Magazín

Fotoporadna

Kompozice ve fotografii: zlatý řez, třetinové dělení, spirála a další

Martin LukešAktualizováno: 9. 8. 2023 v 12:35 • Rubrika: Fotoporadna

Kompozice ve fotografii: zlatý řez, třetinové dělení, spirála a další

Ať chceme nebo ne, žijeme v době přetechnizované. Řešíme kapacitu vyrovnávací paměti mobilních telefonů, kolik sonických pulsů zvládne náš kartáček na zuby a samozřejmě, jak velké rozlišení má náš digitální fotoaparát nebo kolik zvládne snímků za vteřinu. Bohužel na úkor toho se z našich snímků často vytrácí ta výtvarná podstata fotografie. Současný začínající fotograf pak mnohem víc přemýšlí nad počtem ostřících bodů než nad světlem, skladbou obrazu a tím základním stavebním kamenem každého výtvarného díla, kterým je kompozice. A právě té je věnován následující článek naší Fotoporadny.

Obsah

Tajemný a mýty opředený termín – kompozice. Na toto téma bylo napsáno stovky, možná tisíce, odborných knih a jde o prvek, kterému jsou věnovány celé semestry na mnoha umělecky zaměřených školách. Kompozice je základním výrazovým prostředkem každého výtvarného a v podstatě také vizuálního díla, ať už jde o film, divadlo či různé videoprojekce. Bez kompozice se ale neobejdou ani díla hudební a samozřejmě také ta, ke kterým máme nejblíže, tedy fotografická.


Základní kompoziční schémata

Základní kompoziční schémata

Fotografická kompozice má své pevné základy a v podstatě vychází z malířství. Výtvarnému umění se lidé věnovali napříč všemi civilizacemi mnoho tisíc let před tím, než byla vynalezena fotografie. Nejde tedy o nic nového, a tak všechny základní kompoziční pravidla a poučky prověřil čas. Máme tedy určitou výhodu v tom, že nejen je z čeho vycházet, ale navíc si nemusíme lámat hlavu tím, zda se nám náhodou nepodaří vymyslet něco nového nebo dokonce převratného. Věřte, že cokoliv vás v tomto směru napadne, již s největší pravděpodobností zkoušel někdo před vámi. Možná to pro někoho může být frustrující, na druhou stranu se o to víc můžete soustředit na to, jak správně danou kompozici využít. A to je věc, která je v dnešní době bohužel velmi, ale velmi opomíjená.


foto: Otakar Metlička

Třetinová kompozice

Ačkoliv je pomyslným svatým grálem kompozice zlatý řez, začal bych s pravidlem, které je o něco jednodušší a nevyžaduje žádné složité měření a výpočty. Navíc je velmi snadno zapamatovatelné a dá se aplikovat napříč mnoha fotografickými žánry. Řeč je o tzv. třetinovém dělení. Fotografovanou scénu si rozdělíme dvěma pravidelnými řezy jak v horizontální, tak ve vertikální rovině. Vznikne nám tak 9 obdélníkových polí a čtyři průsečíky, které tvoří navzájem se křížící vertikály a horizontály.


foto: Martin Lukeš

Vycházíme-li z média, jakým bylo kinofilmové pole (36 × 24 mm) a z poměru stran obrazových snímačů full-frame i APS-C, pak je poměr stran vnitřních polí třetinové kompozice 1 : 0,667. Při čtvercovém formátu, který má například svitkový film 6 × 6 cm, je to 1 : 1.
Díky třetinovému dělení můžete vytvořit velmi vyváženou a harmonickou kompozici, která je do jisté míry takovou sázkou na jistotu.


foto: Peter Krocka

Práce s tímto schématem rozložení obrazu je velmi snadná. Hlavní motiv, nebo výrazný prvek umístíte nikoliv na střed, ale buď do levé, nebo pravé třetiny snímku. Stejně tak pokud je v záběru horizont, nevedeme ho středem, ale posadíme ho do horní nebo spodní třetiny. Pakliže jsou ve scéně horizonty dva, je to o to jednodušší a nakomponujte je tak, aby procházely horní a spodní třetinou.


