Fotoporadna
Ondřej Vachek • Aktualizováno: 1. 12. 2023 v 11:09 • Rubrika: Fotoporadna
Jak se blejsknout a jak vybrat studiové záblesky #3
Říká se o něm, že je dobrý sluha, ale špatný pán. Blesk je tu pro nás jako náhradní zdroj světla, který je součástí téměř každého fotoaparátu. Vedle těch malých a integrovaných jsou tu i větší, externí, nebo i ty největší v podobě ateliérových záblesků. V následujících řádcích se pokusím nastínit, jak se v nich správně orientovat a po kterém z nich sáhnout. Ano, nastínit, to je příhodný výraz. Blesk totiž nejčastěji používáme k vysvícení stínů. Práce s bleskem je velmi komplexní a patří k těm nejpokročilejším fotografickým disciplínám.
Obsah
Studiové záblesky
V předchozích kapitolách jsme se bavili o interních a externích blescích. Pro seriózní práci už jsou vhodné spíše studiové záblesky. Jsou zpravidla mnohem větší a výkonnější, než blesky systémové. Nenajdeme na nich patici k uchycení do sáněk fotoaparátu, protože bývají těžší. Výběr modifikátorů světla bývá mnohem širší, protože výkonnější světlo je schopné lépe vyplnit například větší softboxy. V neposlední řadě má drtivá většina studiových záblesků integrovanou pilotní žárovku, která nám demonstruje, kam a jakým stylem bude dopadat světlo a jaké se budou tvořit stíny ještě před odpálením výbojky.
Proč chtít záblesk
Za silnější výkon vděčíme výbojce. Ta je samozřejmě silnější a delší, proto i výkonnější. Tento výkon máme možnost regulovat, intenzitu a sílu můžeme postupně zesilovat a zeslabovat. Pilotní světlo lze také nastavovat podle výkonu výbojky.
Její další výhodou je umístění samotné výbojky v těle záblesku. Zpravidla je buď vystouplá mimo tělo záblesku, nebo umístěná v mělkém prostoru s integrovaným reflektorem. Výbojka tedy není tolik omezená, jako je tomu v komoře u externích blesků. To znamená, že je schopná svítit i do stran a má tedy širší úhel záblesku, díky čemuž můžeme takový výboj někam směřovat, či mnohem lépe vyplnit prostor softboxu. Krásný výraz v češtině je modelovat světlo. Pomocí různých nástavců můžeme světlu říci, jakým směrem poběží a jak rychle se rozplyne. Tady jsme prostě pány světla my.
A když jsme profesionálové, dá se předpokládat, že budeme záblesky využívat a opotřebovávat. Proto přivítáme, že můžeme výbojku vyměnit.
Anatomie a rozdělení světel
Záblesky můžeme rozdělit do dvou skupin - na síťové a bateriové.
Síťové potřebují ke svému provozu klasický rozvod elektrické sítě. Mezi takovým studiovým zábleskem a zdí se zásuvkou můžete vidět i několik desítek metrů napájecího kabelu. Jak už název napovídá, taková světla jsou ráda v interiéru. Pokud jsme hrdými majiteli bateriového generátoru, můžeme samozřejmě vzít naše studiová světla i ven a zásadně jim to neublíží, ale uzpůsobena k tomu primárně nejsou. Nemají ráda vlhko a mají i určité teplotní nároky a omezení.
Vedle toho tady máme verze bateriové. Ty už jsou na používání daleko od 220V zásuvek přímo stavěné. Správně bychom měli říkat akumulátorové, pracujeme zde totiž s akumulátorem (od slova akumulovat, tedy dobíjet). Bateriové záblesky máme ve dvou verzích. V té starší, kterou tvoří generátor s kondenzátory, které jsou nezbytné pro život takového záblesku. Nesmíme zapomenout také na komunikaci. Mezi generátorem a zábleskovou hlavou je kabel. A kde je kabel, tam je i kontakt. Na těle generátoru tedy určitě najdeme jeden až dva kontakty pro lampy a klasický jack pro komunikaci s fotoaparátem a případné napájení, abychom mohli akumulátor dobíjet. Všechno tohle zabalíme do nějakého úhledného, pokud možno i odolného kufříku s uchem nebo popruhem pro přenos. Záblesková hlava nebo lampa je pak malá a lehká a skvěle se s ní manipuluje. Ale od generátoru se kvůli napájení a úbytku energie nemůže vzdálit dál než na pár metrů (zpravidla max. 2,5 - 3 metry).
