Kromě foťáku potřebuji i hodně malých pamlsků, říká fotografka psů Markéta Malinčíková

Můžete se představit našim čtenářům, kteří vaši tvorbu ještě neznají? 

I když teď žiju v Olomouci, nejvíce se ale vyskytuji a fotím v okolí obce Výkleky, kde bydlí mí rodiče a vyrůstala jsem tam. Doufám, že se mi v blízké době podaří do vesnice vrátit a znovu žít právě tam. Tohle místo mi přirostlo k srdci a velice ráda tam trávím čas se svým malým synem a s mými psy. Živím se focením dětí, zvířat – především psů, rodin, párů a občas nafotím i svatbu. Focení je pro mne prací i koníčkem. Vytížení zakázkami mi nedává mnoho prostoru pracovat na vlastních projektech, takže si pro radost něco udělám jen jednou za čas. Zároveň je jasné, že mým dalším velkým koníčkem jsou psi a psí sporty. Věnuji se mnoho let aktivně psímu sportu agility a také ovládání stád pomocí ovčáckého psa – pasení. Nyní se svým psem plemene border collie Spokym. Také chováme plemeno katalánský ovčák, které je u nás velmi vzácné, a i s ním se těmto sportům aktivně věnujeme.

Jak jste se dostala k focení? 

K focení jsem se dostala díky touze mít pěkné fotky svých psů pro sebe a také na web, později už i na sociální sítě. Velice mi pomohl můj tatínek, který má ve focení celoživotní zálibu. Pomohl mi se všemi základy, trochou teorie a s pořizováním veškeré techniky. S focením jsem začala zhruba ve 13 letech a tehdy jsem samozřejmě peníze na foťák a příslušenství neměla. Ráda bych tedy rodičům poděkovala za veškerou podporu, kterou jsem u nich měla ve svých zálibách. Zároveň mě ale naučili, že není moudré pořád jen nakupovat novou techniku a vázat svůj um jen na tohle. Jednoduše řečeno, každý foťák a objektiv u nás odsloužil své dlouhé roky, než se došlo na hranu jeho možností a rozhodli jsme se pořídit další. Myslím, že jsem díky tomu prošla dokonalou školou, jak vše správně nastavit a hlavně umět opravdu dobře ostřit i se stroji, které to za vás neudělají. Teď jsem za to velice vděčná.

S jakou technikou jste začínala fotit? 

Doma byly k vidění různé zajímavé přístroje, například dvouoká zrcadlovka Weltaflex, středoformát Pentacon Six, a kinofilm Pentax a Roleiflex. K tomu hromada pevných skel s K-bajonetem. A taky vybavení temné komory. Ale můj první foťák byl až digitální Pentax istDS a k němu jsem měla objektivy Pentax 100-300 mm f/4,7-5,8  a Pentax 50 mm f/1,4, který mám a používám dodnes. Už tehdy ho taťka x let měl. Musím říct, že oba objektivy byly perfektně ostré. Později jsem zatoužila po světelnějším dlouhém skle, takže jsem delší sklo vyměnila za Tamron 70-200 mm f/2,8 Di LD IF Macro pro Pentax. Potom jsem vyměnila tělo za Pentax K-7 a později za Pentax K-3. K tomu jsem pořídila svůj první Art objektiv od Sigmy. Bylo to 85 mm f/1,4. Z těchto skel jsem pořád unešená a myslím, že je nikdy neprodám. Odvěká slabina Pentaxu vězí v rychlosti a přesnosti ostření a paradoxně člověka hodně naučí. Ovšem tato slabost byla zase vyvážená kresbou a barevným podáním.

Jakou techniku používáte v současnosti a jaký je váš nejoblíbenější set? 

Nějakou dobu jsem nedočkavě čekala, než Pentax udělá svůj první Full Frame. Dávali si s tím na čas, přestože už dávno měli středoformátový foťák 645Z jako jeden z mála výrobců fotoaparátů. Nakonec jsem se dočkala a koupili jsme s tátou Pentax K-1 a doplnili ještě objektivem Sigma Art 35 mm f/1,4. Dlouhou dobu jsem měla K-3 a K-1 dohromady. Pentax zatím nechystá bezzrcadlo a já potřebovala něco s jednoduchým a rychlým ostřením hlavně kvůli pohybovkám u psů. Prodala jsem tedy K-3 a místo něj jsem na jaře roku 2022 pořídila Canon R6 a k němu ještě Sigmu Art 135 mm f/1,8. Teď tedy používám K-1 s objektivy Sigma 35 mm a 85 mm, občas i Pentax 50 mm, a to hlavně v ateliéru, a Canon R6 + 135 mm. Miluju je všechny.