foto: Peter Krocka

Možná si říkáte, podle čeho se rozhodnout, když je horizont pouze jeden a zda ho například v krajině umístit do horní nebo naopak spodní třetiny. V tomto případě se nechte vést intuicí a selským rozumem. Zeptejte se sami sebe, která část scény bude pro diváka zajímavější. Pokud je to dejme tomu dramatická obloha, tak záběr komponujte tak, aby zabírala 2/3 obrazu. Zbytek bude patřit méně zajímavé spodní části scény. V situaci, kdy je obloha absolutně fádní a plechová, navíc bez jediného mráčku, tak divákovi stačí třetina (nebo méně) nezajímavého nebe a zbytek snímku bude patřit zajímavější krajině.


foto: Zdeněk Dvořák

Pokud chcete dát nějakým prvkům ve scéně větší význam a vaším cílem je přitáhnout k nim maximální pozornost diváka, snažte se je dostat co nejblíže jednomu ze čtyř průsečíků vertikálních a horizontálních linií třetinové dělení. V okamžiku, kdy fotografujete záběr, kde jsou klíčové prvky dva, je ideální umístit je tak, aby byly v oblasti levého spodního a pravého horního průsečíku nebo naopak. Tím vytvoříte pomyslnou spojnici, která provede diváka diagonálně napříč celou fotografií. Navíc jde o velmi vyváženou skladbu obrazu, u které nemáte pocit, že je jedna strana přetížená a druhá naopak prázdná. Tento princip je základem mnoha krajinářských fotografií, ale stejně tak snímků architektury, interiérů, ale také reportáží, dokumentů, zátiší i portrétů.


foto: Pavel Kinšt

Zlatý řez

Na velmi podobné šabloně je postaveno i další, patrně nejznámější kompoziční schéma, kterým je zlatý řez. Jde o jakýsi pravidelně opakující se vzorec, kdy obrazové pole rozdělíte na obdélník a čtverec s tím, že dělící čára vytváří poměr 1 : 0,618 (1,618 : 1). Vnitřní obdélník následně rozdělíme ve stejném poměru, takže v něm vznikne další menší čtverec a další obdélník. Ten následně znovu rozdělíme a tak dále a tak dále. Pokud si tento vzorec nakreslíte, vznikne jakási šroubovice, kterou tvoří zmenšující se čtverec, který se pravidelně překlápí o 45°. Z tohoto principu vychází i další kompoziční pravidla, ať už jde o slavnou Fibonacciho spirálu/posloupnost, trojúhelníkovou diagonálu a další. O těch ale bude řeč později.


foto: Petr Zeman

Asi vás napadne, v čem je zlatý řez tak unikátní, a proč je poměr φ (fí), tolik opěvovaný. Jde o jakousi krystalicky čistou kompozici, která nejen že se dá vyjádřit matematicky, a kromě toho, že byla základem mnoha slavných výtvarných děl, ji navíc lze pozorovat i v přírodě, tedy v oblastech, na které lidská ruka nemá žádný vliv. Zlatý řez kopíruje například spirálu ulit a lastur mnoha plžů, rozložení větví na některých stromech, stejně tak tvar smotaného listu kapradiny nebo šroubovici vzoru semínek na květu slunečnice, listů aloe vera, semen ananasu nebo šišek jehličnanů a dalších rostlin.  Stejně tak je zlatým řezem rozdělen poměr stavby těla mnoha živočichů, ať už to jsou ryby, ptáci, savci nebo hmyz.


Schéma poměru zlatého řezu

Mimo to odpovídá zlatý řez tvaru galaxií a hvězdných seskupení, které můžeme pozorovat ve vesmíru. Zlatý řez je údajně obsažen i ve šroubovici lidské DNA a četl jsem i úvahy o tom, že poměru zlatého řezu odpovídají výkyvy na finančních burzách, a dokonce vzorce lidského chování v jednotlivých fázích života. I proto mnozí umělci považovali zlatý řez za něco nadpozemského nebo dokonce božského. Nechci polemizovat o tom, jak pevný základ mají všechny tyto úvahy, nicméně jedna věc je jistá. Zlatý řez jednoduše funguje a pokud ho použijete ve své kompozici, neuděláte chybu. Jisté je, že ho máme nějak zakódovaný v hlavě a obrazy postavené na tomto principu vnímáme podvědomě velmi harmonicky. Ocení je proto i divák, který o kompozici ani o zlatém řezu neví vůbec nic.

Ve výsledku jsou horizontální a vertikální linie zlatého řezu velmi podobné jako třetinové dělení, jen s tím rozdílem, že všechny čtyři linie jsou posunuty více na střed.

