Z hlediska společenského a kulturního patří tento žánr snad vůbec k těm nejrozšířenějším. Portrét prezidenta na nás shlížel od malička ze stěny každé školní učebny. Hlavy státníků a kulturních postav nalezneme v peněžence na mincích i bankovkách. Tváře hvězd zdobí titulní stránky časopisů a zároveň prodávají filmové a hudební nosiče, kosmetiku, oblečení, nebo jiné produkty. Portréty politiků s falešným úsměvem plní před volbami většinu billboardů a osobní podobenka je dnes také součástí každého běžného dokladu totožnosti. Zachytit ale výraz, náladu nebo kouzlo portrétované osoby není vůbec tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát.
Robert Cornelius / Autoportrét (USA), 1839, jedna z prvních portrétních fotografií na světě
Portrét, jako výtvarný a fotografický žánr, se dá rozdělit do mnoha kategorií, z nichž každá by vydala na několik z knih. V tomto článku si shrneme alespoň ta obecná pravidla, která bychom měli při fotografování portrétů dodržet.
Nejdůležitější je si předem shrnout, koho vlastně fotografujeme, proč a za jakým účelem a v neposlední řadě, k čemu bude výsledná fotografie sloužit. Jiný postup použijeme při fotografování někoho doma, například během rodinné oslavy, jinak budeme postupovat při tvorbě oficiálního tzv. byznys portrétu v ateliéru a zcela odlišně se fotografují portréty lidí na ulici, na koncertě, v divadle, nebo v jiném přirozeném prostředí.
Portrétní fotografie se dá vytvořit jak běžným rodinným kompaktním fotoaparátem, mobilním telefonem, tak pokročilejší technikou, jakou jsou například zrcadlovkynebo bezzrcadlovky. Samozřejmě hodně záleží na tom, jakou výslednou kvalitu fotografie požadujete. Kompaktní fotoaparáty nižší třídy a rodinné ultrazoomyjsou vhodné spíše pro rodinné portréty a běžné momentky. O serióznější portrétní fotografii se v souvislosti s touto kategorií fotoaparátu bohužel hovořit nedá.
Mnoho kapesních kompaktů totiž neumožňuje manuální nastavení clony a pokud ano, tak jen ve velmi omezeném rozsahu. Navíc vzhledem k malému snímači nelze pracovat s menší hloubkou ostrosti, tudíž jde jen velmi těžko rozostřit pozadí. A právě to je u portrétu klíčové. Malé snímače mají také poměrně špatnýodstup od šumu při vyšších citlivostech. Tím pádem se pří fotografování v horších světelných podmínkách výrazně zhoršuje obrazová kvalita. Konkrétně dochází ke ztrátě ostrosti, snížení dynamického rozsahu a kromě barevných map a obrazových bodů roste hladina již zmiňovaného šumu.
Daleko vhodnější jsou tedy systémové kompakty s výměnným objektivem, standardní digitální zrcadlovky akamery středního formátu. Ty se ale cenově pohybují v řádech set tisíc a využívají se tudíž převážně pro komerční, nebo reklamní fotografii. Díky velkému rozlišení zvládnou tyto fotoaparáty zachytit sebemenší detaily, které jsou čitelné i při velkoformátovém tisku.
Z hlediska cenové dostupnosti jsou ale mnohem rozšířenější klasické digitální zrcadlovky, označované zkratkou DSLR a stále populárnější bezzrcadlovky. V obou případech ani tak moc nezáleží na modelu nebo značce jako takové. Trh byl během posledních dvou desetiletí značně vyselektovaný, a tak ve hře zůstali jen ty nejprestižnější výrobci, jejichž fotoaparáty splňují ty nejpřísnější standardy.
