Potřeba navrhovat a stavět budovy, stejně jako vylepšovat je a zkrášlovat, navíc tak, aby byly nejen funkční a účelové, ale zároveň aby naplňovaly potřeby estetické, se táhne s lidstvem od prvopočátku civilizací. Někteří živočichové jsou možná stejně zdatnými architekty jako lidé, na druhou stranu na zemi asi neexistuje jiný tvor, u kterého by se umění architektury vyvíjelo a měnilo tak, jako u člověka. Mravenci svá mraveniště nebo ptáci hnízda staví stejně dnes jako před tisíci lety. S lidskou architekturou je to trochu složitější. Ta se mění nejenom s vývojem člověka a s vyspělostí použité techniky, ale je závislá také na společenské, kulturní, geografické a dokonce i politické situaci. A tomu je podřízen i fotografický záznam tohoto krásného žánru. A právem se o něm mluví jako o královské disciplíně fotografie.
Joseph Nicéphore Niépce / Pohled z okna v Le Gras (Francie), 1826 (jedna z nejstarších dochovaných fotografií)
O fotografování architektury bylo napsáno spousty knih a odborných studií. Navíc určitá pravidla platí například při fotografování baroka, jiná má architekturu gotická nebo renesanční a zcela jinak se fotografuje funkcionalismus nebo architektura současná, moderní. Stejně tak se odlišným způsobem fotografuje architektura Prahy, jinak New Yorku a zcela odlišně architektura vesnická nebo lidová. V jednom krátkém článku tedy nelze obsáhnout komplexní problematiku toho, jak správně fotografovat architekturu. Berte ho tedy prosím jen jako určitý základní návod pro fotografování architektury.
Louis Ducos du Hauron / Pohled na Agen (Francie), 1877 (jedna z první barevných substraktivních fotografií)
Vybavení na focení architektury
Tak jako u všech ostatních žánrů platí jedno všeobecné pravidlo, že výsledná kvalita fotografie je přímo úměrná dovednostem fotografa, ale samozřejmě také možnostem použité techniky. V případě, že si chcete někde na dovolené nebo výletě zdokumentovat nějakou zajímavou stavbu či interiér, stačí vám v podstatě kapesní kompakt. Budeme-li se ale bavit o nějakém kvalitnější obrazovém výstupu, který už by měl danou scénu reprezentovat, pak budete muset v technice sáhnout o kategorii výše.
Profesionální fotografové dodnes fotografují architekturu na velkoformátové kamery. Práce s nimi je z dnešního pohledu poněkud archaická, ale tyto kamery mají pro daný žánr neomezené možnosti. Díky naklápění a posouvání zadní a přední standardy má fotograf absolutní kontrolu nad hloubkou ostrosti a navíc může docílit toho, že při správném nastavení kamery nedochází k tzv. efektu kácení svislic. To je jev, který se projeví, když dvě rovnoběžky, například stěny interiéru, nebo nějaké budovy, fotografujeme z podhledu či nadhledu. Svislice se pak díky perspektivě sbíhají při fotografování směrem vzhůru nebo naopak rozbíhají pokud fotografujete z nadhledu.
Velkoformátová kamera Sinar p3-df
Dnes už ale málokterý fotograf disponuje podobnou výbavou a stejně tak ne každý chce fotografovat architekturu na té nejvyšší úrovni. Pro většinu běžných fotografií i zakázek dnes stačí standardní digitální zrcadlovka (DSLR) nebo moderní bezzrcadlovka. Ideálně modely s větším snímačem i rozlišením, doplněné o nějaký kvalitní objektiv. Další nezbytnou součástí pro fotografování tohoto žánru je dobrý stativa případně další doplňky jakopanoramatická hlava, filtry, dálkové spouštěnebo drony pro stále populárnější fotografie a videa z ptačí perspektivy.
Co se týče objektivu a jejich ohniskové vzdálenosti, tak v podstatě neexistuje přesná definice, jaké parametry by měl fotografování architektury splňovat. Tento pestrý žánr se dá fotografovat jak rybím okem, tak běžným širokáčem stejně jako standardním základním objektivem, ale i například teleobjektivem. Záleží jen na tom jaké perspektivy a jakého úhlu záběru chcete dosáhnout a jak má výsledná fotografie na diváka působit.
Martin Lukeš / West Side (Manhattan, New York, USA)
Nejčastěji se na fotografování architektury používají objektivy s kratším ohniskem někde mezi 16-35 mm. Ty mají dostatečně široký úhel záběru na to, aby zachytily budovu, stavbu nebo interiér v celé šíři, a to i tehdy když nemáte možnost ideálního odstupu. Při výběru objektivu ale nesmíte zapomenout na tzv. crop faktor, tedy přepočet ohniska u přístrojů se snímačem menším, než je kinofilmové pole. Objektiv, který má na kinofilmovém nebo digitální ful-frame fotoaparátu ohnisko 16 mm, má na přístroji s polovičním snímačem (APS-C / DX) větší přiblížení, tedy menší úhel záběru a jeho záběr odpovídá zhruba ohnisku 24 mm. Abyste tedy dosáhly potřebného úhlu záběru, musíte použít objektiv určený pro tyto přístroje nejlépe s ohniskem od 10 mm, 11 mm nebo 12 mm (10 mm × 1,6 crop faktor = 16 mm).