 


Ukázky zlatého řezu ve fauně, floře a architektuře

Spirála

Jak již jsem zmínil, vyústěním zlatého řezu je velmi přesná matematická posloupnost, která se dá znázornit jako spirála nebo šroubovice. Ta se v podstatě překrývá s dělením obdélníku oním poměrem 1 : 0,618.


Katsushika Hokusai (The Great Wave off KanagawaYear / 1831)

Tato spirála je velmi častým architektonickým prvkem, který byl velmi populární během baroka, ale i v pozdějších a modernějších obdobích jednotlivých architektonických slohů. I tato spirála se dá velmi jednoduše a efektivně aplikovat do výtvarné a fotografické kompozice a byla častou šablonou pro mnoho malířský géniů od Leonarda da Vinci po další renesanční malířská esa hlavně z řad vlámských mistrů.


foto: Marek Štefech

Perspektiva

Jedním ze základních problému nás fotografů je to, že se snažíme zaznamenat trojrozměrnou scénu na dvojrozměrné médium. Ano existují výjimky, jakými je historicky stereoskopie nebo současné postupy pro vytvoření 3D obrazu, ať už toho statického, nebo pohyblivého filmu či videa. Zůstaňme ale u klasické fotografie, která má sice svou šířku a výšku, ale bohužel jí chybí hloubka. Naštěstí existuje hned několik způsobů, jak v divákovi vyvolat iluzi prostoru, a tím nejjednodušším je volba té správné perspektivy.


foto: Jitka Unverdorben

V případě, že to jde, zkuste dostat nějaké rovnoběžné linky do úkosu, ať už jde o cestu, silnici, alej, koryto řeky nebo stěny budov. V místech, kde budou linie nejblíže objektivu, bude rozteč hodně široká a s postupnou vzdáleností se budou čím dál tím více sbíhat. Dokud se neprotnou někde v nekonečnu, jak jsme se učili v geometrii na základní škole. Lidská mysl má naprogramovaný vzorec toho, jak má vizuálně vnímat obrazy. Proto automaticky za tímto sbíháním linií vidí nějaký prostor, byť se díváte na placatý obrázek, fotografii, monitor, televizor, nebo displej mobilního telefonu. Tímto způsobem vytvoříte iluzi třetího rozměru, který fotografii chybí.


Plošné a perspektivní řešení obrazu

Výrazné popředí

Jak ale postupovat, když ve scéně žádné rovnoběžné linie ani přímky nejsou? Dalším řešením je metoda velmi oblíbená mezi krajináři, a tou je zakomponování nějakého výrazného prvku do popředí. Tím může být například pařez, kámen, strom, keř, ale stejně tak dům, kopec, budova, postava, dopravní prostředek nebo cokoliv jiného. Pokud je za tímto prvkem otevřený prostor tak všechno, co je za ním, se bude zmenšovat. Lidská mysl je opět nastavena tak, že si uvědomujeme, že ty vzdálenější objekty mohou být větší než popředí, byť se na fotografii jeví jako by byly menší. Jednoduše proto že jsou prostě dál. Ano dál, divák podvědomě znovu vnímá jako prostor, i když jde ve skutečnosti o dvojrozměrný placatý obraz.


foto: Miroslav Chrobačinský

Diagonální kompozice

Rozdělení obrazu diagonální přímkou na dva pravoúhle trojúhelníky je dalším velmi populárním kompozičním schématem. Ten má určitou paralelu s třetinovým dělením, kde protíná dva klíčové průsečíky.


Schéma diagonální kompozice, která prochází jak třetinovým průsečíkem, tak zlatým řezem

Stejně tak ale prochází zlatým řezem, což je v podstatě průsečík uhlopříčky, která dělí fotografii na dvě stejné poloviny, a druhé vycházející z protilehlého rohu, jenž je na centrální diagonálu kolmý.


foto: Martin Lukeš

Trojúhelníky a tvar V

Ten, kdo pozorně četl předchozí kompoziční pravidla a prohlédl si jejich grafické schéma, jistě sám došel k závěru, že se v nich pravidelně opakuje jeden geometrický tvar, a tím je trojúhelník. Ať už jde o trojúhelník pravoúhlý, rovnostranný nebo rovnoramenný, je to kompoziční prvek, který funguje. Obecně máme trojúhelníky tak nějak rádi. Stačí se ohlédnout po architektonických skvostech napříč historií, od pyramid ať už těch mayských nebo egyptských, přes slavné obelisky jako například Washingtonův monument, Eiffelovu věž, pařížský Louvre nebo slavné mrakodrapy, ať už newyorský Flatiron, londýnský The Shard, či dubajský Burj Khalifa.

