Jan Šibík - otevřená zpověď válečného fotografa Rozhovory

Jan Šibík - otevřená zpověď válečného fotografa

Martin LukešAktualizováno: 10. 9. 2013 v 10:24 • Rubrika: Rozhovory

Reportážní fotky Jana Šibíka zná asi většina lidí, kteří se alespoň trochu zajímají o českou fotografii a nebo přinejmenším čtou noviny, případně časopis Reflex. V našem rozhovoru s touto legendou zpravodajské fotografie se dočtete nejen o jeho profesních začátcích, ale také jak vidí stav současné fotografie a proč je pro něj focení osudovou záležitostí.


Jan Šibík / foto: Martin Lukeš 2013

Musím přiznat, že dělat rozhovor s fotografem světového formátu, pro mě byla velká čest. Byl jsem moc rád, že pan Šibík přijal pozvání do naší kavárny na prodejně v Holešovicích a byl ochotný poskytnout rozhovor do našeho Magazínu. Tento, na první pohled nenápadný a skromný pán, zodpovídal velmi otevřeně všechny dotazy.  Když jsem pak rozhovor přepisoval, uvědomil jsem si, že je to v podstatě zpověď člověka, pro kterého je fotografie a touha po tom, sdělovat světu obrazová sdělení, v podstatě vším.

Můžete se představit našim čtenářů a říct nám, jak jste se vlastně dostal k fotografování a vůbec co nastartovalo vaši kariéru profesionálního fotografa?

To bylo ještě za socialismu, kolem roku osmdesát pět, osmdesát šest, když jsem se dostal do Mladého světa, kde jsem vyhrál konkurz. To mě nastartovalo, protože ono něco jiného je, když si fotíte jen tak, a něco jiného je, když začněte fotit pro někoho. Tam už pak neexistuje, že vás někam pošlou a vy ty fotky nepřinesete. To mě hrozně bavilo. Pak jsem byl několik měsíců v časopise Vlasta, potom jsem se vrátil znovu do Mladého světa a od roku ´92 do teďka jsem v Reflexu.


70. výročí vzniku republiky /Praha 1988

Co se týče zaměření mého focení, tak to vyplynulo ze situace. Tenkrát byl v Mladém světě pan Miroslav Zajíc, který fotil politické věci, jako třeba setkání například Gorbačova s Reaganem, dále tam byl velmi dobrý fotograf Honza Šilpoch, fotil sociální fotku, která by mě bavila, ale on tam byl déle, takže jsem si musel najít nějaký svůj styl. V té době nebylo obvyklé cestovat a já jsem si shodou okolností vybral focení událostí ve světě. V té době to nebylo zvykem fotit z toho důvodu, protože se průšvihy odehrávaly právě v socialistických zemích, tak nebyla možnost to vůbec fotit, natož to publikovat. 


Revoluce v Egyptě / Káhira 2011

Bylo to docela komplikované. V té době tu vycházel v podstatě jen Mladý svět, kde vycházela nějaká, dalo by se říct, reportážní fotka, i když byla stejně ovlivňovaná režimem. Ze začátku jsem tedy fotil různé demonstrace a protesty proti režimu. To jsem všechno fotil, ale nemohl jsem to nikde publikovat. A ten Mladý svět, to byla pro mě obrovská škola. I když abychom třeba mohli zveřejnit reportáž, která se poprvé týkala problematiky AIDS, nebo že jsou tady drogy, fotbaloví chuligáni, tak to bylo vykoupeno tím, že jsem dělal i reportáže z akcí, jako je například Politická píseň v Sokolově. To jsem fotil x-krát a tam jsem si tenkrát uvědomil jednu věc, že i na takovéhle akci můžete udělat zajímavé fotky. Sice ideologicky posunuté někam jinam, než by člověk chtěl, ale připadalo mi to jako dobrý kompromis. Nic podobného v ostatních mediích nebylo.


Náboženské setkání Kumbh Mela / Indie 2013

A moje první zahraniční cesta byla v prosinci ´88, kdy jsem letadlem Červeného kříže odletěl fotit následky zemětřesení v Arménii. Neměl jsem žádné zkušenosti, takže jsem měl velký problém dostat se vůbec z letiště těch pár kilometrů na místo. A pak se mi vlastně zalíbily i takové věci, jako organizování té cesty a vlastně mi připadlo zajímavé poznávat různé země právě v těch situacích, kdy se něco děje. 


