Magazín

Rozhovory

"Nejvíc se vždycky naučíte tím, že si na něco přijdete sami" - říká fotograf, cestovatel a otec v nouzovém režimu Libor Vaicenbacher

Martin LukešAktualizováno: 29. 4. 2020 v 10:01 • Rubrika: Rozhovory

"Nejvíc se vždycky naučíte tím, že si na něco přijdete sami" - říká fotograf, cestovatel a otec v nouzovém režimu Libor Vaicenbacher

Mimo to také pedagog, ornitolog, biolog, dobrodruh a průvodce. Zkrátka člověk mnoha talentů. Jak začínal s fotografováním, co zažil napínavého v divočině, jak ovlivnila jeho profesi a koníčky současná situace kolem celosvětové pandémie nemoci COVID 19 a co by poradil začínajícím fotografům? O tom všem jsme si povídali v našem dalším "karanténním" rozhovoru.

Obsah

  • Na tvém blogu jsem se dozvěděl že jsi fotograf, cestovatel, biolog, ornitolog, pedagog, průvodce, ale také otec, takže takový by se dalo říci, renesanční člověk. Vzhledem k tomu co o tobě vím, troufám si říct, že jsi také duší a srdcem dobrodruh. Mohl by si se nějak v kostce představit, aby si naši čtenáři udělali představu o tom, kdo je garantem naší dubnové soutěže na téma ŽIVOT V NOUZOVÉM REŽIMU?

Aktuálně asi nejvýstižnější označení bude „otec v nouzovém režimu“. Když spolu tento rozhovor na dálku vedeme, tak mám za sebou skoro měsíc neplánované rodinné „rekreace“ na chalupě a včera jsem navíc podřadil na vyšší otáčky, když jsem zůstal s dětmi na pár dní sám.

Jinak, nerad bych budil zdání nějakého Ferdy Mravence, tedy ikony české renesančnosti. Všechny mé činnosti by se daly v kostce shrnout do věty – Mám rád přírodu, tak za ní cestuji, a protože jsem sdílný tak o ní učím, což se těžko obejde bez obrázků.


Tukan modrý

  • Jak si se dostal k fotografování a jakým žánrům se věnuješ?

Jako kluk jsem dostal od dědečka ruský fotoaparát Vilia auto. Bakelitový poloautomat s pevným čtyřicetimilimetrovým objektivem. S tímto vybavením jsem ihned vyrazil do polí v okolí Zlína a fotil jsem čejky, racky, vlaštovky… A vůbec mi nevadilo, že na výsledných černobílých fotkách nebylo vidět ani pírko. Od té doby se ohnisková vzdálenost mých objektivů více než desetkrát prodloužila, ale v podstatě fotím stále to samé. Jen tedy od doby, co jsem začal učit příliš nefotím lidi, protože jak říkám, jsem z práce přelidněný.


Volavka bílá

  • Tvojí druhou vášní je cestování, co tě k němu přivedlo?

Kdysi jsem pro jednu německou firmu podnikl cestu po jejich pobočkách rozesetých různě po světě. Od Indie, přes Singapur a Švýcarsko, až po USA nebo Koreu. Prostě takový mišmaš zemí. Mým úkolem bylo fotografovat dokumentárním způsobem zaměstnance firmy. Od samotných majitelů, až po hlídače firemního parkoviště. Z těch fotek měl vyzařovat rodinný duch nadnárodní korporace. Celé to obnášelo sednout do auta nebo letadla, někam se dokodrcat, velmi rychle se infiltrovat do firemního prostředí a soukromí lidí a za pár dní zase vypadnout a jet o dům dál. Určitá dávka stresu a zároveň vzrušení z neznámého a nového. Bylo to velmi únavné, zejména sociálně, ale silně ovlivňující. 


Vykládání ryb v Puerto López

  • V současné době je to asi s cestováním trochu složitější. I když pominu současná mimořádná vládní opatření, tak jak jde skloubit rodina, malé děti, a vášeň pro cestování?

