Martin Lukeš •
Aktualizováno: 21. 6. 2023 v 8:39
• Rubrika:Fotoporadna
Myslete jako pouliční reportér aneb Jak na zajímavé street foto
Fotografování dění v ulicích měst, ale i vesnic a vísek patří k jednomu z nejstarších reportážních stylů vůbec. Jde tedy o samostatně uznávaný žánr a jako takový má svoje pravidla. Existuje mnoho způsobů a přístupů, jak se postavit ke street fotografii, a v následujícím článku si řekneme o některých z nich. Nicméně mějte na paměti, že ani 1000 přečtených knih a milion nabiflovaných pouček z vás neudělá dobrého reportéra a už vůbec ne toho pouličního. K tomu je potřeba vstát z pohovky, nabít baterku, promazat kartu a vyrazit přímo do víru dění. Jen opakovaný trénink vás může posunout někam výš.
Obsah
Street fotografie je patrně tou nejautentičtější formou reportáže a jako taková má svou hodnotu. Tento žánr nám i po mnoha letech dokáže zprostředkovat velmi důležité svědectví o daném místě v konkrétní době. Ukazuje nejen geografické a sociální podmínky daného místa, ale navíc diváka velmi autentickou formou seznámí s drobnými detaily běžného života. Řeč je například o architektuře, kultuře, technické vybavenosti, ale i módě, přírodě a dalších drobných střípcích, díky kterým si dokážeme poskládat obraz o tom, jak se žilo, a porovnat ho s tím, jak se žije nyní.
Při volbě konkrétního režimu fotoaparátu obvykle vycházím z klasické šablony, kterou používám i pro ostatní žánry. V případě, že se jedná o nějakou akční reportáž a ve scéně se pohybují objekty, které potřebuji na fotografii zmrazit, pracuji s preferencí času (S / Tv). V tomto režimu je prioritou délka expozice. Závěrku se proto snažím maximálně přizpůsobit dané situaci, rychlosti pohybu klíčových objektů, ale samozřejmě také vzdálenosti, na kterou fotografuji a také ohnisku použitého objektivu.
Po tom, co zvolím čas, si fotoaparát změří světelné podmínky a následně dopočítá hodnotu clonového čísla tak, aby nebyla výsledná fotografie ani podexponovaná ani přesvícená. Pokud je světla dost, fotoaparát si přizpůsobuje clonu dle aktuální potřeby. Tento princip funguje velmi spolehlivě. Můžete se ale dostat do situace, kdy jsou světelné podmínky horší. Pak obvykle fotoaparát otevře clonu na maximum, aby dostal na snímač nejvíc světla. V případě, že to nestačí a výsledný záběr je i tak tmavý nebo dokonce úplně černý, pak budete muset sáhnout k další expoziční hodnotě, a to je citlivost. To, že nemáte pro danou kombinaci času a clony dostatek světla, vám dá fotoaparát najevo v okamžiku, kdy namáčknete spoušť. Clonové číslo začne blikat, případně se rozsvítí červeně. Obojí signalizuje výstrahu, že fotografie pravděpodobně nedopadne dobře. No a pokud nechcete použít blesk nebo nemáte k dispozici světelnější objektiv, nezbývá nic jiného, než zvýšit hodnotu ISO. Tu navyšujeme tak dlouho, dokud nepřestane blikat clonové číslo. To je onou vytouženou nápovědou, že má již fotoaparát světla dostatek.
V opačném případě, tedy když chcete přiznat pohyb nebo dostat do záběru nějakou záměrnou pohybovou neostrost, pracujete s časy pod 1/100 s. Pak je ale nutné počítat s tím, že se můžete dostat za hranici hodnot, které jste schopni udržet z ruky, a pak je potřeba použít stativ. Tuto hodnotu bohužel nelze říci zcela přesně, protože ji ovlivňuje mnoho proměnných. Těmi nejdůležitějšími faktory jsou fyzická kondice fotografa, stabilizátor obrazu, crop faktor a v neposlední řadě ohnisková vzdálenost objektivu. Orientačně se lze držet pravidla obrácené hodnoty ohniskové vzdálenosti. Ta říká, že lze udržet opačnou hodnotu ohniska objektivu, a pokud tedy fotím optikou 35 mm, udržím z ruky zhruba 1/35 s. Stabilizace objektivu i snímače pomáhají k tomu několikanásobně tuto hranici překročit. Prodloužení ohniska crop faktorem menšího snímače tuto hranici posouvá na opačnou stranu.
