Vymlouváme se na techniku a neumíme si přiznat, že jsme lemplové, říká Boris Stojanov

• Borisi, řekni nám něco o sobě. Jak a kdy ses ocitl v tomhle světe digitální fotografie, co tě k němu přitáhlo, čím tě fascinuje, jak a kde si do něj zasáhnul a čím se v poslední době zabýváš?

To jsi krásně shrnul Martine, díky! Úplně jsem zatlačil slzu v oku! U mě to bylo vcelku jednoduchý, mě zajímá celý život technika a zážitky. Ale jsem blíženec, takže mě nezajímá, co je uvnitř, jak to uvnitř funguje, jak se to dá změřit – mě zajímá ten prožitek. Takže to, co to udělá pro mě, co mi to přinese, jak se budu bavit, atd. A moje cesta k fotografii byla velmi jednoduchá.

Nejdřív jsem měl nějakej starej klump, potom jsem dostal Zenit – ten výroční model s Olympijským logem 1980 a začal jsem trochu fotit. To mi bylo asi patnáct, možná sedmnáct. Pak jsem fotil trochu kolem revoluce, ale z tý doby jsem našel jen jeden film z koncertu, kdy přijeli poprvé Hutka a Kryl. Bylo to v Lucerně, následně ještě chvíle focení a pak díra. Ale to už jsem pracoval ve firmě, co obchodovala s produkty Sony.

A tam to začalo zvostra, protože já nejsem ten typ, co by si ráchal ruce ve vývojce a smrděl s tím po celém bytě. V tom nevidím to kouzlo. A tehdy najednou přišla Mavica. Cvak, vyndáš disketu, strčíš ji do počítače a vidíš obrázek. A to mě úplně dostalo. Měl jsem k tý technice přístup, takže jsem si mohl takto začít hrát a zkoušet, až z toho najednou byla láska. Ta přišla v podobě takovýho toho prvního Sony vyklápěcího foťáku. Velkej objektiv a k tomu na kloubu tělo. To byla Sony DSC-F505. Tu jsem tak nějak ještě ustál, ale následovala smršť DSC-F707, DSC-F717, DSC-F828, DSC-R1…

A jak se tak pomalu zvětšovaly čipy, rostlo rozlišení, tak najednou tu byl Canon EOS 20D a to byla moje první zrcadlovka. Pak jsem ale nastoupil přímo do zastoupení SONY pro Českou republiku, kde v té době kralovala DSLR-A700 a k ní jsem měl kufr veškeré optiky, co jen byla na trhu. Byl jsem vlastně v té době první český ambasador značky Sony a vyžíral si na besedách a školeních u vás i u konkurence ty jízlivosti typu: Jestli je ten displej z Bravie a ovládání z Play Stationu! :)

Vy jste všichni fotili Canonem a Nikonem a já se jen smál a už tenkrát jsem říkal, jen počkejte holoubkové… No a pak přišla SONY A900 a já se úplně pomátl. V tu dobu jsem měl pořád Canon 20D a SONY A700, ale tohle byl svět full-framu a obrovskýho rozlišení. 24,6 Mpx… Uvědomuje si vůbec někdo, že SONY vlastně položila standard rozlišení, kterej funguje i po 12 letech?

Kolem roku 2009 jsem k živnosti foto, kterou mám od srpna 2005 začal ještě pokukovat po tisku. Můj život mi vždycky přihrál do cesty někoho, kdo mi pomohl jít dál. U foto začátků to byli Vojta Resler a Pavel Vítek z RVV studia a u tisku mi práce pro SONY přivedla do cesty mistra z nejpovolanějších, Mgr Petra Šálka. A ten mi poprvé ukázal, jak se z něčeho digitálně nehmotného stane něco, co je naopak absolutně hmotné a dlouho známé. Jak se z obrázku stane fotografie, v čistě digitálním pojetí. A tím začala moje cesta tiskaře, to mohlo být tak kolem roku 2009. Tím byl de facto položen základ, díky kterému se naše cesty opět zkřížily, tentokrát v Megapixelu, kde jsem otevíral tiskové studio v začátcích holešovické prodejny.

