybu, dynamických reportáží, zvířat, dětí či sportu, kdy stojí za to využívat automatickou detekci a sledování fotografovaného objektu. To jsou ale žánry na hony vzdálené fotografování krajiny.
V krajinářské fotografii se klade hodně velký důraz na popředí. To je na snímku divákovi nejblíže, a mělo by proto být nejčitelnější, tedy nejostřejší. Navíc jím otevíráte obraz, vytváříte perspektivu a vtahujete diváka do záběru. Často se právě proto ostří na nějaký objekt v popředí (kámen, strom, keř), pokud je umístěn právě někde na úrovni hyperfokální vzdálenosti.
Vzhledem k tomu, že fotografie krajiny prezentují určitý prostor a celek, je třeba, aby byly světla i stíny vyvážené po celé ploše snímku. Z toho důvodu se ve většině případech používá tzv. celoplošný (zónový, segmentový, maticový, matrix) způsob měření světla. Expozimetr v tomto případě proměří celou fotografovanou scénu a měřící systém zprůměruje naměřené hodnoty tak, aby byla výsledná fotografie naexponována co nejoptimálněji.
Ani tento režim měření expozice nezvládne náročnější světelné kontrasty, a pokud je například v obloze vysoký jas a v krajině hluboké stíny, může se stát, že se na fotografii objeví přepaly nebo podexponovaná tmavá místa. V těchto případech nejde o chybu fotoaparátu, ale o jeho fyzické limity. Nejlepší digitální fotoaparáty mají dynamický rozsah snímače zhruba 15 expozičních kroků. To znamená že dokáže zachytit kontrast světel a stínů, který není větší než 15 clonových čísel. Scény s vyšším kontrastem zachytit nelze. V takových případech si lze částečně pomoci dodatečným postprocesem, pokud fotografujete do RAW. Další možností je použití přechodového filtru. Nejrozšířenějším způsobem, jak se vypořádat s vysokým dynamickým rozsahem scény, je postup zvaný HDR (High Dynamic Range). Ten je založen na tom, že si jednu scénu vyfotografujete několikrát s různým posunem expozice a v počítači jednotlivé snímky spojíte do jednoho záběru, ve kterém nebudou žádná přesvícená ani tmavá místa.
Kromě základních expozičních a kompozičních pravidel musí každý, kdo se zabývá focením krajin nějak vážněji, věnovat dostatečnou pozornost příslušenství. Díky němu můžete posunout svou tvorbu o několik úrovní výš a bez některého se skutečný krajinář dokonce vůbec neobejde.
Kromě samotné výbavy je věčným tématem každého krajináře kompozice a další prvky jako perspektiva, skladba obrazu nebo měřítko. To je samozřejmě ohromné téma samo o sobě a těžko ho lze vměstnat do pár odstavců. Následující řádky proto prosím berte jen jako primární nástřel dané problematiky, který vám pomůže od něčeho se odrazit.
Popředí, jednotlivé roviny a pozadí fotografované scény
Fotografie má oproti například sochařství nebo modelářství jednu podstatnou nevýhodu. Předlohou je trojrozměrná scéna, kterou přenášíme na dvourozměrnou plochu. Fotografie má pouze výšku a šířku a chybí jí hloubka. Výsledkem je proto vždy pouze „placka”, ať už v podobě papírové fotografie nebo zobrazovacího zařízení, monitoru, televizoru atd.
Existují sice prostředky, které tento hendikep trochu eliminují (nejrůznější postupy 3D fotografie, virtuální reality nebo stereoskopie), nyní se ale bavíme o klasickém způsobu fotografování. A při něm existuje několik dalších způsobů, jak vytvořit iluzi prostoru tak, aby obraz diváka vtahoval do scény a působil trojrozměrně. Vše v podstatě vychází z malířství, případně matematiky a geometrie
Základní možnosti, jak vytvořit na fotografii iluzi prostoru:
kontrast světla a stínů
perspektiva linií
perspektiva objektů umístěných do popředí a do pozadí
vzdušná perspektiva postavená na kontrastu popředí a pozadí
V krajině se nejvíce používá správné rozmístění objektů v popředí a pozadí, čímž vytvoříte roviny scény, jejichž měřítko se zmenšuje s rostoucí vzdáleností od objektivu.
Dále perspektiva linií, například cest, kolejí, silnic atd., které se sbíhají v nekonečnu, a tím vytvářejí iluzi vzdálenosti (hloubky). Kratším ohniskem perspektivu zvětšíte, delším ohniskem naopak potlačíte.
Na stejném principu jako vzdušná perspektiva, kdy bližší objekty vnímáme kontrastněji a vzdálenější méně kontrastně, se dá postavit i perspektiva barev. Při jejím využití se doporučuje umístit výraznější a tmavší barvy do popředí, a naopak méně kontrastní, světlejší a tlumené barvy do pozadí.