Jak to říkal Zdeněk Svěrák v Koljovi? Hudba, to je celibát? Snad ještě víc to asi platí pro fotografy živočišstva. Samozřejmě, že nemít rodinu, byl bych v trapu asi výrazně častěji než teď. Pryč jsou časy, kdy jsem své ženě jen tak mimochodem oznámil, že příští měsíc letím na čtvrt roku do Ekvádoru. Ale tím si samozřejmě nechci nijak stěžovat, naopak. Nakonec se ukázalo, že i se sotva roční holčičkou a šestiletým klukem se dá letět na dva měsíce do mlžného lesa v podhůří And. 


Kolibřík hyacintový

  • Ve tvém životě si prolíná hned několik vášní, které se dotýkají i tvé profese. Dokázal by si říct, která z nich je nejsilnější, jestli je to láska k přírodo/vědě, focení, nebo právě to cestování?

Většina wildlife fotografů musí tyto věci propojovat. Tedy pokud nechcete fotit pouze ptáky na krmítku nebo mít neustále po ruce profesionálního průvodce. Bez přírodovědění toho člověk moc nevyfotí a bez cestování jakbysmet. Pokud bych například neznal obstojně ptačí hlasy oblasti, do které se vydávám, tak bych se mohl klidně celé dlouhé hodiny potloukat po tropickém lese napěchovaném životem a neudělat přitom jedinou fotku. Běžný návštěvník takového prostředí je zklamaný z toho, že vlastně skoro nic neviděl. Tady se opravdu vyplatí znalost hlasů, chování, denních a ročních rytmů a přesných lokalit výskytu určitých druhů. Bez domácí přípravy by byla taková expedice vlastně jen ztráta času a peněz.


Krokodýl nilský

  • Vedeš k podobným hodnotám a koníčkům i své potomstvo? :) 

Snažím se. V Ekvádoru se mnou syn vytrvale fotil kolibříky kompaktem, kterému se do bufferu vleze maximálně jedna fotka ve formátu RAW a to ještě ne celá. Asi 15 vteřin pak chudák čekal, až bude moct fotit dál. Kadence, která by rozhodila i zapřisáhlého středoformátového krajináře. Nejenže ho to neotrávilo, ale celkem mu to i šlo. Teď už mu na chalupě půjčuju vlastní foťák. Mimochodem, pokud tatínkové ještě nemáte gimbalovou hlavu na svůj teleobjektiv a nevíte, jak tuto investici doma obhájit, mám pro vás tajný tip. Na gimbalku můžete hodit například Nikon D780 a 400mm/2,8konvertorem, předat to nádobíčko dítěti, které váží přibližně polovinu téhle sestavy a v klidu odejít na kafe. Vyzkoušeno a funguje to!


Jaký otec, takový syn

  • V současné době jsou díky internetu a dokumentárním televizním stanicím velmi populární expedice a výpravy do divočiny, na exotická místa a neprobádaná místa světa. Spousta lidí si ale neuvědomuje, že za tím pozlátkem se skrývají mnohdy velmi tvrdé podmínky, na které středoevropan není zvyklý. Také hrozí nebezpečí v podobě fauny, flory, neschůdností terénu, nebo nepřízně počasí. A v neposlední řadě je to také neskutečná dřina, zvláště když člověk nese na zádech nejen běžnou cestovatelskou výbavu, ale také fotovercajk, který může jít v případě teleobjektivů a stativu až do desítky kilogramů. Jak to dáváš po fyzické, ale i psychické stránce?

Těžce. Bolí mě záda, takže asi budu muset fakt cvičit, abych u běžných pohybů nehekal jako Adam Ondra při zdolávání 9c. Upřímně řečeno, u většiny lokací nelze o tvrdosti podmínek vůbec mluvit. Focení většinou probíhá v blízkém okolí místa, kde jste ubytovaní, nebo je k dispozici více méně komfortní zázemí. Samozřejmě se stane, že strávíte den rozplácnutý v bahně, ale pak se pod tekoucí vodou vydrbete a jdete s kolegy na rum, abyste promazali karty a sdíleli, co všechno jste ten den hezkého propásli.


