Proč si brát Leicu do Tokya? Blog

Proč si brát Leicu do Tokya?

Kryštof KorčAktualizováno: 12. 3. 2015 v 17:11 • Rubrika: Blog

Tak a je to tady, konečně jsem se dostal k prvnímu článku z dlouho plánované a doufám i rozsáhlé série. Plánuji do zdejšího prostoru přispět články o zajímavých přístrojích, technikách, historii výrobců a různými teoretickými texty stran fotografie a estetiky, také například portréty zajímavých autorů, nebo pozvánkami a rencenzemi výstav. Vždy jsem si říkal, že když tak zbožňuji foťáky, nebylo by od věci o nich psát. Blog Megapixelu je pak ideálním místem, kde se s vámi o svou radost dělit.

Abych dostál vší slušnosti, bylo by dobré se nejdříve profesně představit. Na rozdíl od pravidelně přispívajících kolegů mě někteří z vás znají snad jen z prodejny a workshopů. Když to vezmu ze široka, svůj první fotoaparát jsem dostal v osmi letech a od té doby to se mnou šlo z kopce. :) Nejen, že mě vždy bavila fotografie, ale snad stejně tak i fotografická technika. Kromě samotného fotografování a zálibě v přístrojích k tomu určených, jsem studoval filosofii a teorii interaktivních médií, což mi poskytlo zajímavý náhled nejen na technickou, ale také estetickou stránku celé věci.

Vždy mě bavil experiment, ať už technický či myšlenkový. Když jsem před pěti lety nastupoval do Megapixelu, vystřídal jsem už docela dost aparátů, ovládal klasický černobílý proces, na svém tehdejším Nikonu D70 jsem zkoušel dírkový objektiv a Lensbaby. To co mělo přijít jsem ale sám nečekal. Dodnes jsem nepřestal být fascinovaný tím, co vše se dá vyzkoušet a naučit, co se ve fotografii dá objevit. O tom se ale teď nebudu rozepisovat, každá kapitola totiž vydá na samostatný článek, na které se doufám budete těšit. 

Abych se konečně dostal k věci, dnešní text je takovým úvodem od konce, :) píši jej v kavárně na Shinjuku, v Srdci Tokya, hlavním městě země, která je kolébkou většiny současných fotografických značek a na stole přede mnou leží Leica M9. Rozhodl jsem se, že než se pustím do historie významných přístrojů a značek, bude dobré napsat krátký text k tomu, co mě samotnému dělá momentálně největší radost a co je snad dost zajímavé na to, aby hned ze startu rozpoutalo diskusi. Oklikou tedy zpět k nadpisu, proč by si člověk vozil do Japonska německý fotoaparát? Dává vůbec smysl podobný přístroj v dnešní době? A je na té Leice opravdu něco zajímavého, anebo je to jen předražená relikvie s dobrou reklamou?

Když jsem měl odletět do Tokya, stál přede mnou klasický problém každého fotografa před dovolenou. Máte jen jeden batoh a kromě fototechniky potřebujete i nějaké to oblečení, chcete si dovézt taky něco nazpátek a v mém případě ještě limit pouze palubního zavazadla. Vzpoměl jsem si, jak jsem před lety balil na výšlap na Lysou horu - dvě DSLR těla, teleobjektiv na vzdálená panoramata, širokáč na ta blízká, standardní objektiv na vše kolem a pár pevných skel, protože ta se přeci neztratí a co kdyby... Stativ na dlouhé expozice a samozřejmě pořádný, aby to všechno unesl, drátěná spoušť, rezervní akumulátory, sada filtrů. Náhradní oblečení, voda a jídlo zabíraly jen zlomek batohu jehož hmotnost jsem proklínal každým krokem od začátku výstupu.

Tentokrát jsem měl menší batoh a mnohem výkonnější sestavu, navíc přesně přizpůsobenou tomu, co tady hodlám fotografovat. První kouzlo je v tom, umět se omezit, ale to o tom až v článku "Proč je ve fotografii méně mnohdy více", druhá část celé magie je v samotném fotoaparátu. Celou svoji dosavadní fotografickou dráhu jsem používal hlavně digitální zrcadlovky a kompakty s výměnnými objektivy. Vyzkoušel jsem v praxi kompletní řadu Nikonů a většinu Canonů, aktivně jsem fotil s výjimečnými objektivy jako Nikkor 135 DC a Nikkor 10.5 fisheye, v bezzrcadlovkách jsem propadl Olympusům Pen, OM-D a Fuji X. Dodnes některé za specifickými účely používám.

Vždy jsem trochu úkosem hleděl na Leicu a ačkoli jsem si pamatoval, jak příjemně se mi používaly dálkoměry jako naopříklad Yashica GT35, neuměl jsem si představit, co mi může nabídnout podobný přístroj dnes, v době rychlého autofocusu, přednastavených režimů a inteligentního určování expozice nebo vyvážení bílé. Zajímavým zjištěním bylo, že právě absence těchto funkcí může být za mnoha situací zajímavá až natolik, že utratím několik svých měsíčních platů za digitální dálkoměr.

S každým novým fotoaparátem jsem strávil prvních pár večerů intenzivním procházením menu a nastavováním funkcí a ovládání tak, abysme si s přístrojem co nejvíce rozuměli a byl jsem schopný jej rychle ovládat. Jaké bylo moje překvapení, když jsem poprvé nastavoval Leicu M8 a po půl hodině zjistil, že jsem u konce. Připadal jsem si ze začátku za ty peníze trochu okradený, tak jsem raději šel fotit. A od té chvíle jsem nepřestal, jen přesedlal na vyšší model. A ten je úplně stejný. Je to skutečně tak prosté a ve své jednoduchosti krásné. Aparáty mají tak málo nastavení v samotném menu a ještě méně ve standardním uživatelském rozhraní (rozumějte tlačítka a jiné voliče) , že vám nic nepřekáží a všechno je jasné jako facka, což byl přesně pocit po prvním dni fotografování.

