Rozhovor s cestovatelkou, blogerkou a fotografkou Martinou Gebarovskou

Předpokládám, že jsi před tím, než jsi začala cestovat, žila "všední život" a vystudovala jsi nějaký obor, měla jsi nějakou práci a žila jsi v domě, který měl střechu, dveře a okna. :) Prozradíš, něco z té doby, kdy jsi fungovala jako většina ostatních vrstevníků?

No, do světa jsem chtěla už jako mrňousek. Hlavu jsem měla pořád zabořenou ve všelijakých encyklopediích a atlasech. Chtěla jsem být biolog, abych se dostala do amazonskýho pralesa, či geolog, abych se podívala... ani nevím, kam všude. Už během studií na osmiletým gymplu v Pelhřimově, jsem si začala uvědomovat, že věci nechci dělat jen proto, že se to od nás očekává. Dost jsem na školu pak dlabala, pamatuju si, že jsem odevzdávala nevyplněný písemkový papíry, kde jsem občas připsala i nějaký ten pozdrav panu učiteli. Nad věcma, co dělám, dost přemýšlím, a pokud mi to nedává smysl, tak je nedělám. Například nechápu svatby, budování kariéry v korporátu, nechápu věci kolem povinné školní docházky.

 

Někdo něco kdysi dávno nějak nastavil a my doteď žijeme podle nějakých starých zvyků a pravidel, nepřemýšlíme o nich a nevytváříme si svoje názory a postoje. Takhle jasno jsem v tom na střední sice neměla, ale rozhodně jsem cítila, že za tím vším musí být něco víc. Po střední jsem se dostala na geologii do Brna, ale nakonec jsem šla na filmovku do Písku. A jsem za to ráda, poznala jsem tam skvělý lidi a nemusela jsem pět let ležet v knížkách. Místo toho jsme se spolužákama tvořili, jezdili na výlety, den před státnicema hráli na kytaru a pili víno u řeky Otavy. Chtěla jsem být slavná a dojít si po červeným koberci pro sošku pana Oskara. Myslela jsem, že něco takovýho mi přinese šťastný a spokojený život. Dostala jsem se ke spoustě zajímavých projektů a ke slavným lidem a bum! Ale po čase se z toho stal trošku takový stereotyp. U filmu je to zábava, ale taky dost stresu. Nedá se tam ovlivnit spousta věcí, a tak občas někomu rupnou nervy nebo se někdo špatně vyspal a vy s tím musíte dealovat. Já ten stres na place nedávala a odešla jsem do kanceláře pražský filmový produkce, kde jsem rok pracovala jako Directors' Representative a Creative Research. V podstatě jsem hledala ideální režiséry pro jednotlivé projekty, především pro reklamy. Hodně mě to bavilo a dost jsem tam procvičila angličtinu. Z prvních anglických telefonátů jsem byla vždycky neuvěřitelně vyklepaná, já ten stres fakt neumím. :))

 

Vzpomeneš si, kdy a proč nastal ten zlom a řekla sis, že takhle to dál nejde, a vyrazila jsi na cestu?

Po deseti měsících u zmíněný pražský produkce jsem si odjela na roadtrip do USA. První velký výlet, za velkou louži, bez cestovky a na měsíc! Ochutnala jsem tam pravou svobodu, s kámoškou jsme půjčily auto a jezdily, kam se nám chtělo a kdy se nám chtělo. To pro mě byla novinka a moc lidí to tenkrát ještě nedělalo. Jen jsem celý ten měsíc dost prožívala to, že se budu muset vrátit do Prahy, kde mi není dobře, a do práce, kde nadřízení nerespektujou lidi, co jim pomáhají budovat jejich sen. Proto jsem se už v USA rozhodla, že to chce změnu. Už dlouho jsem koketovala s myšlenkou odjet na Working Holiday na rok na Zéland, což jsem taky asi dva měsíce nato udělala. A bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí v mém životě.

Pro mnohé je něco podobného nepředstavitelné, protože si neumí představit tak dlouhou dobu bez rodiny a přátel. Jak se s tím vypořádáváš Ty a co na to tvé okolí, když jsi přišla s myšlenkou, že vyrazíš na cesty?

