Ochutnat spoustu úžasných jídel a poznat mnoho inspirativních lidí, to je splněný sen, říká profesionální food fotografka Marie Bartošová

Mohla byste se představit našim čtenářům, kteří ještě neměli možnost setkat se s Vaší tvorbou? Odkud jste, kolik je Vám let a čím se živíte?

Profesionálně se focení věnuju už více jak 10 let, narodila jsem se a žiju v Praze, je mi 31 let. Vystudovala jsem reklamní tvorbu v oboru fotografie a vyzkoušela jsem si svoji práci i z druhé strany jako fotoeditorka v měsíčníku o muzice. Z poměrně všestranně zaměřeného fotografa jsem se v posledních letech vyprofilovala jako food fotograf, kdy jsem tak přirozeně propojila svoji lásku k dobrému jídlu a gastronomii s fotografováním.

Moje fotografie můžete znát například z Nejbarevnějších kuchařek od Kamu, Sváteční kuchařky Josefa Maršálka, časopisů Gurmet, F.O.O.D, anebo z reklamních kampaní pro Tchibo, Hellmans, Milku a další značky. Pravidelně fotím i pro restaurace, např. pro síť italských restaurací Riccarda Lucqueho (Aromi, Amano, La Finestra a bistra La Bottega). Jsem hrdým ambasadorem značky FUJI.

Vím, že jste vystudovala reklamní školu se zaměřením na fotografii. Proč jste si vybrala právě tento obor a jak jste se k focení dostala?

Jednoduše mě focení bavilo a když jsem zjistila, že se dá studovat, neváhala jsem. Vždy se mi těžko odpovídá na otázku, jak jsem se k focení vlastně dostala, protože focení bylo asi vždy mojí součástí, už od malička mě to bavilo. Začínala jsem fotit někdy ještě na základce na starou Prakticu VLC2, fascinovala mě práce v temné komoře, vyvolávání negativů a zvětšování fotek.

Vzpomenete si na svoje fotografické začátky?

Krátce po škole jsem chvilku pracovala jako fotoeditorka a produkční v jedné redakci. Bylo skvělé si zkusit svojí práci i z té druhé strany. Ze začátku jsem fotila hlavně reportáže z různých akcí a koncertů.

Dnes je fotografie volná živnost, takže spousta fotografů skočí rovnou do rozjetého vlaku komerční fotografie bez toho, aniž by fotografii studovali. Když se na to podíváte zpětně, zhodnotila byste v čem pro Vás byla fotografická škola důležitá?

Nemyslím si, že je důležité fotografii studovat. Pravděpodobně to má větší smysl, pokud by se chtěl člověk věnovat umělecké fotografii a vystavovat, to jsem ale věděla už od začátku, že mě neláká a mnohem víc mě zajímala komerční užitá fotografie. Upřímně si nemyslím, že mě škola naučila fotit. Bylo ale užitečné psát různé obhajoby, naučit se vysvětlit svůj záměr a obhájit si svoji práci. Také byly přínosné ročníkové práce, kdy si každý z nás prošel realizací nějakého projektu, to myslím, bylo nejužitečnější a dalo se z toho čerpat i později v profesním životě.

Po škole jste se věnovala fotografování reportáží konkrétně koncertů a pracovala jste dokonce jako fotoeditor v magazínu, který se věnuje muzice. Sám jsem několik let fotil koncerty a shodou okolností se také věnuji právě fotografování jídla. Vím tedy, jak diametrálně odlišné jsou oba žánry. Jak jste se dostala k food fotografii a co Vás přivedlo k tomu, že jste se jí začala věnoval na full-time.

Nebyly to jen koncerty, ale i klubové akce. Byl to pro mě spíš nejjednodušší způsob, jak si něco vydělat, věnovat se zároveň focení a skloubit to časově se školou, protože jsem fotila po nocích. Trvalo pár let, než se spojil s focením můj další největší koníček -- gastronomie. 