Cuba  / Havana 2013

V té době byla úplně jiná fotografická technika, než je dnes. Vzpomenete si na přechod z analogové fotografie na digitální? Co vám to dalo, nebo vzalo?

Ve mně byl takový sentiment jako u většiny starších fotografů, takže já jsem klasickou techniku držel co nejdéle a ten přechod pro mě nastal až v roce 2000 - 2001. Uzavřel jsem si to tím, že jsem vydal knihu Stories, která je z 95% vyfocená ještě na film a pak jsem přešel na digitál. Používám v podstatě od začátku jedinou značku Canon. Ale není to tak že by to byla nějaká láska ke značce, spíš pragmaticky, že kupujete postupně objektivy a pak už se vám to nechce měnit. Ze začátku ve mně byl tedy nějaký sentiment a ten potom postupně vyprchal. A já jsem si uvědomil, že není důležité čím fotíte, ale co a hlavně jak fotíte. Digitálem jsem začal fotit, jako kdybych fotil na klasický kinofilmový foťák. Výhody jsou jasné, okamžitý náhled atd. Je mi jasné, že pixel nebude nikdy to samé jako filmové zrno, ale v dnešní době, pokud máte potřebu, tak ve Photoshopu máte možnost to zrno vrátit. Ale jak jsem říkal, důležitý je hlavně ten obsah. A jestli je to foceno na digitál, anebo na film, je v podstatě jedno. 


Práce dětí na skládce / Kambodža 2007

Je docela úsměvné, že v temné fotokomoře jsem plaval a nebyl jsem moc zdatný při zvětšování svých fotek a stejným způsobem plavu i v tom Photoshopu. Ne že bych ho neuměl vůbec používat, ale když vidím kolegy, co dokážou vytáhnout z fotky, tak to já teda opravdu nedovedu. Mám nějaký svůj jednoduchý postup úpravy fotek, ale jsem v tom Photoshopu stejně špatný, jako jsem byl při zvětšování. 

Jinak mám tendenci si to co nejvíc usnadňovat, takže mě nebaví fotit jenom na RAWy a pak to převádět. To zdržuje, takže fotím na RAW a zároveň JPEG. Používám pak JPEGy a jenom, když ujedu o dvě clony, tak jdu do RAWu, ale moje snaha je exponovat co nejpřesněji, abych do toho RAWu nemusel. To mám jen jako zálohu.


Násilnosti po zemětřesení / Haiti 2010

A teď řeknu takovou možná kacířskou větu a mnoho lidí, kteří se zajímají o techniku, se mnou nebude souhlasit. Ale mně osobně vyhovuje barvami i celkovým podáním více ten JPEG, protože já to z RAWu dokážu málokdy dostat do takové podoby. Tak i z tohoto pragmatického hlediska se snažím maximálně využívat jen JPEG. 

V Reflexu fotím navíc hrozně často nedůležité věci, jako různé sjezdy ODS a ČSSD. A to fotím v podstatě jenom na JPEG, a když fotím zahraniční události, tak platí to, že fotím RAWy i JPEGy.


Násilnosti po zemětřesení / Haiti 2010

Ten digitál je myslím přirozený vývoj fotografie. Ono to jde dál. Teď je taková jakoby odbočka, a to jsou podle mě mobilní telefony. iPhone to dostal hodně daleko a mnoha fotografům se zase nebude líbit, co řeknu, protože mají pocit, že je to degradace fotografie. Na druhou stranu mám například takovou informaci (protože jsem v častém kontaktu s Josefem Koudelkou díky tomu, že bydlíme ve stejné ulici), že fotograf, který fotí jenom iPhonem, byl přijat do agentury Magnum. Tím v podstatě zlegalizoval tenhle žánr. A v podstatě to bude samostatný směr fotografie. Existují tisíce aplikací a některé jsou naprosto zrůdné, s tím souhlasím. Pak máte ale například Hipstamatic, což je už dnes velice slavná aplikace. Viděl jsem jak v Egyptě, tak v Libii, kde se střílelo a bojovalo se o sídlo Kaddáfího, že špičkoví fotografové fotili iPhonem. 


