Pamatuji si, že jsem se bál hlavně o ty fotky, říká Jan Šibík v rozhovoru o záběrech zachycujících pád komunismu ve východní Evropě Rozhovory

Pamatuji si, že jsem se bál hlavně o ty fotky, říká Jan Šibík v rozhovoru o záběrech zachycujících pád komunismu ve východní Evropě

Martin LukešAktualizováno: 19. 2. 2020 v 15:23 • Rubrika: Rozhovory

V následujícím rozhovoru s legendou žurnalistické fotografie, Janem Šibíkem, se dozvíte, jak před třiceti lety vznikaly fotografie, které zachytily pád komunismu ve východní Evropě, jak je složité připravit výstavu a knihu k tomuto výročí nebo proč má jeho přítelkyně lepší záběry než on.

K výročí 30 let pádu komunismu v našich zemích jste vydal knihu a upořádal poměrně velkou výstavu na pražské Staroměstské radnici. Prozradíte, jak jste oba projekty pojal a jak náročná je příprava takové knihy a výstavy?

Připravit výstavu a knížku je vždycky náročný, ale pro fotografa je to vlastně to nejvíc, protože výstavy skončej a knížka zůstane. Třicátý výročí se k tomu navíc úplně nabízelo, udělat výstavu i knihu, protože jsem si zpětně uvědomil, že jsem byl jedinej československej fotograf, kterej byl na všech těch klíčovejch místech. Fotil jsem všechny demonstrace u nás od srpna 88´ až do revoluce 1989. Pak samozřejmě revoluci, což fotila naprostá většina našich fotografů, ale navíc se mi povedlo dostat do Berlína, když padla zeď. V tý době byl docela problém se dostat na druhou stranu, protože bezvízovej styk platil pro němce, ale ne pro čechoslováky. Nakonec jsem fotil i tu revoluci v Rumunsku.


foto: Jan Šibík / Revoluce Československo

V té době jsem nefotil dlouho, byly to zhruba 4 roky, ale tím, že jsem absolvoval všechno, jsem si řekl, že bych se o podobný projekt mohl pokusit. Největší problém byl v tom, že se mi nepodařilo najít všechny negativy. Už při desátym a dvacátym výročí pádu komunismu jsem hledal ty kontakty, ale některé negativy jsem bohužel nenašel. Teď se mi nějaké podařilo objevit, ale ne všechny, takže jsem samozřejmě trpěl.


Jan Šibík

Kolik jste nafotil materiálu. Vzpomenete si?

Vybíral jsem tak z 250 - 300 filmů, ale to byly všechny kapitoly dohromady. Bohužel takovejch 20 - 30 filmů jsem nenašel dodnes.

Já mám vyzkoušenej takovej model, že když máte výstavu na dobrém místě a to pražská Staroměstská radnice je, tak se hodí, když k tomu máte i publikaci. Protože když se lidem ta výstava líbí, chtějí mít doma i knížku. Podobně jsem to udělal i u mejch předcházejících 4 knih. Toto je moje pátá.


foto: Jan Šibík / Revoluce Československo

Jaké byly ohlasy na výstavu a jaký úspěch má kniha? Vy jste byl i poměrně často přímo fyzicky na místě.

Ano to je takový moje know-how, že tam u toho sedím a těm fotografům to doporučuji. Uděláte si představu o tom, jaký typ lidí chodí na výstavu. Ty lidi, který mě znaj, tak tam se mnou debatujou. Můžou se vás na cokoliv zeptat. Plno lidí si se mnou chce udělat fotku, což pak zase daj na sociální sítě, takže je to dobrý i z hlediska marketingu.


foto: Jan Šibík

Celou dobu jsem se tam střídal se svojí přítelkyní. Ta výstava byla skoro 2,5 měsíce a já jsem přesně viděl, že když tam byla ona, tak to tam třeba líp vypadalo, ale prodala většinou tak 5 - 6 knih za den. Když jsem tam byl já, tak se prodávalo tak 10 - 15 a ke konci tý výstavy se prodalo i 40 knih za den. To je na fotografickou knihu, která je poměrně drahá (stojí 1200Kč), celkem úspěšný.