V situaci, kdy fotografujete klidnější nebo úplně statickou scénu lze využít opačného režimu, a tím je preference clony (A / Av). V tomto případě si zvolím nejprve clonové číslo, kterým si definuji hloubku ostrosti. Fotoaparát dopočítá automaticky čas, a pokud je moc dlouhý a hrozí riziko, že byste tuto hodnotu neudrželi z ruky, je potřeba opět navýšit citlivost ISO. Tu zvyšujeme tak dlouho, dokud se čas nezkrátí na konkrétní bezpečnou hodnotu.
Tomu, kdo by chtěl mít pod kontrolou jak délku expozice, tak hloubku ostrosti, nezbývá nic jiného než manuální režim (M). V něm si lze případně pomoci funkcí AUTO-ISO, která dopočítává citlivost ke dvěma zmiňovaným, ručně nastaveným hodnotám. Tomuto postupu jsme se podrobněji věnovali v minulém článku naší fotoporadny, který byl zaměřený na reportáže.
Každý, kdo chce ve street fotografii uspět a rád by měl ve svém portfoliu opravu zajímavé fotografie, si musí uvědomit, že základem je nejen velmi pohotově ovládat fotoaparát, ale především to, být ve správný čas na správném místě. Je zřejmé, že na vísce, kde za celý den projedou dva automobily a přes náměstí projdou za celé odpoledne tři tety do večerky pro mléko a rohlíky, nebudete mít v tomto žánru takové možnosti a příležitosti jako například v nějaké větší metropoli. Tím ale nechci nijak dehonestovat život mimo město.
Naopak, fotograf zde obvykle má mnohem lépe zmapované prostředí a skvěle se zde fotí například sociální dokumenty nebo reportáže z kulturních, sportovních a společenských akcí. Nicméně je velmi pravděpodobné, že v centru Manhattanu asi pořídíte zajímavější street fotografie než na náměstí v Čimelicích. I když to může být naopak, pokud se tam bude dít zrovna něco zajímavého.
Proto je v tomto žánru klíčová lokace, do které se vydáte na lov s vaším fotoaparátem. Jak už jsem naznačil, pro street fotografii jsou zajímavé větší aglomerace a jednoduše řečeno místa, kde se něco děje. Na druhou stranu ani větší město není automaticky záruka úspěchu, pokud si v něm nenajdete místo, kde to žije. Ideální volbou jsou proto rušnější čtvrti a oblasti s větším městským ruchem. To mohou být například nádraží, větší náměstí, letiště, okolí obchodních domů a center, ale také přístavy, koncertní haly, stadiony atd. Zkrátka a dobře čím více lidí, tím více situací a mikropříběhů, které se mohou dostat do hledáčku vašeho fotoaparátu.
Dva způsoby přístupu ke street fotografii V tomto směru se dá k hledání tématu přistupovat dvěma odlišnými způsoby. Oba jsou velmi zajímavé a oba zároveň divácky vděčné, přestože každý z nich je postaven na zcela odlišném vnímání.
Tím prvním je hledání příběhu, scénky nebo zajímavé situace. Ta může být postavená na nějaké, figurce, postavičce nebo i zvířeti, či neživém objektu, který je něčím zajímavý. Podobné momenty se nejlépe hledají v rušných uličkách a častým tématem mohou být nejrůznější pouliční shromáždění, ať už jde o farmářské trhy, nějaké pouliční kejkle, průvody a karnevaly nebo jiné kulturní vystoupení, ale zrovna tak demonstrace, manifestace nebo happeningy. Zkrátka vybírejte si takový čas a taková místa, kde se něco děje.