Stejně tak najdeme trojúhelníkovou kompozici v mnoha známých obrazech včetně toho nejslavnějšího, kterým je Mona Lisa.


Schéma trojúhelníkové kompozice v architektuře a výtvarném umění

Trojúhelníková kompozice navíc není jediným fotografickým oborem, kde figuruje tento tvar. V podstatě žádný fotograf se neobejde bez principu expozičního trojúhelníku a v portrétní fotografii je pro změnu velmi populární Rembrandtovo trojúhelníkové světlo, tzv. triangle light.


Tzv. Rembrandtovo světlo (Triangle light) ve fotografii, filmu a výtvarném umění.

Kompozice postavená na třech bodech se dá aplikovat opět do mnoha žánrů od krajiny, přes architekturu až po reportáže, dokumenty nebo street fotografii.


foto: Jan Kovář

Centrální kompozice

Přestože většina předchozích kompozičních teorií mluví o tom, že není vhodné umístit klíčový objekt do středu obrazu, tak na druhou stranu neexistuje pravidlo, které by se nedalo porušit či přebít jiným. Proto není žádným překvapením, že může velmi dobře fungovat i centrální tedy středová kompozice, byť jde sama o sobě proti třetinovému uspořádání nebo zlatému řezu.


Centrální kompozice půdorysů barokních staveb J. B. Santinoho
zdroj kniha: Jan Blažej Santini Aichel: geometrický odkaz českého středověku vrcholnému baroku / Ladislav Moučka

Středová kompozice se používá často nejen v portrétní fotografii, ale také při focení architektury, jídla nebo produktů. Smysl má také při záběrech, které jsou založeny na určité symetrii nebo tehdy, když se využívá efektu zrcadlení. Ze stejného důvodu se dá porušit i pravidlo, které říká, že by horizont neměl procházet středem snímku.


foto: Vojtěch Peša

Zvláště v krajině je to takové to kompoziční začátečnické klišé. Když ale chcete záběr rozdělit na dvě symetricky stejné poloviny, jinak to v podstatě udělat nelze. I centrální kompozice má tedy ve fotografii a výtvarném umění své místo, jen pamatujte, že musí jít o záměr, nikoliv nepozornost, nebo snad dokonce kompoziční diletantství.


foto: Jan Kubáč

Křížová kompozice

K oblíbeným uspořádáním obrazu patří také kompozice křížová. K ní lze využít jak kříž rovnoramenný, tak i ten ve tvaru písmene „T“. I kříž patří mezi tvary a symboly, které jsou lidskému oku blízké, a tak působí tato kompozice velmi harmonicky.


foto: Juraj Cibulka

Zvláště pak když jste precizní a povede se vám záběr uspořádat tak, že je kříž nejen výrazný, ale také hezky pravidelný. Klíčový objekt nebo hlavní část scény může být v tomto případě samozřejmě umístěna v průsečíku kříže.


foto: Miloš Nejezchleb

Kompozice v „esíčku

Mezi populárními kompozičními šablonami lze najít i jiné tvary než ty ohraničené ostrým úhlem. K těm oblejším patří kromě již zmiňované spirály také linie ve tvaru „S“. Pokud se esíčko nakomponuje tak, aby provedlo diváka po celé fotografii, funguje velmi podobně jako například diagonála.


foto: Tomáš Kapička

Tato kompozice se velmi často využívá například v krajině, kdy písmeno „S“ tvoří nějaká cesta, silnice nebo koryto řeky či potoku. Stejným způsobem ho lze využít i při fotografování architektury a městské krajiny


foto: Martin Lukeš

Směry, které vedou diváka do fotografie

Ať už budete pracovat s jakýmkoliv kompozičním schématem, můžete se dostat do situace, kdy se budete muset rozhodnout, kam podle dané šablony umístíte klíčový objekt. Třetinové dělení má v tomto směru dvě vertikály a při výběru, kam umístit horizont, se nabízí také dvě roviny. A to nemluvě o 4 průsečících ať už třetinových, nebo těch ve zlatém řezu.