Ale ptal ses čím se v poslední době zabývám… Jsem dosti konzervativní v mnoha ohledech – je to lepší pojmenování pro lenost. :) Takže stále to samé – fotím, píšu, tisknu a přes rok dělám časopis! Dostal jsem fantastickou nabídku, takovou tu korunovaci kariéry a stal se šéfredaktorem české edice anglického měsíčníku Digital Camera, v česku známého jako Digitální foto. Vychází patnáct let a dodnes je to nejčtenější foto časopis v republice. Máme skvělé fanoušky, kteří s námi jsou dlouhá léta. Pro ně překládáme anglickou verzi a doplňujeme jej naším lokálním obsahem. Je to náročná a napínavá, ale zároveň krásná práce.

• Takže v současné době zastupuješ českou mutaci mezinárodního magazínu DIGITÁLNÍ FOTO. Prozradíš nám, co obnáší práce šéfredaktora, tedy v kostce od chvíle, kdy odevzdáš podklady k hotovému číslu a měsíční maraton začíná nanovo?

Jasně, ale možná ti trochu zkazím romantickou představu! Začínáš odevzdáním předchozího čísla tím, že do něj musíš vložit pozvánku na příště. Takže ve chvíli, kdy se tiskne číslo, já už skládám další. Náš magazín čerpá z licencovaného obsahu anglického originálu. Takže jsi vlastně mezi několika kameny. Primárně chci, aby časopis nesl českou stopu. Proto se snažím, aby si lidé mohli přečíst a prohlédnout něco, co udělala naše redakce, v našich podmínkách. Ono číst stále dokola, jak fotit severní pobřeží, skotskou vrchovinu, nebo vřesoviště se časem přejí. Ale zase nahradit to článkem Jak fotit Karlštejn asi taky není to pravé. Proto nejvíce razím rozhovory, tutoriály a zážitky. Píšu o zážitcích s technikou a podle ohlasů, které mi chodí, to lidi baví.To může být vidět i na článcích, které píšu pro Megapixel.

Takže část je v angličtině, část tvoříme my v česku. Anglickou část necháš přeložit. Máme tým skvělých překladatelů, ale stejně se třeba nepohybují v té profi branži, takže musíš ty texty redigovat. Pak jdou na korekturu, potom grafičce, která je zlomí do původního layoutu. A zpátky k tobě na kontrolu, pak korektorce na kontrolu a zpátky ke grafičce. Následuje alchymie, kdy musíš z těch článků poskládat časopis. Je zvláštní, že tohle je třeba činnost, kterou dělám absolutně intuitivně. Prostě šahám do tý složky a skládám to jak domino za sebou. To je ta technologická část, která pak končí kontrolou v tiskárně a hotovo.

Co tě ale zajímá je ta romantická část. Ty testy, zkoušení, ta hromada drahých hraček na psacím stole, viď. Na začátku si musíš vybudovat jméno a pověst. Samozřejmě, jsme v malém českém rybníčku, takže spousta lidí mi nikdy neodpustí to moje účinkování pro Sony. Ale znáš mě – neřeším. Život je jednoduchej, jen chceš/nechceš. Samozřejmě, že jsem jako každej poznamenanej, prostě mám svoje priority a svatou trojici – Sony – Eizo - Apple – Epson… Sakra, to jsou čtyři! No to je jedno. Tyto značky jsou se mnou každý den, od rána do večera. Pak jsou ostatní značky a technologie, které mě fascinují. A pak jsou všechny značky, co mne baví.

Samozřejmě, u zábavného produktu popustím vášeň. Je to jako když jedeš super autem a pak nějakým ekotříválcem. O tom super autě napíšeš superlativy a o tom tříválci – musíš taky napsat superlativy, protože si musíš pořád uvědomovat, že můžeš podpořit/poškodit. Vysvětlím.

Jako redaktor jsi nositelem názoru, který má nějakou váhu. A musíš velmi jemně dávkovat kritiku, protože žijeme v době, kdy se to nesluší. Všichni jsou happy, nikoho nezajímá, že se to úplně nepovedlo, hlavně napiš, že je to super. Ale ty se dostaneš do bodu, kdy nemůžeš napsat, že je to super, protože by sis vlastně v tu chvíli myslel o čtenáři, že je debil, co nemá vlastní názor. A pokud tohle uděláš, končíš. Fanatik určité značky myslí, že jeho favority testuješ málo a špatně. I s tím musíš počítat. To je asi k té romantické představě o testování produktů.

• Co tě na týhle práci baví a co naopak štve?