Severní Korea / 2007

Já nechci stát stranou, takže používám na focení i iPhone, je to pro mě spíš taková hra. Jsem přihlášen k aplikaci Instagram a zovna nedávno jsem udělal fotku, kterou bych si nikdy nedovolil udělat na zrcadlovku. Je to prostě megakýč, když jsou ty mraky nad Pražským hradem před bouřkou. To je věc, kterou bych nikdy nefotil na zrcadlovku. To bych se až jakoby styděl. Ale právě na ten telefon mi to připadne jako správná fotka. A už má 113 lajků.


Zajatci Al-kaidy / Afghánistán 2002

Je to možná tedy taková odbočka, ale to, že někdo nafotí Olympiádu mobilem, nebo že byl přijat ten fotograf do agentury Magnum, tak to už svědčí o tom, že to není už jen taková legrace. Navíc, proč se snažím být otevřený novým věcem je taky  fakt, že doba tištěných médií pomalinku končí a to co dělám, mě baví a chci to dělat dál. Musím se nějak uživit a tyhle věci vám skýtají obrovskou možnost. Takže nejenom, že dělám takové zakázky, což by se možná někteří lidé podivili, protože fotím třeba i svatby, a nebo pořádám jednodenní workshopy. Ale to je pořád vlastně reportáž.

Tady u toho iPhonu cítím nějaký potenciál, dělat workshopy na focení mobilem. Tam se ale musím ještě něco přiučit, protože zatím nejsem ve stádiu, že bych to prezentoval. Snažím se tedy pořád rozšiřovat i tyto své možnosti, abych mohl zůstat u focení. A doufám, že to nedopadne tak, že jsem začal klasickou zrcadlovkou, a skončím u mobilu, ale kdo ví... :)


Válka v Afghánistánu / Kábul 2003

Za svou kariéru jste získal celou řadu prestižních ocenění včetně CZECH PRESS PHOTO, WORLD PRESS PHOTO a za posledních dvacet let se mění i styl reportážní fotografie. Jak vnímáte ten posun? Například jak vypadala reportážní fotografie tehdy a dnes?

Já si nemyslím, že by se reportážní fotka nějak sama o sobě změnila. Je reportážní fotka dobrá a špatná. Samozřejmě technika jde neskutečně dopředu, takže umožňuje vyfotit věci, které byste klasickou Leikou prostě nevyfotil. Přes to všechno, když se dnes podíváte na Bressonovy fotky každodenního života v Paříži, tak je obdivujete i v dnešní době. Přesto, že musel ručně nastavit expozici, přesně zaostřit, neviděl nic v hledáčku. Takže ona ta technika pomáhá dosahovat lepších výsledků, ale jenom těm, kteří to vidí. Protože pořád nad tím vším je člověk a lidské oko a myšlení toho člověka. Já říkám, že focení je hrozně moc o přemýšlení a že focení bolí. O přemýšlení je to v tom, že do toho musíte zapojovat hlavu a ty situace hledat. A bolí, protože než ty zajímavé situace najdete, tak musíte prochodit hodiny a hodiny. Ale ne každý je to ochotný obětovat. 

Každý by chtěl mít reportáž hotovou za chvilku, ale to se projeví na výsledku. Technika vám pomáhá, ale pořád platí to zásadní, že je fotka dobrá, nebo špatná. Co je spíš problém, že i o ty dobré a skvělé reportáže je čím dál menší zájem, protože postupně zanikají časopisy. A ještě větší problém mají noviny. V zítřejší Mladé frontě nebude nic jiného než to, co bychom teď neviděli na iDnes. Časopisy mají zatím tu výhodu, že můžou pracovat s velkou fotkou, což nejde na internetu. Ale mají problém v tom, že jím ubývá inzerce. Není inzerce, nejsou peníze a když nejsou peníze tak nejsou cesty. 


Válčící děti / Libérie 2004

Říkal jsem, že už ve mně není sentiment, ale v jedné podobě ještě zůstal. Lehnout si na gauč a vzít si do ruky noviny. Ale tenhle sentiment už třeba nemá moje mladší přítelkyně, která si vezme klidně iPod. Necítí ten rozdíl. Až tak pomalu vymřeme (tato generace fotografů), tak to už bude definitivní konec. Ještě že jsou ty mobily, protože ty asi zůstanou. :)

V poslední době vyplouvají na povrch případy, kdy ať už fotografové, nebo média manipulují s reportážní fotkou, aby například zdramatizovali tu událost. Jaký máte postoj k těmto věcem?