Při rozhodování vám pomůže další kompoziční pravidlo, které říká, že byste měli diváka směrovat vždy do obrazu, tedy do fotografie, a ne ven z ní.


Výrazná linie vedoucí diváka napříč celou fotografií
foto: Marek Prochocký

Vnímání diváka je obecně nastaveno tak, že se rád nechá vést. Stačí mu tedy nepatrné vodítko k tomu, aby se chytnul a měl co následovat. K třem základním prvkům, které je divák ochoten sledovat patří:

  • Směr výraznější linie
  • Směr pohledu člověka či zvířete, případně personifikovaných neživých objektů
  • Směr pohybu ať už člověka, zvířete, dopravního prostředku či jiných neživých prvků



Směr pohledu vedoucí diváka do děje
foto: Jiří Hanzel

Obraz je proto nutné komponovat tak, aby tyto směry vedly do fotografie ideálně napříč celým obrazem, takže v nich divák najde jakéhosi průvodce. V opačném případě, kdy povedete diváka z obrazu, v něm začnete vyvolávat otázky, a to obvykle nechcete, pokud se tedy nejedná o záměr. První, co ho v takových případech napadne je: kam ta cesta pokračuje?... Co je dál za hranicí fotografie a já to nevidím?... Kam se ten člověk dívá?... Kam to auto jede?... Kam ten pes běží? Tyto otázky bez odpovědi vytvářejí neklid a v horším případě dokonce napětí. To jsou věci, které se neslučují s pohodou a harmonií a odezva diváka je proto obvykle negativní. Něco ho zkrátka v kompozici ruší, i když obvykle sám nedokáže vysvětlit co.

Proto mějte na mysli, že pokud je ve scéně nějaký prvek, který by mohl diváka vést, pak musíte dbát na to, aby to nebylo ven z rámu obrazu, ale naopak do něj.


Směr pohybu táhnoucí diváka do obrazu
foto: Josef Šálek

Horizont a náklon

K velmi častým kompozičním prohřeškům patří náklon horizontu. Na druhou stranu je třeba brát v potaz, že určitá pravidla platí pouze pro konkrétní žánry. Typicky při fotografování architektury, interiéru a krajiny je horizont ve vodováze naprostou samozřejmostí. Jsou ale jiná témata, kde se s náklonem pracuje jako s určitým výrazovým prostředkem. Například v portrétní, produktové nebo módní fotografii můžete záměrným náklonem vyvolat neklid, a tím přitáhnout pozornost diváka. Stejně tak lze náklonem vytvořit určitou dynamiku, což je mnohdy v daných žánrech žádoucí.


Záměrný náklon horizontu pozadí v portrétní fotografii
foto: Barbora Márinková

Pokud tedy fotografujete módu, reportáž nebo street foto, určitě si nenechte od krajináře radit, že byste své fotografie měli srovnat, protože vám letí horizont. To samé platí s kácením vertikálních linií, což je problém, se kterým se snaží vypořádat především fotografové architektury, ale na druhou stranu street fotograf nebo někdo, kdo se věnuje například fotografování aktů, podobné věci rozhodně řešit nemusí.


Záměrný náklon horizontu lze aplikovat i ve striktních žánrech jako je architektura
foto: Pavel Kozdas

Náklon a ukotvení

A když už je řeč o tom kácení linií a náklonech, tak i toto pravidlo se dá porušit i v těch nejstriktnějších žánrech, jako jsou záběry interiérů nebo architektury. I zde může být náklon úmyslný, a to hned z několika důvodů. Tím odůvodněným je často to, že kácením linií divákovi naznačíte, že na daném místě bude muset jednoduše zvednout hlavu. Jen tak uvidí celou monumentálnost a výšku daného prostoru nebo budovy. V podstatě tím zdůrazňujete určitou velkolepost scény, byť zrovna takový záběr jde proti architektonickému plánu stavby. Na něm se totiž žádné linie kácet nemohou. Tato kompozice se velmi často používá při fotografování výškových budov nebo interiérů s vysokým stropem, jako jsou například chrámy, knihovny, kostely, kaple a panteony. Myslete ale na to, že pokud fotografujete určitý soubor, tak by v něm měly převládat fotografie, které dodržují pravidla toho, jak se má architektura správně fotit.