No to už vůbec nemůžu říct nahlas! :) Co mě baví, je ta pestrost. Pořád se něco děje. Je to naprosto odlišné od práce fotografa, tady deadline znamená opravdu deadline, je to jak vlak, nebo letadlo. Je to stres, excel, photoshop, word, pořád dokola. Je to, jak když ti pořád fouká vítr do obličeje a ty musíš jít. Co mě štve, jsem lehce naznačil již v předchozí odpovědi, ale to není to nejhorší. Daleko horší je třeba nepřízeň osudu. Takový ty momenty, co ti zhatěj plány.

Příklad z nejčerstvějších – teď mám za sebou na stole Hasseplblad X1D II a k němu čtyři objektivy. Řekneš si, že to je sen! No je, ale je zákaz vycházení a sdružování se, což se odvíjí od mimořádných vládních opatřeních, které se vážou na pandemii viru COVID-19. A taky mám strach. Tak ho tu mám a občas obejdu okolí a něco cvaknu. Ale já měl v hlavě úplně jinej plán, než chodit okolo baráku…

• Určitá část společnosti zastává názor, že tištěná média jsou přežitek a že není nic horšího, než si v dnešních novinách přečíst včerejší zprávu, kterou už každý četl v online médiích. S hobby měsíčníky, je to naštěstí trochu lepší, ale stejně. Jak vnímáš současnost a budoucnost tištěných médií a jak je složité udržet tempo s onlinem?

Je to neuvěřitelně složitý. Jestli chceš pro hodnocení nějaké měřítko s tím že: 1 = jednoduché a 10 = příliš složité, tak za mě je to tak mezi 12 – 15. A samozřejmě že tomu nahrávají i dovozci, prodejci, zastoupení. Mnozí si myslí, že stačí produkt vypropagovat na sociálních sítích a získat 167 lajků. Nebo 10 142 shlédnutí. Fajn, pokud jsou cílovou skupinou děti 10 – 13 let, proti tomu nemohu nic nabídnout. Já mám ale v rukách jednu velmi silnou zbraň. Tištěné médium funguje vždy a všude. Bez elektřiny a bez wifi! Samozřejmě, možná s potřebou svíčky, petrolejky, ale je prostě všude tam, kam si ho vezmeme s sebou. A pokud se bavíme o fotografii, ta patří taky na papír. V digitální podobě je to jen obrázek. Možná si řekneš, že jsem úzkoprsej, zpátečnickej, ale já to tak cítím.

Myslím, že je vše to otázka vybalancované spolupráce. Pokud člověk hledá informace, jako technická data, pak je on-line super. Existují zde možnosti porovnání u výrobků rozličných značek, kategorií, tisíce obrázků, textů. Pak ale existují tisíce videí, u kterých si nemůžeš být jistý korektností. A i ty ovlivňují názor. A to je ten hlavní rozdíl mezi on-line a off-line světem, který hlásám. Já nemohu označit článek, větu, video a stisknout DELETE, já už to vydal, takže přemýšlet jsem měl předtím.

A v tom já vidím určitou záruku solidnosti informací, které tištěná média – odborná, nemluvím o bulváru, musí přinášet. Samozřejmě, mnoho postřehů napsaných v recenzích jsou subjektivní názory daného redaktora, ale pokud si vybuduje solidní značku, pak mohou mít pro čtenáře mnohonásobně vyšší hodnotu, než týpek v čepici začínající recenzi slovy: nazdar lidi, nebo hej kámo číhej na ten foťák…

• Zažili jsme dobu, kdy velká část veřejnosti, včetně té profesionální, nevěřila, že by digitální technika pohřbila kinofilm. Pamatujeme takové bizarnosti, kdy se digitální soubory zapisovaly ve fotoaparátu nejen na paměťové karty, které připomínaly žvýkačku, ale výjimkou nebyl ani interní zápis na mini CD, nebo dokonce diskety, o čemž si v úvodu mluvil. Jak vnímáš současný stav světa digitální fotografie, ať už ten před krizí, nebo po skončení současné celosvětové pandemie (jaro 2020)? Myslíš, že to nějak otřese s vývojem a s trhem celkově?

