Světlo je absolutní základ. Když nemáš zmáknutý světlo, tak fotky prostě nebudou stát za nic, říká Tomáš Vrana

Mohl by ses představit těm čtenářům, kteří ještě neměli příležitost seznámit se s Tvojí tvorbou? Kolik Ti je, odkud pocházíš, kde si studoval a čím se živíš?

Jasně! Narodil jsem se v roce 1986 v Praze. K fotce jsem se ale dostal až na vejšce. Občas si říkám, že by nevadilo začít dřív, ale asi to tak mělo bejt. Do tý doby mě zajímalo spíš kreslení a animovaný filmy. Hlásil jsem se několikrát po sobě na UMPRUM, ale vždycky jsem skončil těsně pod čarou a pak mi otevřeně řekli, že už to nemám zkoušet, že mě tam stejně nikdy nevezmou. Tak jsem to další rok zkusil na FAMU a AVU.

Dostal jsem se na obě školy zároveň a naopak řešil dilema, kam nejít, protože obojí by se nedalo zvládnout. Vyhrála Akademie výtvarných umění. Pořádně jsem ale ani tehdy nevěděl, co chci dělat, a až po dvou letech a několika téměř úspěšných vyhazovech jsem se dostal do ateliéru fotografky Veroniky Bromové. Tam to asi začalo.

Dnes se focením živím, ale byla to pak ještě hodně dlouhá a klikatá cesta, která pořád pokračuje. Ta otázka na obživu je mimochodem zajímavá, slýchám ji často. Pokud to znamená, že se vlastně spousta fotografů focením neživí, mám asi velký štěstí!

Foto: Tomáš Vrana / Demo and His Boys

Vzpomeneš si, co bylo Tvým prvním impulzem k tomu, vzít do ruky tu kouzelnou krabičku a snažit se udělat nějaký záznam?

Nemůžu bohužel nabídnout žádnej romantickej příběh o tom, jak jsem na půdě našel starej analog po dědovi, to bych kecal. Na gymplu jsem fotil kámoše u piva a na různejch kalbách. Půjčoval jsem si tátův foťák. To byla vlastně moje úplně první zkušenost s focením. Byl to digitální kompakt, v tý době s naprosto směšným rozlišením.

Měl jsem to nastavený na automat a jenom jsem to mačkal bez jakýkoli hlubší znalosti a ambice to nějak rozvíjet. Jak jsem říkal na začátku, zajímaly mě v tý době jiný věci, takže k focení mě to znovu přivedlo zpátky až po letech na Akádě.

Foto: Tomáš Vrana / NewBorn

Co bylo prvotním cílem Tvých prvních fotografických pokusů na AVU?

Snažil jsem se vyhovět vesměs konceptuálním požadavkům profesorů na fotografii nebo vůbec na všechnu tvorbu, ale to byla slepá cesta. To je obecně takovej nešvar současný Akademie – ovládli ji konceptualisti, takže když to zjednoduším, tak je mnohem důležitější, co o tý fotce, malbě nebo kresbě hodně chytrýho řekneš, než co na ní ve skutečnosti je.

Takže jsem se v tom spíš trochu plácal. Kromě Veroniky Bromové jsem narážel jen na lidi, který mi neuměli pomoct a poradit. Setkával jsem se běžně s tím, že profesoři vyžadovali, aby jejich studenti dělali stejný typ tvorby, co oni sami. Pokud jsi do toho nezapadal, tak jsi byl automaticky na vyhazov. Potom co Veronika odešla, ji vystřídala paní, co dělala konceptuální porno videoart například. Nic proti tomu – třeba to video, kde žmoulá slepičí vejce, je docela milý. Ale moc jsem si s ní zkrátka nerozuměl.