Záměrný náklon horizontu s ukotvením k hlavní budově
foto: Martin Lukeš

Dalším důvodem náklonu a kácení linií bývá často fakt, že se vám do záběru nevejde scéna celá. Protože se s fotoaparátem nedostanete výš ani nemáte k dispozici tilt-shift objektiv, musíte jednoduše naklopit fotoaparát směrem vzhůru. Tím se samozřejmě vertikální linie začnou kácet. S tím ale v tomto případě nelze nic dělat. Pokud z této šlamastiky chcete vyjít se ctí, o to pečlivěji se snažte udržet alespoň jednu rovinu ve vodováze. Tou je často horizont, což se samo o sobě nabízí. Můžete ale také použít ještě jeden trochu odvážný trik. Kácející se linie už tak jako tak nezachráníte, ale lze zkusit pootočit fotoaparátem tak, abyste alespoň jednu z padajících vertikál dostali do osy kolmo na rovinu snímače.


Ukotvení linií ke hraně fotografie
foto: Zuzka Vitvarová

Další linie, stejně jako horizont, se vám sice zbortí o to víc, ale ta jedna vertikální osa může působit jako určitá kotva celého záběru nebo jako podpěra, o kterou se celá scéna zapře. Tato jediná kolmá rovina obvykle doslova vystupuje z obrazu, kde se všechno kácí a divák tak snadno pochopí, že to je záměr. A přesto, že je celá scéna rozhozená, co se linií týče, tak na něj bude působit klidně a svým způsobem harmonicky. Aby se vám tuto linii podařilo ukotvit kolmo ke spodní hraně fotografie, je nutné pootočit fotoaparátem a naklopit horizont. To ale v tomto případě nevadí, protože je tento náklon řízený a má nějaké opodstatnění.


Zlatý řez na obrazech Svatého Jana Křtitele (Leonardo da Vinci / 1513) a Dívky s perlou (Jan Vermeer / 1665)

Všechna uvedená kompoziční pravidla a poučky jsou v podstatě jen ta základní a existuje jich samozřejmě mnohem víc. Berte je tedy jako určitý základ, na kterém můžete stavět a ve kterém se můžete dál vzdělávat a rozvíjet ho.

Důležité je také uvědomit si, že se nemusíte nechat svazovat nějakým přesným vyměřováním. Dané kompoziční schéma vám mnohdy v konkrétní scéně nevyjde zcela přesně. To ale ničemu nevadí. Stačí ho pouze naznačit a divák se s tím už nějak popere.

Diagonála nemusí vycházet přesně z rohu do rohu a stejně tak není nutné, aby třetinové linie protínaly přesně 1/3 a 2/3 obrazu.


Centrální kompozice
foto: Martin Lukeš

Stejně tak vám často nevyjde zcela přesně zlatý řez, protože v současné době mají fotoaparáty poměr stran obrazového senzoru 3:2 a 4:3. U zlatého řezu se ale bavíme o obdélníku s poměrem stran 1,618 : 1 (3,236 : 2). Navíc není vždy nutné, aby šlo o tři pravidelné třetiny. Může se klidně stát, že bude horní nebo spodní část snímku tolik nezajímavá, že je zbytečné věnovat ji celou třetinu obrazu. Pak stačí, aby ji patřila třeba pětina, nebo 1/8 obrazu. Z pohledu diváka to bude zajímavější, než aby byla celá třetina fotografie hluchým prostorem, který bude odvádět pozornost od hlavního motivu.
 


Trojúhelníková kompozice obrazu Canigiani Holy Family / Raffaello Santi

Dále bych chtěl ještě jednou zdůraznit, že opravdu úplně všechna pravidla lze porušit. Musíte proto ale mít nějaký vysvětlitelný důvod, který je v dané chvíli důležitější než dané pravidlo. Navíc je nutné, aby šlo o porušení záměrné a je nutné si ho případně umět obhájit. V tomto směru není přípustné vydávat chybu za záměr, zvláště pokud porušení pravidla nemá žádné opodstatnění, a tak nedává žádný smysl ani nemá jiný význam.

titulní foto: Martin Lukeš

Sdílet na


Komentáře k článku

E

Parádní článek plný užitečných rad!

1

Erik, 4. 7. 2023 |Reagovat

Chráněno pomocí reCAPTCHA Tyto stránky jsou chráněny pomocí reCAPTCHA a platí zásady ochrany osobních údajůsmluvní podmínky společnosti Google.