Fotografování sportu a pohybu obecně patří k velmi oblíbeným fotografickým disciplínám. Zároveň jde ale o náročnější disciplínu. Potřebujete dostatek světla a navíc vám nesmí chybět dobré oko a samozřejmě značná míra pohotovosti. Focení sportu spadá do žánru reportážní fotografie, proto musí snímky obsahovat kromě samotných aktérů (tedy sportovců), také nějaký klíčový moment, který zachycuje určitý vrcholný okamžik. V jeho vystižení vám pomůže příprava na samotné fotografování, znalost sportu, který se chystáte zaznamenat, ale také znalost místa a terénu, kde se sportovní klání koná. V neposlední řadě má ohromnou výhodu ten, kdo už má za sebou nějakou praxi a určité zkušenosti.
Volba vhodného místa odkud budete fotografovat je často klíčovým prvkem, díky které dosáhnete úspěchu v podobě vysněného záběru. Výběr stanoviště musíte podřídit několika důležitým věcem. Určitě musí jít o místo, které vám nabídne nejen dostatečný výhled, ale také perspektivu, která je z hlediska fotografie zajímavá. Dále musíte dbát na to, aby vám stanoviště nabízelo příhodné světelné podmínky, které budou fotografii dávat nějakou zajímavou atmosféru. Určitě by z dané pozice měla být vidět nějaká poutavá kulisa a pozadí by nemělo rušit scénu na fotografii. V neposlední řadě nesmíte zapomenout na to, abyste z vybraného stanoviště viděli klíčové okamžiky a hlavní momenty daného sportu.
Na paměti ale musíte mít také bezpečnost, a to nejen tu vaší, ale také samotných účastníků závodů. Dbát musíte také pořadatelských pokynů, které je nutné bezpodmínečně dodržovat, protože se vám jinak může stát, že budete ze závodů vykázání. Určitou výhodu mají v tomto směru akreditovaní fotografové, kteří se mohou pohybovat v předem vyhrazeném prostoru. Navíc nezapomínejte na ohleduplnost.
Velmi důležité také je si vybrat stanoviště ještě před začátkem samotných sportovních akcí. Jednak máte dostatek času ho například změnit a také si pořídit pár zkušebních záběru, abyste viděli, jak bude fungovat pozadí, kulisa a samozřejmě máte také prostor k tomu si vyladit ideální expozici a další nastavení fotoaparátu.
Samotná perspektiva a úhel záběru by se měly odvíjet od dvou věcí. Jednak od toho, jaký sport konkrétně fotografujete a také jak zajímavý a nevšední pohled chcete divákovi na daný sport nabídnout. Sporty, kde se zdolává výška lze například fotit kratším ohniskem zespodu. K těm patří například skateboarding, snowboard, freestyle sjezdy na lyžích, freestyle motocross atd.
Klasickým sportům jako hokej, nebo fotbal sluší pro změnu čelní pohled, případně detaily s výrazem hráčů v nějakých exponovaných situacích. Stále populárnější jsou také záběry z ptačí perspektivy, tedy z nadhledu, nebo z dronu. Zvláště pak jde o ty sporty, kdy je výtvarně zajímavou kulisou hřiště, závodiště, nebo závodní dráha. Může jít například o nějaké rallye, skibob, nebo jiné sporty se zajímavým hřištěm, díky kterému mohou mít sportovní fotografie přesah do abstrakce.
Myslete také na to, že z čím větší výšky fotíte, tím více ze záběru eliminujete rušivé pozadí, které se může nacházet v okolí sportoviště.
Než se vydáte do akce, nezapomeňte také předem zvážit z jaké vzdálenosti budete zhruba fotografovat. Může se vám totiž stát, že se nedostanete ke scéně tak blízko a bude nutné použít teleobjektiv. Stejně tak může nastat situace, kdy budete fotografovat z bezprostřední blízkosti a pak bude potřeba sáhnout po co nejkratším ohnisku. Všeobecně mají při reportážní fotografii určitou výhodu zoomové objektivy, které umožňují měnit ohnisko. Oproti tomu objektivy s pevným ohniskemnemají možnost zoomovat a měnit perspektivu, ale mají obvykle o něco lepší kresbu a také lepší světelnost. Ta se hodí především při focení halových sportů a tam kde není úplně optimální světlo.
