Jak fotit street foto

Tento žánr si v posledních letech získal ohromnou popularitu. Každou vteřinu se na ulicích po celém světě odehrávají miliardy příběhů, z nichž každý z může být odvyprávěn jedinou fotografií. Hlavní předpoklad je, že fotograf zmáčkne spoušť ve správný okamžik a rozehraje tak hru s fantazií diváka. Fotografie jako taková má v tomto směru jednu ohromnou výhodu. Hovoří k divákovi jazykem univerzálním a fotograf tak může odvyprávět svůj příběh lidem na celém světě, bez ohledu na jazykovou bariéru.

Jak se fotí street foto v Las Vegas se můžete podívat na videu od našeho ambasadora Honzy Březiny.

Možná si jen málo kdo uvědomí, že základy street fotografie, neboli pouliční fotografie, jak by se dalo volně přeložit, položil jeden z otců vynálezu fotografie Louis-Jacques-Mandé Daguerre. Již o historicky první fotografii, na které je zachycen člověk, lze mluvit jako o street fotografii. Pařížský Boulevard du Temple, který Daguerre vyfotografoval v roce 1838 zachycuje kromě ulice, aleje stromů a městské zástavby také postavu, která si zřejmě nechává čistit boty. Vzhledem k tomu, že expozice trvala pravděpodobně kolem 10 minut, všechny další pohybující se objekty jako kočáry a ostatní chodci z fotografie zmizely. Kniha byla rozepsána a svět tak poznal kouzlo tohoto žánru, který byl později označen jako street photograhy. Ten se u nás se zažil lidovým zkomolením “streetka”.


Martin Lukeš / Směr Brooklyn (USA), 2012

Technika

Výběr techniky k pouličnímu lovu fotografií je trošku složitější a je to hodně o individuálním přístupu fotografa. Technicky nejkvalitnější záběry pořídíte jednoznačně digitální zrcadlovkou. Na druhou stranu streetky se většinou fotografují na větší vzdálenost a pokud někdo uprostřed ulice vytáhne zrcadlovku s teleobjektivem, okamžitě na sebe upoutá pozornost a začne tím ovlivňovat podvědomí lidí účinkujících v každodenním pouličním divadle. Navíc, pouliční fotografie, stejně jako reportáž nebo dokument, není založena na technické kvalitě fotografie, ale na vystižení okamžiku a zachycení příběhu jako takového. Pokud tedy zvolíte zrcadlovku, je dobré fotografovat z velké dálky a minimálně tak aby vás hlavní objekt nezpozoroval. K takovým účelům jsou vhodné teleobjektivy s ohniskem nad 100mm. Na ulici se dají použít i objektivy s kratším ohniskem, v podstatě od rybího oka výš, ale už zde hrozí riziko prozrazení. Musíte totiž stát velmi blízko fotografované scéně. Celkem dobře se ale mohou osvědčit ultraširoké objektivy s ohniskem mezi 15-20mm. Lze s nimi totiž použít jeden malý trik, který spočívá v tom, že sice fotografovaný objekt vidí že něco fotografujete, ale tím, že stojíte trochu jiným směre si myslí že není v záběru a nepřikládá vám žádnou váhu. K fotografování na ulici ale velmi dobře dají použít i systémové kompakty s výměnným objektivem, nebo ultrazoomové kompakty s univerzálním objektivem. Nejpraktičtější jsou ty s výklopným a otočným displejem. Fotograf se může dívat směrem dolu na vyklopený displej a nevzbuzuje tak žádnou pozornost, i když stojí velmi blízko snímané scéně. Nenápadnost je v tomto žánru opravdu hodně důležitá. Bez výklopného displeje se samozřejmě v nejhorším dá fotografovat na slepo od pasu, ale přeci jenom to z kompozičního hlediska není moc praktické.


