Jak fotit street foto

Možná si jen málo kdo uvědomí, že základy street fotografie, neboli pouliční fotografie, jak by se dalo volně přeložit, položil jeden z otců vynálezu fotografie Louis-Jacques-Mandé Daguerre. Již o historicky první fotografii, na které je zachycen člověk, lze mluvit jako o street fotografii. Pařížský Boulevard du Temple, který Daguerre vyfotografoval v roce 1838 zachycuje kromě ulice, aleje stromů a městské zástavby také postavu, která si zřejmě nechává čistit boty. Vzhledem k tomu, že expozice trvala pravděpodobně kolem 10 minut, všechny další pohybující se objekty jako kočáry a ostatní chodci z fotografie zmizely. Kniha byla rozepsána a svět tak poznal kouzlo tohoto žánru, který byl později označen jako street photograhy. Ten se u nás se zažil lidovým zkomolením “streetka”.


Martin Lukeš / Směr Brooklyn (USA), 2012

Technika

Výběr techniky k pouličnímu lovu fotografií je trošku složitější a je to hodně o individuálním přístupu fotografa. Technicky nejkvalitnější záběry pořídíte jednoznačně digitální zrcadlovkou. Na druhou stranu streetky se většinou fotografují na větší vzdálenost a pokud někdo uprostřed ulice vytáhne zrcadlovku s teleobjektivem, okamžitě na sebe upoutá pozornost a začne tím ovlivňovat podvědomí lidí účinkujících v každodenním pouličním divadle. Navíc, pouliční fotografie, stejně jako reportáž nebo dokument, není založena na technické kvalitě fotografie, ale na vystižení okamžiku a zachycení příběhu jako takového. Pokud tedy zvolíte zrcadlovku, je dobré fotografovat z velké dálky a minimálně tak aby vás hlavní objekt nezpozoroval. K takovým účelům jsou vhodné teleobjektivy s ohniskem nad 100mm. Na ulici se dají použít i objektivy s kratším ohniskem, v podstatě od rybího oka výš, ale už zde hrozí riziko prozrazení. Musíte totiž stát velmi blízko fotografované scéně. Celkem dobře se ale mohou osvědčit ultraširoké objektivy s ohniskem mezi 15-20mm. Lze s nimi totiž použít jeden malý trik, který spočívá v tom, že sice fotografovaný objekt vidí že něco fotografujete, ale tím, že stojíte trochu jiným směre si myslí že není v záběru a nepřikládá vám žádnou váhu. K fotografování na ulici ale velmi dobře dají použít i systémové kompakty s výměnným objektivem, nebo ultrazoomové kompakty s univerzálním objektivem. Nejpraktičtější jsou ty s výklopným a otočným displejem. Fotograf se může dívat směrem dolu na vyklopený displej a nevzbuzuje tak žádnou pozornost, i když stojí velmi blízko snímané scéně. Nenápadnost je v tomto žánru opravdu hodně důležitá. Bez výklopného displeje se samozřejmě v nejhorším dá fotografovat na slepo od pasu, ale přeci jenom to z kompozičního hlediska není moc praktické.


Fuji FinePix X20

Expozice

vzhledem k tomu že pouliční život je většinou v pohybu a odehrává se zvláště ve větších městech a často ve shonu je strašně důležité nastavit správně expozici a zvláště pak expoziční čas. V souvislosti s jeho nastavením musíte brát v potaz dvě věci. Jednak rychlost pohybu fotografovaných objektů a dále délku použitého ohniska. Pro pohyb platí všeobecně jednoduché pravidlo. Pokud se něco ve scéně pohybuje, a nechcete, aby byl snímek rozmazaný, musíte použít tzv. krátký čas expozice. Osobně mám stanovenou dobře zapamatovatelný hraniční čas 1/100s. Čím rychlejší je dynamika pohybu, tím kratší čas nastavuji. Pokud nefotíte šneka, nebo želvu, pak je použití delšího času poměrně rizikové a hrozí, že se na snímku objeví pohybová neostrost. Určitou roli hraje také vzdálenost, nebo přiblížení fotografovaného objektu. Čím je blíže, tím rychleji pohyb působí. Čas, který je člověk schopný udržet z ruky, aniž by byla fotografie rozmazaná, je velmi individuální. Jiný čas udrží sportovní střelec, nebo chirurg a jiný devadesátiletý stařík. Jedno základní pravidlo z dob kinofilmu říká, že čas expozice, by se měl rovnat převrácené hodnotě ohniska. Tedy pokud fotografujeme ohniskem 50mm měli bychom použít čas minimálně 1/50s a kratší. V případě zaokrouhlování je to vždy nahoru. Například při ohnisku 85mm, nastavujeme čas 1/100s. S érou digitálu se rovnice trochu narušila. Jednak tzv. crop. faktorem některých zrcadlovek a jednak stabilizátorem, který nám trochu pomáhá. Pokud bych měl tuto rovnici zjednodušit a převést na digitální zrcadlovky, tak u přístrojů s APS-C snímačem, které navíc využívají stabilizaci, se může výpočet času používat stejně jako u kinofilmu, tedy 1:1 (50mm = 1/50s). V případě, že zrcadlovka, nebo použitý objektiv nemá stabilizaci, pak času vůči ohnisku o polovičku zkracujeme (např.: 50mm = 1/100s, 85mm = 1/200s, 300mm = 1/640s). U Full Frame zrcadlovek s vysokým rozlišením doporučuji při stabilizaci přepočítávat čas vůči ohnisku také 2x a bez stabilizace raději 3x (50mm = 1/160s). Přeci jenom je lepší mít nějakou rezervu. To vše ale platí pouze při fotografování statických scén. Pokud fotografujeme pohyb na kratší čas, pak se většinou nebere v potaz, co jsme schopni udržet z ruky, protože délka expozice je většinou kratší než délka ohniska. V podstatě tedy stačí na fotoaparátu nastavit preferenci času - režim S (Tv u značky Canon) a přístroj automaticky dopočítává clonu. U zrcadlovek, které mají proti kompaktů mnohem menší hloubku ostrosti je při některých scénách potřeba počítat i s dostatečným zacloněním, pokud chceme proostřit pozadí. Pak je asi lepší času i clonu nastavit v manuálním režimu M a pomocí funkce automatické ISO nechat alespoň tuto hodnotu na přístroji. Tak by měla bát zajištěna správná expozice a zároveň dostatečná pohotovost.

