Jak fotit architekturu

Joseph Nicéphore Niépce / Pohled z okna v Le Gras (Francie), 1826 (jedna z nejstarších dochovaných fotografií)

O fotografování architektury by se dalo napsat spoustu knih a odborných studií. Jiné pravidla platí při fotografování baroka, jiné má architekturu gotická, renesanční, nebo barokní a zcela jinak se fotografuje funkcionalismus, nebo architektura současná, moderní. Jinak se fotografuje architektura Prahy, jinak New Yorku a zcela odlišně například architektura vesnická, nebo lidová. Tento článek určitě nemůže obsáhnout dopodrobna všechny jednotlivé kapitoly, ale měl by sloužit jako všeobecný úvod do dané problematiky.

Louis Ducos du Hauron / Pohled na Agen (Francie), 1877 (jedna z první barevných substraktivních fotografií)

Vybavení

Tak jako u všech ostatních žánrů platí všeobecné pravidlo, že výsledná kvalita fotografie je přímo úměrná dovednostem fotografa, ale samozřejmě také možnostmi použité techniky. V případě, že si chcete někde na dovolené, nebo výletě zdokumentovat nějakou zajímavou stavbu, nebo interiér, stačí vám v podstatě kapesní kompakt. Budeme-li se ale bavit o nějakém kvalitnější obrazovém výstupu, který už by měl něco reprezentovat, pak budete muset v technice sáhnout o kategorii výše. Profesionální fotografové dodnes fotografují architekturu na velkoformátové kamery. Práce s nimi je z dnešního pohledu poněkud archaická, ale tyto kamery mají pro daný žánr neomezené možnosti. Díky naklápění a posouvání zadní a přední standardy má fotograf absolutní kontrolu nad hloubkou ostrosti a navíc může docílit toho, že při správném nastavení kamery nedochází k tzv. efektu kácení svislic. To je jev, který se projeví, když dvě rovnoběžky, například stěny interiéru, nebo nějaké budovy, fotografujeme z podhledu. Ty se pak díky perspektivě směrem od nás sbíhají. Pokud fotografujeme z nadhledu svislice se naopak rozbíhají.


Sinar p3-df

Ne každý ale vlastní podobné analogové vybavení a ne každý chce fotografovat architekturu na té nejvyšší úrovni. Všem takovým stačí pro začátek standardní digitální zrcadlovka, kompakt s výměnným objektivem, nebo pokročilejší kompakt s kvalitním objektivem a větším snímače. Další nezbytnou součástí pro fotografování tohoto žánru je dobrý stativ a samospoušť. Co se týče objektivu tak tam neexistuje jasná definice co by měl na fotografování architektury splňovat. Tento pestrý žánr se dá fotografovat jak rybím okem, tak standardním  základním objektivem, ale i například teleobjektivem. Záleží jen na tom jaké perspektivy a jakého úhlu záběru chceme dosáhnout a jak má výsledná fotografie na diváka působit.


Martin Lukeš / West Side (Manhattan, New York, USA)

Nejčastěji se na fotografování architektury používají objektivy s ohniskem někde mezi 16-40mm. To je dostatečně široký úhle záběru na to, abychom zachytili budovu nebo interiér v celé šíři a to i tehdy když nemáme možnost odstupu. Při výběru objektivu k zrcadlovce nesmíte zapomenout na tzv. crop faktor, tedy přepočet ohniska u přístrojů se snímačem menším než je kinofilmové pole. Objektiv, který má na kinofilmové, nebo digitální Full Frame zrcadlovce ohnisko 16mm, je na zrcadlovce s polovičním snímačem mnohem méně širokoúhlý a jeho ekvivalentní ohnisko je cca 25mm. Abychom tedy dosáhly potřebného úhlu záběru, musíme použít objektiv určený pro tyto přístroje nejlépe s ohniskem od 10, 11, nebo 12mm (10mm x 1,6 crop faktor = 16mm).


Martin Lukeš / Tunel metra (Praha)

Bez čeho se neobejde žádný zkušený fotograf architektury, nebo interiérů je kvalitní a stabilní stativ. Ten má zásadní vliv na samotné fotografování a možnosti expozičního nastavení. Architektura i interiéry se fotografují podobně jako krajina, tedy na zacloněný objektiv. Vyšší clonové číslo zaručuje dostatečnou hloubku ostrosti na to, aby byl prostor ostrý po celé rovině  fotografie. Při horším světle tedy nemusíme zvedat ISO a tím pádem se neokrádáme o obrazovou kvalitu. Interiéry jako takové se bez stativu prakticky fotografovat nedají. Malá clona, by nám neproostřila celý prostor a při vyšší citlivosti začne snímač generovat digitální šum, který zhorší ostrost a prokreslení detailů na snímku. Stativ má ale ještě jednu důležitou funkci. Zafixuje fotoaparát tak, abychom si mohli v klidu rozmyslet a velmi jemně doladit kompozici. Tento žánr patří mezi ty techničtější a správné nakomponování scény je velmi důležité. Navíc tím že zafixujeme přístroj, můžeme zkusit několik různých expozic ze stejnou kompozicí a pak si buď vybrat tu pravou, nebo složit výsledný snímek z několika fotografií, procesem HDR. Tím získáme mnohem větší dynamický rozsah fotografie. Při fotografování ze stativu platí  4 základní pravidla, na které nesmíte nikdy zapomenout.