Bez čeho se neobejde žádný zkušený fotograf architektury nebo interiérů je kvalitní, pevný a stabilní stativ. Ten má zásadní vliv na samotné fotografování, možnosti nastavení expozice a samozřejmě také na výslednou obrazovou kvalitu. Architektura i interiéry se totiž fotografují podobně jako například krajina, tedy na zacloněný objektiv. Vyšší clonové číslo zaručuje dostatečnou hloubku ostrosti na to, aby byla zachycená scéna ostrá po celé délce fotografie. Při horším světle navíc nemusíte zvedat ISO a tím pádem se nezhoršuje obrazová kvalita nárůstem obrazového šumu. Interiéry jako takové se bez stativu prakticky fotografovat nedají. Chybějící světlo by se muselo dohnat otevřenou clonou, která neproostří celý prostor a dále vyšší citlivostí, při které začne snímač generovat digitální šum. Ten zhorší ostrost a prokreslení detailů na fotografii. Prodloužením expozičního času pro změnu riskujete, že se během expozice pohnete a fotografie bude rozmazaná.
Stativ má ale ještě jednu důležitou funkci. Díky němu zafixujete fotoaparát a následně si můžete v klidu rozmyslet a velmi precizně doladit nejen expozici, ale i kompozici. Tento žánr patří mezi ty techničtější a správné nakomponování scény je proto velmi důležité. Navíc tím, že zafixujeme přístroj, můžeme zkusit několik různých expozic se stejnou kompozicí, a pak si buď vybrat tu optimální, nebo složit výsledný snímek z několika fotografií postupem zvaným HDR (High Dynamic Range). Tím získáte mnohem větší dynamický rozsah fotografie.
Při fotografování ze stativu platí základní pravidla, na která byste neměli zapomenout
Nikdy neexponovat přímým zmáčknutím spouště - aby se fotoaparát stiskem nerozechvěl, je nutné použít dálkové ovládání, ať už drátové nebo bezdrátové. Kdo nevlastní tuto pomůcku, může využít časované samospouště. Nové fotoaparáty také umožňují spárovat fotoaparát s mobilním telefonem a ovládat jej tak na dálku.
Používat nejmenší citlivost ISO - Vzhledem k tomu, že jde o statický žánr a přístroj máme na stativu, nepotřebujeme citlivostí zkracovat expoziční čas.
Vypnut stabilizaci, až už na snímači nebo na objektivu - Aktivní stabilizátor může během delší expozice generovat chvění, které by se na fotografii projevilo rozmazáním nebo zdvojeným obrazem
Předsklopení zrcátka. - Tato součástka v digitálních zrcadlovkách cvakne o doraz uvnitř fotoaparátu, což vyvolá nepatrné chvění. To se může skrze fotoaparát a stativu přenést do fotografie opět jako neostrost.
Aktivace elektronické závěrky. - Podobné mikrochvění může způsobit i cvaknutí mechanických lamel závěrky. U bezzrcadlovek tomu lze předejít funkcí elektronické závěrky, která se fyzicky nepohybuje a tudíž k žádnému otřesu nedochází.
Přesto, že fotografování pomocí zadního displeje většinou není známkou profesionality, může živý náhled (Live View) v některých situacích velmi dobře posloužit. Současné displeje už mají poměrně vysoké rozlišení a hlavně jsou podstatně větší než průhledový hledáček. Můžete na nich tedy velmi dobře zkontrolovat kompozici a pomocí lupy, také správné zaostření, v případě, že ostříte ručně. Ne každá zrcadlovka má navíc 100% pokrytí optického hledáčku a při fotografování přes něj tudíž nemusíte vidět celou scénu. Živý náhled má také ještě jednu zásadní výhodu, že přenáší náhled expozice a barev, takže předem vidíte, jak bude fotografie vypadat, ještě předtím, než zmáčknete spoušť. To samé umí i elektronický hledáček bezzrcadlovek, oproti optickému, který mají zrcadlovky.
Martin Lukeš / Porovnání fotografií s náklonem osy objektivu a s použitím objektivu tilt-shift
Kácení linií
Asi největším problémem při fotografování architektury a interiéru je nežádoucí efekt zvaný kácení linií. Rovnoběžky, jako jsou například hrany sloupů, věží, stěn domu nebo místností se na fotografii sbíhají směrem od objektivu. To je způsobeno tím, že naklopíte objektiv směrem nahoru nebo dolu, aby se vám objekt vešel do záběru celý. Snímač fotoaparátu pak není kolmo ke scéně a tím dochází k zborcení perspektivy. Existuje i rozbíhání linií, které vzniká naopak fotografováním z nadhledu.