Fuji FinePix X20

Expozice

vzhledem k tomu že pouliční život je většinou v pohybu a odehrává se zvláště ve větších městech a často ve shonu je strašně důležité nastavit správně expozici a zvláště pak expoziční čas. V souvislosti s jeho nastavením musíte brát v potaz dvě věci. Jednak rychlost pohybu fotografovaných objektů a dále délku použitého ohniska. Pro pohyb platí všeobecně jednoduché pravidlo. Pokud se něco ve scéně pohybuje, a nechcete, aby byl snímek rozmazaný, musíte použít tzv. krátký čas expozice. Osobně mám stanovenou dobře zapamatovatelný hraniční čas 1/100s. Čím rychlejší je dynamika pohybu, tím kratší čas nastavuji. Pokud nefotíte šneka, nebo želvu, pak je použití delšího času poměrně rizikové a hrozí, že se na snímku objeví pohybová neostrost. Určitou roli hraje také vzdálenost, nebo přiblížení fotografovaného objektu. Čím je blíže, tím rychleji pohyb působí. Čas, který je člověk schopný udržet z ruky, aniž by byla fotografie rozmazaná, je velmi individuální. Jiný čas udrží sportovní střelec, nebo chirurg a jiný devadesátiletý stařík. Jedno základní pravidlo z dob kinofilmu říká, že čas expozice, by se měl rovnat převrácené hodnotě ohniska. Tedy pokud fotografujeme ohniskem 50mm měli bychom použít čas minimálně 1/50s a kratší. V případě zaokrouhlování je to vždy nahoru. Například při ohnisku 85mm, nastavujeme čas 1/100s. S érou digitálu se rovnice trochu narušila. Jednak tzv. crop. faktorem některých zrcadlovek a jednak stabilizátorem, který nám trochu pomáhá. Pokud bych měl tuto rovnici zjednodušit a převést na digitální zrcadlovky, tak u přístrojů s APS-C snímačem, které navíc využívají stabilizaci, se může výpočet času používat stejně jako u kinofilmu, tedy 1:1 (50mm = 1/50s). V případě, že zrcadlovka, nebo použitý objektiv nemá stabilizaci, pak času vůči ohnisku o polovičku zkracujeme (např.: 50mm = 1/100s, 85mm = 1/200s, 300mm = 1/640s). U Full Frame zrcadlovek s vysokým rozlišením doporučuji při stabilizaci přepočítávat čas vůči ohnisku také 2x a bez stabilizace raději 3x (50mm = 1/160s). Přeci jenom je lepší mít nějakou rezervu. To vše ale platí pouze při fotografování statických scén. Pokud fotografujeme pohyb na kratší čas, pak se většinou nebere v potaz, co jsme schopni udržet z ruky, protože délka expozice je většinou kratší než délka ohniska. V podstatě tedy stačí na fotoaparátu nastavit preferenci času - režim S (Tv u značky Canon) a přístroj automaticky dopočítává clonu. U zrcadlovek, které mají proti kompaktů mnohem menší hloubku ostrosti je při některých scénách potřeba počítat i s dostatečným zacloněním, pokud chceme proostřit pozadí. Pak je asi lepší času i clonu nastavit v manuálním režimu M a pomocí funkce automatické ISO nechat alespoň tuto hodnotu na přístroji. Tak by měla bát zajištěna správná expozice a zároveň dostatečná pohotovost.

Fotografický postup

Street fotografie je v jedné věci poměrně velmi náročná, nelze se na ní připravit, dopředu nevíme jakou scénu a za jakých podmínek budeme fotografovat, kdo bude hlavním objektem v hledáčku. Jedná se tedy svým způsobem o jakousi formu reportáže. Kdo se chce věnovat tomuto žánru, musí mít oči maximálně otevřené. Dále by měl naprosto dokonale a velmi pohotově zvládnout nastavení svého fotoaparátu a v neposlední řadě by měl umět naslouchat rytmu místa a ulice jako takové. Určitě jde do jisté míry o špetku štěstí a zvládnutí předvídat situaci a sled událostí. Zkrátka být ve správnou dobu na správném místě a ještě k tomu ve správný okamžik zmáčknout spoušť.