Novější verze těží z technologického pokroku a nového složení akumulátorů, převážně z Li-Ion verzí. Tvarově jsou na první pohled téměř k nerozeznání od ateliérových záblesků. Do těla se zkrátka podařilo vtěsnat i akumulátor a v takovém případě je pak fajn, když se dá vyměňovat. Českému výrobci Fomei se v tomto ohledu daří trend nejen držet, ale občas ho i určovat. Některé jejich modely jsou totiž použitelné jak napájením ze sítě, tak akumulátorem.
Dalším z předních výrobců studiových záblesků je společnost Profoto, jejichž produkty jsou často označována jako špička mezi světly.
Doposud tohle všechno bylo o záblesku, o krátkém a intenzivním výboji světla, které řídíme a korigujeme. Vedlejší funkcí záblesků je běžně i světlo stálé, v oboru hovoříme o tzv. pilotce. U pilotky můžeme také měnit intenzitu, dokonce ji můžeme spárovat se zábleskem, takže tlumíme nejen světlo pilotky, ale rovnou snižujeme i výkon záblesku. Taková pilotka nám může na scéně primárně ukázat, kam budou padat stíny a jak budou třeba silné. Vedle toho je to ale stále zdroj světla, který můžeme, například u videa, používat ke klasickému svícení. Nabízelo se tedy, aby výrobci zapracovali a umožnili měnit vedle síly i teplotu světla.
Pilotní žárovky byly zpravidla vyráběné halogenové, ale v dnešní době se často vyskytují i LED pilotky. Některá světla jsou pak vybavená LED pilotkami schopnými měnit i barevnou teplotu světla pro ještě lepší využití ve videu.
Trocha teorie o záblescích #1
Zatímco výkon blesku se uvádí v tzv. směrném čísle, u záblesku používáme jako jednotku wattsekundu, ojediněle se můžeme setkávat i s jednotkou joul (a protože 1 Ws se rovná 1 J, není to žádné složité počítání). Když si to zjednodušíme, např. zábleskem o výkonu 100 Ws vysvítíme scénu stejně, jako s žárovkou o výkonu 100 W. A stejně jako u externích blesků, i u záblesků se snaží výrobce uvádět maximální výkon v samotném názvu.
Jak si se záblesky povídáme
Pokud jde o konverzaci, dá se říci, že jsou záblesky polygloti. V ateliéru už asi moc neuvidíme fotografa motajícího se v kabelech, které má natažené mezi fotoaparátem a třeba čtyřmi blesky. Takový fotograf je doslova spoután a silně omezován při své práci.
Proto raději použijeme nějakou bezdrátovou verzi. K těm primitivnějším patří světlocitlivá buňka. Celá řada záblesků má na svém těle čidlo a jako impuls mu poslouží blýsknutí třeba z integrovaného blesku v našem fotoaparátu. Tady jsou však dvě nevýhody. Jednak ovlivníme scénu zábleskem z našeho malého blesku, a to třeba u portrétů nebo u speciální, technicky náročné produktové fotografie může být problém. Za druhé není navíc tento způsob komunikace úplně stoprocentní. Stačí, aby cokoliv zastínilo fotobuňku a k záblesku prostě nedojde.
Zbývající komunikace jsou spolehlivější a mají dosah dokonce desítky (ve volném prostoru i stovky) metrů. Vděčíme za ně různým infra, Wi-Fi nebo rádiovým odpalovačům a přijímačům. Ty můžeme zvolit přímo od výrobce záblesku. V takovém případě jsou přijímače integrované v těle záblesku, nebo jsou minimálně chráněné speciální koncovkou (protože ani tady si výrobci nepřejí, aby jim kdokoli alternoval) a majitel si pořizuje pouze speciální odpalovač.
