Jak vybrat předsádky, filtry a redukční kroužky

Každý objektiv má své limity a krajní meze. Ty se mohou týkat samotného rozsahu ohniskové vzdálenosti, možností maximálního zaclonění, nebo pro změnu minimální zaostřovací vzdálenosti. Limity ale mají i fotoaparáty. Jedním z těch největších je dynamický rozsah snímače. V obou případech mohou problémy řešit předsádkové čočky, mezikroužky, telekonvertory (tzv. extendery), v neposlední řadě pak filtry, které se nasazují na zadní, nebo častěji na přední člen objektivu.

Předsádky

Není to tak dávno, i když jak se to vezme, bavíme se o době zhruba do roku 2005, kdy  bezzrcadlovky neexistovaly a digitální zrcadlovky byly čistě doménou profesionálních fotografů, a navíc byly cenově velmi nedostupné a obyčejný smrtelník, tedy hobby fotograf, si musel vystačit pouze s běžným kompaktním fotoaparátem. Ty se tehdy dělily na běžné kompakty a tzv. elektronické neboli EVF zrcadlovky. Se zrcadlovkou toho neměly moc společného, ale byly větší, tvarem trochu připomínaly klasickou zrcadlovku, a kromě displeje se dalo fotit i přes hledáček, přesněji řečeno přes elektronický hledáček, tedy Electronic View Finder (EVF), od toho také dostaly svou přezdívku. A dalo by se vlastně říci, že to byly předchůdci současných bezzrcátkových fotoaparátů, pouze s tím rozdílem, že neměly výměnné objektivy.

Tyto fotoaparáty měly obvykle větší zoom, přesněji řečeno delší ohniskovou vzdálenost. Ten v té době ještě výrobci nedokázali vměstnat do malého kompaktního těla, což byl ale pro mnohé problém. Trojnásobný zoom, tedy ohnisko kolem 90 mm, mnohým fotografům zdaleka nestačilo. EVF fotoaparáty měly zoom i desetinásobný (zhruba kolem 280 mm), ale i to bylo málo, zvláště pro někoho, kdo fotí na větší vzdálenosti takové žánry jako například sport, zvířata nebo architektonické detaily.

 


Canon telepředsádka TC-DC10


Druhou slabinou mohlo být naopak dlouhé ohnisko. První dostupné kompakty začínaly s ohniskem na 35 mm, později na 28 mm, ale to není dostatečně široký úhel záběru pro fotografy, kteří se věnují fotografování krajin, interiérů nebo architektury.

A tak se výrobci optiky chopili příležitosti a přišli s nápadem posunout horní i spodní hranici ohniskové vzdálenosti pomocí přídavného optického členu, kterým se říkalo předsádky (předsádkové čočky). V podstatě šlo o velmi jednoduchý optický prvek, který byl zasazený do obroučky, která se upevňovala pomocí závitu na objektiv fotoaparátu. Předsádky se rozdělovaly na dva základní typy - širokoúhlá (tedy WIDE) a přibližovací (TELE). Ta první měla za úkol snížit ohniskovou vzdálenost objektivu a rozšířit tak samotný úhel záběru. Telepředsádka naopak znásobila ohniskovou vzdálenost a zvětšovala tak maximální přiblížení, lidově řečeno ZOOM.

Výkon předsádky se udával koeficientem rozšíření, nebo naopak prodloužení ohniska. Pokud byla předsádka označená například jako WIDE 0,8x, znamenalo to, že z reportážního ohniska 35 mm udělala celkem příjemný širokáč 28 mm (35 x 0,8 = 28).

Naopak druhý typ předsádky se označoval například TELE 1,5x, což znamenalo, že nejdelší ohnisko objektivu, například 90 mm, posunul na 135 mm (90 x 1,5 = 135).

Předsádky trpěly na mnoho optických vad, a to od neostrosti v rozích, soudkovitosti, vinětace až po chromatickou aberaci. I tak byly ale velmi populární, protože to byla jediná možnost, jak posunout limit fotoaparátu, který měl objektiv napevno a nedal se měnit.

Olympus širokoúhlá předsádka WCON-P01

Levnější předsádky tvořil pouze jeden optický člen, ty dražší měly dva pro odstranění některých zmiňovaných vad. Předsádky ale nešly nasadit na každý fotoaparát. Některé totiž na objektivu neměly závit, anebo ho měly, ale pouze na filtr, takže na něj předsádka nešla umístit, byly totiž dost velké a těžké, a tak by se mohlo stát, že by předsádka svou vahou vylomila objektiv z těla. U pokročilejších přístrojů s tím výrobci počítali a tělo fotoaparátu bylo osazeno bajonetem nebo závitem, na který se připevnil kovový nebo plastový tubus a redukční kroužek, takže se pak samotná předsádka upevňovala přímo na něj.