Jednoznačně! Ten koloběh peněz se zastavil, nebo zpomalil. De facto krom základních komodit k životu nic nefunguje. Mezi lidmi je panika, spousta fotografů přemýšlí, jak „žádat náhrady“ a „soudit se státem“, mnozí chrlí moudra na YT, co by měl správný fotograf dělat v době krize. A mnozí mají v kapse poslední stovku a přemýšlí, co zítra. Ta opatření mají obrovský dopad na lidskou psychiku, lidé čekají na vedoucí hlas, který řekne, co se udělá dnes, zítra a co bude pozítří, ale takový neexistuje.

Nikdo nemá totiž s ničím takovým žádnou zkušenost a lidem je mnohdy dost zle. Nemají program, možná ztratili návod na prožití dne, možná prostě nevědí, co dělat a nudí se. Plus je tu hromada restrikcí, které zamezují tvorbě. A pravděpodobně část lidí i trpí ponorkou. Jsou to desítky hodin se svými bližními pod jednou střechou, bez možnosti úniku. To všechno ovlivní budoucnost všeho, včetně fotografie.

Ona totiž ta módní vlna, kdy se fotografie a video staly trendem pro snadné vydělávání peněz teď ukáže svou odvrácenou část. Staří hráči, jako jsme my dva, za sebou mají spoustu krizí. Včetně tvůrčích, nebo té ekonomické před deseti lety. Takže víme, že bude útlum, oklepání se, oživení a prosperita. Ale nevíme kdy. Ti noví možná propadnou panice. Takže nastane odliv. Zavřené obchody jsou zkázou, o tom není třeba diskutovat.

Malé vítězství můžou být fungující a zavedené on-line obchody, což je vlastně i váš případ. Původní nápad se silným e-shopem bude pro vás nyní velká záchrana, ohromné skladové zásoby se nyní ukáží jako vstupenka k úspěchu. Lidé chtějí všechno hned. Takže já opět více a více používám ono okřídlené: Svět patří těm, co se neposerou! Nezoufejme, srovnejme si myšlenky, pojďme dělat něco potřebného, užitečného a třeba najdeme nový rozměr, nebo smysl života.

• Máš nějaký názor na to, jakým směrem půjdou největší hráči na trhu a jaké trendy nás v nejbližší budoucnosti čekají?

Necítím se být prorokem, ale věřím ve šťastnou hvězdu. Takže z té hrůzy kolem si destiluju lepší zítřek. Trh se totálně pomátl. Fotografie sklouzla do sféry lidové zábavy a začala kopírovat trh s mobily a s počítači. Takže každý kdo fotí, potřebuje každoročně nový model s dvojnásobným výkonem, jinak bude konec světa! To je daň za spotřební společnost, ve které dnes žijeme. A ten přístup je špatný. Veškerá technika, co jí jen dneska je na trhu, stačí na veškerá zadání, která ještě ani nebyla vyslovena! Ale lidé si zvykli, že když jim něco nejde, tak je to proto, že mají starou = špatnou techniku. Neumíme si přiznat, že jsme lemplové a prostě to neumíme.

Takže co očekávám od firem? Zvýšení kvality vývoje, to především. Jsou značky – nebudu jmenovat, které jdou nositeli pokroku a značky, které se vezou, dohánějí, nestíhají konkurovat. To je v pořádku. Je přeci naprosto normální, že někdo umí šít a někdo třeba vařit. I když u svých žen předpokládáme vějíř dovedností kryjící veškeré činnosti od úsvitu do soumraku. Značky mají nyní speciální čas, kdy nemusí vymýšlet marketingové sliby, ale mohou v tichosti pracovat na velkém WOW! Olympiáda je odsunuta, takže každý z hráčů může dopilovat svoje poslední novinky k dokonalosti.

Mainstream v zrcadlovkách i bezzrcadlech má všechno, co potřebuje. Takže pokud budou novinky až za rok, nikdo nezemře. Profi segment je zvyklý dostat zadání a splnit ho. Co jsem měl tu čest potkat se s mnoha opravdovými profesionály, rozuměj lidmi, kteří mají můj obdiv, jejich výbava připomínala průměrný vozový park v česku. Horké novinky používal málokdo. Takže věřím, že společnosti využijí tento čas jako bonusový a doladí resty. Spustí si ten seznam nedokonalostí, které popisují uživatelé a jeden po druhém začnou odškrtávat. A pak nastaví nový standard, se zpomaleným vývojem. Možná skončí „krysí závody“…

• Když už jsme nakousli současná mimořádná opatření ohledně koronaviru, dotkla se i tvé práce, ať už z pozice fotografa, tiskaře, nebo šéfredaktora tištěného magazínu?