Samotnou kapitolou je při fotografování pohybu ostření. Dnes už si asi jen málokdo dokáže představit dobu před rokem 1976, kdy jediným způsobem jak zaostřit byl plně manuální způsob. Asi se shodneme na tom, že to bylo při focení sportu a v podstatě jakéhokoliv pohybu dost nepohodlné, pomalé a především nespolehlivé. Zvláště když si uvědomíte, že nešlo hned po vyfocení zkontrolovat, zda byla fotografie zaostřená dobře, jako je tomu dnes u digitálních fotoaparátů. Byla by tedy velká škoda nevyužívat všechny pokročilé možnosti moderních technologií, které současné fotoaparáty nabízí.
Tím základním nastavením je výběr zaostřovacího bodu. Stejně jako u jakýchkoliv jiných žánrů nedoporučuji automatický výběr ostřícího bodu, stejně tak ani volbu více AF bodů najednou. U sportu se často pracuje s odcloněným objektivem a navíc i s delšími ohnisky, a to samo o sobě vytváří velmi malou hloubku ostrosti. Automatický výběr ostřícího bodu může proto často vést k tomu, že si AF systém vybere nějaké kontrastní místo ve scéně, což ale nemusí být hlavní motiv. Ten tak automaticky bude mimo hloubku ostrosti. Proto je vždy nutné použít jen jeden AF bod a ten umístit ve scéně na objekt, který má být zaostřený.
Existují ale fotoaparáty, které umožňují semknout více AF bodů do skupiny, která se pak chová jako jeden ostřící bod. To se hodit může, zvláště pak v situacích, kdy by bylo těžké uhlídat v pohybu malý ostřící bod na nějakém konkrétním objektu.
Oproti statickým žánrům, kde se používá jednorázový režim ostření (AF-S, S-AF, ONE SHOT), je u fotografování pohybu a dynamických scén rozhodně mnohem lepší používat tzv. kontinuální, neboli průběžné doostřování (AF-C, A-FF, C-AF, AI SERVO). V tomto režimu namáčknete spoušť do střední polohy, fotoaparát zaostří na vybraný objekt, zapamatuje si jeho tvar a barvu, uzamkne si ho a následně ho sleduje i když se objekt pohybuje a mění původně zaostřenou vzdálenost. Pak už jenom stačí zmáčknout spoušť v ten správný okamžik. Jediné, co musíte, je udržet zaostřovací bod na daném objektu a držet spoušť namáčknutou do poloviny. V opačném případě ostřící systém vybraný objekt ztratí a přestane ho sledovat.
Tento režim sice není 100% a hodně záleží na konkrétní barvě vybraného objektu a kontrastu s pozadím, stejně tak na rychlosti a směru pohybu, jeho nasvícení atd. Nicméně i tak na tento režim ostření nedám dopustit a fotografování dětí, zvířat, sportu, stejně jako dopravních prostředků si bez něj už dnes vůbec neumím představit.
foto: Martin Lukeš
Tracking a sledování pohybu
Další možností jak ostřit při fotografování pohybu je tzv. focus tracking, cože je pokročilý režim sledování pohybu. Jde o podobný princip jako u kontinuálního ostření jen s tím rozdílem, že nemusíte AF bodem sledovat klíčový objekt, ale jednotlivé ostřící body fotoaparátu si objekt předávají v rámci hledáčku nebo displeje. Tento systém se využívá spíše u bezzrcadlovek a zvláště pak u těch, které mají desítky až stovky AF bodů aby bylo zaostření co nejpřesnější.
Ostření na obličej a na oko nebo dopravní prostředek
A když už je řeč o moderních bezzrcadlovkách je nutné zmínit nejmodernější režimy, díky kterým umí fotoaparát automaticky detekovat obličej stejně jako oko člověka, ale také oko zvířat a dokonce tak malých jako jsou ptáci. Kromě toho umí ve scéně vyhledat dopravní prostředek jako auto, motocykl, nebo letadlo, zaostřit na něj a průběžně ho sledovat. Díky těmto funkcím zvládne přesně zaostřit i naprostý začátečník a odpad z důvodu špatně zaostřených fotografií je v podstatě nulový.