Pointu těchto fotografií lze postavit například na kontrastu, ať už světelném, sociálním, kulturním nebo na kontrastu barev. Velmi dobře fungují momentky z cest, které ulovíte v nějakých exotických destinacích, které jsou kulturně, sociálně i geograficky odlišné od toho, na co jsme zvyklí ve střední Evropě. Ve street fotografii, která je často postavena právě na jedinečnosti okamžiku, velmi dobře funguje také vtip a humor obecně.
Tak jako máme rádi veselohry a komedie ze života, ať už filmové nebo divadelní, tak se rádi smějeme vtipným momentkám z oblasti fotografie. Existuje dokonce mnoho známých fotografů, kteří velkou část své tvorby postavili právě na vtipných situacích a momentech z ulice, které v podstatě nejdou ani vymyslet, ani naplánovat. Jmenovitě mohu zmínit například nedávno zesnulého pana Františka Dostála, který dlouhodobě dokumentoval pražské ulice a zákoutí, ať už to byly jeho milované Vršovice, život Branického nádraží nebo momentky ze sázavských kempů a plováren v okolí Zlenice.
V těchto případech doporučuji nasát atmosféru dané destinace nebo konkrétní události a nějakým způsobem je extrahovat do vašich záběru. Nestůjte v povzdálí a nebuďte jen pouhým přihlížejícím. Naopak snažte se splynout s davem a prostředím a staňte se jeho součástí. Fotografujte kratším ohniskema z bezprostřední blízkosti. Jen tak dostanete do snímku atmosféru a emoce, což jsou prvky, na kterých je street fotografie postavena. Bezesporu tak můžete riskovat nějaký ten šrám, ať už na kůži nebo fotoaparátu, ale o to více budou vaše záběry autentičtější.
Aby vám divák věřil a abyste ho zaujali, musíte mít fotografovanou scénu doslova na dosah ruky nebo ještě blíž. Jen tak budou vaše záběry silné. A ještě jedna dobrá rada. Neřešte běžné kompoziční prohřešky, jako že bude horizont trochu nakřivo, nebo že někomu na fotografii chybí kus hlavy, ruky nebo nohy. Pokud bude vaše fotografie dost autentická a bude mít atmosféru, divák se nad podobnými drobnostmi vůbec nepozastaví jednoduše proto, že ho nezajímají. Pokud bude mít z fotografie závratě, husí, kůži nebo bude brečet smíchy, je vše ostatní jen nesmyslnou malicherností.
Druhý princip street fotografie je poněkud výtvarnější, klidnější a při něm naopak velmi záleží na kompozici i drobných detailech. Jeho základem je rám nebo kulisa, chcete-li. Tu si musíte vyhlídnout předem a velmi čistě ji zakomponovat. Dá se samozřejmě fotografovat z ruky, ale v tomto případě dávám raději přednost stativu. Postupuji v podstatě stejně, jako kdybych fotil nějakou lokaci z hlediska přírody nebo architektury. Rozdíl je v tom, že scéna samotná není tím hlavním prvkem, ale pouze pozadím. V okamžiku, kdy si najdete nějaký takový obraz, začíná druhá fáze, a tou je mnohdy dlouhé a nervy drásající čekání na nějaký moment, zajímavou situaci nebo mikro příběh. Ten může přijít za pár vteřin, ale zrovna tak za několik hodin nebo se ho nemusíte dočkat vůbec. Je to podobné jako jít na ryby. Někdy můžete mít nalíčeno celý den a nechytnete ani čudlu a jindy budete tahat z vody jeden trofejní úlovek za druhým.
Kdo si podobný postup nikdy nezkusil, tak mu to může připadat celé jaké nesmysl. Stát minuty nebo dokonce hodiny s fotoaparátem na stativu a čekat až se něco stane. Věřte ale, že je to zábava a zároveň stejný adrenalin, podobně jako když fotíte uprostřed nějaké demonstrace a kolem vás práskají dělobuchy. Možná si řeknete, že tímto způsobem také můžete ulovit jednu fotku za měsíc a zda ten čas vůbec stojí za to. Věřte, že stojí. Jednak si takto vymodlené fotografie budete mnohem víc vážit a je možné, že ji do smrti nezapomenete právě proto, že s ní budete mít spojený ten svůj vlastní příběh. A ještě k něčemu je podobné martyrium dobré. Naučí vás všímat si detailů a při tom čekání budete neustále pilovat a brousit kompozici. A mimo to se naučíte naslouchat cvrkotu města nebo ulice. Nahmatáte jeho tep, jeho zvyklosti, jeho řeč i jeho škodolibosti a naschvály, a když budete dost trpěliví, tak vás odmění, byť mnohdy ve chvíli, kdy už to budete chtít vzdát. A to je na tom celém procesu to krásné.