Na Zélandu jsem měla být původně půl roku. Když jsem vystoupila v Aucklandu z letadla a procházela se v přístavu, přišla mi celá ta situace dosti absurdní. Že jsem půl světa daleko od všech svých jistot a na Zélandu. Nemám práci, střechu nad hlavou, neznám nikoho a nemám peníze. Neměla jsem strach, nebylo mi smutno, bylo to obrovský klubko zamotaných emocí. Ale převládalo nadšení a měla jsem z toho všeho hrozně dobrej pocit. Jinak mám asi štěstí na kamarády a hlavě rodiče. Naši sice nikdy nebyli mimo Evropu, když nepočítám all inclusive zájezdy do Egypta, ale nikdy mi nestáli v cestě, nedávali mi ultimáta, nezastrašovali mě (asi už věděli, že by mě to naopak s tou mou sveřepostí nakoplo). No a pak už si zvykli, smířili se s tím, že chci věci dělat jinak. Navíc, v dnešním světě, kdy máte možnost si posílat zprávy a volat si v podstatě odkudkoliv, kdy letenka přes půl světa stojí pár tisíc, se nikdy nemusíte bát, že byste byli opuštění a bylo to všechno v pytli. Nemusíte se půl roku plavit zpátky domů přes oceány, když se něco nepodaří, nebo se vám stýská, že jo. Stačí na internetu koupit letenku a jste doma v bezpečné náruči země české. Všechno je to až banálně jednoduchý a problémy víceméně neexistujou.

Outdoorové cestování je pro mnohé velmi dobrodružná věc, obestřená mnoha tajemstvími a samozřejmě spoustou nástrah, kdy se párdenní "trek" může proměnit doslova v boj o holý život. Nejčastější příčinou průšvihů je právě to, když člověk cestuje sám a v krizové situaci mu nemá kdo pomoci. Vzpomeňme na příběhy z filmů a knih jako Into the Wild, 127 hodin, Divočina, nebo Jungle. Některé končí happy endem, některé bohužel tragicky - a většinou z příčin, které si člověk předem neumí ani představit, a tudíž se na ně nelze moc připravit. Dostala ses sama někdy do situace, kdy jsi pochybovala o tom, jestli to může ještě skončit dobře? 

 

Mě asi nějaký pořádný dobrodružství teprve čeká, nemám pocit, že dělám nějaký extrémní věci. A jsem celkem zodpovědná a snažím se balancovat zábavu s bezpečností. Nejvíc na kaháku jsem měla asi na Zélandu, kdy jsme během šestidenní raft expedice sjížděli Landsborough river. Bylo to v době silných dešťů a řeka byla rozvodněná na 5+ stupeň. Leader expedice se nám to párkrát snažil mírně vymluvit. Nevymluvil a v jedný soutěsce nás to pár vyhodilo z raftu, já jsem se jim ve vodě zatoulala a chytlo mě to do barelu. Člun už jsem neviděla a docela mi docházely síly. Nakonec mě to ale pustilo a nějakým způsobem vyplavilo blíž ke břehu. Úlevička a zážitek na celý život. To miluju tyhle zapamatovatelný momenty. Teda když už je to za mnou. V thajských horách jsem se napíchla na smrtelně jedovatou housenku. Náš guide na mě pořád kulil oči, když mi žiletkou seřezával kus kůže a pořád jen kroutil hlavou. Neuměl ani slovo anglicky, takže si doteďka myslím, že kulil oči, že ještě žiju. Nevím. :) No a v Kanadě jsem šla na jeden sólo trek na čtyři dny v říjnu, kdy už nikdo do hor moc nechodí. Už když jsem vyrazila, tak jsem se necítila dobře a každých sto metrů jsem zvažovala to otočit. Neotočila a nahoře jsem pak měla takový horečky, že jsem nebyla schopna vylízt ze stanu. Naštěstí venku sněžilo, takže jsem nemusela pro vodu, jelikož bych se pro ni musela plazit. Ale jsem za všechny tyhle zkušenosti fakt ráda. Rozhodně souhlasím s příslovím 'Co tě nezabije, to tě posílí'.

 

Jak často sis tam venku řekla, že to balíš, že se dostaneš nejkratší cestou domů a s cestováním nadobro končíš?

Chtěla jsem to takhle zabalit jen jednou, když jsem poprvý dorazila do Kanady. Bylo to během Vánoc, rozešla jsem se s přítelem z Argentiny, měla jsem pár dolarů v kapse, nikoho jsem neznala, bez mého vědomí mi někdo dal DMT drogu a Vánoce jsem trávila sama v ušmudlaném sklepním bytě bez oken a internetu. To mi bylo dost smutno, párkrát jsem si pobrečela a chtěla se vrátit domů za maminkou a tatínkem. Ale zas to dobře dopadlo a zas mě to o něco posunulo. Problémy fakt neexistujou. Pokud se něco dá řešit, pak to není problém. Pokud je to neřešitelný, pak nemá smysl tím okupovat hlavu. Takže to taky není problém. A ne, nikdy jsem si neřekla, že s cestováním nadobro končím. Postupně zpomaluju a miluju být dlouho na jednom místě, zabydlet se, najít si kvalitní kamarády, ale cestování a objevování je velkou součástí mýho života, takže dokud to půjde, chci objevovat dál.