Dnes nám může toto archaické řešení připadat úsměvné, ale fungovalo to. Ceny předsádkových čoček se často pohybovaly jako nyní ceny základních objektivů k zrcadlovkám, takže šlo i z hlediska ceny o velmi seriózní věc. A pokud se někde objevil fotograf s EVF kompaktem za 30 000 Kč, což byla celkem běžná cena, a k tomu vytáhl obě předsádky v celkové hodnotě 15 000 Kč, tak to už byl někdo.

Možná jste si všimli, že celou dobu mluvíme v minulém čase. Předsádkovým čočkám totiž už dávno odzvonilo. Dnes jsou již cenově dostupné zrcadlovky a bezzrcadlovky, navíc se výrobci naučili vtěsnat 20x i 30x zoom do malých kapesních kompaktů. Předsádky tím pádem naprosto ztratily svůj smysl a dnes je lze používat maximálně jako velmi drahá těžítka.

Najdou se i koumáci, kteří dnes koupí předsádku v bazaru za pár korun s nápadem, že by jí mohli použít na svůj setový objektiv k zrcadlovce. Fyzicky předsádky často nasadit jdou, mnohdy mají i stejný závit jako objektiv, podobné experimenty ale rozhodně nedoporučujeme. Předsádky jsou velmi masivní a těžké, přední optický člen levných objektivů ale na podobnou zátěž není konstruován. Tyto pokusy nejednou skončily rozlomeným objektivem, takže na to pozor.



Sony širokoúhlá předsádka VCL-HG1737C

Telekonvertory

Na podobném principu jako telepředsádky fungují i extendery neboli telekonvertory. Ty se používají k výměnným objektivům zrcadlovek a bezzrcadlovek, ale nedávají se na přední optický člen, nýbrž naopak - mezi objektiv a fotoaparát. I v tomto případě jde o jednoduchou optickou soustavu, která násobí ohnisko objektivu. Výstup je podstatně lepší, než byl u předsádek a zdaleka není tolik poznamenán optickými vadami. Extendery jsou vyráběny renomovanými japonskými výrobci optiky a dalo by se říci, že si každá značka dělá svoje (Sony, Nikon, Canon, Sigma).

Telekonvertory existují nejčastěji ve dvou variantách - koeficienty 1,4x a 2x, kde se ohnisko teleobjektivu následně prodlouží na 280 mm nebo 400 mm, a to už je poměrně zásadní rozdíl v samotném přiblížení.

Bohužel, ani použití extenderů se neobejde bez svého “ale”. Netrpí sice extra na optické vady, ale jejich použití snižuje světelnost objektivu. Když tedy nasadíte ten dvojnásobný na objektiv se světelností F2.8, rázem jste na cloně F5.6. U objektivů s proměnnou clonou, které mají na nejdelším ohnisku hodnotu F5.6, někdy dokonce F6.3, by světelnost klesla na F11.2, případně až F12.6. Při takových hodnotách není objektiv schopen zaostřit a extender je pak v podstatě nepoužitelný.



Nikon telekonvertor TC-20E III AF-S 2.0×

Výrobci si jsou toho velmi dobře vědomi a každý z nich proto uvádí, zda je daný objektiv kompatibilní s extenderem, případně s kterým. Některé značky šly dokonce ještě dál a na nekompatibilní objektiv extender vůbec nelze nasadit. Před nákupem je proto velmi důležité ověřit si tyto údaje o kompatibilitě. Obecně by se dalo říci, že se s extenderem používají buď pevné objektivy se světelností pod F4, nebo zoomové objektivy s konstantní světelností F2.8, případně F4, která se nemění v závislosti na zoomu.

Extendery nejsou nijak levné a stojí mnohdy stejně jako objektiv střední třídy. I tak se ale jejich nákup často vyplatí. Existuje například mnoho fotografů, kteří se se svým objektivem potřebují dostat na ohnisko kolem 400 mm, ale na druhou stranu na tak velkou dálku nefotí často. Proto je mnohem lepší koupit například objektiv 70-200 mm f/2.8, který má podstatně větší využití, mnohem větší výkon a k němu pak extender, který se použije jednou za čas. Finančně to ostatně vyjde velmi podobně jako nějaký objektiv 100-400 mm.