Samozřejmě! Snad druhý den! Přišel jsem okamžitě o všechny zakázky, protože to byly vesměs svatby, nebo focení pro nemocnice a pro firmy. Studio jsme museli zavřít, takže jediná část obživy, co zůstala, je časopis. Ale zase, moje pozitivní myšlení – měli jsme nyní s grafičkou královský čas jej v pohodě poskládat, pohrát si, pracovat v klidu. Mám tu celkem pěknou sbírku produktů na testy, takže můžu psát v klidu, což je fajn. Mohl jsem přemýšlet nad odpověďmi, na tvé dotazy. Průběžně jsem začal dělat pořádek na discích, vysypávám kostlivce, atd.

A ještě víc než obvykle trávíme čas v kuchyni a hrajeme „co skrývá lednice a spíž“! :) My jsme totiž solidární vůči ostatním, takže od začátku omezení nakupujeme jako normálně. Dojde máslo, koupíme jedno. Dojde mouka hladká, koupíme jednu hladkou. Protože možná ta paní co čeká venku ve frontě chce taky mouku a ta za ní taktéž. Ale samozřejmě ta daň za tuto šlechetnost vyžaduje zvýšenou dávku fantazie. Protože si doma něco vymyslíš, zjistíš, že něco nemáš a… Nemáš si pro to kam dojít!

Takže to u nás vypadá tak, že dopoledne pracujeme, pak jdu se psem, nakoupím, co nám chybí a pak začíná odpolední zábava v kuchyni. Je to strašně fajn, kdybych vyhrál ve sportce, asi bych to byl schopen takto praktikovat až do konce života. Jediný, co mě trochu otravuje jsou všude ty rozcupovaný zbytky látek, odstřižků ze šití roušek, který produkuje ten náš chlupatej uštěkánek… To bych si jako rychlozbohatlík asi odpustil! :-D

• Vím o tobě, že si velkým fanouškem jedné konkrétní fotografické značky. Prozradíš nám, co všechno máš na polici s vercajkem a čím, ti to první písmeno řecké abecedy v oranžovém provedení tak učarovalo?

Asi už jsem všechno řekl, ale dobře, vrátím se k tomu. Učaroval mě ten pokrok. Sony má a vždycky měla jednu skvělou vlastnost, chtěla být tím vizionářem a vždy na to měla peníze. Občas se díky tomu ocitla na hranici krachu, dost často se zacyklila v nějaký restrikci a zůstala sama, ale pořád vymýšlejí něco extra. Těch patentů je za ta desetiletí celá hromada. A těch mrtvolek v zapomnění taky.

A to na Sony prostě miluju. Víš, tu zavilost, oni se prostě rozhodnou, udělají a dokážou to. To je pro mě fascinující. Plus je to logika ovládání, která mi vyhovuje. To je samozřejmě asi tím, že jsem pro tu společnost de facto 17 let pracoval, sedmnáct let denně vidíš jen zboží jedné značky, to tě poznamená. Ale jsem spokojen. Jinak samozřejmě mám rád foťáky i ostatních značek, když mi dávají něco extra… Mám rád Canon, Leicu, Hasselblad, každá z těchto firem je ale v podstatě podobně „divná“, jako Sony.

A moje police v knihovně je velice prostá. Držím jen to, co potřebuju k práci. Takže mám A7R III, což je pro moje potřeby foťák přinášející mi absolutní uspokojení, radost a spolehlivost. Pak mám dnes již záložní A7 II, což je miláček, který mi pomohl překonat původní nedůvěru a byl mým průvodcem v přechodu od zrcadla k bezzrcadlu. K tomu pár objektivů Sony a Zeiss, jeden Samyang. V ohniscích je to 15 – 24 – 45 – 85 – 135. A asi ještě další… Tašky mám dvě, de facto stejně velké, ale každá má svoje specifika. Hlavní tašku mám Gitzo, dvojak je Peak Design. Dva stativy a monopod, všechno Gitzo.

Prostě jsou z mého pohledu nejlepší, lehké, nemusím nic ovládat, štelovat, vztekat se. Hmotnost, trvanlivost. A veškerá technika na zpracování je směsicí Eizo a Apple. Eizo používám od té doby, co se přestaly dovážet monitory od Sony, takže asi 15 let. A Apple od roku 2013, kdy jsem si v Megapixelu pořídil první MacBook Pro 15“ Retina a ten dodnes funguje. Což je vlastně další odpověď, prostě jsou to držáky. Nechci nic řešit, jen pracovat, bavit se a žít!

