Medailon autora - Nobuyoshi Araki

Minulý autorský medailon jsem věnoval svému oblíbenci ze země vycházejícího slunce Daido Moriyamovi, je tak nasnadě doplnit jej o jeho součaníka, neméně slavného fotografa Nobuyoshi Arakiho. Zatímco Moriyama je takřka výhradně streetový fotograf, Araki se věnuje inscenované fotografii. Jeho sláva je založena nejen na skělých fotografiích velmi svébytného stylu, ale také na určité frenetičnosti jeho práce a také na jeho velmi excentrické persóně.

Dnes takřka osmdesátiletý autor publikoval přes 350 fotografických knih, měl bezpočet výstav a je zastoupen v mnoha slavných sbírkách a galeriích, mezi které patří mimo jiné i Londýnská Tate. Stejně jako Moriyama tedy překročil práh fotografa, ale řadí se spíše mezi výtvarné umělce.

Už jako mladý začal fotografovat, v deseti letech dostal od svého octe fotoaparát a od té doby se dodnes nezastavil. Jeho dílo je velmi osobní a intimní, na jednu stranu svébytně dokumentární, na straně druhé s velikým přesahem do výtvarné fotografie pro svou častou abstraktnost. Araki je velmi silný pro svou naprostou otevřenost, skrze jeho snímky můžete s autorem prožít celý jeho život a osobnost, mísí se v nich silná sexualita, fetišismus a mnohdy zdánlivě protikladná melancholie a něha.

Od stylizovaných portrétů svázaných žen, přes sérii, která sestává pouze z fotografií mraků, jeho dílo je velmi bohaté a část jeho síly je i v tom, že není nijak stylizované pro diváka. Působí skoro tak, jakoby se Araki prohlásil za celebritu a nechal nás jej obdivovat. Dobrou ilustrací je jeho popis začátku své fotografické kariéry, otce darujícího mu fotoaparát nezmiňuje. Namísto toho tvrdí, že se narodil s fotoaparátem v ruce, ihned po svém zrození se rozhlédl po světě a vyfotografoval vaginu své matky. Záleží pak na vás, jestli si to vyložíte jako svébytné vyjádření lásky k matce nebo jako něco obscénního, každopádně celé jeho dílo je podobně kontroverzní a právě i pro mnohdy negativní emoce s jeho osobou spojené je natolik exponovaným fotografem. Zkrátka se neostýchá nad ničím, co může komukoli alespoň trochu konzervativnímu přijít jako minimálně nevkusné.

Jeho první velká výstava v Rakousku roku 1992 byla bojkotována veškerým ženským personálem galerie, právě pro její velkou explicitu a domnělý despekt k ženám, na mnoho lidí neznalých tohoto podivína mohou působit podobně, hlavně v dnešní genderově vypjaté době. Jedná se ale o člověka, který prohlašuje, že “život je fotografie” a jeho život zkrátka vypadá takto. Čímž se samozřejmě nestraní veřejného odsouzení, dává tím ale najevo, že jeho dílo rozhodně není laciná pornografie, nýbrž upřímná výpověď člověka - fotografa, a právě pro něj jsou to dvě naprosto neodlučitelné věci.

Pokud se podíváme na celé jeho dílo od počátku, zjistíme, že jeho raná práce se věnuje životu s jeho první ženou, Araki dokumentuje všechny okamžiky od těch nejvšednějších po nejintimnější, zlom nastává po její smrti. Na dlouho jsou jeho snímky velmi melancholické a abstraktní, ale postupně se vrací zpět ke své excentrické explicitě. Dnes tvrdí, že všechny jeho fotografie se týkají smrti, že v každém jeho snímku tento podtext je. Oproti tomu je sám autor velmi živým člověkem, například islandská umělkyně Bjork jej popsala jako nejenergičtejšího člověka, kterého měla tu čest poznat.

Pokud člověk přehlédne první dojem, který skutečně mnohdy je erotický, nalezne za ním velmi citlivý pohled člověka, který si toho mnoho odžil a je natolik přímý a hlavně upřímný, že pro něj není problém se s celým svým barvitým životem přímo podělit se svým publikem. Za mě je to kromě jednoho z nejplodnějších i jeden z největších autorů dvacátého století.