 

Abychom nemluvili jen o těch negativních věcech spojených s cestováním. Viděla jsi a zažila tolik věcí, jako jiní lidé za několik životů. To je ostatně vidět z tvých fotografií. Jsou nějaké věci, které jsou TOP v Tvém žebříčku zážitků?

Já moc ty topky nevedu, ale doslova mi spadla mi brada, když jsem uviděla Piha Beach na Zélandu, měsíc života na ostrůvku Uoleva bez tekoucí vody a elektřiny byl taky skvělý, 350 km solo trek na Yukonu mě hodně posílil, vstávání s velrybama na West Coast Trailu v Kanadě, moje první polární záře na Islandu (o který jsem si prvně myslela, že to je mrak), trek za orangutanama na Sumatře nebo třeba potápění s kladivounama na Lomboku.

 

Stejně tak bych se zeptal na místa, která jsi navštívila. Každé je něčím krásné, zajímavé a specifické. Jsou ale nějaká, která Ti učarovala víc než ta ostatní?

Mně tam vždycky leze ten Zéland a Kanada. Obě jsou to neuvěřitelně diverzní země s milejma lidma.

 

Jsi známá tím, že Ti nedělá problém vyrazit na druhou stranu planety s hotovostí, která by leckomu nepokryla ani náklady na páteční večer. To je pro mnohé nepředstavitelná věc. Mohla bys v kostce shrnout, jak celý proces funguje od nějaké přípravy na danou destinaci až po chvíli, kdy vystoupíš na letišti nebo v přístavu s krosnou na zádech a pár stovkami v kapse? Jak hledáš ubytování, práci, lokace na zajímavé treky atd?

 

Dřív jsem se vůbec nepřipravovala, nepročítala jsem žádné blogy (tenkrát jich ani moc neexistovalo), nevěděla jsem o místech, kam jedu, skoro nic.

Například na Zélandu jsme s kámošem objeli pár farem, hned první nebo druhý den jsme na jedný dostali práci a šlo se vydělávat. Bylo super, že to bylo v létě a v zemědělství se tam dá práce najít velmi jednoduše, pokud člověk není vybíravej. Za pár týdnů jsem si vydělala dostatek peněz (tenkrát asi 2000 NZD), abych si koupila campervan, ve kterém jsem pak žila a cestovala.

 

V Kanadě to bylo horší, jelikož jsem přiletěla na zimu do Montreálu. Zadarmo jsem tam dva týdny bydlela u bývalého přítele z Argentiny a mezitím sháněla práci. Problém byl v tom, že jsem v Montreálu pracovat nechtěla, takže jsem se nesnažila a nevkládala do toho ani čas ani energii. Nikde mě nechtěli. Bez francouzštiny ani jako myčku na nádobí. Za což jsem dost ráda, jelikož jsem se díky tomu rozhodla letět na západ a přes internet jsem hned asi třetí den sehnala práci pokojské v krásném horském městečku Banff.

Ubytování jsem nikdy moc neřešila, buď jsem na prvních pár nocí šla na Couchsurfing či do hostelu. Párkrát jsem musela přespat i venku třeba někde v parku nebo na autobusáku. Vždycky jsem to ale řešila až na místě.

 

Teď už plánuju mnohem víc, hlavně kvůli focení. Ušetří mi to spoustu času, než když to pak vymýšlím na místě. Navíc nemám internet v mobilu, takže bych musela hledat kavárny, ztrácet čas a utrácet peníze. Inspiraci, kam jet, hledám hodně na Instagramu, Pinterestu či se ptám přímo místních. Na Google Maps se snažím se objevovat nová místa.

Otočím trochu list. Kromě toho že jsi cestovatelka, jsi také skvělá fotografka. Jak ses k focení dostala a jaké byly Tvé fotografické začátky?