• Jak vnímáš, jako tiskař rozdíl mezi digitální fotografií, zobrazenou někde na displeji, nebo monitoru, proti té tištěné, kterou si člověk může vzít do ruky?

Už jsem se toho dotkl, je to velmi jednoduché. Na displeji je to obrázek, na papíře je to fotka. Takže kdo fotí a netiskne, je obrázkář! :-D Viděl jsem teď myslím od Samsungu nějaký OLED panel, na kterej si můžeš koupit dřevěnej rámeček, pověsit to na zeď a promítat na to obrazy nebo fotografie. Anebo to používat jako televizi, to samozřejmě taky jde. Přišlo mi to fajn, prostě sedíš, snídáš a na zdi rotuje Van Gogh… Fotky z dovolený… Manželka na pláži… Děti na zahradě… Ale přes to všechno, jak fajn ten nápad vypadá – je to jen konzumace. Konzumace bez přičinění. Jediný, co pro to musíš udělat, je pořídit si nějakej síťovej disk a propojit ho s televizí. Do něj pak sypeš svůj digitální odpad a ta televize ti ho promítá.

Ale můžeš na to jít i jinak. Můžeš vybrat TOP obrázky, cos nafotil, pomazlit se s nima při úpravě a pak je poslat na papír, zarámovat a pověsit. Nemusí mít 42“ úhlopříčku, jako ta televize, mohou být malé. Intimní, rodinné, zachycující radost, štěstí, smutek, křivdu, bolest, emoce. Emoce, které jsi zachytil, nebo naopak vložil do toho obrázku, ze kterého je teď fotografie. A co je hlavní, digitální obrázek můžeš jen sdílet. Kdežto tištěnou fotografii můžeš uchovat, prodat, nebo darovat. A to je strašnej rozdíl! To je jako článek na webu, versus článek v časopise. Sdílení digitálního obsahu vs. fyzická přítomnost produktu v tvých rukou.

• Co všechno obnáší tiskařina a jaký je rozdíl mezi tiskovým procesem nyní a třeba před deseti, patnácti lety?

Tiskařina je směsicí odhodlání, vidění a citu. To v případě, že to chceš dělat dokonale. Anebo je to otázka rychlosti a manuální zručnosti. Když to děláš jako byznys. Samozřejmě, prolnutí – křížení obou směrů je důležité, jinak jsi šikovný, skvělý a hladový! Tiskařina je způsob vyjádření. Můžeš poslat obrázek na nějakej nudnej lesk, nebo polomat a udělat z něj tuctovku. Nebo si dáš tu práci, zvolíš zvláštní papír a dáš tomu hodnotu, vizuálně to posuneš ještě dál. Vytvoříš symbiózu, dáš tomu obrazu další rozměr.

Rozdíl je trochu v technologiích, dnes je to rychlejší. Rozdíl je v softwaru, dnes existuje SW, který řídí celkový tiskový proces a tobě stačí jen správně nainstalovat ICC profily a nepoplést názvy profilů a vložených médií. Všechno je snazší, nabídka bohatší, možnosti jsou ohraničeny jen vlastní fantazií. A je trochu víc inkoustů, než před patnácti lety.

• Vyplatí se dnes vůbec koupit si nějakou kvalitní tiskárnu a pustit se do té alchymie s kalibrováním monitoru, ICC profily a vším ostatním, nebo je opravdu lepší svěřit svou tvorbu do rukou odborníků a fotky si prostě někde nechat vytisknout?

Fotograf, nebo jakýkoliv tvůrce by měl dle mého rozlišovat tři typy fotografií. Tím prvním jsou běžné fotografie. Takové ty momentky, příběhy, drobnosti ze života, ty obrázky, co jsou v rodinách po lednicích, v levných rámečcích, ty sady, které vozíme maminkám, babičkám, tetičkám, nebo posíláme přátelům. Na ty se vyplatí určitě nějaká tiskárna z těch inkoustových „dolívacích“, nebo termosublimačních. Toho se většinou tiskne hromada, řeším jen čas a náklady.