Umírající na AIDS / Ukrajina 2004

Pro mě je to absolutně nepřijatelné. Dokonce bych to nazval prostitucí ve fotografii. Dřív, když byla pochybnost, člověk přinesl negativ a vše bylo vyřešeno. Teď to vlastně nepoznáte. Já bych to dovedl ještě pochopit, když jde například o titulní stranu časopisu, kde je potřeba dát titulek a různé poznámky. Tam se ořezává a maže - chápu. Nejhorší ale je, že třeba teď jsem se setkal s několika mladými fotografy a těm přijde úplně normální, že si někde něco ubrali, něco přidali a pak to dali mezi jiné reportážní fotky. To mi moc v pohodě nepřipadne. Ono většinou nejde o nic, ale vemte si, že bych to začal praktikovat třeba v té válce. 


Náboženské setkání Kumbh Mela / Indie 2013

On není problém dát někomu v Africe 5 dolarů a říct mu, "tady si lehni do louže a dělej že, seš mrtvej". A může to být silná fotka. Tím bych ale posunul realitu někam jinam, a proto jsem to nazval tak ostře, prostitucí. Ta míra by měla být jasná. To, co šlo udělat v temné komoře, se může udělat v počítači. Různé barevné korekce, výřezy - v pohodě. Že část snímku zvýrazníte, klidně. Ale vzít druhý negativ a dát tam mraky z druhého snímku, to už je prostě přes čáru. Potom se stane to, jako ten známý případ, kdy ve válce v Bejrútu fotograf naklonoval na fotce víc výbuchů a čoud šel potom z oblastí, které Izraelci v Libanonu nebombardovali. A jsem moc rád, že za tohle se v zahraničí vyhazuje.


Sport na vesnici / Maďarsko 2011

Dokonce mám pocit, že nastala doba, kdy je potřeba uspořádat nějaký kongres a udělat jasný kodex. Myslím že ta doba už nazrála.

Máte kromě focení i nějaké jiné koníčky u kterých relaxujete a odpočinete si? Nebo je Váš život jen o fotce?

Tím, že fotím reportáže, tak ta šíře je obrovská. Protože reportážně můžete nafotit svatbu, reportážně fotíte válku, fotím běžné reportáže do Reflexu, takže to je výborná relaxace. Pro mě třeba ten relax je i to, že si vezmu mobil a jdu udělat nějakou fotku na Instagram. A přemýšlím, jak udělat nějaký ten kýč, aby to tam získalo co nejvíc lajků. I při těch dramatických cestách, ať už to byla Libye, Afghánistán, Irák, nebo kdekoliv jinde, tak při tom cestování zažijete relaxace dost. To jenom ty fotky vypadají, že tam bylo úplné peklo. Ono tam peklo je, ale tím, že vyberu ty dramatické fotky, tak to peklo zkoncentruji a lidi pak myslí, že je to tak normální. Realita je taková, tam probíhá válka a o dvě ulice dál ženský suší prádlo a děti kopou do míče. 


Prostitutky nakažené AIDS/ Keňa 2007

Projezdil jste skoro celý svět. Je přesto nějaké místo, kam byste se chtěl podívat, třeba na dovolenou, bez toho aniž byste tam musel něco nafotit?

Nechci jet na žádné místo bez foťáku. Já ta místa mám spíš rozdělena podle bezpečnosti i podle toho, jak se tam dá fotit. Mám třeba hrozně rád Asii, protože tam můžete chodit ve tři hodiny ráno po té nejchudší čtvrti a nehrozí vám žádné nebezpečí. Ale nejradši jezdím tam, kde mám pocit, že udělám silné fotky. Nebo to i rozděluji na to, kam můžu, nebo nemůžu jet s přítelkyní. Lidi si mě tak dali do šuplíku válečný reportér, ale já dělám i plno reportáží, které válečné vůbec nejsou.


Nepokoje v Bangkoku / 2010

Fotil jste nejrůznější přírodní katastrofy, válečné konflikty a toho utrpení a bolesti jste musel vidět opravdu hodně. Měl jste někdy chuť s tímhle žánrem skončit? Protože to musí být i hodně psychicky náročné.