V ateliéru mám záblesky Fomei 400, pár odrazových desek, výškově nastavitelnou rampu nebo spíš rastr 4x4 m, pro upevnění světel a pozadí. A samozřejmě plné skříně drobných propriet pro tvorbu scény.

Jaká specifika přináší focení psů, potažmo zvířat? Je k němu nutné i nějaké speciální příslušenství? 

Určitě spousta pamlsků a případně hračka, výstavní tenké vodítko pro jistotu a ideálně i vodu pro psa. Příslušenství, co se týká techniky, myslím není nutné žádné speciální. Výhodou je samozřejmě rychlé ostření.

Na vašich fotkách zaznamenáváte vztah člověka s jeho psím přítelem. Je těžké dostat ze psa, nebo jiného zvířete, tu pravou emoci, kterou k výsledku potřebujete? 

Abych řekla pravdu, tak v realitě se u psa o žádné emoce nejedná. Buď má jistý prvek nacvičený a prostě jen provede daný cvik nebo je to kouzlo okamžiku. Psi a pravděpodobně i další zvířata mají proti člověku velice omezený mimický projev obličeje. Komunikují mezi sebou pomocí postoje těla, uší, ocasu atd. Často se tedy v jejich výrazech jedná spíše o ostražitost, zvědavost, natěšenost nebo naopak klid a pohodu. Podobná ve výrazech myslím nejvíc dovede být liška, z toho co jsem měla možnost vyzkoušet a nebo vidět u jiných. Emoce to má spíše vyvolat v majiteli zvířete, že si podobné chvíle pamatuje se svým parťákem a tato vzpomínka mu tyto krásné společné chvíle dovede připomenout.

Vnímáte rozdíl ve focení různých psích ras? Nebo jde spíše o povahu konkrétního psa? 

Já se celý život věnuji a motám se spíše mezi ovčáckými plemeny psů, možná jim tedy rozumím trošku více. Takže za mě ovčácká plemena jsou chytrá a mají většinou snahu vyjít majiteli vstříc. Super zkušenosti mám ale i s retrívry, teriéry, ohaři, bully atd. Ale je to samozřejmě dosti i o jedincích, ale ani tak ne o těch psích. Opravdu v naprosté většině není problém ve psovi, ale že majitelé buď nemají cit pro psy a jejich aspoň základní výcvik nebo nemají snahu a ani potřebu to řešit, a tak se psem nic podobného nedělají a o výcvik se ani nesnaží. Některým psům je to asi jedno, smutné to ale je třeba u pracovních plemen, kdy tato plemena používání mozku potřebují ke své spokojenosti a nestačí jim vyběhat jen nohy a tělo. Proto tato plemena prostě nejsou pro každého a každý by měl jejich pořízení dobře zvážit. Hrozí potom nepříjemné zlozvyky či obsese a může to vést až k agresi.  

Máte oblíbené roční období, kdy ráda fotíte se zvířaty? 

Já se vždy těším na každé další období, protože člověk zase vyjde na chvíli z určitého stereotypu. Ale tak i tak se snažím pořád měnit místa focení, a tím mě každá série fotek opravdu baví. Samozřejmě, že jaro a podzim jsou asi top, ale focení u vody, ve sněhu a podobné věci mají také něco do sebe. Hodně času také věnuji přípravě ateliéru na vánoční focení.

Můžete prozradit čtenářům vaše triky, když s vámi čtyřnohý model nespolupracuje tak, jak byste potřebovala? 