Kormorán subtropický

Trochu to samozřejmě zlehčuju. Pamatuju si i tvrdší momenty. Například, když jsem cestou do civilizace celý den táhl na zádech čtyřicetikilový batoh. Měl jsem za sebou pět dní osamoceného stanování ve výšce kolem 3500 m n.m. v okolí sopky El Altar. Když jsem přebrodil několik řek, párkrát sebou plácl do bláta a konečně se dostal do vesnice, tak mi domorodci sdělili, že řidič autobusu se zlil jak dobytek, leží v hospodě a do města jede „boracho“ až druhý den. Tak, aspoň tam byla ta hospoda. Po zážitcích tohoto typu jsem ale razantně zeštíhlil své vybavení. V tomto ohledu je třeba nová třístovka a pětistovka od Nikonu úplným požehnáním. Místo ušetřené váhy za klasické teleobjektivy si vezmete třeba… třeba jídlo.


Pita hřmotivá

  • Každý, kdo cestuje potvrdí, že ať si člověk naplánuje všechno sebelíp, vždycky přijde nějaký "fuck up", navíc většinou tehdy když to nejmíň čeká. Určitě tě takových situací potkalo hodně, pokud nejsi dítě štěstěny. Stalo se ti ale něco, kdy už fakt šlo do tuhýho?

Nejtužší moment byl, když jsem přišel téměř o veškerou fotovýbavu. Zůstalo mi náhradní, prehistorické tělo (Nikon D70) a nejdelší objektiv 50mm. S tím jsem se mohl věnovat živočichům buď extrémně pomalým, nebo ještě lépe mrtvým. Jinak by se většina příhod asi dala shrnout pod označení cestovatelské lapálie. Řekl bych, že obecně se víc věcí podělá doma, kde člověk podléhá klamu bezpečí domova. Na cestách jste většinou víc ve střehu a víc věci domýšlíte. Nemluvím pochopitelně o organizovaném zájezdu do Chorvatska.


Terej modronohý

I když teď mě napadají okamžiky, kdy jsem se opravdu bál. To když jsem na okrajích ekvádorských vesnic bojoval se smečkami psů. Když jdete hodinu před rozbřeskem s batohem a v maskáčích do lesa, tak jste i na jihoamerické poměry poměrně podivín. A psi jsou na to dost citliví. Nejednou jsem se oháněl mačetou nebo palicí a bojoval jak o život.


Kolumbijská setkání

  • A byl si někdy v situaci, že sis řikal, že tohle je fakt poslední expedice a že už s tím končíš?

To ne, tak divoké to nikdy nebylo. Mám na to navíc takovou techniku. Když se mi děje nějaké cestovatelské nepohodlí, tak se na to snažím nahlížet s odstupem několika měsíců a říkám si, že tohle je přesně ten okamžik, na který budu s láskou vzpomínat. Ne vždy ale tahle autosugesce přináší své plody, to je pravda. Zejména to nefunguje při střetu s lidskou blbostí. Ta je dost globalizovaná a ani lesk exotiky nedokáže otupit její hrany.


Lemčík hedvábný

  • Když obrátíme list... Jakou používáš techniku?

Mé hlavní tělo je Nikon D500 a základní objektiv je zoom 200-500mm/5,6 anebo kombinace pevných skel 300mm/4 a 500mm/5,6. K tomu pár blesků, radiové odpalovače, stativgimbalkou nebo kulovou hlavou. Jako druhé tělo si sebou beru nějaký fullframe. Posledně to byla D850, ze které jsem nadšený. Teď, když se schováváme v lesích před virem a já vybílil sklad českého zastoupení Nikonu, tak fotím hlavně Z6, na které mám většinu času buď zoom 24-70mm/2,8 nebo měním objektivy 35mm a 85mm.


Zoborožec žlutozobý

  • Prošel sis érou digitálních zrcadlovek a teď jsou v trendu bezzrcátkové systémy. Pracuješ s oběma typy fotoaparátu. Jaký byl "přechod" ze zrcadla na bezzrcadlovku?

Pořád ještě trochu ladím uživatelské nastavení a sžívám se s jiným umístěním některých čudlíků, ale bezzrcadlovka mě moc baví. 

  • V čem vidíš největší výhody bezzrcadlovek?