Stejnej model jsem použil i u předcházející knihy, kdy byl Megapixel také jedním z hlavních sponzorů, a už tehdy se mi to osvědčilo. Proto jsem ten model zopakoval. Samozřejmě to má i svoje stinné stránky, třeba když se vás někdo podvoustý zeptá na tu stejnou věc. Ale ty plusy převažují. Je to o tom osobním kontaktu.


foto: Jan Šibík / Revoluce Československo

Současná kniha i výstava měla zatím největší úspěch, ale nemyslím, si, že to jsou nejlepší fotky, jaký jsem udělal. Nicméně je to hodně osobní. Plno lidí tu revoluci zažilo a já jsem viděl na návštěvnících výstavy, jak se na fotografiích hledají a spousta z nich se tam opravdu našla. Některý ty hlavní postavy se mi dokonce samy ozvaly a byly z toho zase články nebo televizní rozhovory.

Jako když jsem byl u Krause s tou paní se svíčkou, kterou mám na obálce. Tenkrát to byla slečna 18 let a dnes je to velice elegantní paní, který je o 30 let více. Proto ta kniha asi měla takový úspěch a stejně tak i výstava, na kterou přišlo 12 500 lidí, což je dobrý. Bylo to tedy velmi úspěšný, ale samozřejmě taky hodně náročný.

foto: Jan Šibík

Nedávno proběhlo vyhlášení fotografické soutěže Czech Press Photo. V letošním ročníku došlo k určitému rozporu mezi několika prestižními fotografy a organizátory soutěže a k jejímu následnému bojkotu. Můžete laické veřejnosti trochu přiblížit, co bylo příčinou neshody a jak celou věc vnímáte vy?

 Já bych to vysvětlil asi trochu jinak. Už několik let sledujeme úroveň CPP a profesionální fotografové bohužel mají čím dál menší prostor v médiích. Hlavně těch tištěných, který pomalinku končej. Tak nás mrzela ta situace, která se nám zdála tristní. Přišlo nám neuvěřitelný, že v minulém ročníku vyhrála fotografie “umírajícího” orangutana, jenže ve skutečnosti nevyhrála fotografie, ale popisek. Kdyby v tom popisku nebylo, že jde o umírající mládě, tak se nad tou fotkou nikdo nepozastaví.


foto: Jan Šibík / Revoluce Československo

Ale těch problémů bylo samozřejmě mnohem více a právě z toho pramenila snižující se úroveň. To svedlo dohromady několik fotografů, kteří byli třeba několikrát oceneni CPP, nebo se toho výrazně účastnili. Nebo někteří z nás, kteří byli oceněni na World Press Photo, což je světová soutěž, která je o stupínek výš. Tak jsme sepsali takové prohlášení, ve kterém jsme paní ředitelce, Veronice Souralové, navrhli některé kroky k řešení a k diskuzi. Ona nejdříve té diskuzi byla otevřená a dokonce jsme se sešli.


foto: Jan Šibík / Revoluce Československo

Po tom jednání to vypadalo všechno velice nadějně, ale pak to usnulo a vyšumělo jako pára. Jediná změna, která byla učiněna, byl požadavek na novinářskou akreditaci, tedy nutnost mít novinářský průkaz nebo pracovat pro nějaké médium. To proto, že již ze samotného názvu soutěže vyplývá, že jde o soutěž pro novinářské fotografy. Samozřejmě i taková věc se dá poměrně jednoduše obejít, protože dnes není problém spolupracovat s nějakým médiem jako externí fotograf, pod což se schová v podstatě cokoliv.

K dalším změnám v podstatě neodošlo, což pro nás bylo značné zklamání. Vzhledem k tomu, že jsme to řešili defakto půl roku, jsme vydali veřejné prohlášení, že je pro nás soutěž v této podobě neakceptovatelná.