Výrobci si jsou velmi dobře vědomí toho, že přesně zaostřit pohybující se objekt je opravdu těžké a tak neustále vylepšují své AF systémy. Profesionální zrcadlovky a bezzrcadlovky, které jsou určené právě pro sportovní reportéry jsou už vybavené speciálními režimy pro ostření sportu. Ty zohledňují konkrétní sport ve smyslu jeho rychlosti, dynamiky a trajektorie pohybu. Navíc umí takové vychytávky jako neztratit pohybující se objekt i když například na chvíli zmizí za nějakou překážkou a následně si ho znovu vyhledá a přeostří.
Fotografování není specifické jen z hlediska ostření, ale i samotným nastavením expozičních hodnot. U většiny sportů je klíčovým prvkem zmrazení pohybu na fotografii a tak je potřeba pracovat s konkrétním časem expozice. Ten musí být tak krátký, aby se pohybující objekt na snímku jevil jako ostrý. Samozřejmě lze vytvářet i netradiční snímky postavené na pohybové neostrosti, jako je například švenkování (panning), u kterých se naopak pracuje s delšími časy a pohyb se tím na fotografii přizná.
V obou případech lze využít režim preference času. V něm si nastavíte podle potřeby délku expozice a clona se dopočítává automaticky. Interní expozimetr fotoaparátu změří světlo ve fotografované scéně a clonové číslo přizpůsobí tak, aby fotografie nebyla ani přesvícená ani tmavá. Automaticky dopočítaná hodnota clony je navíc podřízena režimu měření expozice a tak zohledňuje, zda vám záleží na konkrétním bodu, středové oblasti, nebo na celé ploše fotografované oblasti.
Případné drobné korekce světel a stínů lze provést funkcí kompenzace expozice. V tomto režimu vás mohou potkat pouze dva zádrhely, a to že i když bude clona dopočítaná na maximum, nebo na minimum, tak přesto bude světla málo nebo moc.
V obou případech se na displeji i v hledáčku clonové číslo rozbliká, nebo svítí červeně, což je signálem toho, že je v krajních hodnotách a přesto to pro správnou expozici nestačí. Častěji se budete setkávat s tím, že je světla málo. Pak bliká minimální clonové číslo a světlo lze dohnat prodloužením času. Je ale potřeba dávat pozor, aby nebyla překročená hranice, když už bude pohyb na fotografii rozmáznutý.
Druhou možností je zvýšit citlivost. Tím dostane snímač větší dávku světla, clonové číslo přestane blikat a fotografie nebude tmavá. Samozřejmě je ale nutné počítat s tím, že čím vyšší citlivost použijete, tím výraznější bude hladina šumu na fotografii.
Pokud nechcete zvyšovat ISO právě kvůli vyšší hladině šumu je tu poslední možnost, a to použít externí blesk, nebo záblesková světla, kterými si nasvítíte fotografovanou scénu. Tento postup se ale používá především při fotografování na kratší vzdálenosti. Na větší dálku obvykle světlo blesku nestačí.
Pokud bliká clona v opačném případě, tedy nejvyšší hodnota clonového čísla, znamená to, že objektiv není schopný uclonit světlo tak, aby nebyl záběr přesvícený. V tomto případě je nutné zkrátit čas, případně snížit ISO. Pokud to není možné, je třeba použít šedý neutrální filtr s příslušnou hodnotou, který potlačí přebývající světlo. To se ale používá zřídka. Nejčastěji podobná situace můžete nastat, když chcete pracovat s extrémně světelným objektivemna otevřenou clonu v kombinaci s ostrým světlem, nebo naopak při delších časech pro vytvoření nějakého efektu opět při silném světle.
Zásadní je samozřejmě nastavení té správné hodnoty expozičního času. V tomto případě hodně záleží na tom, jaký sport fotografujete, jak rychlí jsou sportovci nebo dopravní prostředky, ale také na tom, na jakou vzdálenost fotografujete a jak velké detaily chcete na snímku zachytit.
Čím rychlejší pohyb a čím detailnější má být záběr, který chcete zachytit, tím kratší potřebujete expozici.