Pro mé potřeby je super to, že bezzrcadlovka umí být opravdu zcela tichá. Plácání zrcátek totiž někteří ptáci vnímají asi s takovým nadšením, jako byste zatleskali. Vítám i rychlost sériového snímání, okamžitou kontrolu expozice v hledáčku a jiné drobnosti, kterými asi nepřekvapím. Neskutečný je posun v kvalitě objektivů zapříčiněný zvětšením průměru bajonetu a absencí zrcátka, tedy menší vzdáleností čipu od bajonetu objektivu. Myslel jsem si skepticky, že se jedná jen o marketingová prohlášení, ale ostrost je neuvěřitelná už na plnou díru. Navíc ve spojení s ostřením na oko už není třeba clonit z opatrnosti, aby se mi to tam vlezlo. Prostě to oko JE ostré. Až bude nová verze firmwaru nebo snad nový foťák umět ostřit i na ptačí oko, to bude velká paráda.


Brhlík lesní

  • Jsi od začátku na Nikonu a na jakých modelech si začínal?

Moje fotoaparátová geneze byla od zmiňované Vilie, přes Praktiku a Pentax super A až k Nikon FM3A. Od té doby dycky Nikon.

  • Fotografovat zvířata je velmi náročná disciplína. Pohybují se, světlo není vždy příznivé a ještě k tomu musíš trefit ten klíčový okamžik. Jak ses naučil fotit tento žánr? Pomohla ti nějaká kniha, tutorialy, workshopy, nebo jsi samouk?

Vím, že bych to jako učitel možná neměl říkat, ale nejvíc se vždycky naučíte tím, že si na něco přijdete sami. U focení zvířat to tak bylo stoprocentně, ale je fakt, že člověk pořád něco čte, sleduje, jak to dělají ostatní. Workshopy můžou být něčím, co tu cestu razantně zkrátí, protože vás někdo zkušenější nechá nahlédnout pod pokličku. Navíc, pokud je to workshop zaměřený ne na krotká, ale divoká zvířata, můžete se dozvědět i to nejdůležitější. Totiž kde a jak je hledat a jak je dostat do fotografovatelné situace.


Dlouhokrčka australská

  • Dokázal bys dát v kostce nějaký stručný návod těm, kteří by se chtěli vydat na podobnou cestun jako ty? Jak začít, na co si dát pozor, co je v tomto žánru klíčové?

Pokud tou cestou myslíš živočišnou fotografii, tedy wildlife, tak to je nesmírně jednoduché. Není třeba přemlouvat žádnou vnady obdařenou modelku, aby vstoupila do tvého improvizovaného ateliéru u prarodičů na půdě. Taková průměrná městská sýkora koňadra ráda postojí i začátečníkovi a nevyslepičí to na vás na sociálních sítích, když jí to na fotkách nebude zrovna slušet. Pak nezbývá, než se krůček po krůčku posouvat dál. Budete fotit zajímavější druhy nebo odvážnější kompozice, nejlépe oboje. Rozhodně je dobrý nápad, něco si o fotografovaných subjektech zjistit.


Zoborožec žlutozobý

Podívejte se na fotky, které se vám líbí a popřemýšlejte, jak asi vznikly. Odpovězte si, co se vám na těch fotkách vůbec líbí, klidně si to napište a pokuste se tyto prvky vnést i do vlastní tvorby. Patrně zjistíte, že důležitý na fotce není jen hlavní protagonista. A je jedno, jestli je to ta modelka nebo sýkorka. Kloudnou fotku dělá i spousta věcí okolo. Zaměřte se na světlo, chování, pozadí a popředí, pózu… Je toho spousta a člověk se pořád učí. Můj postup je někdy zdánlivě nelogický. Vidím pěkné prostředí a přemýšlím, jaké zvíře bych do něj dokázal v rámci možností dostat.


Sylfa fialovoocasá

  • Pokud chce někdo fotografovat cizokrajná zvířata a opeřence, musí často vyrazit daleko za naše hranice. To si ale ne každý může dovolit. Dá se tomuto oboru věnovat na nějaké úrovni i u nás?

I u nás se dá focení zvířat věnovat na opravdu špičkové úrovni. Důkazem toho jsou práce některých českých fotografů nebo kameramanů. V této souvislosti mě napadá třeba jméno Oldřicha Mikulici, který velkou část svého života fotí kukačky a za ty roky, které se tomu věnuje, už vytvořil opravdu monumentální dílo. A není rozhodně jediný. Já mám tu smůlu, že mi učarovaly tropy a jejich obyvatelé. Ale ani to není zdaleka nesplnitelný sen pro většinu z nás. Třeba do Kolumbie se dá letět opravdu celkem za hubičku a denní náklady jsou hluboko pod našinci tolik oblíbeným Chorvatskem.


