Recenze Sigma 50mm f/1,4 DG HSM Art pro Nikon

Na Sigmu 50mm f/1,4 DG HSM ART ve verzi pro Nikon jsme čekali o něco déle, než na "kanoňáckou" variantu, ale už je v prodeji také. Výrobce sliboval špičkovou kvalitu obrazu, která by dokonce měla být porovnatelná s doposud nejvýkonnějším objektivem podobných parametrů Zeiss Otus 55mm f/1,4. Objektivy Sigma řady ART bez problémů konkurují daleko dražším originálům, patří tedy k tomu nejlepšímu, co se momentálně vyrábí. Sigma 50mm f/1,4 ART se v tomto ohledu nijak nevymyká a s marketingovými nateriály výrobce lze tedy pouze souhlasit. Jedná se skutečně o jeden z nejlepších světelných záklaďáků, které se dnes dají sehnat.

Protože jsem nejdříve zkoušel verzi pro Canon (použil jsem tělo Canon EOS 5D Mark III), zajímalo mě, jak si tento objektiv poradí s vysokým rozlišením 36 Mpx Nikonu D800. Chtěl jsem novou Sigmu porovnat se zmíněným objektivem Zeiss Otus, který jsem zkoušel také s D800. Rozdílů se objevilo víc, než ve verzi pro Canon, což je patrně způsobeno právě vyšším rozlišením použitého snímače.

Obrazová kvalita je velice dobrá dokonce i na otevřenou clonu a to především ve středu snímku. Oproti verzi pro Canon jsem ale zaznamenal měkčí kresbu v rozích obrazu. Při zaclonění na f/2,0 se kresba ještě o trochu zlepší a výrazně se nemění až do clony f/11. Na nejvyšším clonovém čísle f/16 se už kresba mírně zhoršuje vlivem difrakce, ale i tak zůstává stále velice dobrá. 

Díky cloně, která si drží kruhový tvar i při vyšších clonových číslech, je poměrně příjemný i bokeh. Na první pohled se zdá, že v tomto ohledu je tedy Sigma srovnatelná s více, než 4x dražším objektivem Zeiss Otus, který navíc umožňuje pouze manuální ostření. Určitý rozdíl tu ale přece jenom je. Nevím, jestli to dovedu dobře popsat, ale jde o to, jakým způsobem se zobrazují objekty těsně mimo hloubku ostrosti. U Otuse je hloubka ostrosti jakoby ostřeji ohraničená, je lépe poznat, co je ostré a co ne. Tohle má Sigma jinak a připadá mi, že je to podobné i u jiných objektivů podobných parametrů. Objekty v těsné blízkosti hloubky ostrosti jsou prostě rozostřené daleko méně než u Otuse a to má velký vliv na celkové vnímání hloubky ostrosti a také na vzhled rozostřeného pozadí. Uznávám ale, že tohle je věc, kterou asi nebude řešit skoro nikdo, tedy kromě opravdových fajnšmekrů.

Předchozí odstavec jsem oproti recenzi verze pro Canon téměř nezměnil, ale přece jen jsem přišel na něco, čím se Zeiss Otus dost odlišuje. Když se podíváte na ukázkové snímky (Zeis Otus snímek č.37 v plném rozlišení a Sigma 50mm, snímek č.2 v plném rozlišení) do rohu, uvidíte u Otuse bokeh ve tvaru kruhů, respektive čoček, zatímco Sigma má v podobné situaci bokeh těžko definovatelných tvarů (vypadá to jako zvonečky - pokud se nemýlím, tak se této obrazové vadě říká sagitální koma). Se zacloněním se ale v rozích zlepšuje jak kresba, tak bokeh.

Oproti verzi pro Canon jsem objevil i více chromatické aberace, ale nutno dodat, že na nízkých clonových číslech je to u světelných objektivů velice běžný jev. A rozhodně se nejedná o žádnou tragédii, aberaci na ukázkových snímcích sice najdete, ale jen v extrémních situacích. Jak bývá u světelných objektivů obvyklé, samozřejmě najdeme i vinětaci, která ale (jako obvykle) se zacloněním výrazně klesá.

Pokud jde o konstrukci, nečeká nás oproti ostatním ART objektivům Sigma vlastně žádné překvapení. Zpracování je špičkové, ostřící kroužek nemá žádné zbytečné vůle a při manuálním ostření klade přiměřený odpor.

 Je to zajímavé, ale pokud jsem v recenzi verze pro Canon psal, že jsem měl problémy s přesností ostření, u Nikonu jsem se s tím nesetkal. A to jsem se po předchozích zkušenostech skutečně hodně snažil. Ostření prostě fungovalo naprosto spolehlivě, rychle a přesně. 

 Závěrečné zhodnocení je tedy stejné, i když jsem objevil vady, které jsem u verze pro Canon nezaznamenal. Jedná o naprosto nejlepší 50mm objektiv se světelností f/1,4 v poměru výkonu a ceny.