Současné fotoaparáty s výměnným objektivem mají proti kapesním kompaktům relativně velký snímač a manuální nastavení expozice, včetněpreference času a clony. Tyto režimy jsou pro jakékoliv pokročilejší fotografování nesmírně důležité. Správným nastavením clony si fotograf koriguje míru rozostření, nebo proostření pozadí. Čas si pro změnu může upravit tak, aby byl schopný udržet expozici z ruky, nebo aby nebyly pohybující se objekty na fotografii rozmazané. To je důležité hlavně v případě, když fotografujete nějaké dynamičtější záběr. Rozlišení přístroje pak udává jak velký a detailní tisk lze z výsledné fotografie vytisknout.
Mnohem důležitější, než fotoaparát samotný, je při fotografování portrétů volba toho správného objektivu. Ten určuje, jak bude fotografie ostrá, kolik světla dopadne na snímač v horších světelných podmínkách a v neposlední řadě, jak moc budete mít pod kontrolou hloubku ostrosti.
U portrétů, podobně jako například u produktové fotografie nebo u makra, je nutné dbát na obrazovou kvalitu a perfektní vykreslení detailů. Tyto vysoké nároky většinou splňují hlavně objektivy s pevným ohniskem a dobrou světelností. Na portrétní fotografii se tedy nejčastěji používají objektivy s ohniskovou vzdáleností 40 mm až 105 mm a světelnost mezi f/0,95 - f/2,8. Nejrozšířenějšími ohnisky portrétních objektivů jsou:
Existuje ale samozřejmě i celá řada dalších. Pro uvedený žánr se dají použít i objektivy zoomové, tedy ty s proměnným ohniskem. Ideální jsou především s konstantní světelností f/2,8, nebo f/4,0, která neklesá s ohledem na změnu ohniska. K nejpopulárnějším se řadí
17-55 mm f/2,8
24-70 mm f/2,8
24-105 mm f/4
70-200 mm f/2,8
Díky velmi nízkému clonovému číslu u těchto objektivů můžete jednak tvořit i ve velmi špatných světelných podmínkách a navíc máte možnost pracovat s minimální hloubkou ostrosti. To je velmi důležité, zvláště pokud chcete rozostřit pozadí za fotografovanou osobou a separovat ji od něj.
Zvláště při použití zoomových objektivů musíte dbát na jednu velmi důležitou věc a tou je volba správného ohniska. U portrétní fotografie platí jedno všeobecné pravidlo, a to říká: „Nepoužívejte ohnisko kratší než 50 mm (přepočteno na kinofilm).” Tato hodnota totiž zhruba odpovídá úhlu záběru a perspektivě lidského oka. Při fotografování na kratší ohnisko, tedy širším úhlem záběru, dochází k tzv. sférickému zkreslení, což je v podstatě jakási deformace přirozených tvarů. Čím širší úhel záběrů má objektiv a čím blíže je k portrétované osobě, tím více je obličej deformovaný.
V některých případech se ale mohou použít i širokoúhlejší objektivy. Jde většinou o dokumentární nebo reportážní portréty, kdy potřebujete do záběru dostat i okolí, nějakou kulisu, nebo chcete přiznat prostředí, ve kterém fotografujete. A to je někdy důležitější než reálné proporce jako takové.
Kromě správného ohniska je důležitý také úhel, ze kterého fotografujete. Jestli chcete, aby osoba na snímku vypadala vyšší, váženější nebo dominantní, je dobré ji fotografovat z mírného podhledu. Pokud jí naopak vyfotografujete z nadhledu, vypadá na fotografii menší. Nejpřirozenější je, když portrétovanou osobu fotografujete z úrovně jejich očí. To platí zvlášť u dětí a zvířat, kdy je potřeba prezentovat fotografii z pohledu jejich perspektivy a vidění světa.