Kdybych měl udělat nějaký hrubý nástřel, tak na pomalejší sporty, u kterých se nepoužívají nějaké prostředky pro zvýšení rychlosti (kolo, automobil, motocykl, lyže atd.) většinou stačí časy kolem 1/320 - 1/1000 s.
U rychlejších sportů s nějakou pomůckou to jsou časy kolem 1/1000 s - 1/2000 s. A na ty nejrychlejší, což jsou například motoristické velké ceny, formule, ale i sjezdové lyžování atd. jsou zapotřebí ty nejkratší možné časy 1/2000 s - 1/8000 s. V případě elektronických závěrek, kterými jsou vybaveny digitální bezzrcadlovky, to mohou být i časy 1/16 000 s, 1/32 000 s nebo dokonce 1/64 000 s. Zde ale hrozí tzv. rolling shutter effect, u kterého dochází ke zkreslení objektu v pohybu. To je způsobené nepatrným zpožděním při postupném načítání jednotlivých řádků snímače, který je v tomto režimu sám sobě závěrkou.
Preference clony a hloubka ostrosti při focení pohybu
Dalším režimem, ve kterém se dá fotografovat sport je preference clony. Ta se používá spíše na statické a méně dynamické scény, ale když na to přijde dá se tímto režimem fotografovat i Formule 1. Jen je nutné vědět, jak se v tomto módu fotoaparát chová.
Primárně funguje velmi podobně jako preference času, jen s tím rozdílem, že upřednostníte nastavení clonového čísla. Následně fotoaparát změří světlo a dopočítá čas. Pokud je světla málo a automaticky nastavená délka expozice neodpovídá dynamice scény, kterou fotografujete, je potřeba více odclonit, nebo zvednout citlivost ISO.
Nezapomeňte, že i když budete fotit zcela statický záběr, tak je potřeba dopočítaný čas zkontrolovat. Nesmí totiž klesnout pod hodnotu, kterou jste schopni udržet z ruky. Ta závisí především na ohniskové vzdálenosti objektivu, i na tom, zda je objektiv případně fotoaparát vybavený stabilizací obrazu. Jestliže je čas dlouhý a hrozí, že by byla fotografie rozmazaná, můžete u statických záběru použít stativ. U reportážních a sportovních snímků to ale stejně většinou skončí zvýšením citlivosti.
Pak existuje ještě jedna možnost a tou je pořídit si světelnější objektiv. Ten má nižší clonové číslo, takže lze mnohem lépe kontrolovat hloubku ostrosti, ale navíc také propouští více světla. Díky tomu nemusíte tak brzy případně vůbec zvedat ISO a fotografie tak zůstane bez šumu.
Obě preference poskytují ohromnou výhodu v tom, že v případě změny světelných podmínek, tak to fotograf nemusí hlídat a upravovat tu druhou, méně důležitou expoziční hodnotu, protože se dopočítá automaticky a okamžitě na základě hodnot naměřených expozimetrem. Přesto se najdou fotografové, kteří mají raději pod kontrolou všechny expoziční hodnoty, a proto volí plně manuální režim. V něm je potřeba nastavit ručně čas, clonu a citlivost a vše musí být v takovém poměru, aby fotografie nebyla přesvícená ani tmavá. Ke kontrole slouží ukazatel expozimetru, který je nutné dostat k nule. Jestliže se ručička ukazuje v záporných hodnotách, znamená to, že má fotoaparát málo světla a je potřeba prodloužit čas, odclonit, nebo zvednout ISO. Naopak kladné hodnoty expozimetru ukazují přeexpozici a je nutné světlo ztlumit. To lze provést nastavením kratšího času, zaclonením objektivu, snížením citlivosti, případně šedým neutrálním (ND) filtrem.
V manuálním režimu se obvykle pracuje tak, že se jako první nastaví ta důležitější hodnota. U statických žánrů je to clona a u sportu a dynamické fotografie čas. Následně, pomocí druhé hodnoty, posouváte ručičku expozimetru ke středu a pokud to nejde z důvodu nedostatku světla, zapojíte do hry citlivost.