Nakonec to bylo fajn až u Milana Knížáka, kterýho zbytek profesorů nesnášel. To byly poslední dva roky studia, co za to fakt stály, a tam jsem ve finále diplomoval s fotografickou sérií "Sedm smrtelných hříchů". Ať už je Knížák ve společnosti jakkoliv neoblíbenej a branej jako kontroverzní postava, jako profesor byl senzační. Ještě je potřeba dodat, že na AVU přímo obor fotografie není, protože se často setkávám s tvrzením, že jsem vystudoval fotografii. Ve skutečnosti jsem vystudoval spíš dějiny umění obecně. Ve fotografii jsem samouk.

Foto: Tomáš Vrana / Seven Deadly Sins: Envy

Jak ses dostal ke stylizovaným a aranžovaným záběrům?

To přišlo tak nějak přirozeně. Jsem v podstatě samotář. Jako dítě sem vždycky nejradši někde seděl sám a hrál si s legem. Takže takhle nějak jsem si pak začal stavět scény pro moje první fotky. Byla to vlastně zátiší. K focení lidí a portrétů jsem se dostal až později. V poslední době se ale k zátiší čím dál tím častěji vracím a zkoumám možnosti, jak ho propojit a kombinovat s lidským elementem nebo člověka do toho zátiší přímo dostat.

Foto: Tomáš Vrana / American Dream

Co Tě fascinuje právě na těchto motivech?

Ono to pravděpodobně vychází z mojí posedlosti mít všechno uspořádaný a z mýho perfekcionismu, kterej mě nutí mít všechno dotažený k dokonalosti. Není tam moc prostor pro náhodu. Takže to není ani tak fascinace, jako spíš nějaká vnitřní potřeba tímhle způsobem fungovat.

Foto: Tomáš Vrana / Waste Collection

Můžeš nějak v kostce popsat celý proces vzniku nějaké tvé aranžované fotografie od prvotní myšlenky až po finální produkt?

No tak nejdřív musí přijít ta prvotní myšlenka. Ta vzniká na základě toho, co se děje okolo mě nebo co prožívám. Může to bejt inspirace knihou, člověkem, filmem nebo prostě potřebou se nějak vyjádřit. Následujou úvahy, jak by se to téma dalo ztvárnit. Většinou se mi rovnou v hlavě začnou honit různý obrazy. Někdy je to obráceně – v hlavě se mi objeví nějakej výjev a já přemejšlim, jakej má význam.

Vždycky to ale nějak souvisí s tou uspořádaností. Je to takový moje téma – pořádek versus nepořádek. Potom si dělám skici, sháním rekvizity, hledám vhodnou lokaci. Pokud tam mají být lidi, hledají se modelové nebo modelky, řeší se technika, která je potřeba, a dává se dohromady tým lidí, co mi s tím případně pomáhají – asistent, makeup artist, stylista atd. Když se to vyfotí, následuje postprodukce a nakonec se fotka vytiskne. Někdy celý tenhle proces trvá třeba rok.

Foto: Tomáš Vrana / Waste Collection

Tvé fotografie na mě působí, jako kdyby se spojil Martin Parr s Davidem Lynchem. Kde bereš inspiraci a máš nějaké fotografické, obrazové nebo filmové vzory?

Tyjo Martin Parr by mě nenapad, ale vlastně mi to hodně lichotí, protože ta syrovost a dynamika v jeho fotkách je něco, kam bych si trochu teď přál mojí tvorbu směřovat. A jestli to tam vidíš už teď, tak to je fajn! To neznamená, že bych ho chtěl okopčit – jde o můj vnitřní pocit, co bych chtěl se svojí fotkou dělat, a on na to náhodou sedí.

No a Lynch, ten je jasnej, to je můj velkej vzor, ačkoli jde vlastně o filmovou tvorbu v jeho případě. Ale ono se to prolíná a ovlivňuje s fotkou. Děsně mě baví ten jeho fetišistickej svět. Rád pracuju s podobnejma atributama, který jsou vidět v jeho filmech. Vždycky je to tak, že máš svoje vzory a jejich vliv se v tobě mísí. Každej člověk je unikátní a tím pádem výsledek týhle inspirace je zákonitě taky jedinečnej.