V souvislosti s očima platí u portrétu ještě jedno pravidlo. To říká, že byste měli vždycky ostřit právě na ně, samozřejmě navíc co možná nejpřesněji. V úvahu tedy nepřichází vícebodové ostření, nebo automatický výběr ostřícího bodu. Nutné je vždy používat pouze jeden ostřící bod. Při těchto režimech ostření totiž nemáte kontrolu nad místem zaostření, a tím pádem nemůžeme přesně pracovat ani s hloubkou ostrosti. Při nastavení nízkého clonového čísla se navíc může stát, že vám autofokus chytne řasy a oči už budou mimo rovinu zaostření. To je samozřejmě chyba. Odstranit se dá přesnějším zaostřením nebo zvýšením clonového čísla, které o něco prodlužuje hloubku ostrosti. Navíc většina objektivů má lepší ostrost a další optické vlastnosti při lehčím zaclonění, než na tzv. plnou díru.
Stejně tak byste měli myslet i na to, když fotografujete obličej z poloprofilu na velmi nízké clonové číslo a jedno oko je na fotografii ostré a druhé neostré. Standardně by měly být obě oči v rovině ostrosti. Pokud tedy nemáte nějaký jiný umělecký záměr.
Když už se to nepovede, tak by mělo být ostřejší vždy to bližší oko k objektivu. To je na snímku větší, tudíž také výraznější, a proto ostřete právě na něj. Divák má totiž podvědomou potřebu zkoumat detaily a ty jsou viditelné především na nejbližší části fotografie, tedy v popředí. Na druhou stranu je dobré si uvědomit, že všechna fotografická pravidla se dají porušit, pokud máme určitý tvůrčí záměr. Ten by měl na druhou stranu samozřejmě dávat nějaký smysl. Ale než začnete nějaká pravidla porušovat, musíte je nejprve perfektně znát a umět s nimi pracovat.
Kromě klasického režimu ostření AF-S (ONE SHOT) mají současné digitální bezzrcadlovky pokročilé režimy ostření, které lze využít právě při fotografování portrétů. Patří k nim například asistent manuálního zaostřování Focus Peaking, nebo automatická detekce obličeje nebo očí, a to jak lidí, tak zvířat. Díky této funkci umí fotoaparát automaticky detekovat oči člověka nebo zvířete, a nejen na ně velmi přesně zaostřit, ale také je automaticky sledovat, pokud je fotografovaný objekt v pohybu.
Aby portrétní fotografie vynikla a měla tu správnou atmosféru, je důležité zvolit optimální světlo. To je v podstatě alfou a omegou každého portrétu a platí to nejen ve fotografii, ale také při malbě. Kreativitě se v tomto případě meze nekladou, a tak lze použít v podstatě jakýkoliv světelný zdroj, který vás napadne.
Tím základním je světlo přirozené, a to jak pro život na zemi, tak i pro fotografa. A jak říká uznávaný portrétní fotograf Robert Vano: „Nejlíp svítí pánbůh.” Na druhou stranu má přirozené světlo jednu velkou nevýhodu a to, že jej nemáte možnost regulovat. Moc tvrdé světlo v obličeji může vytvořit ostré stíny a naopak slabé světlo dostatečně neprosvítí tmavá místa. V interiéru můžete využít jako světelný zdroj například okno, nebo prosklené dveře, skrze které dopadá do místnosti denní světlo. Ideální je, když slunce nesvítí do okna přímo, protože si nebudete muset hlídat ostré stíny, které mohou rozbít celý obličej. V některých případech může pomoci nějaké stínidlo nebo průsvitný papír (tzv. pauzák), kterým světlo rozptýlíte. S měkčím světlem se, zvláště méně zkušeným fotografům, pracuje o něco lépe.
Stejně tak dobře se fotografuje, když je slunce pod mrakem, nebo večer při západu, kdy má slunce mnohem teplejší barvu. Fotografovat se dá ale i v silném protisvětle. To poté vyžaduje buď velmi přesné změření a nastavení expozice, nebo druhý světelný zdroj, kterým vykryjete stíny. Když to zvládnete, odměnou vám budou velmi efektní snímky s úžasnou světelnou atmosférou.