 


Sony telekonvertor A bajonet 1,4x


Makro čočky

Přídavný optický prvek neumí změnit jen ohniskovou vzdálenost objektivu, ale také jeho poměr zvětšení a nejkratší zaostřovací vzdálenost. To ocení především milovníci fotografování hmyzu, flóry, struktur, technických detailů, a tedy makra obecně. V podstatě je to velmi podobné jako u zmiňovaných extenderů. Každý si občas vyfotí nějaký ten detail, ale na druhou stranu nemá smysl kupovat drahý makroobjektiv, který člověk vytáhne jednou nebo dvakrát za rok.


Olympus makro předsádka MCON-P02

Zvláště pro hobby fotografy jsou makropředsádky ideálním řešením. Jde v podstatě o lupu, která je zasazena do obroučky se závitem a která se šroubuje do závitu na předním optickém členu. Předsádky se prodávají s určitým poměrem zvětšení, který je značen v dioptriích podobně, jako je tomu u standardních dioptrických brýlí. S použitím tohoto optického členu ostří objektiv s podstatně kratší vzdáleností, a tím pádem se mění poměr zvětšení fotografovaného objektu. Makro čočky se nejčastěji nabízí v hodnotách +1D až +10D. Určitou daní za detailnější fotografie je opět celá řada optických vad, jako je například neostrost v rozích, vinětace a chromatická aberace. Obecně platí, že čím je předsádka silnější, tím jsou vady horší. Na druhou stranu, pokud se s nimi někdo naučí pracovat, tak se pro běžnou hobby fotografii dají velmi dobře použít.

Filtry

Další možností, jak zlepšit vlastnosti objektivu nebo fotoaparátu je použití tzv. optických fotografických filtrů. Těch existuje celá řada a každý z nich se hodí na jinou fotografickou disciplínu. My si řekneme o těch nejrozšířenějších.

UV filtr

V éře kinofilmu byly UV filtry velmi rozšířeným doplňkem každého fotografa, a to hned ze dvou důvodů. Jednak sloužily jako ochrana proti mechanickému poškození předního optického členu objektivu, také ale eliminovali ultrafialové (UV) záření, které mělo negativní dopad na světlocitlivou vrstvu filmového materiálu.

V současné době je většina běžných snímačů v digitálních fotoaparátech vybavena vlastní ochrannou vrstvou proti UV záření, a tak se tyto filtry staly čistě primární ochranou objektivu. Stále totiž platí pravidlo, že je mnohem lepší poškrábat, v horším případě rozbít filtr v ceně pár stokorun, než zničit objektiv v hodnotě několika tisíc. UV filtry nemají v podstatě žádný vliv ani na expozici, ani na kvalitu digitální fotografie jako takové.


Haida UV filtr PROII MC Slim


Ochranný filtr (Protector)

Podobné je to i u ochranných filtrů. Ty jsou v podstatě pouze čirým sklíčkem a jediným jejich úkolem je chránit přední optický člen objektivu. Ochranné filtry, na rozdíl od těch s označením UV, propouští i negativní ultrafialové záření, což ale v podstatě současným digitálním fotoaparátům nijak nevadí. Na druhou stranu jsou většinou stejně drahé jako UV filtry, takže se z hlediska poměru cena/výkon moc nevyplatí.

Polarizační filtr (C-PL)

Cirkulární polarizační filtr je hodně oblíbenou pomůckou především krajinářských fotografů. Na rozdíl od předchozích dvou typů vytváří na fotografii hned několik velmi výrazných efektů. Tím nejvýraznějším je zvýšení kontrastu v obloze, což vynikne hlavně tehdy, pokud jsou na ní nějaké mraky. Dalším zajímavým efektem je eliminace odlesků na nekovových objektech, což se hodí například při fotografování přes okno nebo sklo všeobecně, dále také při focení vodní hladiny, produktové fotografii, architektury a interiérů.


Ukázka účinku polarizačního filtru

Pro dosažení kýženého efektu se musí otáčet přední části filtru, existují ale i filtry lineární, se kterými se otáčet nemusí. Ty fungují na principu běžných slunečních polarizačních brýlí - potlačují opar slunečního světla a zvyšují kontrast. Tyto filtry se ale v digitální fotografii nepoužívají, protože špatně spolupracují s digitálním obrazovým snímačem. Polarizační filtry jsou obecně trochu zatmavené, a tak se nedoporučuje používat je při špatných světelných podmínkách, nebo tam, kde efekt polarizace světla postrádá smysl.