Foto: Tomáš Vrana / Hitchhiker

Na Tvých sociálních sítích jsem si všiml, že se prezentuješ nejen volnou tvorbou, ale často pracuješ s lidmi z divadelního a hudebního průmyslu? Jak ses k tomu dostal?

Většinou je to nějaká náhoda. Co se týče muzikantů, tam je to asi tím, že mám spoustu kamarádů, co mají shodou okolností kapely. A muzikanti se tady všichni znají, takže pak se to jen nabaluje. K divadlu jsem se dostal poměrně nedávno a bylo to tak, že jsem vyloženě přemejšlel, kam dál bych mohl mojí tvorbu rozšířit resp. s kým by bylo fajn spolupracovat, a tak jsem napsal do všech známých pražských divadel.

Odepsali mi jen z jednoho. A jsem za to moc rád – vnikla z toho teď už dvouletá velmi úspěšná spolupráce se Švandovým divadlem. Fotosérie Eight Rooms z roku 2019, která zobrazuje herecký soubor divadla coby dvojice lidí v podivných situacích, má v tuhle chvíli na kontě už čtyři významný mezinárodní ocenění. Fotky, který jsme udělali letos v létě, tu laťku podle mě posunujou ještě dál a je velká škoda, že zatím vhledem k momentálně probíhající druhý vlně epidemie nejsou vidět a divadlo nemůže fungovat.

Foto: Tomáš Vrana / Švandovo divadlo: Denisa Barešová a Oskar Hes

Jaké to je pracovat se známými tvářemi jako například Robert Jašków, Kapitán Demo a další?

Jestli se ptáš, jaký je to fotit celebrity, tak já to zas tolik neprožívám. Nicméně uvedl jsi zrovna skvělý protipóly – s Jirkou Burianem aka Kapitánem Demo se známe už dlouho, takže si na mě prostě jenom vzpomněl, když bylo potřeba něco pro Kapitána vyfotit. Focení s ním je mimochodem stejně zábavný jako jeho muzika.

Robert Jašków je ale pravda velmi specifická osobnost a vždycky když něco fotíme, tak mi dá něco sežrat. Naprosto se oddá tý roli, například neonacisty v posledním případě, ze který nevychází ani když se zrovna nefotí, takže to může bejt chvílema i docela napínavý. Mám Tě rád, Bobe.

Foto: Tomáš Vrana / Švandovo divadlo: Jacob Erftemeijer a Robert Jašków

Otázka na tělo, myslíš že se dá fotografií v čechách nějak obstojně uživit?

Na to už jsme vlastně narazili na začátku rozhovoru – mě momentálně fotografie opravdu už nějakou dobu živí. Ale neni to jednoduchý a zdá se, že je to poměrně vzácnost a já jsem za to moc vděčnej, že se mi to povedlo. Je to ale tvrdá a nepřetržitá práce, která mi bere většinu času. Je potřeba se pořád posouvat dál. Nikdy nesmíš nabýt dojmu, že všechno umíš a že jsi hotovej fotograf.

Já pracuju skoro pořád. Když zrovna nefotim, tak fotky upravuju. Zároveň vymejšlím a připravuju nový focení. Přihlašuju se do soutěží. Snažím se bejt aktivní na sociálních sítích, neustále se vzdělávám, objevuju nový fotografy a nechávám se jimi inspirovat, zkouším pořád nový a nový věci, experimentuju s technikou, obsahem fotek i postprodukcí. Kontaktuju nový potenciální klienty, chodím jim dělat prezentace svojí práce, rozesílám newslettery…

Je to lifestyle, je to 24/7, musíš to milovat. Pokud si nějakej freelance fotograf představuje, že ráno přijde do práce, něco vyfotí a večer a o víkendu má volno, tak takhle se tím živit podle mě nedá.