Jaký máte vztah k jídlu a jste lepší fotografka nebo kuchařka?

Určitě fotografka, ale vařím moc ráda. Jídlo miluju, gastronomie mě vždy zajímala, baví mě sbírat kuchařky a recepty, ráda o jídle přemýšlím - co budu vařit, co nového zkusit nebo mě baví si jen tak listovat kuchařkama.

Spousta lidí mimo obor si práci fotografa často velmi idealizuje. Vidí v podstatě pouze výsledný produkt, tedy fotografii, ale neuvědomují si, že samotné fotografování je jen zlomek toho, co musí profesionální fotograf dělat. Od marketingu přes schůzky s klienty, konzultace, samotné focení, ale také následné úpravy a neustálé sebevzdělávání se, což v podstatě nikdy nekončí, pokud chce fotograf udržet krok s dobou. Můžete popsat v kostce, jak vypadá Váš běžný pracovní den a zhruba kolik procent zabere samotné focení?

Popsal jste to naprosto trefně, není to jen o samotném focení. Můj běžný pracovní den asi v praxi neexistuje, každé focení je jiné a to je jedna z věcí, co mě na focení právě tolik baví.

Každého asi nejvíc zajímá, jak probíhá samotné focení. Vy jste kromě zakázek pro restaurace a časopisy, které se věnují gastronomii, spolupracovala jako fotograf pro několik kuchařských knih. Je celý proces vždycky stejný, nebo je rozdíl, když děláte fotografii pro restauraci nebo tištěnou kuchařku?

Rozdílný. Oba druhy focení mají svá specifika. Například u focení pro restauraci běžně nemívám foodstylistu a dekorstylistu, fotíme v prostředí restaurace tak, jak jídlo vypadá, když ho host dostane na stůl. Většinou jsou to fotografie určené pro sociální sítě, i to je potřeba brát v potaz už při focení. Když fotím do kuchařky, máme volnější ruku a můžeme si dovolit jídlo třeba víc ozdobit. Fotíme na připravených deskách a pečlivě vybraných talířích.

V tomto oboru je často na place kromě kuchaře a fotografa také food stylista a případně i dekorista. Spolupracujete v tomto směru s někým nebo zastáváte i tyto pozice?

Nemyslím si, že je správné, aby fotograf zastával i tyto pozice. Přece jen jsou to samostatné profese. Je to jako by se od módního fotografa očekávalo, že si svojí modelku nalíčí a oblékne. Občas, pokud to povaha zakázky vyžaduje, skládám si třeba scénu ze zapůjčeného nádobí sama. Je to ale velmi náročné a raději se soustředím pouze na focení. 

Na knihách jste spolupracovala i s kuchařskými celebritami jako je například blogerka a cestovatelka Kamu nebo Josef Maršálek. Jaké to je pracovat na projektech tak zvučných jmen?

Nejbarevnější kuchařka od Kamu byla naše prvotina, jak pro Kamilu jako autorku kuchařek, tak pro mě, co se týče focení kuchařských knih. Byla to zkušenost, která mě hodně naučila, procestovali jsme taky díky tomu kus Srí Lanky a vytvořili něco, co bylo poměrně odvážné. Spolupráce s Josefem Maršálkem byla, jak se říká, za odměnu. Josef mi vyrazil dech svojí profesionalitou a dokonalou přípravou už několik týdnů před samotným začátkem focení kuchařky “Moje sváteční pečení”, kdy mi poslal seznam receptů na focení a ke každému ručně nakreslenou skicu s popisky jak co bude barevné. Bylo inspirativní vidět, jak pracuje a jak k věcem přistupuje. Spolupráce na této kuchařce byla velmi příjemná zkušenost jak po profesní tak po lidské stránce.

Není Vám trochu líto, že práce fotografa je při podobných zakázkách ať už pro kuchaře nebo restaurace trochu upozaděná, a pokud se někde objeví jméno fotografa, tak většinou někde v tiráži, i když nafotit hezky jídlo je leckdy stejné umění jako ho uvařit?