Já a třeba Tomki Němec už se řadu let této soutěže neúčastníme, ale byl jsem několikrát členem poroty a díky tomu jsem viděl ty problémy i zevnitř.


foto: Jan Šibík / Revoluce Československo

Byl jsem v porotě i slovenského a maďarského press phota, tak mám srovnání. Mezi fotografy, kteří podepsali zmiňované prohlášení patří například Standa Krupař, Milan Jaroš, Michal Čížek, nebo Filip Singer. To jsou lidé, kteří se soutěží pravidelně účastnili a myslím, že jejich neúčást byla na soutěži znát. Úroveň bohužel ještě klesla, protože to jsou opravu výrazné postavy naší fotografie posledních let.

Všichni jsme se na celkovém znění dopisu shodli a řešili jsme opravdu každé slovo. Nešlo nám o nějakou agresivní změnu. Spíš o to, že ta soutěž je jedna z mála platforem pro zpravodajskou fotografii a chtěli jsme zastavit ten klesající trend úrovně a odstranit nedostatky, kterých tam bylo hodně.


foto: Jan Šibík / Revoluce Československo

Paní ředitelka s námi bohužel kontakt přerušila, takže si nedělám žádný velký iluze. Teď jsem viděl další vyhlášení soutěže a bohužel se nemůžu zbavit dojmu, že některé fotografie by dříve neměly šanci dostat se do druhého nebo třetího kola hodnocení. Těch opravdu zajímavých souborů je tam pár a já si pamatuju, že když jsem se ještě soutěže účastnil, před těmi 4 - 6 lety, tak v tom finále bylo třeba pět výbornejch souborů, mezi kterýma se rozhodovalo.

Teď jsou některý kategorie, kdy má člověk pocit, že tam není ani jeden zajímavý soubor. A na tom se shodlo tolik fotografů, z nichž každej má jiný zaměření. My jsme třeba paní ředitelce navrhovali, že pokud ta kategorie není silná, tak by porota neměla udělit nominace, nebo místo tří jen jednu. Nebo by neměla udělit fotografii roku, když jde o snímek vlajky, kterou má dalších 30 fotografů. Ona často argumentovala tím, že tam třeba lepší nebyla.


foto: Jan Šibík / Pád Berlínské zdi

Fotografie, včetně té zpravodajské, se za posledních 30 let velmi posunula a v mnoha případech už ani velké agentury neposílají své fotografy do exponovaných lokací. Nakupují fotografie od místních a přímých účastníků, protože současná technika umožňuje pořídit kvalitní záznam i neprofesionálnímu fotografovi. Jak vnímáte tento trend?

To je úplně přesný, co jste řekl. Já na to říkám takovou svojí větu, že fotožurnalismus nám umírá. Je to daný tím, že fotografie, které se publikují na zpravodajských serverech mají životnost jen pár hodin a nemají tu hodnotu. Logicky tedy, těm redakcím jako aktualne.cz, nebo idnes.cz, se nevyplatí posílat na místo fotografy. Ty náklady jsou bohužel tak vysoký, že je pro ně snazší fotografii koupit. Ty agentury, které fotografie prodávají, tak na ně mají monopol a mohou jejich cenu tlačit hrozně nízko.


foto: Jan Šibík / Pád Berlínské zdi

Dneska koupíte za pár dolarů fotografii toho, co se stalo před dvěma hodinami například v Honkongu. Proč by tedy nějaká redakce posílala na místo svoje lidi a platila jim letenky, ubytování, navíc s nejistým výsledkem? Takže je to smutný, ale je to realita. Ten vývoj žurnalistický fotografie jde proto tímhle směrem. Bohužel se s tím nedá nic dělat. A právě o to víc nás trápila soutěž CPP, protože to byl jeden z mála projektů, kde ti fotografové mohli být viděni.

Přáli jsme si, aby tam byly k vidění kvalitní fotografie, aby tam nebyly lživé popisky, aby tam nebyly naaranžovaný fotky, který se pouze vydávají za reportážní fotografie, jako se později mnohdy zjistilo. Ano, jsem z toho celkově smutnej, ale ta doba je taková.


foto: Jan Šibík / Palachův týden

Vrátil bych se k fotografiím, které jste pořídil před třiceti lety během převratu a pádu komunismu. Mohl byste popsat atmosféru té doby, která musela být silná sama o sobě a vy jste v tom ještě tvořil ty fotografie? Vzpomenete si na to?