Martin Lukeš / Benátky (Itálie)

1) Nikdy neexponovat přímým zmáčknutím spouště. Aby se fotoaparát stiskem nerozechvěl, je nutné použít dálkové ovládání, ať už drátové, nebo bezdrátové. Kdo nevlastní tuto pomůcku, může využít časované samospouště.

2) Fotit na nejmenší citlivost ISO. Vzhledem k tomu, že jde o statický žánr a přístroj máme na stativu, nepotřebujeme citlivostí zkracovat expoziční čas.

3) Vypnut stabilizaci, až už na snímači nebo na objektivu. Aktivní stabilizátor by mohl během delší expozice generovat chvění, které by se na fotografii projevilo rozmazáním nebo zdvojeným obrazem

4) Zkušenější fotografové s pokročilejší technikou navíc využívají funkce předsklopení zrcátka. Jeho nepatrné cvaknutí, může také rozechvět přístroj na stativu a přenést do fotografie neostrost.


Martin Lukeš / Manhattan (New York / USA)

Displej versus hledáček

Přesto že fotografování se zrcadlovkou pomocí zapnutého displeje není zrovna známkou profesionality, může nám živý náhled v některých situacích velmi dobře posloužit. Současné displeje už mají poměrně vysoké rozlišení a hlavně jsou podstatně větší než průhledový hledáček. Můžeme na nich tedy velmi dobře zkontrolovat kompozici a pomocí lupy, také správné místo zaostření, v případě, že ostříme manuálně. Ne každá zrcadlovka má navíc 100% pokrytí hledáčku a při fotografování přes něj tudíž nevidíme obraz celý. Při aktivaci funkce Live View vidíme scénu na LCD celou což je dost zásadní z hlediska správné kompozice.


kácející se svislice

Kácení linií

Asi největším problémem při fotografování architektury a interiéru je tzv., kácení linií. Rovnoběžky, jako jsou například sloupy, věže, stěny domu nebo místností se na fotografii sbíhají směrem od objektivu. To je dané fotografováním z podhledu. Existuje i rozbíhání linií, které vzniká naopak fotografováním z nadhledu. Aby k tomuto negativnímu jevu nedocházelo, musela by se scéna fotografovat teleobjektivem z velké dálky, nebo se dostat objektivem cca do poloviny výšky fotografovaného prostoru. Ani jedno většinou není technicky dost dobře možné.
Dalším způsobem jak tento problém vyřešit je dodatečné srovnání linií v počítači pomocí nějakého obrazového editoru. To ale přináší několik úskalí. Prvním z nich je ořez snímku, takže fotograf musí počítat s dostatečným prostorem okolo, který může při ořezu ztratit. Druhý nešvar je ztráta ostrosti a obrazové kvality, která je způsobenou deformací obrazu. V poslední řadě má srovnání linií také vliv na proporce objektu a zvláště vysoké budovy, věže a podobné stavby mohou na snímku vypadat nepřirozeně.


Tilt shift objektiv Canon TS-E 24mm f/3,5 L II

Existuje však mnohem elegantnější a z obrazového hlediska také méně bolestivé řešení. Tím je použití tzv. tilt-shift objektivu. Většinou jde o objektivy s pevným ohniskem a manuálním ostřením, které jsou výjimečné tím, že je lze naklopit nebo vyosit od roviny snímače. Posunutím objektivu nahoru nebo dolu se rovnávají kácející se linie a vyklopením do stran pak lze velmi zajímavě pracovat s hloubkou ostrosti ve smyslu rozostření určitě roviny. Protože jde o optické řešení, nedochází při něm ke ztrátě obrazové kvality, tak jako při softwarové úpravě. Nevýhodou těchto objektivů je, že nemají možnost změny ohniska, většinou s nimi nelze ostřit automaticky, jsou poměrně velké a těžké a v neposlední řadě jsou velmi drahé. Každopádně ten kdo se živý fotografováním architektury, nebo interiérů se bez nich v podstatě neobejde.