Vůbec to tak nevnímám, naopak si myslím, že třeba takový foodstylista nebo dekorstylista, který připraví celou scénu by si určitě zasloužil více pozornosti a alespoň to jméno v tiráži, ale kromě food časopisů nebo kuchařek nedostanou většinou ani to.

V oboru jste v podstatě deset let, dokázala byste říci, jestli se za tu dobu nějak změnily trendy co se food fotografie týče, nebo se jídlo fotí pořád stejně?

Sice jsem v branži dlouho, ale jídlo doopravdy fotím tak poslední čtyři roky, nemám tedy možná to nejlepší srovnání. Řekla bych, že obecně se odvracíme od přestylizovaných scén a snímky působí víc přirozeným dojmem. Co se ze strany focení jídla změnilo jsou sociální sítě, které daly za vznik úplně nové “disciplíně” -- a to pravidelné focení pro restaurace pro jejich prezentaci na sítích.

Kolem sebe často slýchám, že jídlo, které se prezentuje na fotografiích, často vůbec není k jídlu a že je to v podstatě jen kašírka udělaná tak, aby to na fotografii vypadalo dobře a hlavně to udrželo tvar a konzistenci během focení. Osobně mám zkušenost, že se od tohoto trendu upouští a dnes už se s tím fotograf moc nesetká. Jakou zkušenost máte v tomto směru Vy?

Myslím, že dnes je to už opravdu výjimečné a sama jsem se s tím setkala jen parkrát, kde to mělo své opodstatnění. Třeba nahrazená pěna u nápojů nebo zmrzlina vyrobená z náhražky, aby vydržela. Občas fotíme něco studeného nebo nedopečeného, protože to zkrátka vypadá líp nebo díky tomu třeba bylinky vydrží na jídle déle čerstvé, ale nic co by jídlo znehodnotilo nebo ho nahradilo z něčeho nejedlého. 

A teď trochu na tělo. Stála jste někdy před nějakým jídlem, u kterého jste si nevěděla rady, jak ho nafotit, případně, co nefotíte ráda? :)

Snad každé jídlo, i to méně vizuálně atraktivní se dá s trochou péče vyfotit hezky. Dříve jsem například fotila pro jednu rozvážkovou službu, práce mě občas zavedla i do různých okének s rychlým občerstvením. Například fotit kebab ve stánku, kde nebylo ani moc prostoru na samotné focení a jídlo bylo focené hodně naturálním způsobem, bylo často výzvou (smích), což mě ale vlastně baví, udělat pěkné i něco, co primárně zas tak fotogenické není.

Třeba jako focení obalů pro polotovary, to bývá taky poměrně komplikované. Teď jsem si vzpomněla na jedno focení, kdy jsme s naší foodstylistkou Klárou fotily jídlo pro psy v miskách. Bylo to zábavné zpestření a dopadlo to moc dobře! 

Jsou naopak nějaká jídla, která Vás vyloženě baví fotit?

Nejspíš zelenina a ovoce obecně. Nabízí spoustu barev a struktur, dají se donekonečna nacházet nové a nové záběry. 

Jak již jste zmiňovala, jste ambasadorkou Fuji, jak jste se dostala k této pozici a vůbec ke značce Fujifilm? 

Je to pár let zpátky, co jsem fotila část jedné kuchařky na Srí Lance, tehdy ještě s velkou zrcadlovkou. V batohu jsem měla tělo, tři objektivy a něco okolo. Došlo mi, že nekomfort váhy a rozměrů není jediný handicap. Kolikrát jsem si rozmyslela, jestli foťák vyndám nebo ne, jestli za to ta situace stojí nebo jedeme dál. Dost možná mi takhle utekla spousta skvělých záběrů.