Opravdu jsem vždy potřeboval dvacet tlačítek proto, abych pořídil skvělou fotku? Teď už vím, že ne. Další věcí je expozimetr, ten se neřídí přednastavenými režimy a scénami, ale prostě měří expozici čidlem snímajícím šedou část závěrky přímo z objektivu. Více se o tomto rozdílu rozepíšu v článku o exponometrii, pro tento text postačí fakt, že s takovým měřením se dá mnohem více počítat co do vzhledu výsledného snímku mnohem více, než s moderními aparáty a fotograf má tak snáze pod kontrolou světlo ve scéně a výsleném obraze.

Další kapitolou jsou objektivy, nejsem za kažkou cenu zastáncem ostrých fotografií, ale když je chci ostré, nesahám po ničem jiném, než po Leice nebo středním formátu. Více v samostatném článku, ale zde mohu nastínit, že díky nestandardní konstrukci snímače si Leica může dovolit používat staré konstrukce objektivů extrémně malých rozměrů a dosahovat co do ostrosti a kontrastu naprosto neuvěřitelných výsledků. Jeden z mých kolegů nedávno recenzoval Summarit 35 a jeho komentář k technické dokonalosti fotografií byl tak peprný, až je zde při vší snaze nezveřejnitelný.

A naposled, hledáček. Jsem velkým fandou elektronických hledáčků pro jejich schopnost ukázat všemožná nastavení a výsledný obraz před pořízením fotografie, mají však určité zpoždění a mnohdy neodpovídají stoprocentně. Veliké hranolové hledáčky známé ze zrcadlovek jsou také bezvadné, ale zase postrádají množství informací a náhled na scénu, také tmavnou s méně světelnými objektivy a jsou optimalizovány pro co nejvyšší světlost, manuální ostření s nimi tedy není vždy zrovna hračka (článek k problematice matnic pro vás mám připravený také). Zatímco dálkoměr je extrémně kompaktní, vždy maximálně světlý neodvisle od použitého skla a poskytuje kromě výřezu zobrazené scény při použití standardních ohnisek ještě pohled mimo záběr, fotograf má tedy mnohem větší kontrolu nad kompozicí a vidí toho jedním okem více, než v kterémkoli jiném hledáčku.

To vše je k nalezení v malém těle a ve většině případů s překvapivě drobným objektivem. V praxi si nastavíte jeden z předdefinovaných režimů co do barevného podání, ostrosti a kontrastu, přes hledáček zkontrolujete expozici ve stínech a světlech, navolíte clonu a čas - a jde se fotit. I ve chvílích kdy mě situace světelně překvapí, mám zrovna jeden prst na cloně a druhý na voliči času, z konstrukce a držení aparátu to tak přirozeně vyplývá, prst ze spouště přitom netřeba sundat prakticky nikdy.

A co třeba focení od pasu? Proč ne, všechny objektivy mají mechanický převod ostření a rozepsanou hloubku ostrosti na jednotlivých clonách, což už se bohužel dnes prakticky na žádném objektivu nenajde, světlo výjimkou je např. Carl Zeiss. A jak je to s tím porouchaným autofocusem? Chce to trochu cviku, zpočátku i maličko klení a jinam zaostřených fotek. Vlastně je dost těžké to vysvětlit nebo popsat, tak se tomu raději vyhnu oklikou, abych se neztrapnil hned v prvním článku - věděli jste, že máme v Holešovické prodejně kompletní nabídku Leica, včetně objektivů? Jestli vás cokoli zaujalo, budu tam na případné praktické dotazy od příštího týdne i já.

A jak je to s mým batohem? Foťák navíc v něm ani nepoznám, snímky jsou jako víno, z velkého snímače a celý výlet bez starostí v manuálním režimu. Displej na aparátu ani nepotřebuji, protože se i po krátké známosti tak dobře známe, že přesně vím, co budu doma tisknout. A o tom to celé je. O radosti.

Doufám, že jsem vás prvním příspěvkěm nenudil a jak se tak dívám, jen v tomto článku jsem si založil na čtyři další, rozhodně nezůstanu jen u nich. Jen pro zajímavost - pokud mi bude přát štěstí, zítra uvidím jednu ze zásadních osobností tokijského fotografického světa. A jestli bude mít alespoň hodinu času, můžete se těšit na rozhovor. Tak mi přejte štěstí a zatím můžete tipovat, kdo by to tak asi mohl být. :)



Zobrazeny komentáře (1)

  • 1

    Avatar

    Ďakujeme,chválime a tešíme sa na ďalšie ! S pozdravom fotografi zo Slovenska !

    fotenie je náš život a poslanie, 12.03.2015 | Reagovat

Vložit nový komentář

: *

:

: *


Tip: odkaz na konkrétní komentář vytvoříte tak, že napíšete jeho číslo do hranatých závorek. Příklad: [1] na webu zobrazí odkaz na komentář číslo 1

Komentáře slouží ke zveřejnění vašeho názoru, děkujeme za vaše příspěvky. Jako provozovatelé této diskuse si vyhrazujeme právo na odstranění nevhodných komentářů.


Související články

Fotografie z galerie

Přejít do galerie

Související články

Nejbližší události

Nové recenze

Přihlásit

Přihlásit pomocí Facebooku

nebo e-mailem


Košík

Způsoby doručení

Doprava zdarma od 10 000 Kč

Nahrát fotku

Do fotosběrny Do galerie

Do fotosběrnyDo galerie

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace
Souhlasím