Přechodový filtr

Dalším typicky krajinářským filtrem je tzv. přechodový. Ten vyrovnává expoziční rozdíl mezi světlejší a tmavší částí fotografované scény. Typickým příkladem jsou krajiny při ostrém slunci, kdy je obloha velmi světla a spodní část snímku naopak ve stínu. Přechodový filtr má zatmavenou jen určitou část a spodní část filtru je čirá, tedy průhledná. Díky tomu se nestane, že by horní část snímku byla přeexponovaná, nebo spodní naopak tmavá. Přechodové filtry se prodávají s různou úrovní přechodu, který je buď velmi malý, nebo naopak hlubší. Tento filtr se nedoporučuje používat, pokud je výrazně členitý horizont, na kterém jsou například různě vysoké budovy, kopce nebo stromy. Mohlo by se totiž stát, že by jejich špičky byly tmavé.


Ukázka účinku přechodového filtru

Šedý neutrální (ND – Neutral Density)

Tento filtr je v podstatě tmavé sklo, které je mnohdy podobné tomu, které se používá na svářečských brýlích. Zatmavení je velmi intenzivní a propouští jen velmi malou část světla. Díky tomu lze extrémně prodloužit délku expozice, nebo naopak fotografovat na extrémně nízké clonové číslo i při velmi silném světle.

První variantu využijí fotografové krajin a architektury, kteří potřebují ve dne vytvořit rozmáznutí tekoucí vody, nebo efekt mraků plynoucích po obloze. Na to je potřeba delší čas, který ale za jasného dne většina běžných objektivů neucloní.

Druhý efekt ocení především portrétní fotografové, kteří chtějí docílit velmi malé hloubky ostrosti. Za ostrého světla ale nelze otevřít clonu na maximum, protože ani nejkratší čas expozice neztlumí nadbytečné světlo a snímek by byl přeexponovaný. V takových případech přichází na řadu šedý neutrální filtr.


Ukázka účinku neutrálního filtru

ND filtry jsou odstupňovány podle ztmavení a většinou se značí podle toho, kolikrát prodlužují čas, nebo kolik expozičních kroků zaclonění nabízejí.

Existují ale také tzv. variabilní ND filtry, u kterých lze plynule nastavit úroveň zatmavení.



Haida šedý filtr Variable Super Wide Angle PROII-S MC ND8-1000

Infra červený filtr (Infra Red – IR)

Poslední typem, asi nejméně rozšířeným, jsou infra filtry. Jde o velmi tmavé filtry, které pohlcují neviditelné infračervené záření. I zde jsou filtry odstupňovány podle toho, jak velkou část světla pohltí. Jejich intenzita se uvádí v nanometrech.

Výsledkem jsou fotografie s velmi silným posunem barev. IR filtry také často používají restaurátoři a znalci dokumentující obrazy a jiná výtvarná díla. Díky nejsilnějším IR filtrům se totiž lze dostat pod horní vrstvu malby na obrazech a nedestruktivní metodou se zobrazí prvotní náčrty na plátně. Tímto způsobem jsme schopni zdokumentovat skryté techniky a postupy jednotlivých malířů a odhalit padělatele.

Kromě samotného typu mají filtry ještě celou řadu dalších specifických vlastností a na ty je dobré myslet již při samotném výběru. Na širokoúhlé objektivy se doporučují filtry s označením SLIM. Ty mají užší profil samotné obroučky, což snižuje riziko vinětace. Pro serióznější účely se zase hodí filtry s vyšším účinkem antireflexních vrstev (MRC), které zamezují vytváření nežádoucích reflexí a flérů. Do terénu bych doporučil filtry označované zkratkou HD. Ty jsou vyrobeny z odolnějších materiálů, a díky tomu obstojí i v náročnějších podmínkách. Nejnovějším výstřelkem v oblasti fotografických filtrů jsou speciální NANO vrstvy. Ty pro změnu zamezují ulpívání vody a nečistot na samotném filtru.

Systémové filtry

Filtry samy o sobě mnohdy nejsou levnou záležitostí a jejich nákup se může prodražit, zvláště když máme několik objektivů s různým průměrem. Pak je samozřejmě potřeba více filtrů, jejichž průměr odpovídá jednotlivým objektivům.

Řešením mohou být systémové filtry. Ty se nešroubují přímo na objektiv, ale zasouvají se do systémového adaptéru, který je pro všechny objektivy stejný. Tento adaptér se upevňuje k objektivu pomocí redukčního kroužku. Ty jsou poměrně levné, a tak odpadají investice za stejné filtry s různým průměrem závitu.