Jak předejít sbíhání svislic
Se sbíháním svislic se dá vypořádat několika způsoby:
Fotografováním z dostatečného odstupu. Pak se vejde objekt do záběru celý a není nutné naklánět osu snímače.
Fotografováním z dostatečné výšky. I v tomto případě se scéna vejde do záběru a snímač na ní zůstává v kolmé poloze.
Použitím tilt-shift objektivu. Ten umožňuje posunout osu optiky vůči ose snímače. Vychýlením objektivu nahoru nebo dolu dostanete do záběru objekt celý i bez nežádoucího náklonu.
Srovnáním svislic v počítačovém editoru. Linie se dají srovnat dodatečně v počítači, ale je nutné počítat s dostatečnou rezervou protože přijdete o část záběru. Navíc srovnání výrazného sbíhání rozhodí perspektivu a proporce objektivu, které pak mohou být očividně nepřirozené.
Nejelegantnějším a zároveň nejvíce profesionálním postupem je použití tilt-shift objektivu. Většinou jde o objektivy s pevným ohniskem a manuálním ostřením, které jsou výjimečné tím, že je lze naklopit nebo vyosit od roviny snímače. Posunutím objektivu nahoru nebo dolu se rovnávají kácející se linie a vyklopením do stran pak lze velmi zajímavě pracovat s hloubkou ostrosti ve smyslu vyosení roviny ostrosti, které je jinak vždy souběžná s rovinou snímače.
Protože jde o optické řešení, nedochází při něm ke ztrátě obrazové kvality, tak jako při softwarové úpravě. Drobnou nevýhodou těchto objektivů je, že nemají možnost změny ohniska, většinou s nimi nelze ostřit automaticky, jsou poměrně velké a těžké a v neposlední řadě jsou celkem drahé. Každopádně ten, kdo se živý fotografováním architektury nebo interiérů se bez nich v podstatě neobejde.
Z expozičního hlediska je fotografování architektury poměrně jednoduché. Co se expozičního trojúhelníku týče, tak platí následující.
Citlivost držte na co nejnižší hodnotě tedy ISO 50, 100, nebo 200 podle typu zařízení. Jak již bylo řečeno, při použití stativu není důvod zkracovat expozici vyšší citlivostí.
Architektura se dá velmi dobře fotografovat na preferenci clony (režim A, nebo Av). V tomto módu nastavíte vyšší clonové číslo a čas expozice se dopočítá automaticky podle aktuální hladiny světla. Jemné doladění světel a stínu lze provést pomocí funkce Kompenzace expozice (+/-). Pokročilejší fotografové využívají manuální nastavení (M) s tím, že si nejprve nastaví potřebné clonové číslo a časem si následně srovnají expozici. Výsledek je v podstatě totožný jako při použití preference clony.
A jakou hodnotu clony přesně zvolit? Jednoduché pravidlo říká, že čím vyšší clonové číslo nastavíte, tím větší hloubky ostrosti dosáhnete. To je sice pravda, ale určitě je dobré mít na paměti, že maximální neznamená automaticky optimální. Standardní objektivy mají nejlepší optické vlastnosti při střední hodnotě clonového čísla tedy někde mezi f/7,4 až f/13. U každého modelu je to samozřejmě trochu jinak, ale obecně se dá říci, že při nižších hodnotách ztrácíte požadovanou hloubku ostrosti a při těch vyšších se mohou začít objevovat optické vady jako neostrost a difrakce. Z tohoto důvodu není dobré používat větší zaclonění objektivu. Sice docílíte o něco větší hloubky ostrosti, ale objektiv většinou už tak hezky neprokreslí detaily a celá fotografie ztratí kresbu v jemných detailech a mikro-kontrast.
Co bývá při fotografování interiéru a venkovní architektury častý problém, je nerovnoměrné nasvícení scény. Venku tvoří přímé slunce na budovách ostré stíny a uvnitř nám denní světlo nenasvítí interiér rovnoměrně. Typický příklad jsou vysoké jasy kolem oken a stíny v rozích místnosti. Technicky náročným řešením je nasvícení scény umělým světlem nebo je tu druhá možnost. Vybrat si pro samotné fotografování co nejvhodnější denní dobu, potažmo počkat si na to nejlepší světlo.
Pro interiérové fotografování je to takový čas, kdy se vyrovná venkovní a vnitřní hladina světla a díky tomu nedochází k přepáleným flekům místo oken a dveří. Pro exteriéry je zase vhodné rozptýlenější světlo, tedy pokud je zataženo, slunce pod mrakem nebo například při západu slunce během tzv. zlaté nebo modré hodinky.