Neměl. Mne to spíš motivuje úplně obráceně. Pokud možno jezdit víc na cesty a víc přinášet obrazové sdělení. Ale mluvili jsem o tom, že je to čím dál, tím obtížnější. Proto dělám ty svatby, proto dělám ty workshopy, protože ne všechno mi Reflex může hradit a tímhle si můžu vydělat nějaké peníze a pak můžu jet za svoje. Ale na druhou stranu, za ty roky už si uvědomuji riziko a nejsem sebevrah, jako jsem býval, když jsem byl mladý. Nejedu do každého konfliktu, když vidím, že to riziko je příliš vysoké.


Palestina / Pásmo Gazy

Dal byste nějakou radu člověku, který by se chtěl věnovat reportážní fotografii jako vy?

Úplně nejlepší pro mladé by bylo, aby se probudili a přestali snít o tom, že je to bude živit. Pracovních míst v tomhle oboru bude čím dál, tím míň a bude to jen pro hrstku nejlepších. Musí se smířit s tím, že to bude pravděpodobně pro většinu z nich jenom jejich koníček, do kterého budou cpát hrozné prachy a když to dobře vyjde, tak jim to přinese určité uspokojení. Jestli ovšem chtějí, aby je to živilo a chtějí, aby to pro ně bylo zaměstnání, tak to je pro naprostou většinu z nich nereálné.

Když mám tedy něco poradit, tak pokud možno co nejvíc reality. Jenže to je v tom mladém věku dost obtížné, protože většina z nich sní a nejsou ochotni si sundat růžové brýle. Vemte si, že mobilem, který má objektiv v průměru 5mm, jsem dokázal udělat fotku, která vyšla na dvojstraně v Reflexu a někteří fotografové to ani nepoznali. Tak to je ten skutečný boom fotografie. A to jde v podstatě proti počtům pracovních míst, která ubývají.


Nelegální těžba uhlí / Indie 2013

Více fotek najdete na www.sibik.cz



Zobrazeny komentáře (4 - 1)

  • 4

    Bouška

    Reaguje na (3) | Dobrý den, nechali jsme to tak záměrně. Věřte, že i tak jsem s úpravami strávil mnoho hodin.

    Luděk Bouška - Megapixel, Šéfredaktor magazínu, Lektor fotografických kurzů, 09.12.2013 | Reagovat

  • 3

    Avatar

    Rozhovor zajímavý, ale proboha najděte si nějakého editora, to je snad čistý přepis z diktafonu a nedá se to skoro čít... Bohužel ta forma dost degraduje obsah

    Petr Březina, 07.12.2013 | Reagovat

  • 2

    Kučera

    Moc díky za úžasný rozhovor a odkaz na velké množství skvělých fotek pana Šibíka!

    Martin Kučera, 24.09.2013 | Reagovat

  • 1

    Avatar

    Mam radost ze i nekteri profici foti jenom do JPEG a Raw pouzivaji jako zalohu. Ja sice nejsem profik ale vlastne se vsim s panem Sibikem souhlasim. Proste fotka bud o necem je není, a ty pana Sibika o necem jsou, na rozdil od nekterych lidi....

    Jo Sa, 21.09.2013 | Reagovat

Vložit nový komentář

: *

:

: *


Tip: odkaz na konkrétní komentář vytvoříte tak, že napíšete jeho číslo do hranatých závorek. Příklad: [1] na webu zobrazí odkaz na komentář číslo 1

Komentáře slouží ke zveřejnění vašeho názoru, děkujeme za vaše příspěvky. Jako provozovatelé této diskuse si vyhrazujeme právo na odstranění nevhodných komentářů.


Související články

Doporučené stránky

  • Hledáčkem reportéra

    Slovo reportáž je odvozené z francouzštiny a dalo by se přeložit jako zpráva, nebo sdělení. Dobrý reportážní fotograf se musí dostat do víru událostí…

  • Jan Šibík - jak fotí reportáže profesionál

    Jan Šibík je ve světě reportážní fotografie jméno, které není potřeba nijak dlouze představovat. V současné době je to u nás i ve světě…

  • Z deníku reportéra

    Reportážní fotografie patří zřejmě mezi ty vůbec nejtěžší žánry. Zkušený reportér má nejen zmáklou expozici i kompozici, ale musí být navíc naprosto…

Fotografie z galerie

Přejít do galerie

Související články

Nejbližší události

Nové recenze

Přihlásit

Přihlásit pomocí Facebooku

nebo e-mailem


Košík

Způsoby doručení

Doprava zdarma od 10 000 Kč

Nahrát fotku

Do fotosběrny Do galerie

Do fotosběrnyDo galerie

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace
Souhlasím