Fotografický postup

Street fotografie je v jedné věci poměrně velmi náročná, nelze se na ní připravit, dopředu nevíme jakou scénu a za jakých podmínek budeme fotografovat, kdo bude hlavním objektem v hledáčku. Jedná se tedy svým způsobem o jakousi formu reportáže. Kdo se chce věnovat tomuto žánru, musí mít oči maximálně otevřené. Dále by měl naprosto dokonale a velmi pohotově zvládnout nastavení svého fotoaparátu a v neposlední řadě by měl umět naslouchat rytmu místa a ulice jako takové. Určitě jde do jisté míry o špetku štěstí a zvládnutí předvídat situaci a sled událostí. Zkrátka být ve správnou dobu na správném místě a ještě k tomu ve správný okamžik zmáčknout spoušť.


Martin Lukeš / Kmotr, 2009

Psychologie

Určitou nevýhodou při tomto žánru je přirozený ostych. Ne každý si dokáže stoupnout na ulici namířit na někoho fotoaparát a zmáčknout spoušť. Sám si pamatuji na moment kdy jsem na pár vteřin zaváhal jestli mám v new yorském metru zvednout fotoaparát na dvoumetrového potetovaného černocha který šel proti mě a zmáčknout spoušť. Nakonec jsem to udělal a prošlo to. Bohužel nebyl čas doladit expozici a tak tento snímek není úplně ostrostí, ale přesto ho mám rád. Je zřejmé, že atmosféře snímku určitě pomohlo horní nasvícení od zářivek v metru a detaily se kterými jsem mohl v obraze pracovat. K těm patří americká vlajka, tvořící určitou symboliku daného místa, vizáž samotné hlavní osoby, oranžová košile, která asociuje trestaneckou uniformu, i jeho gesto, které vypadá, jako by ho právě pobodal nožem někdo z konkurenčního filmu. Kdosi mi řekl, že mu ten záběr připadá jak z nějakého filmu a o to myslím ve street fotografii jde. Aby si divák za jedním snímkem představil celý příběh. Mnohdy dobrému záběru pomůžou náhody, jako u zmiňované fotografie všechny symbolické fragmenty a nejdůležitější je překonat ostych. Kdybych se zhluboka nenadechl a nezmáčknul, spoušť snímek by nevnikl. Ne vždy to ale dopadne dobře. Druhý den na mě při tvorbě podobných záběrů dozorčí metra zavolala polici. Fotografovat v NY metru, není stejné jako fotografovat v metru v Praze. Tam mě přišla městská policie napomenout, že fotografování v metru je zakázáno. Nenechal jsem se odbít a slušně odpověděl, že o jsme o ničem podobném nikdy neslyšel. Začali mi tvrdit, že je to vyvěšené u vstupu na každé stanici, což je samozřejmě nesmysl. Když viděli, že jejich argumenty jednak nejsou pravdivé a navíc na mě vůbec nepůsobí, přátelsky vysvětlili, že jen nechtěli, abych měl problémy, kdyby přišel dozorčí metra, nebo revizor, kteří by mě mohli vykázat z přepravy. Stejně přátelsky jsem jim řekl, že děkuji za jejich starost, ale že bych si určitě v podobném případě také poradil. Rozloučili se, já poděkoval a fotografoval jsem dál. Při podobném žánru to s trochou zdravé a “slušné” drzosti ani jinak nejde. Ne nadarmo se říká, že štěstí přeje připraveným a druhé přísloví zas mluví o líných ústech…


Martin Lukeš / Stará dáma, 2012

Filozofie

Street fotografie je navíc poměrně dobrou průpravou pro další žánry jako jsou například sportovní fotografie, dokumenty, reportáže, nebo fotografování svateb. Ten kdo se dokáže rychle sžít s místem, najít si v daném prostředí klíčové body, které lze do záběru zakomponovat a pak čekat na vhodný moment má natrénované a je mnohem pohotovější než fotografové, kteří si myslí opak, tedy že ten nejlepší záběr čeká na ně. Samozřejmě že se může stát, že si z celodenního lovu přinesete jeden nebo dva dobré snímky, nebo také žádný. I tak je to ale pro mnohé fotografy velmi příjemná forma relaxace, seberealizace a odpočinku. Vždyť co může být pro fotografa příjemnější než se jen tak procházek s foťákem v ruce, připraveným k okamžitému použití, které je mnohdy korunováno krásným záběrem a následným uznalým pokyvování diváků a jejich rozšířenými zorničkami.


Martin Lukeš / Kafíčko na konečné, 2009