Brhlík lesní - zvládne to i šestileté dítě

  • V současné době jsou životy a profese nás všech poznamenány mimořádnými vládními opatřeními. Jak to zasáhlo tvou profesi, tvé koníčky a tvou rodinu?

Na rozdíl od některých bezdětných rozhodně netrpím pocitem sžíravé nudy. Tím, že jsme se uchýlili na chalupu, která stojí asi pět metrů od lesa, tak se můžu věnovat i záhumenkové wildlife fotografii. Ale denní náplň je samozřejmě hlavně poskakování okolo dětí, domácí vzdělávání, výměna plínek, čtení Harryho Pottera, příprava dřeva… U toho se mi na krku pohupuje foťák a všechno čile dokumentuju. Něco takového už totiž asi nezažijeme. Jak já si jako dítě přál uhelné prázdniny! No a jako učitel jsem se dočkal. A jak to změnilo mé dlouhodobější plány? Měl jsem v úmyslu aspoň na čas zanechat mých vzdělávacích snah na škole a víc se věnovat průvodcování a lektorování. To teď ale samozřejmě padá, protože cestování bude v blízkém horizontu pravděpodobně na bodu nula.


Volavka popelavá

  • Máš nějaký návod jak přežít současné "domácí vězení a nezbláznit se z toho?

Asi nebrat to jako vězení, ale třeba jako tvůrčí dílnu, příležitost pro něco nového, vytržení ze zaběhaných stereotypů. Ale nevím, jestli jsem ten pravý, který by měl někomu radit. Já už mám totiž třetí den tik pod okem.


Heliconius melpomene

  • Kde kromě tvého webu a sociálních sítí mohou fanoušci narazit na tvé fotografie? Vydal si nějakou publikaci, případně výstavu, nebo máš nějaký takový plán?

V Jatkách 78 právě můžete, totiž vlastně nemůžete, navštívit výstavu WeActNow: Pestrá Austrálie, na které visí fotografie Jakuba Hodáně, Michala Krause, Igora Mikuly, Václava Šilhy a taky pár mých děl. Výstava je prodejní, takže pokud máte kromě vlastních problémů ještě myšlenky na dobročinnost, výtěžek jde organizaci WIRES – Wildlife Rescue Australia, která se angažuje v nápravě škod v ohni zdevastované australské přírodě.


Lelek lyroocasý

  • Jaké jsou tvé nejbližší fotografické plány, tedy po tom co snad brzy skončí všechna omezení?

Rád bych prozkoumal nové lokality v Panamě a Kolumbii. Obě země skýtají ohromný potenciál a zároveň jsou pořád ještě trochu v závětří masové turistiky. 


Kolumbijská setkání

  • Už si toho hodně viděl a zažil, máš přesto ještě nějaký fotografický nebo profesní sen?

Viděl a zažil jsem toho pořád ještě celkem málo, takže snů je mnoho. Třeba Asie je pro mě pořád ještě do značné míry terra incognita. Nebo Papupa Nová Guinea a její rajky. I Afriku bych si rád prožil zcela jinak než doposud. A co teprve Antarktida! Snů mám ještě na čtyři životy a další dva bych pak potřeboval na třídění fotek. Takže okamžiku, že nebudu vědět, do čeho se pustit, se opravdu neděsím.

Děkuji za rozhovor a přeji pevné nervy a zdraví nejen tobě ale i tvé rodině a všem blízkým.

Děkuji Martine za přání, které obratem přeposílám tobě i všem ostatním, kteří se v našem povídání pročetli až sem. Ať jste všichni zdraví.


Kolibřík modrokřídlý
použité fotografie: archiv Libora Vaicenbachera
IG:/liborvaic
FB: Libor Vaicenbacher

Sdílet na


Komentáře k článku

Chráněno pomocí reCAPTCHA Tyto stránky jsou chráněny pomocí reCAPTCHA a platí zásady ochrany osobních údajůsmluvní podmínky společnosti Google.