Martin Lukeš / Kmotr, 2009

Psychologie

Určitou nevýhodou při tomto žánru je přirozený ostych. Ne každý si dokáže stoupnout na ulici namířit na někoho fotoaparát a zmáčknout spoušť. Sám si pamatuji na moment kdy jsem na pár vteřin zaváhal jestli mám v new yorském metru zvednout fotoaparát na dvoumetrového potetovaného černocha který šel proti mě a zmáčknout spoušť. Nakonec jsem to udělal a prošlo to. Bohužel nebyl čas doladit expozici a tak tento snímek není úplně ostrostí, ale přesto ho mám rád. Je zřejmé, že atmosféře snímku určitě pomohlo horní nasvícení od zářivek v metru a detaily se kterými jsem mohl v obraze pracovat. K těm patří americká vlajka, tvořící určitou symboliku daného místa, vizáž samotné hlavní osoby, oranžová košile, která asociuje trestaneckou uniformu, i jeho gesto, které vypadá, jako by ho právě pobodal nožem někdo z konkurenčního filmu. Kdosi mi řekl, že mu ten záběr připadá jak z nějakého filmu a o to myslím ve street fotografii jde. Aby si divák za jedním snímkem představil celý příběh. Mnohdy dobrému záběru pomůžou náhody, jako u zmiňované fotografie všechny symbolické fragmenty a nejdůležitější je překonat ostych. Kdybych se zhluboka nenadechl a nezmáčknul, spoušť snímek by nevnikl. Ne vždy to ale dopadne dobře. Druhý den na mě při tvorbě podobných záběrů dozorčí metra zavolala polici. Fotografovat v NY metru, není stejné jako fotografovat v metru v Praze. Tam mě přišla městská policie napomenout, že fotografování v metru je zakázáno. Nenechal jsem se odbít a slušně odpověděl, že o jsme o ničem podobném nikdy neslyšel. Začali mi tvrdit, že je to vyvěšené u vstupu na každé stanici, což je samozřejmě nesmysl. Když viděli, že jejich argumenty jednak nejsou pravdivé a navíc na mě vůbec nepůsobí, přátelsky vysvětlili, že jen nechtěli, abych měl problémy, kdyby přišel dozorčí metra, nebo revizor, kteří by mě mohli vykázat z přepravy. Stejně přátelsky jsem jim řekl, že děkuji za jejich starost, ale že bych si určitě v podobném případě také poradil. Rozloučili se, já poděkoval a fotografoval jsem dál. Při podobném žánru to s trochou zdravé a “slušné” drzosti ani jinak nejde. Ne nadarmo se říká, že štěstí přeje připraveným a druhé přísloví zas mluví o líných ústech…


Martin Lukeš / Stará dáma, 2012

Filozofie

Street fotografie je navíc poměrně dobrou průpravou pro další žánry jako jsou například sportovní fotografie, dokumenty, reportáže, nebo fotografování svateb. Ten kdo se dokáže rychle sžít s místem, najít si v daném prostředí klíčové body, které lze do záběru zakomponovat a pak čekat na vhodný moment má natrénované a je mnohem pohotovější než fotografové, kteří si myslí opak, tedy že ten nejlepší záběr čeká na ně. Samozřejmě že se může stát, že si z celodenního lovu přinesete jeden nebo dva dobré snímky, nebo také žádný. I tak je to ale pro mnohé fotografy velmi příjemná forma relaxace, seberealizace a odpočinku. Vždyť co může být pro fotografa příjemnější než se jen tak procházek s foťákem v ruce, připraveným k okamžitému použití, které je mnohdy korunováno krásným záběrem a následným uznalým pokyvování diváků a jejich rozšířenými zorničkami.


Martin Lukeš / Kafíčko na konečné, 2009