Vzpomenu a velice přesně, protože to pro mě bylo hrozně důležitý. A když je pro člověka něco hrozně důležitý, tak si na to vzpomene, i když je to třeba 30 let. Zvláště si pak vzpomínám na některé detaily při vzniku těch fotek. Třeba snímek pána, co má vytřeštěné oči a kouká přes policejní štíty... Tam si přesně vybavuji, že v jednom okamžiku, kdy jsem přistoupil k těm policistům, z jedné strany stál nějaký zahraniční televizní štáb a tudělal mi tam takový pěkný světlo.

To jsou věci, který si přesně pamutuju, ale už mi třeba vypadlo, jak jsem odtamtud odešel. Nepamatuju si ty nepodstatný věci. Z Národní třídy si třeba vzpomínám na policejní kondor, jak byl umístěný a že jsem to chtěl fotit přes něj. Tam za nimi stáli studenti se svíčkama a měl jsem opravdu hroznej strach. Stál jsem mezi autama a v jednom okamžiku jsem přistoupil, udělal rychle jednu fotku a zase rychle zmizel.


foto: Jan Šibík / Palachův týden

Další věc, kterou si pamatuji do detailu, jak ti studenti ustoupili a nechali tam ty svíčky. Tak mě napadlo obejít to a pořídit ještě záběr z druhé strany, právě přes ty svíčky na ty policajty. A to jsem taky udělal a pak jsem dostal strach právě o ty fotky. Už nevím, jakým způsobem jsem odešel. Přesně vidím před očima tu situaci, jak jsem přiskočil k těm policistům, i to, jak jsem stál mezi těma autama a jak byly seřazený.

Takže si pamatuju plno věcí, zvláště pak z Rumunska, kde ty emoce byly nejsilnější ze všech těch revolucí. Vzpomínám si na tanky, který jeden den mířily na demonstranty a druhej den, kdy se armáda rozhodla, že nebudou poslouchat prezidenta Nicolae Ceaușescu, tak se přidaly k tomu protestujícímu lidu. Najednou ty lidi naskákali na tanky, já taky na jeden naskočil, a s těma tankama jsme jezdili po Bukurešti mezi statisíci, možná miliony lidí. To jsou věci, který si pamatuju dodnes úplně živě.

Palachův týden / 28. 10. 1988

Přeci jenom v té době nebylo zdaleka rozhodnuto o tom, jak se bude politická situace dál vyvíjet a tak běhat přímo v centru dění s fotoaparátem nemuselo být zrovna bezpečné. Dostal jste se vy osobně do nějakého konfliktu?

Já jsem měl obrovský štěstí, protože se mi nikdy nic nestalo. Myslím, že to některý fotografy často znervózňuje, když vidí mé fotky přes ty policisty. Ale i když jsem tenkrát fotil pouze 4 roky, tak jsem chápal, že pokud tam něco má vzniknout, tak potřebuju obě ty strany a musím mít na fotkách jak ty demonstranty a ty studenty, tak tu policejní sílu.

Proto jsem se snažil tam mít programově obě strany. Měl jsem štígro no. Někteří fotografové se mě dokonce ptali, jestli jsem to neměl nějak dohodnutý, ale mít nějakou dohodu se zasahující policií, bylo v tý době nemyslitelný. Nebo se ptají, jestli mi nepomohl novinářskej průkaz, protože jsem tenkrát byl v redakci Vlasty a Mladého světa, ale ty redakce mě nikam neposílaly. To byla moje iniciativa.


foto: Jan Šibík / 21. 8. 1988

Takže jste to vlastně v té době fotil do šuplíku by se dalo říci?

Ano, ale věřil jsem tomu, že ty fokty někdy budu moct ukázat. No ale ke zlomu došlo při pádu berlínský zdi, která padla týden před naší revolucí. Z 9. na 10. listopad. U nás revoluce začla 17.11. a když jsem se dostal do Západního Berlína a viděl jsem, jak se boří ta zeď, tak jsem si říkal: "Vždyť to je přece šílenej symbol". Dokonce jsem si řikal, že když padla zeď, tak je to neudržitelný i u nás. 