Někoho možná napadne, zda to nejde proti filosofii tohoto žánru, protože, pokud někdo stojí půl hodiny na jednom místě s fotoaparátem na stativu, tak není zrovna dvakrát nenápadný. V tomto směru vás ale mohu uklidnit. Okolí vás totiž po krátké době absolutně přestane vnímat a vy se doslova stanete neviditelným. Mám to na vlastní kůži vyzkoušené. Navíc myšlenkové pochody kolemjdoucího jsou postaveny na předpokladu, že lovíte nějaký záběr v pozadí právě té zmiňované kulisy a ani ve snu nikoho nenapadne, že čekáte právě na to, až vám dotyčný projde před objektivem. A věřte, že vám tam projde 95 lidí ze 100. Zbylých pět možná zpomalí nebo dokonce zastaví, ale stačí pokývnout hlavou nebo jen mávnout, že o nich víte a nezkazí vám záběr, pousmát se na znamení díku a oni pokračují dál. A pokud máte v ruce dálkový ovladač, a ještě třeba nastavenou tichý mód elektronické závěrky, tak pravděpodobně nikdy nezjistí, že jste celou dobu čekal možná právě na ně.
Nemusíte tomu věřit, ale opravdu to tak funguje. A ač se to zdá neuvěřitelné, tak si nevzpomínám na situaci, kdy bych si tímto způsobem neodnesl nějaký ten úlovek. Některý byl samozřejmě zdařilý méně a z některého jsem měl radost větší. Stejně tak jsem někdy čekal jen chviličku a jindy to bylo nekonečné, ale snad vždy jsem nakonec zmáčknul spoušť a mnohdy dokonce několikrát. A když už jsem u prvního způsobu, jmenoval bych jednu českou dokumentární legendu, kterou bezesporu pan František Dostál byl a je, tak i pro tento postup zmíním další a tím je například kladenský bard Jiří Hanke. Kulisou a rámem pro jeden z jeho souborů, na kterém dlouhodobě pracoval dvě bylo okno jeho pokoje. Z něho během více než dvaceti let dokumentoval život na ulici před domem, a tímto způsobem vytvořil naprosto unikátní a ojedinělý dokumentární cyklus, který je tak syrový a tak silný, jak jen dokumentární street fotografie může být.
Tento způsob fotografování může oslovit i bázlivější fotografy, kteří by jinak měli problém někomu strčit uprostřed ulice fotoaparát pod nos. Můžete fotit z větší dálky, na mnohem delší ohnisko a klidně nějakým teleobjektivem z nějakého pomyslného nebo skutečného úkrytu. To je na vás. Jen nezapomeňte, že v tomto případě by měla být výsledná fotografie z kompozičního a výtvarného hlediska doslova vymazlená, protože máte mnohem víc času nejen na přemýšlení, ale i na samotnou kompozici, expozici a vše ostatní, co k dobré a precizní fotografii patří.
Jak vidíte, tak street fotografie je o určitém mindsetu, tedy nastavení myšlení a lze k ní přistupovat různými způsoby. Pokud máte chuť, vyzkoušejte obě cesty a uvidíte, která vás bude bavit více. Opravdoví mistři tohoto žánru dosáhnou po čase vyšší úrovně a spojí obě metody. A přesně tak vznikají ty úchvatné fotografie, které známe z fotografických výstav soutěží a publikací, kdy je ten naprosto dokonale načasovaný moment velmi přesně zakomponován do nějaké výtvarně zajímavé kulisy, kde nic nepřebývá, nic jí nechybí a zároveň má atmosféru, emoce, příběh, vtip nebo nějaký zajímavý kontrast. A tak by mistrovská street fotografie měla vypadat.
Komentáře k článku