Posledním způsobem jsou přijímače a odpalovače od speciálních a renomovaných firem, jako je třeba PocketWizard. V tomto případě máme to nej, co v nabídce seženeme. Všeobecně platí, že pokud si pořídíme speciální odpalovač, dokážeme si na něm přesně nastavit, kdy a který záblesk splní to, co od něj očekáváme. Takto si můžeme nastavit celý ateliér do skupin a odpalovat každou z nich v přesném pořadí.
Proč je tak těžké udržet v ateliéru pořádek
Každý, kdo někdy pracoval v zaběhlém ateliéru už určitě viděl celou řadu věcí, které společně tvoří organizovaný nepořádek. Takové obrovské množství se dá totiž rozdělit na dvě skupiny. Tou první jsou kulisy a co tu kdo zapomněl, ta nás teď ale moc nezajímá. Ta druhá už je zajímavější, tvoří jí z větší části příslušenství ateliéru, které používáme k již v úvodu zmíněnému modelování a směřování světla. Stále platí, že záblesk sice potřebujeme, ale nechceme jej na fotografii přímo přiznat. Minimálně určitě nechceme jinak hezké modelce uškodit nějakým prudkým a nepřirozeným světlem nebo třeba čtvercovým odrazem v oku.
Záblesk změkčujeme pomocí softboxu a těch máme hned několik typů. Ty čtvercové používáme k celkovému a univerzálnímu nasvícení, oktaboxy jsou mnohoúhelníky skoro kruhového tvaru (právě ty se ztrácejí v odrazu oka). Stripboxy pak nasvítí rovnoměrně celou postavu. Softbox není nic jiného, než povlak natažený na blesk a záblesk pak probíhá přímo v něm. Tvar softboxu drží tyče. Je to vlastně takový stan, do kterého jsme udělali díru a do ní umístili záblesk. O zbytek rozptylu, co nezvládl vnitřek, se postará difuzní, či změkčovací látka, případně rovnou ve dvou vrstvách.
Nebo chceme blýsknout na konkrétní místo, poslat záblesk v určitém směru? To jsou v našem nepořádku různé reflektory (takové misky bez dna), beauty dishe (takové velké mísy bez dna s mléčným sklem), voštiny (takové včelí plástve, které nasazujeme nejčastěji na beauty dish), komínky (takové kužely bez špičky), a tak dále... Můžeme toho najít podstatně víc, tyto uvedené bychom ale měli v našem nepořádku najít ihned. Jsou to takové nepsané nezbytnosti ateliéru.
Trocha teorie o záblescích #2 na závěr
I záblesk je světlo, tzn. vlnění, které se šíří v prostoru všemi směry. S šířením světla do stran pracujeme - buď ho redukujeme, nebo naopak umocňujeme. Hloubka softboxu nebo reflektoru určuje směr, drží tvar a snižuje rozptyl výsledného osvitu. O jeho konturu se stará poslední hrana, kterou záblesk projde. Na rovnoměrném rozptylu se vedle tvaru podílí i vnitřní povrch a barva.
Tímto dílem uzavíráme sérii o tom, jak se v blescích zorientovat, který si vybrat a radami, jak bleskem (ne)oslnit.
Sdílet na
Přečtěte si také
Dominantní světelná atmosféra ve fotografii - inspirace z Galerie Megapixel
MARTIN LUKEŠ • 12. 12. 2023 v 9:04 • RUBRIKA: FOTOPORADNA
Startuje poslední kolo fotosoutěže ROK S MEGAPXIELEM 2023 na téma S DŮRAZEM NA SVĚTLO
MARTIN LUKEŠ • 1. 12. 2023 v 10:32 • RUBRIKA: BLOG
Jak na portrét se systémovými blesky
MARTIN LUKEŠ • 22. 6. 2023 v 12:20 • RUBRIKA: FOTOPORADNA
Komentáře k článku