Takže když si týden na to studenti chtěli připomenout úmrtí Jana Oplatela v roce 1939, kterého zabili němečtí okupanti, tak jsem si říkal "možná", ale nebyl jsem si jistej, že tohle ja ta rozhodující chvíle. Ale říkal jsem si, že jakákoliv demonstrace, manifestace či setkání, může s tím režimem zacloumat. A ona to byla hned ta první po Berlínský zdi. Takže pro mě to nebylo až takový překvapení, protože já jsem to zažil už tejden předtím. No a po naší revoluci, když jsem jel do Rumunska, tak to už bylo jasný, protože Rumunsko bylo poslední, ale nejkrvavější.


foto: Jan Šibík / 10.12. 1988

Kolik fotek bylo použito v knize a na zmiňované výstavě?

V knížce je 72 dvoustránkových fotek a na výstavě jich je o 10 víc. Tím, že výstavní prostor ve Staroměstské radnici je obrovskej, tak mě to nutilo vybrat 20 hodně zvětšených fotek. Jejich rozměr byl 1,5 x 1 metr. Mě to skenoval Martin Vágner, kterej to umí opravdu skvěle, ale když viděl, jak jsou ty negativy zaprášený a poškrábaný za těch 30 let, tak říkal, že nemá čas to retušovat. Musel jsem si proto ty fotky ve Photoshopu retušovat sám a to bylo šílený.

Já jsem v podstatě 2 měsíce retušoval těch 100 záběrů, ze kterých sem pak poskládal výstavu. Každý ten záběr jsem dělal třeba 3 - 4 a někdy i 5 hodin. Věděl jsem totiž, že to půjde na ty velký formáty a to by bylo každý smítko vidět. Takže jsem to potřeboval mít perfektní. Já vím, že dnes je zase módní vracet se k filmu, koukal jsem, že tady taky prodáváte filmy a plno fotografů je z toho unešených.

Já jim to přeju, ale já už se k tomu určitě nikdy nevrátim. Moje opravdová tečka za érou černobílýho filmu byla právě tahle výstava a kniha a musím říct, že jsem si každej obrázek doslova užil. Teda v uvozovkách. Ale zase díky tomu mám teď naskenovanejch a upravenejch těch nejdůležutějších 100 záběrů z této doby.


foto: Jan Šibík / Revoluce Rumunsko

První vydání knihy se vyprodalo, takže je o knihu velký zájem. Chystáte dotisk?

Ano, už ho prodávám. Žádná jiná z mých knih neměla takový úspěch. Opakuju, že si nemyslím, že je to nejlepší z mých knih, ale je nejvíc osobní. Já jsem udělal poměrně vysoký náklad, 1 500 kusů, což je na obrazovou knihu docela dost a absolutně jsem netušil, že za 2 měsíce tu knihu vyprodám. Zvláště, když vezmu v potaz, že ta kniha není ve volné distribuci a nemůžete si pro ni jít normálně do knihkupectví. Dala se koupit jedině na té výstavě, která už skončila nebo přes můj web.

I přes horší dosažitelnost se celý naklad vyprodal za 2 měsíce a tak jsem udělal dotisk dalších 1500 kusů. Ještě týden před Vánoci jsem posílal 20 knih. To mě samozřejmě hrozně těší a pro každého fotografa by to bylo super. Skvělé je to i v tom, že ty peníze budu moci použít zase na nějaké cesty, na které mě nikdo z časopisů už nepošle.


foto: Jan Šibík

Chystáte se v nejbližší době do nějaké destinace, vyloženě z pracovních důvodů, tedy s fotoaparátem v ruce?

Já jsem udělal 3 knihy, které zachycují různé válečné konfilkty a události světa. Tato kniha obsahuje ty revoluční dny a vzhledem k tomu, kolik mi je let a jak je mi obtížný a drahý jezdit do těch válečných zón a vzhledem k tomu, že nechci opakovat něco, co v těch knihách mám, tak bych rád tu další knihu, kterou už jsem začal připravovat, posunul víc směrem do sociálních témat.