Martin Lukeš / Brooklynský most (USA), 2012
(Nikon D700 / Nikon 24mm f/3,5D ED PC-E Micro (tilt-shift) / čas: 6s / clona: f22 / ISO 200)

Expozice

Z expozičního hlediska je fotografování architektury poměrně jednoduché. Citlivost bychom měli používat vždy co nejnižší, tedy ISO 50, 100, nebo 200 podle typu zařízení. Jak již bylo řečeno, při použití stativu není důvod zkracovat expozici vyšší citlivostí. Architektura se dá velmi dobře fotografovat na preferenci clony (režim A, nebo Av), kdy si nastavíte vyšší clonové číslo a čas expozice se dopočítá. Jemné doladění světel a stínu lze provést pomocí funkce Kompenzace expozice (+/-). Pokročilejší fotografové využívají manuální nastavení, s tím že si většinou clonu nastaví na pevno a časem si srovnají expozici na potřebnou hodnotu. Výsledek je v podstatě totožný. Jednoduché pravidlo říká, e čím vyšší clonové číslo nastavíme, tím větší hloubky ostrosti dosáhneme. To je sice pravda, ale určitě je dobré mít na paměti, že maximální, není vždy optimální. Standardní objektivy mají nejlepší optické vlastnosti při střední hodnotě clony tedy někde mezi f8-f16. U každého modelu je to samozřejmě trochu jinak. Z tohoto důvodu není dobré používat vyšší hodnoty clony. Sice docílíme větší hloubky ostrosti, ale objektiv většinou už tak hezky neprokreslí detaily a celá fotografie může působit neostře, jako by byla focená přes sklo nebo záclonu.


Martin Lukeš / Hrad Veveří (Brno)

Světlo

Co bývá při fotografování interiéru a venkovní architektury častý problém, je nerovnoměrné nasvícení scény. Venku nám slunce může tvořit na budovách ostré stíny a uvnitř nám denní světlo nasvětluje scénu nerovnoměrné. Typický příklad jsou vysoké jasy kolem oken a stíny v rozích místnosti. Nejoptimálnější je vybrat si pro samotné fotografování co nejvhodnější světlo.
Pro interiérové fotografování je to takový čas, kdy se vyrovná venkovní a vnitřní hladina světla a při delší expozici nedochází k nežádoucím přepalům za okny nebo kolem dalších světelných zdrojů. Pro exteriéry je zase vhodné rozptýlenější světlo, tedy pokud je zataženo, slunce pod mrakem, nebo například při západu slunce. Fotografovaný objekt je většinou nasvícen rovnoměrně ze všech stran. Dá se ale využít i boční světlo. Pokud je jedna strana budovy nasvícená více než druhá, vypadá objekt na fotografii plastičtěji.


Martin Lukeš / Tančící dům (Praha), 2009
(Nikon D90 / Nikon 16-85mm f/3,5-5,6 G AF-S DX ED VR / čas: 6s / clona: f22 / ISO 200)

Optické vady objektivů

při použití objektivů s širším ohniskem, které se při fotografování architektury velmi často používají, by měl každý fotograf znát nejen klady, ale i nešvary své techniky. Zvláště levnější objektivy vykazují obrazové vady, mezi které patří neostrost v rozích, soudkovitost a vinětace.

Vinětace - rohy na snímku jsou tmavší než je střed scény. Většinou mizí při vyšším zaclonění objektivu, nebo se dá odstranit softwarově v počítačových grafických editorech (např. Zoner PhotoStudio)

Neostrost v rozích - stejně jako vinětace částečně mizí zacloněním. Pokud ani to nepomůže, je potřeba počítat s ořezem fotografie, čímž se ale okrademe o rozlišení snímku a samozřejmě o úhel záběru.


Martin Lukeš / Rohanské nábřeží (Praha)

Soudkovitost - sférické zkreslení, neboli lehké nafouknutí scény nejvýraznější u objektivů typu rybí oko. Může se ale projevovat i u delších ohnisek. Nejvíce se projeví na horizontálních a vertikálních liniích a detailech jako jsou okna, dveře, stěny, strop, podlaha atd. Ty jdou na fotografii do jemného obloučku směrem ven. Některé fotoaparáty mají přímo funkci pro korekci vinětace a soudkovitosti. Další způsob je pět použití grafického počítačového editoru, který tyto nešvary dokáže eliminovat nebo úplně odstranit.


Martin Lukeš / Rohanské nábřeží (Praha)

Fotografování architektury se určitě nedá uspěchat, vzhledem k tomu že jde o žánr založený na detailech, preciznosti provedení, správném rozložení světel a stínů, je to především o trpělivosti. Fotograf by se měl najít co nejlepší úhel záběru, tak aby byl divák doslova vtažen do prostoru, dále by měl umět dokonale vnímat a číst světlo, které dodá celému snímku tu správnou atmosféru, samozřejmostí je zvládnutí nastavení správné expozice a v dnešní době k tomu navíc patří a zvládnutí dodatečných úprav a retuší výsledné fotografie. Pokud tohle fotograf zvládne a má navíc cit pro harmonii a celkovou kompozici scény má vyhráno. Vyžaduje to ale mnohdy spoustu praxe a pokusů, které za to ale ve finále určitě stojí.


Martin Lukeš / Grand Central Terminal (USA), 2012
(Nikon D700 / Nikon 24mm f/3,5D ED PC-E Micro tilt-shift / čas: 10s / clona: f19 / ISO 200)