Jako základní pomůcka vám v takových případech může posloužit i odrazná deska. Tu si můžete vyrobit, nebo ji koupit v daleko sofistikovanější variantě. K odrazu světla lze využít v podstatě jakoukoliv světlejší plochu. Může to být bílý papírový karton, polystyren, nebo tvrdší deska, kterou polepíte bílým papírem nebo staniolem. Zpracování zakoupených odrazných desek je samozřejmě mnohem kvalitnější a profesionálnější. Jednak jsou většinou skládací, a navíc si můžete vybrat z několika provedení. Existují varianty s bílou, zlatou, nebo stříbrnou odraznou plochou a pak lze zvolit také kombinované. Na tu si jednoduše nainstalujete povrch, který vám v danou chvíli bude vyhovovat nejvíce. Součástí odrazné desky je většinou také velmi jemná průsvitná látka natažená na rámu, která světlo rozptýlí a změkčí, takže funguje jako difuzér.
Dalším celkem běžným fotografickým zdrojem světla je blesk. Jeho největší předností je fakt, že si vytvoříte světlo i tam, kde standardně není. Blesk jako takový, a zvláště ten interní, má ale celou řadu negativních vlastností. Tou zásadní je především přenesení stínů z fotografovaného objektu na pozadí, dále narušení přirozené světelné atmosféry, barevný posun, efekt červených očí, úbytek světla se vzdáleností, větší odběr energie, omezená možnost sériového snímání a v neposlední řadě poměrně malý výkon.
V některých případech se ale blesk na portréty hodit může. Nejvhodnější je samozřejmě systémový externí blesk. Ten má silnější výkon a hlavně ve většině případů také otočnou a výklopnou hlavu reflektoru. Díky tomu, že můžete hlavu naklápět a polohovat, i se světlem můžete pracovat mnohem flexibilněji. Největší předností je, že se světlo blesku dá odrazit o strop, stěnu nebo zmiňovanou odraznou desku. Další výhodou je celá řada příslušenství, které se dá spolu s externím bleskem použít. Nejpopulárnější jsou softboxy, které fungují podobně jako u ateliérových světel a dálkové odpalovače, díky kterým lze ovládat blesky mimo tělo fotoaparátu.
Jsou ale i situace, kdy je blesk zbytečně silný nebo v případě, že chcete pracovat se stínováním, které u blesku předem nevidíte. Poté je mnohem lepší použít světlo stálé, neboli trvalé.
Na trhu je celá řada ateliérových světel, která se liší kvalitou, výkonem i dodávaným příslušenstvím. Pro domácí účely lze pořídit set trvalých světel s příslušenstvím řádově v jednotkách tisíc korun. Tyto sady jsou vhodné především pro začínající fotografy, protože se na nich naučíte číst světlo.
Zkušenější fotografové ke své práci používají pokročilejší vybavení, mezi které patří především zábleskové jednotky. Jde o jedno nebo více světel ovládaných dálkově bezdrátovým odpalovačem. Fotograf si může plynule regulovat intenzitu jednotlivých světel a vytvořit si tak přesně takové světlo, jaké potřebuje. Pro usměrnění, rozptýlení a další modifikaci světla se používá celá řada doplňků a příslušenství. K těm nejrozšířenějším patří softboxy různých tvarů a velikostí, parabolické reflektory, odrazné deštníky, nebo směrové komínky, voštiny, beauty dishe atd.
Profesionální odrazná deska Lastolite by Manfrotto
Komunikace s modelkou a fotografovanými objekty
Perfektním zvládnutím techniky ale dovednosti portrétního fotografa zdaleka nekončí. Ten, kdo se chce věnovat tomuto krásnému oboru musí umět ještě jednu důležitou věc a tou je komunikace s fotografovaným člověkem. Ani sebelepší fotograf a nejdražší výbava nezaručují dobrý výsledek, pokud se neumíte domluvit s portrétovanou osobou. Díky nevhodnému způsobu komunikace pohořel už nejeden jinak velmi zkušený fotograf
Jestliže nepracujete s profesionálním modelem, měli byste si uvědomit, že je pro většinu lidí tato role velmi obtížná a ve své podstatě také nepřirozená. Nejen, že se mohou cítit nekomfortně, ale velkou měrou se na nich může podepsat nervozita a tréma.