Druhou kategorií jsou tvůrci. A nejedná se jen o fotografy a grafiky, ale i o výtvarníky, návrháře, ale i marketéry, prostě všechny tvůrčí procese, které něco vytvoří a pak to potřebují vizualizovat, předat, předvést, ukázat, prodat… To je skupina, která si bez uzardění pořídí kvalitní pigmentový tisk na profesionální úrovni nebo na její hranici.

A pak jsou tvůrci profesionálové, kteří jsou buď políbení technikou a tím pádem si pořídí domů špičkovou technologii, stejnou jako má tiskařské studio. Nebo jen tvoří a svěří se do rukou sympatizujícího tiskaře – spolutvůrce, se kterým naváží vztah a začnou spolupracovat. Ale přitom každá z těch tří skupin čas od času potřebuje specialistu, který jim vyhoví buď rozměrem, na který jejich domácí tisk nestačí, nebo kvalitou, na kterou jejich řešení nedosáhne.

K první části tvé otázky – dnes to již není alchymie. Dám ti příklad. Vezmu 100 000 Kč, ok? Za 27tis si koupím špičkový monitor, ať to zjednoduším – třeba EIZO CS2731. Přinesu ho domů, připojím k počítači, stáhnu si software Color Navigator 7, který mám k tomuto modelu zdarma a po instalaci a propojení monitoru jej spustím. Párkrát kliknu, nainstaluju si profily z monitoru, které tam jsou z fabriky a můžu okamžitě začít pracovat ve světě korektních barev. Okamžitě, bez hnutí prstu.

A pak teda půjdu podruhé třeba k vám, a jelikož jsem megaloman, koupím si tiskárnu Epson SC-P800 a nějaký papíry třeba od Hahnemühle a Fomei, nebo Epson, je to asi podle toho, kam mířím. Tak, tiskárna stojí kolik? 30 000 Kč, plus – mínus. Je to špičkovej stroj, 17“, celkem slušná velikost zásobníků inkoustu, pigmentový luxusní tisk. A teď další kouzlo, řídící software Mirage. Ten sojí v 17“ edici kolem 10 000. Teda v té základní verzi, ale to stačí.

A teď to přijde! Na monitoru si nastavíš nativní gamut, protože ten monitor má 99% Adobe RGB. Nainstaluješ tu tiskárnu a ten SW od Mirage a z jejich stránek si stáhneš ICC profily v samorozbalovacích balíčcích. Nainstaluješ a s trochou cviku jsi schopen tisknout ve špičkové kvalitě, s korektním zobrazením barev. A když to sečteme, jsme v tom za 70 tis korun? Některé věci stran pokroku jsou krystalická radost! Samozřejmě, místo EIZO si můžeš pořídit třeba BenQ (a trochu ho poladit, budeš potřebovat sondu) a tiskárnu klidně Canon, protože Mirage dnes funguje i pro jejich tiskárny. Nic nenutím, jen předávám zkušenosti.

• Je skutečně tak velký rozdíl, když si někdo chce nechat udělat fotku do velikosti A4 a využije služeb specializovaného tiskaře, nebo nějaké sběrny v trafice, případně v řetězci s drogérií?

Rozdíl je v kvalitě, ale hlavně v osobním přístupu. Žádná on-line sběrna tě neupozorní na chyby technického, nebo obsahového charakteru. Maximálně ti řekne, že to rozlišení neodpovídá záměru. Zvykli jsme si konzumovat úplně všechno. Na nic nemáme čas, spokojíme se s průměrem, nebo s brakem, hlavně, že to je rychle a levně. A to je špatně. Přitom všichni milujeme fotky z našeho dětství, fotky z dětství našich rodičů, prarodičů. Tak se ptejme, co zůstane po nás…

Lidé si totiž neuvědomují, že všechno to foto – papírové – dědictví je vysoce kvalitní zpracování, buď klasickou chemickou cestou na papír, nebo ty nejstarší dokonce kolorované fotky na barytovém papíře. Dnešní technologie pigmentového tisku nabízí srovnatelnou kvalitu se srovnatelnou životností, ale je to jedna z nejvyšších kvalit, takže to nejsou fotky za 1,99Kč… A lidi to prostě neřešej, protože žijí mnohdy jen povrchní život. Ale pokud četli moji předchozí odpověď, třeba se to změní!

• Jak vnímáš devalvaci fotografie jako řemesla, kterou přinesl nástup digitální techniky?