Tehdy jsem si řekla, že potřebuju něco kompaktnějšího a pohotovějšího na focení na cestách. Původně jsem tedy hledala jen záložní fotoaparát na cesty, ale zanedlouho si mě získal tak, že jsem na Fuji přešla poměrně rychle komplet. Asi rok na to mě oslovili z Fuji se spoluprací, z čehož mám velkou radost. Díky tomu jsem začala třeba i s workshopy.

V současné době používám X-Pro2, nejčastěji v kombinaci s objektivem XF 56 mm f/1,2 R, který se perfektně hodí nejen na focení jídla, Fujifilm XF 23 mm f/1,4 R většinou na fotky z příprav. Dále pak FUJINON XF 10-24mm f/4 R. Na důležité reklamní projekty nebo kuchařky používám většinou středoformát FUJI GFX50s.

Vyhovuje Vám systém bezzrcadlovek pro Váš obor?

Vyhovuje, vlastně nevidím důvod, proč by neměl. Já jsem měla k tak kompaktnímu fotoaparátu jako je XPro2 zpočátku nedůvěru. Nevěřila jsem, že něco tak malého může plně nahradit kvalitu, na jakou jsem byla zvyklá z “velké” zrcadlovky. Chviličku mi to trvalo, jsem v tomhle ohledu trochu konzerva, když si na něco z techniky zvyknu a funguje to, nerada to měním.

Byla bych třeba nejšťastnější, kdyby už nikdy nevyšla novější verze photoshopu (smích)! XPro má například i optický hledáček, na čem jsem na začátku hodně bazírovala, ale ve finále jsem to použila jen párkrát při prvním oťukávání. 

Zbývá Vám přes všechny zakázky čas a chuť na volnou tvorbu? Případně, co fotíte ráda mimo Váš obor?

Ještě “před koronou” jsem na volnou tvorbu moc času nenašla a je mi to moc líto. Během posledních volnějších měsíců jsem si slíbila, že si udržím pár dnů v měsíci, kdy se budu věnovat focení “pro sebe” nebo jak se říká, do šuplíku.

Jak to máte se světlem? Vzpomínám si, že jsem v začátcích dlouhou dobu preferoval přirozené denní světlo, ale při zakázkách pro restaurace, kdy se fotí často u klienta, bylo někdy tak mizerné světlo, že dnes dávám raději přednost umělému světlu, ideálně bleskům nebo zábleskovým jednotkám. Jak to máte Vy?

Záleží na povaze a záměru projektu, a především na podmínkách místa, kde fotíme. Mně přijde jednodušší pracovat s umělým světlem, které si můžu vždy přizpůsobit a je konzistentní po celý den focení. Raději ale fotím jídlo na denním světle, pokud mi to situace dovolí.

Jak jste jako fotograf přečkala současnou krizi, dotkla se nějak i Vašeho oboru?

Vzhledem k tomu, že drtivá většina mých klientů jsou restaurace, tak se mě krize dotkla velmi výrazně. Plno zrušených focení nejen pro zmíněné restaurace, některé z restaurací už ani znovu neotevřou. Snažila jsem se tu spoustu volného času zužitkovat k něčemu užitečnému, tvořím si třeba nové podklady pro focení, zkouším nové techniky,... 

Máte nějaký fotografický sen nebo metu, třeba s kým, pro koho, nebo na jaké zakázce byste chtěla pracovat?

Dělám to, co mě baví, mám možnost ochutnat spoustu úžasných jídel, poznat mnoho inspirativních lidí a kuchařských špiček z oboru - už to vnímám jako splněný sen. Moc ráda bych dál fotila víc kuchařek, to mě opravdu baví a naplňuje, projít si tím celým procesem od plánování, přes samotné focení, editaci, až po výsledek, který tu zůstane navždy, nebo alespoň na hodně dlouho. 

Co byste poradila fotografům, kteří se nadchli pro food fotografii a chtěli by se jí věnovat nějak víc, případně profesionálně?

Mohou třeba přijít na můj workshop! Informace najdou na mém instagramu.


Použité fotografie - archiv Marie Bartošová