Určitě je výhodou, když člověk psům trošku rozumí. Já se jim aktivně věnuji už od mých asi 10 let, a tak bych řekla, že si s jakýmkoliv celkem poradit. Ještě se mi nestalo, že by někdo odešel bez fotek, tak snad i úspěšně. Určitě je dobré mít s sebou opravdu hodně malých pamlsků, ideálně měkčích, ať pak pes každý pamlsek nechroupe půl minuty a není zbytečně uslintaný, a také nemá hned žízeň, což je třeba u granulí typické. Na některé psy funguje lépe hračka, takže nějakou oblíbenou na focení berte s sebou. Mému psovi stačí klidně i šiška, kterou najdeme po cestě a fenka zase raději pamlsky. Pro případy nouze, nebo když pejsek neposlechne bez vodítka a hrozilo by, že se zaběhne, nosím vždy s sebou tenké výstavní vodítko. Ušetřím práci sobě s retuší většího vodítka či obojku a majiteli nervy. Používám ho ale v podstatě výjimečně, spíš u štěňátek, kde je to pochopitelné. Dobré je také umět různé zajímavé zvuky nebo si umět případně něčím pomoci. Někteří pejsci se tváří dokonale sami o sobě a někteří, když uvidí foťák, hned dají uši dozadu.

Říká se, že fotit psy nebo děti patří k nejtěžší disciplíně. Vy ale fotíte obojí. Dokážete říct, co je skutečně náročnější? 

To můžu říct zcela bez rozmýšlení, určitě je náročnější focení dětí. Dostat z dítěte, které nemá zrovna nejlepší náladu pěkný nebo aspoň obstojný výraz, chce někdy opravdu hodně trpělivosti. Hlavně na ně vy samotní nedokážete mít takový vliv, pokud nejste jejich rodiči. Psi se dají nějakými zajímavými zvuky nebo na hračku či páníčka samotného namotivovat snadněji. Kombinace dětí se zvířaty vlastně není až takový problém pokud dítě spolupracuje. Já se vždy snažím nafotit základní a nejdůležitější věci, a pak dávám prostor volným nápadům či momentům, které se naskytnou.

Nálady dětí se také můžou hodně rychle měnit, někdy je to hodně brzy přestane bavit a někdy je to naopak po chvilce teprve bavit začne. Důležitá je trpělivost a nechat dítěti čas, pokud není v dobré náladě od začátku. Pokud je v dobré náladě, tak to naopak využít, protože se to může vcelku rychle změnit. Co už ale je náročnější u psů, jsou třeba pohybové fotky u opravdu rychlých psů, fotit tmavé psy s tmavýma očima nebo s chlupy v obličeji. Moje maminka má dvě fenky, které mají dlouhou srst v obličeji, k tomu jsou černé a mají velmi tmavé oči... to je „fotografův sen“.

Jakým dalším fotografickým žánrům se věnujete? A který je vám, kromě focení se zvířaty, nejbližší? 

Věnuji se focení dětí, rodin, párů, těhotenské focení a občas i svatby. Nejbližší je mi, mimo focení psů a i jiných zvířat jako takových, focení pohádkové ať už třeba s „vlky“, liškou, dravci nebo i bez zvířat. Miluji obecně světýlka, lampy a lucerny a takové ty fotky celkově romantické, tajemné či pohádkové. Tedy v podstatě inscenovaná fotografie. Pro někoho je to možná už kýč, ale já to prostě miluji a za kýč zase považuji jiné věci a styly.

Co považujete za své největší fotografické úspěchy?

Fotím vlastně jen pro klienty jejich zvířátka či ratolesti, takže se moc do žádných soutěží nepřihlašuji. Nemám moc času na promyšlené projekty, které by se hodily nebo byly dělané na míru do nějakých soutěží. Jednou za čas na něco takového narazím, tak tam třeba fotku dám a párkrát jsem se i umístila nebo byla třeba fotkou měsíce, ale abych řekla pravdu, tak se nikdy nejednalo o nic velikého. Na to možná nemám ani odvahu.