První zrcadlovku Canon 60D jsem koupila už v roce 2010, ale dlouho na ni seděl jen setový objektiv a roky jsem neslyšela o RAWu a fotila téměř výhradně na automat. Když kouknu na fotky ze Zélandu, tak se usmívám; je vlastně hodně fajn vidět, jak se člověk každý rok zlepšuje. Trošku vážněji jsem začala fotit až někdy v druhé půlce roku 2015, jelikož mě pár kamarádů v Kanadě přemluvilo, ať si založím Instagram. Tak jsem to udělala a rázem mi došlo, že vůbec neumím fotit. Nikdy jsem nesledovala moc fotografů a na IG se toho na mě najednou navalilo tolik krásného a inspirujícího. Dokopalo mě to k tomu, abych se zlepšovala. Založení Instagramu pro mě byl hodně zlomový bod nejen, co se týče zlepšení se ve focení, ale měla jsem díky němu možnost seznámit se s lidmi, ke kterým jsem vždycky vzhlížela, či s lidmi, kteří mají stejnej pohled na svět a stejný hodnoty.

 

Jakou používáš techniku?

• Canon EOS 6D tělo
• Canon EF 16-35mm f/2,8 L III USM
• Canon EF 70-300mm f/4,0-5,6 IS USM
• Sigma 24mm f/1,4 DG HSM Art pro Canon
• Sigma 50mm f/1,4 DG HSM Art pro Canon
• Hoya polarizační cirkulární filtr HD 82mm
• Vanguard Alta+ 254CB

Náš Magazín sledují jak začátečníci a hobby fotografové, tak i profesionálové. Prozradíš něco ze svého know-how, nějakou svoji vychytávku, jakým způsobem fotíš ty úžasné snímky divočiny, třeba nějaké specifické nastavení fotoaparátu, ostření nebo tak něco?

Snad nejdůležitější je pro mě moment, světlo a atmosféra. Nefotím za každou cenu, ale jen když se mi chce a vidím, že můžu vytvořit něco unikátního. Taky je nesmírně důležitý být proaktivní, vstát třeba ve tři ráno, aby člověk zachytil místo ve správný okamžik. Někdy zas člověk spí v autě, venku -30°C, nejradši by zůstal v peřině, ale venku krásný východ nad zasněženou krajinou. Je sice skvělý fotit na stativ, při správném nastavení dosáhnete perfektní ostrosti, ale pokud fotíte jen ze stativu, tak se od něj zkuste někdy i oprostit. Zkuste hledat nové úhly, zajímavé popředí či zarámování.

 

Jak si na tom s postprocesem?

99 % úprav dělám v Lightroomu a zbytek Photoshop, pokud potřebuju něco vyčistit. Někdy mi úprava zabere pět minut, někdy několik hodin, dokud s tím nejsem spokojená.

Na besedě jsi mi říkala, že si příležitostně vyděláváš focením formou konkrétních zakázek. O jak typ focení jde?

Je to různorodé. V Kanadě i v ČR jsem například spolupracovala s pár tour companies. Chtěli vytvořit content pro webové stránky. Teď v Kanadě budu spolupracovat s GMC cars a s telefonní aplikací.

 

Dokázala bys dát těm, kdo se chtějí ve fotografii někam posunout, nějaké klíčové rady, které třeba byly zlomové ve Tvé tvorbě?

Investujte do minimálně jednoho skvělýho skla

Buďte proaktivní - vstávání na východ slunce, focení během zimy, deště,...

Nebojte se editace - ta je v dnešní době velmi zásadní nástroj k tomu, jak se odlišit od (sta) tisícovek dalších fotografů. Lightroom je skvělý jak pro začátečníky, tak i pro profíky. Hrajte si s různými nastaveními, sledujte tutoriály na Youtube, najděte si a pilujte svůj vlastní styl

Založte si Instagram - nejen, že slouží jako vaše portfolio, ale bude se na vás valit spousta inspirace od zajímavých umělců z celého světa. Můžete tam navíc najít přátele a travel buddies na celý život.

Nečekejte na správnou chvíli, ta nikdy nepřijde, ta je totiž právě teď. Založte si svůj vlastní web a foťte, vzdělávejte se, to ostatní a klienti či zakázky přijdou postupně.

A když se vrátíme k cestování? Předpokládám, že jsi začínala s minimem zkušeností, a určitě jsi praxí došla k nějakému klíčovému bodu, kdy sis řekla, sakra, kdybych tohle věděla, ušetřilo by mi to spoustu času, peněz, starostí.

Utrácejte za zážitky - já byla na začátku velkej škudlín a počítala jsem, o kolik dnů navíc můžu být na cestách, pokud se nepůjdu potápět s tresher žralokem na Malapascua na Filipínách za asi 100 dolarů. Malapascua je jedno z mála míst, kde se s tímhle krasavcem mořských hlubin můžete potkat. Nešla jsem a dlouho pak litovala. Takových příkladů mám spousta.