Drobnou nevýhodou manuálního režimu je to, že pokud se otočíte jiným směrem, kde je jiné rozložení světel a stínů, nebo když se změní aktuální světelné podmínky, musíte na to myslet a upravit expoziční hodnoty tak, aby expozimetr byl kolem hodnoty NULA.
Moderní zrcadlovky a bezzrcadlovky ale nabízí ještě jedno poměrně zajímavé nastavení, kterým je kombinace manuálního nastavení času a clony, společně s automatikou citlivosti (ISO-AUTO). Možná vás napadne, k čemu by to bylo dobré a proč by fotograf, který se rozhodne kontrolovat obě expoziční hodnoty měl nechávat ISO dopočítávat automaticky? Celá pointa je v tom, že při focení ve špatných světelných podmínkách a zvláště když se jedná o záznam pohybu, může fotograf předem nastavit konkrétní čas expozice, tak aby zmrazil daný pohyb. Stejně tak může předem nastavit clonu, díky které dosáhne optimální hloubky ostrosti. No a jedinou proměnnou je světlo.
To sice zkorigovat lze, podle indikace expozimetru, ale světlo se může v průběhu fotografování měnit. Navíc můžete během focení pracovat s expozičním časem pro vytvoření určitého efektu a stejně tak s clonovým číslem pro dosažení větší či menší hloubky ostrosti v závislosti na konkrétním záběru. Při všech těchto změnách je potřeba také provést korekci citlivosti, jinak by byla fotografie tmavá, nebo přesvícená.
V okamžiku, kdy necháte citlivost na automatice, už nemusíte řešit zda se změnily světelné podmínky, nebo jestli jste trochu upravili expoziční hodnoty fotoaparátu. Expozimetr totiž stále měří světlo a tak se při jakékoliv změně citlivost přizpůsobí automaticky. Díky tomu se můžete mnohem více soustředit na samotný záběr a ne na neustálé přenastavování citlivosti.
U většiny fotoaparátů si navíc lze omezit nejvyšší hodnoty automatické citlivosti, tak aby ISO mělo nějaký limit a nechodilo do nejvyšších hodnot. Tak ochráníte své snímky od šumu. Na druhou stranu je nutné počítat s tím, že si fotoaparát nemůže sáhnout výš a tak mnohdy vyjde fotografie tmavá.
V režimu AUTO-ISO navíc fungují všechny režimy měření expozice a stejně tak lze pracovat s korekcí expozice, která je jinak v plném manuálu nedostupná. Ta v tomto případě neupravuje hodnoty času, ani clony, ale světlo kompenzuje právě citlivostí.
Tímto postupem dnes fotím většinu reportáží od rodinných oslav, přes svatby, koncerty, divadlo až po sportovní snímky. Mohu ho tedy vřele doporučit.
Jednou z posledních funkcí, kterou určitě při focení sportu vyzkoušejte je sekvenční snímání. Jeho rychlost se může model od modelu lišit. Standardní zrcadlovky mají obvykle kolem 10 sn./s a reportážní profi modely až 20 sn./s. Bezzrcadlovky jsou na tom v tomto směru o něco lépe. Důvodem je absence mechanického zrcátka, které se sklápí s každou fotografií a tím DSLR trochu brzdí.
Bezzrcadlovky jsou navíc často vybavené elektronickou závěrkou, a tak je rychlost sekvence podstatně vyšší. U těch rychlejších modelů se pohybuje mezi 30 sn./s až 120 sn./s.
I to má ale svá úskalí. Při fotografování pohybu na elektronickou závěrku může docházet k deformaci pohybujícího se objektu na fotografiích. Tento jev je známý jako Rolling shutter effect.
Další věc, kterou byste měli při použití sekvence zvážit je kapacita karty, úložiště ve vašem počítači a samozřejmě také to, kolik času budet chtít strávit tříděním fotografií. Pokud při běžné reportáži pořídíte například 500 snímků, tak při použití sekvenčního snímání vzroste jejich počet na několik tisíc. V extrémním případě to může být až 60 000 fotografií, pokud si vynásobíte 500 x 120. Takovou reportáž pak budete třídit nekonečné hodiny, dny a pravděpodobně i týdny, a to chce málo který fotograf.