Pro mě je největší úspěch, když mám spokojené klienty, kteří jsou z fotek nadšeni a třeba si je dávají i na obrázky, a to se mi, troufám si říct, celkem daří. Dávám si na každé fotce opravdu záležet a myslím, že to nese ovoce v podobě toho, že už jsem opravdu dlouho neměla žádnou nespokojenost. Za to jsem opravdu vděčná, a to je můj pohon vpřed. Občas dám nějaké fotky také do některých fotoskupin na Facebooku a naprostá většina ohlasů je kladných a velice milých. I když se třesu strachem mé fotky takto dát někam, kde jsou lidé velice kritičtí a někdy umí být opravdu nepřiměřeně ostří, což často právě těm lidem nenáleží vzhledem k jejich tvorbě, myslím, že je jednou za čas dobré si vyslechnout i konstruktivní kritiku a od té se odpíchnout dále a na dané věci si dát příště větší pozor.

V minulém roce jsem ale jeden vcelku náročný projekt s mým synem a psem udělala a ten bych i ráda do nějaké soutěže dala. Jedná se ale o příběh o pěti fotkách, které musí být spolu, aby to zcela dávalo smysl. Soutěž, ve které by ale šlo prezentovat příběh nebo třeba sérii fotek, jsem ale zatím bohužel nenašla. Možná je to námět a někdo se ho někdy ujme. Myslím, že by to mohlo být zajímavé.

Máte nějaký fotografický sen, který si chcete splnit?  

Nevím, jestli přímo sen, ale určitě mám nějaké cíle, na které bych ráda časem dosáhla. Jedná se právě o focení a dobrou postprodukci pohádkových fotek, kouzelných fotek dětí se zvířaty. Možná by bylo zajímavé fotografiemi doplnit nějakou knihu, nejen pro děti. Také bych se ráda dostala se psy na nějaké výlety za krásnou přírodou a focení na pro mě méně obvyklých místech, jako jsou jezera, vodopády, ledová království, hory a tak podobně. A hlavně chci dále dělat své klienty šťastné a zaručit jim krásné vzpomínky. 

Jak důležitá je pro vás postprodukce a jak dlouho strávíte úpravou fotografií? 

Pro mě je postprodukce velice důležitá a fotky bez úprav klientům vůbec neposkytuji až na náhledy, aby si mohli fotky k úpravě vybrat. Když fotíte do RAW, tak je to prostě jakoby polotovar a je to na úpravu nachystané. Fotky se přeci vždy upravovaly, a to i tehdy, když se ještě nejednalo o digitální fotografii. Jednodušší fotku s jedním objektem (pes, dítě, slečna, atd.) upravuji zhruba 30 až 45 minut. Složitější fotky, kde je buď více objektů, jsou potřeba nějaké retuše, nebo dokonce menší montáže, už dělám klidně i hodinu až hodinu a půl.

Máte nějaké doporučení pro začínající fotografy, kteří by chtěli fotit své domácí mazlíčky?

Rada z mé zkušenosti je sledovat ostatní fotografy, jejichž fotky jsou vám blízké a zkusit se zamýšlet nad detaily, proč něco na fotce je, jak to tam je. Dále sledovat fotoskupiny a číst konstruktivní kritiku k fotkám různých autorů a klidně i napříč žánry. Dobré je se první naučit základní pojmy, ať se v tom pak člověk tolik neztrácí. Užitečné je i nespěchat se zveřejněním a nechat fotku trochu uležet. S odstupem vidíte věci, které při zpracování a úpravách nevidíte.

No a ohledně psů? Existují miliony fotografií, na nichž se prověřila platnost základních teoretických pouček a pravidel, a je dobré je ctít. Až na výjimečné případy ostřit vždy na oči, ideálně fotit ne výše než v rovině s jejich okem, pokud tedy nechcete fotku vyloženě z nadhledu. Nebát se si kleknout nebo i lehnout na zem, to už k tomu patří. Nejlépe si potom na začátku pomoci tím, že psa naučím dobře povel zůstaň. Tajemství tohoto povelu je, že minimálně na začátku psa nikdy nevoláme, ale vždy se vracíme za ním zpět a odměňujeme vykonaný povel v pozici, která byla chtěná.

Kde všude můžeme vaše fotografie vidět kromě Galerie Megapixel?

Určitě na sociálních sítích. Na Facebooku mám stránku s názvem @Foto- Markéta Malinčíková a na Instagramu @gosinacz. Na těchto profilech najdete veškeré info k focení, kontakt přímo na mě, portfolio a také všechny aktuality. Mám i web www.gosina.cz, ale na ten nedávám moc aktuálních informací a fotek, jen jednou za čas.