Recenze Nikon 300mm f/4,0 E AF-S PF ED VR

Teleobjektivy s ohniskovou vzdáleností 300 mm patří k nejoblíbenějším nejen mezi sportovními reportéry, ale také mezi fotografy divoké přírody. Jejich nevýhodou je ale poměrně vysoká hmotnost (především tehdy, mají-li světelnost f/2,8), velké rozměry a také relativně vysoká cena. Ty světelné vyjdou na zhruba na 150 000 Kč, což je pro ty, kteří se focením neživí, skutečně docela dost.

Verze se světelností f/4 jsou na tom s cenou daleko lépe (cca 40 000 Kč), výrazně nižší je i hmotnost, ale rozměry jsou stále nezanedbatelné. Nový objektiv Nikon AF-S 300mm f4E PF ED VR řeší všechny zmíněné neduhy a dokonce přináší i něco navíc.

Optická konstrukce

Za daleko menšími rozměry a hmotností stojí pomětně neobvyklá optická konstrukce, která zahrnuje Fresnelovu čočku. Díky jejímu použití došlo k tak výraznému zmenšení rozměrů a hmotnosti, že je tento 300mm objektiv jen o málo větší, než základní zoom Nikon AF-S 24-70mm f/2,8G ED a je dokonce o něco lehčí.

Nahoře klasická čočka, dole Fresnelova

Nová Fresnelova čočka má na svědomí nejen celkové zeštíhlení objektivu, ale také lepší optické vlastnosti. Byla například výrazně potlačena chromatická aberace. Výrobce na svých stránkách upozorňuje na to, že v extrémních případech (přímé bodové protisvětlo) může být použití Fresnelovy čočky na snímcích znát, ale nepodařilo se mi to nasimulovat.

Zpracování

Když začneme mechanickým zpracováním, nekoná se v tomto ohledu žádné zásadní překvapení. Konstrukce těla objektivu je provedena stejně kvalitně, jak jsme u profi objektivů zvyklí. Bajonet je samozřejmě kovový a opatřený gumovým těsněním. Co ale možná budou někteří postrádat, to je stativová objímka. Je fakt, že vzhledem k rozměrům a hmotnosti není nutně potřeba, ale práce s ní mi přijde přece jen příjemnější. Naštěstí se dá dokoupit.

Ostření je doslova bleskurychlé a naprosto spolehlivé. Na boku objektivu najdete jednak přepínač AF, který má trochu netradičně tři pozice:

• A/M – priorita automatického ostření
• M/A – priorita manuálního ostření
• M – manuální ostření

U manuálního ostření je to jasné, ale mezi prvními dvěma režimy se mi v praxi nepodařilo zaznamenat rozdíl. Oba umožňují při zapnutém autofokusu manuální zásah do ostření, nicméně podle mých zkušeností fungují stejně. Pod přepínačem AF je omezovač rozsahu automatického ostření, který umožňuje Af buď v plném rozsahu a nebo od vzdálenosti 3 m do nekonečna. Pokud rozsah omezíte a AF se netrefí, nemusí „přejíždět“ celý rozsah, což jeho činnost urychlí. Ani tohle se mi při focení nasimulovat nepodařilo, AF fungoval v praxi naprosto spolehlivě. Ale když namíříte například na bílou zeď, vyzkoušet se to samozřejmě dá.

Stabilizátor je nejnovější generace, což znamená, že je velice výkonný. Osobně mám ke stabilizátorům trochu nedůvěru, tvrdím, že stativ je prostě stativ. Ale zároveň naprosto souhlasím s tím, že v mezních situacích je to dobrý pomocník. Pokud jde o časy, které jsem s pomocí stabilizátoru udržel, byla to nejčastěji 1/125s. Jasně, není to moc, ale jsem zvyklý na to, že Nikon D810, na kterém jsem tento objektiv zkoušel, neodpustí skutečně NIC. U tohoto přístroje je rozdíl mezi ostrým a neostrým snímkem naprosto jednoznačný. Na druhou stranu udržet 1/125s se 300mm ohniskem, to je dobré.

Kvalita obrazu

Některé ukázkové snímky (konkrétně snímky 11 – 16) jsem fotil ze stativu, abych vyloučil jakoukoliv pohybovou neostrost, nebo špatnou funkčnost stabilizátoru. V tom případě jsem použil také předsklopení zrcadla a tzv. elektronickou první lamelu závěrky, takže v okamžiku expozice byl přístroj (Nikon D810) v naprostém klidu a optický výkon objektivu tedy nebyl nijak ovlivněn vlastnostmi fotografa.

Vzhledem k výše popsanému postupu jsem si jist, že jsem z tohoto objektivu dostal skutečně maximum. Obrazová kvalita je špičková, to můžete posoudit na ukázkových snímcích. Dokonce i na plně otevřenou clonu je kresba velice dobrá a to znovu opakuji, že jsem používal Nikon D810, který je na vlastnosti optiky obzvláště citlivý.

Se zacloněním na f/5,6 se to ještě zlepší a maximum je na cloně f/8 až f/11. Na f/16 se už začíná projevovat difrakce, ale stále ještě je to použitelné, tedy žádná tragédie. Ta začíná až na f/22, přičemž f/32 je tam podle mého názoru už spíš do počtu.

Bokeh, neboli vzhled rozostřeného pozadí, je díky dlouhému ohnisku a kruhové cloně velice příjemný. Na jeho kvalitu jsem se docela zaměřil, protože by podle některých zdrojů mohl být ovlivněn právě Fresnelovou čočkou. Zkoušel jsem nejrůznější situace s různými zdroji světla mimo rovinu ostrosti, ale nepodařilo se mi najít nic podezřelého. Osobně jsem s bokehem velice spokojen.

Když to mám nakonec všechno shrnout, musím jen zopakovat, co jsem napsal na začátku: tahle třístovka řeší tak zásadní neduhy, jako je vysoká hmotnost a velké rozměry. Je to první teleobjektiv, který jsem nemusel sundávat z těla, když jsem uklízel foťák do brašny, ve které už byly tři další objektivy včetně daleko většího a těžšího objektivu 70-200/2,8.