Obecně asi nejpoužívanějším prostředkem k tomu, vytvořit určitý 3D efekt, a to nejen při fotografování krajiny, je práce s bočním světlem. Díky němu je část scény / objektu nasvícená a druhá ve stínu, takže působí plastičtěji. To je důvodem, proč mají krajináři nejraději nižší polohu slunce, navíc když svítí z boku. Pak je světlo nejplastičtější. To lze pozorovat dvakrát denně, a to ráno po východu slunce a naopak večer před západem slunce.
Pokud se budeme bavit o kompozici, pak mezi nejrozšířenější a nejznámější pravidla jistě patří tzv. zlatý řez. Jde o jakousi ideální proporci nebo poměr, kterou lze vyjádřit hodnotou 1 : 0,618 (1,618 : 1).
Známý matematik, astrolog a astronom Johannes Kepler kdysi řekl, že: „Geometrie má dva poklady: Pythagorovu větu a zlatý řez. První má cenu zlata a druhý připomíná spíše drahocenný kámen“.
Z posloupnosti zlatého řezu vychází celá řada fotografů, renesanční umělců, architektů, matematiků a jeho prvky nalezneme i v dílech stvořených samotnou přírodou. Možná právě proto na nás tento poměr působí tak příjemně a vyváženě.
O něco jednodušším pravidlem harmonické kompozice je tzv. třetinové dělení obrazu. V tomto případě nejsou potřeba žádné složité výpočty a jde odhadnout velmi snadno i od oka. Fotografovanou scénu si pomyslně rozdělíte dvěma vertikálními a dvěma horizontálními liniemi a vyjde vám 9 pravidelných polí. Jejich průsečíky se velmi blíží zlatému řezu a obecně patří toto schéma k nejpoužívanějším kompozičním pravidlům v malířství a fotografii.
Ostatně není náhodou, že si lze na LCD nebo do hledáčku některých digitálních fotoaparátů zapnout zmiňované čtyři vodící linie. Je to pomůckou pro udržení horizontu a vytvoření právě zmiňovaného třetinového dělení. Na druhou stranu nemusí být třetinové dělení dodrženo absolutně přesně. Mnohdy ho stačí pouze naznačit a nějaká ta drobná nepravidelnost je u krajiny obvykle v toleranci.
Tento způsob dělení obrazu se při krajinných motivech používá tak, že horizont prochází hranicí dvou horních nebo spodních třetin.
Nejvýznamnější objekty a ty, kterým chcete dát na fotografii váhu, je nejlepší umístit k jednomu ze čtyř průsečíků této mřížky.
O obou kompozičních zákonech existují patrně stovky knih a úvah, bohužel pro podrobnější prostor už není v tomto článku místo.
Krajině se v historii věnovalo nespočet jak našich, tak světových fotografů a cestovatelů. Je těžké vyslovit jen pár jmen, protože nelze jednoznačně říci, že by byl nějaký krajinář nejlepší na světě ve svém oboru.
Z těch světových mám oblíbeného amerického fotografa, spisovatele a učitele výtvarné fotografie Ansela Adamse 1902-1984, který s dalšími kolegy založil skupinu f/64, dále to jsou například Sebastião Salgado, Brett Weston, Takeshi Mizukoshi, Galen Rowell, Michael Kenna, Nadav Kander a z těch našich nelze opomenout jména jako Jindřich Eckert, Josef Sudek, Karol Plicka, Ladislav Sitenský, Vilém Heckel, Jan Reich, Josef Ptáček, nebo z mladší generace Ladislav Kamarád, Martin Rak, Petr Jan Juračka nebo Jan Šmíd.
Pro mnoho fotografů se tento fotografický žánr stal nejen velmi zábavným, ale přenesli ho v podstatě až na jakousi osobní filozofii nebo dokonce životní styl. Krajinář, který chce zachytit opravdu dokonalý záběr, pro to musí něco udělat.
Je třeba naučit se sledovat světlo, číst krajinu, umět jí porozumět, najít si v terénu nejvhodnější místo, vyškrábat se na kopec nebo horu nebo si proklestit nepřístupnou cestu do údolí, počkat si na ideální světlo a v neposlední řadě sebou táhnout stativ, filtry a mnohdy i několik objektivů.
U krajiny platí mnohem víc než u jiných žánrů rčení, že fotografie nevzniká ve fotoaparátu, ale v hlavě jejího tvůrce. A právě ty nejlepší záběry vznikaly vždy v hlavách těch největší velikánů mnohdy i několik týdnů, měsíců a možná i let, než celý nápad uzrál a dostavily se ty nejlepší podmínky pro to zmáčknout spoušť. V krajině nejde nic uspěchat. Na ten správný záběr si fotograf musí počkat, a i to je v podstatě určitý druh pokory a poděkování přírodě, který jí můžeme vzdát. Ona nás pak za to odmění možností pořídit ty nádherné záběry, kvůli kterým nám stojí za to cestovat na druhý konec zeměkoule nebo vstát o několik hodin dříve, abychom chytli to nejlepší světlo.