Výhodou systémových filtrů je, že se dají kombinovat. To sice lze i u běžných kruhových filtrů, ale nasazením více filtrů na sebe vznikne na fotografii poměrně velmi silná vinětace.


Systémové filtry Haida 100 series Enthusiast Kit


Redukční kroužky

V odstavci o předsádkách i systémových filtrech byly několikrát zmiňovány redukční kroužky. Jde o velmi praktický doplněk a existuje jich celá řada.

V případě předsádkových čoček slouží redukční adaptéry k upevnění předsádky na samotné tělo fotoaparátu. U systémových filtrů je to podobné. Systémový adaptér na filtry se připevňuje k objektivu pomocí redukčních kroužků v závislosti na tom, jaký průměr má přední optický člen objektivu.

Redukční kroužky se ale dají využít i pro běžné kruhové filtry. Řeší totiž situace, kdy máme ve výbavě například dva nebo tři objektivy s různým průměrem a ke každému bychom potřebovali jiný filtr. V podstatě stačí koupit jen jeden, ten s největším průměrem, a ten pak lze upevnit i na objektiv s menším průměrem právě prostřednictvím redukčního kroužku.

Ty jsou označovány anglickými výrazy UP nebo DOWN, a to podle toho, jestli původní průměr zvětšují, nebo naopak zmenšují. Dalším prvkem značení je samotný přechod jednoho průměru na druhý, tedy například 58/52, nebo 77/62.

Mezikroužky

Posledním typem adaptéru jsou tzv. mezikroužky. Ty se využívají převážně v makrofotografii a jejich úkolem je posunout zadní optický člen objektivu dále od objektivu. To se děje tak, že mezikroužek umístíte mezi objektiv a tělo fotoaparátu. Díky tomu se zkracuje zaostřovací vzdálenost a roste poměr zvětšení.

Mezikroužky se prodávají buď po jednom nebo v sadě a jsou označeny podle toho, jak velký odstup fotoaparátu od objektivu vytvoří. V mezikroužcích není žádný optický člen, takže se nijak nemění výstupní obrazová kvalita. Jedinou nevýhodou je pokles světelnosti objektivu.

Na trhu je několik mezikroužku. Ty nejzákladnější nepřenášejí mezi fotoaparátem a objektivem žádné informace. Na fotoaparátu proto nelze zaostřit ani nastavit clonové číslo. Vše se musí provádět mechanicky na objektivu, a ten k tomu musí být uzpůsoben. Většina moderních objektivů například nemá mechanický clonový kroužek a nelze na nich manuálně zaclonit.

 

 

Kenko sada mezikroužků 10mm/16mm DG pro Sony E

Proto existují i pokročilejší mezikroužky, které mají kontakty pro přenos informací. Ty už podporují jak zaclonění objektivu, tak automatické ostření.

Mezikroužky se využívají nejčastěji ze dvou důvodů. Nejčastěji si je kupují fotografové, kteří fotí makro jednou za čas a něchtějí si pořizovat makroobjektiv. Pokud vlastní běžný objektiv s pevným ohniskem, například 35 mm nebo 50 mm a zkombinují ho s mezikroužky, rázem je z něj v podstatě plnohodnotný makro objektiv. Prostřednictvím mezikroužků lze bez problémů dosáhnout poměru zvětšení 1:1, což je stejné jako u profesionálních makro objektivů.

Mezikroužky si ale pořizují i pokročilejší makrofotografové, kteří vlastní jeden i více makro objektivů. V kombinaci s nimi totiž ještě posunou jejich hranice, zmenší nejkratší zaostřovací vzdálenost a z poměru zvětšení 1:1 mohou udělat 3:1, 5:1 a teoreticky i více. Z této sestavy se pak tedy stává „supermakro“.

 

Kenko sada mezikroužků 12mm/20mm/36mm DG


Další informace na Megapixelu

Přihlásit

Přihlásit pomocí Facebooku

nebo e-mailem


Košík

Způsoby doručení

Doprava zdarma od 5 000 Kč

Nahrát

Používáme cookies, abychom Vám mohli nabídnout nejlepší možné služby na našich webových stránkách. Kliknutím na tlačítko „Rozumím“ souhlasíte s využíváním cookies a využití osobních údajů o vašem chování na webu pro zobrazení cílené reklamy na sociálních sítích a v reklamních sítích na dalších webech.
Dozvědět se víc
Rozumím