To je samozřejmě velký problém, protože se všechny tyto souvislosti přenesou do jejich výrazu, gest, póz, mimiky a následně i do finální fotografie. Primárním cílem fotografa je tedy nejen fotografování samotné. Měl by do jisté míry také ovládat základy psychologie, a především pak ty z oblasti komunikace. Ať už fotografujeme člověka, kterého znáte, nebo někoho, koho vidíte úplně poprvé, není od věci dodržet pár základních pravidel.
V žádném případě nemůžete dávat fotografované osobě najevo, že my jako fotografové jsme „někdo" a ona je „jen pouhý model". Nadřazená pozice přinese jen málokdy nějaké dobré výsledky. Navíc to není fér, protože role modelky či modela je při portrétní fotografii stejně důležitá jako role fotografa.Jeden bez druhého se jednoduše neobejdou.
Na druhou stranu, pokud stojí před objektivem osoba váženější, nebo známější, než je fotograf, nesmí vás to znervóznit natolik, abyste to na sobě dali znát a automaticky se postavili do role podřízené.
Optimální je zlatá střední cesta, kdy se fotograf chová k modelu, jako k sobě rovnému. Méně zkušenému modelu to zvedne sebevědomí a ostřílenější lidé pochopí, že se z nich fotografovi nerozklepou kolena a budou ho respektovat. Pánem situaci by měl být v každém případě ten, kdo mačká spoušť.
Nikdy není od věcí zjistit si o osobě, kterou fotografujeme, něco dopředu. Mostem přes pomyslnou bariéru mezi fotografem a fotografovaným může být leckdy jen drobná pozornost. Vhodná konverzace, vtip pro odlehčení situace, příjemná hudba v ateliéru, nebo sklenka oblíbeného pití. Na druhou stranu většina modelek určitě neodmítne dobrý čaj, nebo kávu, případně skleničku vína, nebo čokoládovou pozornost. Podobnými drobnostmi dáte najevo, že vám na spolupráci s daným člověkem opravdu záleží a je pro vás důležitá.
Čokoláda, víno, nebo sklenička něčeho ostřejšího, samozřejmě v rozumné míře, má ještě jeden důležitý dopad. Odbourává nervozitu a působí do jisté míry jako stimulátor. Je ale zřejmé, a v tomto případě dvojnásob, že se to nesmí přehnat. Pak by to mohlo mít kontraproduktivní následky.
Na co také nikdy nesmíte před samotným focením zapomenout je uvést fotografovaného do obrazu, tedy vylíčit mu svou představu, aby vůbec věděl, do čeho jde a co se bude fotit. Díky tomu se rychleji dostane do své role a tím pádem se vám bude vzájemně lépe spolupracovat.
A jeden malý tip na závěr. Ať už je v průběhu fotografování výsledek jakýkoliv, a i v případě, že se něco nedaří, neměli byste fotografovanému nikdy spílat, nebo dát najevo, že to nemáte pod kontrolou. Tím jen znervózní a pak už z něj nedostanete, co potřebujete. Naopak pochvala může zvednout sebevědomí a navíc často odbourá trému.
Ani stohy knih vás ale nepřipraví na tento žánr lépe, než skutečná praxe a tu získáte jen tak, že vyrazíte někam ven, nebo se zavřete do ateliéru a budete fotit, fotit a zase fotit.
Pokud by si někdo chtěl vyzkoušet fotografování v moderním, profesionálně vybaveném studiu v Praze nebo Brně, může využít pronájmu toho našeho.
