Jak jsme se nevyspali, aneb pojďme ráno fotit!

  Sraz máme v pět před tou hospodou, co jsme byli na jídle! Ráno ve 4:45 opravuje Jarda čas, který jsem fakt nechtěl slyšet. Počkej, to jako budu vstávat v půl čtvrtý?!? Asi jo, Karel vstává ve tři!

Veškerá radost z blížícího se konce náročného týdne nabírá zcela jiný rozměr. Cosi v hlavě mi napovídá, že ještě netuším význam slov „náročný týden“, natož „náročný den“…

 Ležím v posteli a koukám do stropu. Hodiny ukazují půl jedné… V jednu hodinu peskuju naši čubu, ať se přestane ošívat a lízat si packu, že potřebuju spát. 3:30 ráno. Proč tu hraje ta blbá melodie, kterou mám celkem rád? Vypínám buzení a protáhnu se. Probudím se za čtvrt hodiny a čas letí podezřele rychle. Poleju kuchyňskou linku horkou vodou a pak se konečně trefím do šálku s kávou. Kouřím na balkoně a venku je ticho.

Tohle není normální, je tma jak v ranci a nikde nikdo. Kašlu na to a jdu si lehnout… Ne! Běž se dát do kupy a musíš vyrazit! Nevím nač jsem si bral na toaletu ten tablet, vidím jen obrysy.

  Mám nabitou baterku do foťáku? Za deset minut musím vyrazit a můj ranní rituál nevychází, to bude těžkej den zase. Hlavně nesmím zapomenout kartu, holit se nebudu, to bych se mohl podříznout. Je půl páté a sedm minut, den ještě nezačal a já mám zpoždění. Čekejte! Píšu sms kolegovi, aby mi neujeli.

  Prázdnou ulicí plácají moje kecky a ze zatáčky vyjíždí tramvaj s divným číslem… Přicházím na místo a taxi už čeká. To budeme mít asi ve dvou celkem natěsno, říkám si a vyšší moc se mi musí smát, neboť ví, že se šeredně mýlím.

   Na konci ulice se vynořují tři postavy, namísto dvou. Taxi značky Škoda Octavia je jen jedno. Začíná nejčernější groteska jízdy na zadním sedadle. Zatímco vytáhlý a hubený Kryštof se rozvaluje na předním sedadle, my jsme vzadu tři. Průměrná výška 190cm, odhadovaná hmotnost 350kg… Dva opření a jeden v předklonu, jinak se nevejdeme. Octavia je čtyřválec 1,6 TDI a moc se jí nechce, my jsme vzadu jak tříválec a synchronizujeme časování nádechů. Jinak to nejde, utemovaní zadní části vozu napovídá, že pokud bychom se naprosto proti logice nadechli všichni současně, bude to mít fatální následky! Řidič odbočuje směrem k Pražskému hradu a já nevěřím svým očím, na místě srazu pokuřuje asi 6 lidí!

 

  Neuvěřitelné, jak snadno lze ovládat lidi! Přijíždí tramvaj a vystupují další! A v protisměru opět skupina.

  Míjí nás dvě ukrajinky spěchající do práce a nás je snad třicet! Všichni ty ouzké škvírky místo očí, ale plni jakéhosi očekávání. Kryštof, jakožto reprezentant a strůjce tohoto nápadu vystupuje na patník a vítá všechny dorazivší slibem, že „cestu ukončíme u nás v Holešovicích, kde vaříme nejlepší kafe v Brně! Trhnu s sebou, přeci nespím, tohle není Brno, nebo ano? Ne, jsme pořád v Praze, jen Kryštof stejně jako vícero z nás běží pouze v nouzovém režimu.

   Blíží se svítání a na obzoru se tvoří růžové čmouhy. Přemýšlím, kdy jsem něco podobného viděl naposledy ve střízlivém stavu a kolem projede pekařské auto. Svitla ve mně naděje, že ještě posnídáme, ale obchod, kde pekaři zastaví otevírá až za dvě hodiny. Cesta ku hradu je prázdná, lemovaná pouze pouličními lampami. Jak jim to panečku svítí na hradě, u nás dole v Holeškách je tma jak v ranci… Brána Pražského hradu je zavřená, hradní pán si ještě asi spí a hradní stráž leští fedrpuše. U nohou prezidenta Masaryka se roztahují trojnožky a rozsvěcí první displeje.