Nespěchejte. Nesnažte se vidět všechno za každou cenu. Takové ty články typu 'Navštívil všechny země světa za jeden rok', počítání, kolik už jsem navštívil navštívil zemí a kolik věcí si odškrtnul z bucket listu jsou spíš taková egoistická záležitost. Já mám ty nejkrásnější vzpomínky naopak z cest, kdy jsem to vzala pozvolně a nechala se alespoň částečně unášet proudem. Nezapomínejte i na cestách odpočívat, čerpat energii, ať už je to den strávený u filmů na hotelovém pokoji či odpoledne v útulné kavárně. Svět vám nikam neuteče, budete vyrovnanější a zážitky z cest se vám nebudou slévat do jednoho. A ještě k tomu ušetříte.

Pokud chcete kempovat v horách, tak si kupte ten nejkvalitnější spacák, co vám váš rozpočet dovolí, a taky karimatku. Roky jsem si říkala, že mi ten spacák za sedm stovek stačí. A každou noc mi byla zima. Od minulýho roku už mám konečně kvalitní péřák a celý ty výlety v horách jsou úplně o něčem jiném, když se člověk vyspí do růžova a má energii na dalších třicet kilometrů.

 

Kromě toho, že cestuješ a fotíš, jsi velmi úspěšná blogerka a spravuješ dva weby týkající se cestování. Tvůj profil na instagramu má přes má skoro 60 000 sledujících. To je ohromný úspěch. Jak se Ti něco takového podařilo a kde bereš čas na cestování, focení a ještě správu webu a sociálních sítí?

To je dobrá otázka. Bylo to občas na palici, tak jsem poslední dobou zvolnila hlavně na sociálních sítích a chci dát trošku do kupy web a doplnit ho o nový content. Upřímně moc nevím, jak se mi těch 60 tisíc podařilo, jelikož jsem na IG nebyla nikdy nijak zvlášť aktivní, ale jsem ráda, že lidi moje práce baví. Pár fotek slavilo úspěch po celém světě, sdílela je velká zahraniční média a IG hubs, tak možná i díky tomu je to číslo takové, jaké je.

Říká se, že i cesta může být cíl. Je cesta stále Tvým cílem, nebo sis už řekla, že cestování bylo dost, a začneš posouvat svůj život jiným směrem?

 

Já si to vždycky řeknu a pak je všechno jinak. Už jsem dost zvolnila, nehoním se za novýma destinacema, užívám si toho, co je, a nechávám to plynout. Ráda bych se usadila v Kanadě, ale chci mít i nějakou chaloupku u nás v Čechii (mně se ten nový éterický název naší krásný země moc líbí a myslím, že nám dost sluší :) ), jelikož to tu miluju. Ale kdo ví, co bude. Snažím se nelpět na tom, co bych ráda teď, protože se neustále měním a s tím i moje sny a vize.

V několika rozhovorech si naznačila, že nosíš v hlavě nějaké své projekty, kvůli kterým bude muset jít cestování stranou. Můžeš prozradit, nebo alespoň naznačit o co jde?

Tak to se taky hodně moc mění. Byla jsem i v Číně a hledala výrobce pro jeden doplněk pro cestovatele, který ještě úplně neexistuje. Jenže mi pak došlo, že to v Číně neudělám tak, abych s tím byla spokojená. Že chci stát za něčím, na co jsem hrdá. Takže hledám někoho, kdo mi to pomůže vymyslet tak, aby to šlo vyrábět například z recyklovaných plastů.

Máš ještě nějaký cestovatelský sen, místo nebo lokaci, kam by ses ráda podívala?

Galapágy, Grónsko, Sibiř, Baffin Island, Antarktida.

 

Tvoje zážitky a fotografie by určitě vydaly na román. Nepřemýšlela jsi o napsání nějaké knihy, kde bys je sepsala a připojila rady pro ty, kteří by Tě rádi následovali? Umím se představit, že kdyby se to doplnilo Tvýma úchvatnýma fotkama, tak by to byl bestseller.

Týjo, děkuju, tak jsi mi nasadil další projekt do hlavy. Občas jsem s něčím takovým sice koketovala, ale nějak pořád není čas a vždycky člověk pochybuje o tom, jestli by to vůbec někoho zajímalo. Takže asi teda zajímalo. :)

Jaké jsou Tvoje plány na nejbližší týdny?

V červenci se vracím zpátky do Kanady a budu to tam mít nabušený různými vícedenními treky. V Kanadě nějaký čas asi zůstanu a uvidím, co a jak bude dál :)