Mám navíc jednu výhodu. Několik posledních let se mnou fotografuje přítelkyně. Spolu už jsme 12 let a dlouho dobu nefotila, protože říkala, že nebude dělat něco, co já dělám lépe. Až teď zhruba posledních 5 let fotografuje. Na ty nebezpečný cesty jsem jí nebral, ale na ty ostatní ano a ona toho byla součástí. A možná díky tomu je její pohled podobnej jako ten můj.


foto: Jan Šibík

Ona ví, na co jsem reagoval a reaguje podobně. Teď třeba pravidelně jezdíme do Me'a Še'arim. To je největší čtvrť ortodoxních židů v Jeruzalémě a já třeba nějakou dobu fotím, pak odejdu a ona tam jde až po mně. Má větší trpělivost a nakonec když vybíráme fotky, kolikrát je ta její lepší. Novou knihu chci udělat s ní a budou to právě ta sociální témata.

Jedním budou ortodoxní židé a potom například mnoho let v Kalkatě fotografuji pouliční rikši. Ale jen ty, kde jezdí lidé s lidmi, nejsou to cyklo rikši nebo moto rikši, jsou to opravu vozíky tažený lidma. Některý jsou i bosí, to je hodně sociální téma. Nebo v Indii ještě fotíme jedno téma a to je uhelná oblast Dhanbád, kde pracujou ženy a děti v naprosto katastrofálních podmínkách. Tu knihu bych chtěl udělat zhruba v horizontu pěti let a bude to nejen sociální dokument, ale zároveň to bude o pestrosti života tohoto světa.


E-shop s knihami Jana Šibíka



Zobrazeny komentáře (1)

  • 1

    Avatar

    Reaguje na (1) | K článku: "Pamatuji si, že jsem se bál hlavně o ty fotky, říká Jan Šibík v rozhovoru o záběrech zachycujících pád komunismu ve východní Evropě Martin Lukeš • Vydáno: 28. 1. 2020 v 13:40 • Rubrika: Rozhovory " Zajímavý rozhovor, výborné postřehy. Zdravím. Rp.

    Břetislav Rozpondek, 02.02.2020 | Reagovat

Vložit nový komentář

: *

:

: *


Tip: odkaz na konkrétní komentář vytvoříte tak, že napíšete jeho číslo do hranatých závorek. Příklad: [1] na webu zobrazí odkaz na komentář číslo 1

Komentáře slouží ke zveřejnění vašeho názoru, děkujeme za vaše příspěvky. Jako provozovatelé této diskuse si vyhrazujeme právo na odstranění nevhodných komentářů.


Související články

Doporučené produkty

Doporučené stránky

  • Jak fotit reportáž

    Reportážní fotografie patří k náročnějším fotografickým disciplínám. Vyžaduje totiž postřeh, protože se fotografovaná událost už pravděpodobně nebude…

  • Hledáčkem reportéra

    Slovo reportáž je odvozené z francouzštiny a dalo by se přeložit jako zpráva, nebo sdělení. Dobrý reportážní fotograf se musí dostat do víru událostí…

  • I cesta může být cíl

    Máme tu závěrečné kolo naší celoroční fotografické soutěže a rozhodli jsme se, že poslední téma necháme trochu volnější. Fotografování, a to rodinné…

Fotografie z galerie

Přejít do galerie

Související články

Nejbližší události

Nové recenze

Přihlásit

Košík

Způsoby doručení

  • Denní doručení PPL 129 Kč
  • Kurýr od 249 Kč
  • Osobní odběr v Zásilkovně 99 Kč
  • Osobní odběr (Praha, Brno, Ostrava) Zdarma

Doprava zdarma od 5 000 Kč

Kontakt

Nahrát

Používáme cookies, abychom Vám mohli nabídnout nejlepší možné služby na našich webových stránkách. Kliknutím na tlačítko „Rozumím“ souhlasíte s využíváním cookies a využití osobních údajů o vašem chování na webu pro zobrazení cílené reklamy na sociálních sítích a v reklamních sítích na dalších webech. Tyto souhlasy můžete kdykoliv změnit, vypnout nebo upravit v Nastavení soukromí, které otevřete kliknutím na odkaz níže.
Dozvědět se víc | Nastavení soukromí
Rozumím