Nástup digitální techniky není tím nositelem zkázy, tím jsou mobily. Digitální zrcadlovka přinesla rychlost a minimalizovala chemickou zátěž z naší produkce. Jen si uvědom, jak se zacházelo za komančů s chemikáliemi a kolik jich skončilo v kanalizaci… Digitál je standardní pokrok, Photoshop, nebo jiné nástroje jsou naše temné komory. To je v pořádku. Máme to jednodušší, to co by se na filmu vyhodilo, dokážeme mnohdy zužitkovat, upravit, opravit, zachránit. A to je moc fajn.

Ale vývoj focení v mobilu dehonestoval fotografii, jako žánr. Každý si dnes cvakne cokoliv, naplácá na to sto filtrů, plácne to na sociální sítě, dostane 1000 lajků a druhý den si založí fotografický profil. Samozřejmě, existují talenty od Boha, znám jich několik, ale kolik z toho množství to je? Procento? Promile? Desetina promile? Zbytek je brak. A navíc se svět rozdělil na úplně blbé póly, kdy mainstream uznává jen „fotografy“, kteří používají pluginy a filtry. Pokud máš vysoftěnou fotku, s aplikovaným matným a zamlženým filtrem, jsi umělec. Pokud máš technicky dokonalý portrét, s dokonalým svícením, bez retuše – jsi amatér, nebo nýmand.

Ale já se tím nezabývám, buď fotím věci, které jsou složitější, nebo neoblíbené, anebo dělám něco jiného. Jako pozitivum ovšem vidím, že fotí úplně každý a doufám, že z těch milionů lidí se třeba deset posune dál a bude z něj vizuální tvůrce se zajímavou tvorbou. Za devalvaci nemůže ani tak pokrok, jako slevení z našich nároků a naše povrchnost.

• Spousta začínajících tvůrců sní o tom, že se stanou profesionálními fotografy, nebo videomakery. Myslíš, že při současné konkurenci v oboru je to stále řemeslo, kterým se může člověk uživit, pokud začíná od nuly?

Samozřejmě, pokud máš talent. Ještě více samozřejmě, pokud máš konexe. Bohužel, béčko se nám vrátilo do našich životů s plnou parádou, takže každý někde někoho zná a to, co jsme zažívali za komunismu, zažíváme i nadále. Průměrní známí-známých se dostávají často na pozice, které jim nepřísluší. S tím se prostě musíme porovnat, to je současná společnost zformovaná nekonečnými seriály a bulvárem.

Na druhou stranu, z těch talentovaných se vykrystalizuje hrstka pilných, houževnatých a geniálních. A ti prorazí konexe – nekonexe. A když se nad tím zamyslíš, ono je to vlastně dobře. Protože konkurence je hodně tvrdá, takže nestačí být talentovaný, musíš být výjimečný. A té malé hrstce já strašně fandím, držím jim palce, přeju jim ten zlatej grál.

• Máš ještě nějaký fotografický, případně profesní sen, nebo metu, které by si chtěl dosáhnout?

Určitě, mraky… Ale jeden mám už dlouho a proto vždycky v pátek vsadím, za stovku jen, nejsem moc gemblerskej typ. Můj absolutní sen je, že bych chtěl dělat to co dělám, ale jako nomád. Že bychom měli se ženou karavan a rajzovali po světě. Psali bychom blogy o jídle, o plážích, o lidech, o kultuře a testovali bychom techniku. A dělali bychom to všechno jen česky, pro naše národy – Čechy a Slováky. Jestli by to někdo chtěl anglicky, ať si zadá překlad, my bychom využívali jen bohatost našeho jazyka. A večer diskutovali s lidmi na chatu, kam ještě máme jet, co vyzkoušet, co nafotit, jaký testy by si přáli… To by bylo super. Možná by z nás mohl udělat Megapixel, Volkswagen a nějaká cestovka třeba ambasadory, co říkáš? Jo, že je to naivní a dětský sen? Samozřejmě, já jsem věčný snílek a dítě!

Díky za rozhovor a přeju pevné nervy a především zdraví v téhle napjaté situaci jak tobě, tak celé redakci magazínu Digitální foto a samozřejmě také celé tvé rodině a všem blízkým.

Díky Martine, díky za tu možnost, zůstaňte všichni zdraví a pozitivní v dobrém slova smyslu – udržujte si sny a dobrou náladu!


použité fotografie: archiv Boris Stojanov