  Kryštof nekecal, vytahuje stativ z lešenářských trubek a na něj pomocí momentového klíče přidělává svůj Hasselblad. Kopancem zkouší pevnost konstrukce a se spokojeným zamručením zapaluje další cigaretu. Hipstr bláznivej, s tím bych se chtěl vláčet! Brblám si neoholenou tváří a v brašně hledám svoji A7R s pevnou 35/2,8. Kontroluju baterku a zjišťuju, že mám i kartu! Není na ní moc místa, ale stejně nemám stativ a nic nevidím, takže co… Na rozdíl od ostatních však tuším, kde slunce vyjde, a zacházím za roh hradní zdi nad Zámecké schody. Ale i tam je tma jak v ranci, takže patník slouží jako stativ, poté zídka, zase patník a už to začíná… Slunce se loudavě škrabe nad obzor a když už to vypadá, že zalije malostranské střechy, schová se za opar.

  Sakra! Kvůli tomuhle jsem vstával? Bolí mě noha, chce se mi čůrat, mám hlad, kdy už tam budem? Zvoní telefon, kolega na druhém konci nás popohání, abychom už šli, že to jinak nestihneme. Pod schody je stále tma, jen slunce začíná lehce rozsvěcovat střechy okolních paláců. Protáhneme se kolem Sněmovny, chceme přejít na červenou, ale hlídkující policista nás zmerčil. 

  Čekáme na zelenou snad hodiny, kecky jsou tenké a mě se teda fakt začíná chtít… Karlův most je celkem pěkné a fotogenické místo, pokud tam samozvaná domobrana nerozhání fotografy. Nikde nepřekáží žádný „umělec“, jen ošklivé cedule místo chybějících soch jej dosti hyzdí. Možná práce těch umělců napadá mě a mýjí mne první oddychující běžkyně.

  

  Fotit do protisvětla je zábavné a slunce krásně hřeje. Na mostě to začíná vypadat jak při orientačním běhu, dva běžci se málem srazili. He he, to se těším, až zase někde napíšou, že ranní běh pomáhá zdraví! Nakonec se vyhnuli, takže schovávám foťák a začínám velmi silně toužit po otevřené kavárně. Má tužba zůstává nevyslyšena až na Poříčí, kde je otevřena moje oblíbená bageterie. Dvě bagetky s míchanými vejci a lososem, kávu a toalety najdu kde prosím? Jsou mimo provoz, musíte vedle do hotelu. Spěchám opuštěnou recepcí dimenzovanou pro malou manifestaci. Aha, tudy pane musíte do prvního patra, eskalátory nejezdí a potom do prava! Odpovídá milý recepční a já beru schody po dvou. Pracovnice úklidu má vozíkem zataraseny dveře a na mě jdou mdloby. Jemně, ale důrazně jí naznačím, že jdu dovnitř. Hned! Uskakuje stranou a áááááách…. Začíná celkem krásný den. Bagetky jsou v pořádku, káva taktéž. Opět se ozývá bolavá pata. Deprimuje mne to, chce se mi spát. Pak mi to dochází, když volá Vojta, že jdou napřed, ať je pak doženu.

  Vycházím posilněn snídaní a přijíždí čtrnáctka. Jasně, že vás doženu… Mrmlám si. „Budu v pátek ráno někde běhat, neasi?“ a nastupuji. V tramvaji krásně teplo a místo k sezení. Na Štvanickém mostě míjím nějakou divnou skupinu lidí. Jsou to naši poutníci, fotografují panoramata s Vltavou a Pražským hradem.

  Vylézám z tramvaje a rovnou si kupuju prášky na bolest hlavy. Vedle u číňana jeden energetický nápoj a šourám se k Megapixelu. Tak to máme za sebou, chlácholím se. Ještě deset hodin v práci a půjdu spinkat! Dobrých dvacet minut po mě doráží zbytek skupiny, naši hrdinové!

  Přichází slíbená taškařice s vážením výbavy. Samozřejmě, kdyby šlo do tuhého, tak bezpečně vyhraje Kryštof, ale jako zaměstnanec má smůlu. Nakonec si hlavní cenu odnáší malá slečna, která absolvovala celou procházku se sedmi a půl kilogramy železa na zádech.

  Jsem zděšen, o nejtěžší výbavu vyhrává ženská?!? No pánové… U kávy se shodujeme, že to bylo super. Hraju tu hru a z posledních sil se usmívám.

  

  Energetický nápoj nějak nepůsobí… Jeho krátký nástup jsem využil k sepsání tohoto článku a už jdu zase z kopce. Ale stejně jako kolegy mě hřeje dobrý pocit, že jsme něco udělali jen tak, zadarmo, bez nároku na honorář, jen tak pro naše zákazníky. Chvílemi se zdá, že ten pocit, funguje jako motor.

Takže pln síly se vrhám do práce a všem zúčastněným děkujeme! Ale příště bych šel spíš večer…