Foto: Tomáš Vrana / Shoot Me Today! Ester Geislerová

Kdybych měl jedním slovem vyjádřit nějaké shrnutí tvého portfolia, tak to asi bude slovo BAREVNOST. Proč jsou pro Tebe barvy tak důležité?

Já myslim, že je to prostě proto, že vidíme barevně. Nehledej v tom nic moc hlubokýho. V barvách vidím, tím pádem přemejšlím a pak jsou barevný i ty fotky. Není to pro mě ani tak důležitý, jako spíš přirozený. Jinak černobílá fotka je taky mega, když to někdo umí. Mě ale navíc baví, že barvy mají symboliku a dodají příběhu ve fotce další rozměr. Ale kdo ví, třeba jednou budu fotit černobíle, vůbec se tomu nebráním.


Foto: Tomáš Vrana / NewBorn

Dalším důležitým prvkem tvých fotografických vizí je světelná atmosféra. Jaký vztah máš k tomuto základnímu stavebnímu kameni každého fotografa?

Na to ti asi každej fotograf odpoví stejně – světlo je základ. Absolutní základ. Když nemáš zmáknutý světlo, tak ty fotky prostě nebudou stát za nic. Někdo má talent a vidí světlo hned, někdo je pomalejší, jako třeba já, a trvá mu několik let, než některý věci uvidí nebo dokáže rozlišit. Čím dýl fotíš, tím víc si tříbíš schopnost vidět, co světlo ve scéně dělá. No a samozřejmě už někdy od dob renesančních mistrů jsou zavedený a ověřený světelný principy, který fungujou a který je dobrý následovat. Když to pak všechno propojíš dohromady, jsi na dobrý cestě mít ve fotkách zajímavou atmošku.

Foto: Tomáš Vrana / Švandovo divadlo: Natálie Řehořová a Luboš Veselý

Pracuješ hodně s umělým světlem. Jde o záblesky nebo trvalá filmová světla?

Momentálně jsou to záblesky. Imponuje mi jejich síla a ulítávám si na tom vytvořit pomocí záblesků scénu, která vypadá, jako kdyby byla nasvícená vlastně úplně přirozeně. Denním světlem nebo třeba nočním chladným světlem z okna a teplým světlem stolní lampy. Když svítíš stálejma světlama, tak scéna víceméně rovnou vypadá tak, jako potom na fotce, to je velká výhoda stálejch světel.

U záblesků na mých foceních jsou vždycky všichni hotový z toho, jak je možný, že na tý fotce je to totálně jiný, než to to ve skutečnosti na setu vypadá. Ve skutečnosti jsem ale se stálejma světlama začínal ve škole. Bylo to daný tím, že jiná světla tam v ateliéru nebyla k dispozici. Takže tu zkušenost taky mám a vlastně se k tomu tak trochu chystám vrátit a zase s tím začít experimentovat.

Dělám hodně i kombinace záblesků a denního světla nebo stálejch světelnejch zdrojů. V rámci mojí někdejší profese art directora v reklamní agentuře jsem se dostal na mnohá filmová natáčení a to svícení stálými světly je svým způsobem fascinující. Já blesky v interiérech a studiu používám vlastně jen proto, že si pak můžu dovolit víc clonit, mít nízký ISO a nebát se, že bude něco rozmazaný.

Foto: Tomáš Vrana / Švandovo divadlo: Denisa Barešová a Miroslav Hruška

Jak to máš přirozeným světlem?

Pokud je to světo v danou chvíli hezký a vyhovující, tak fotím s přirozeným světlem moc rád. Buď úplně a bez jakýhokoli dosvícení nebo třeba jen s odrazkou nebo jedním malým externím bleskem. Taky záleží, kde na světě se zrovna nacházíš. Třeba v Californii je světlo měkký a teplý a můžeš fotit prakticky v jakoukoli denní dobu a vypadá to dobře. V Čechách je světlo studený a tvrdý a je potřeba si počkat na golden hour nebo východ a západ slunce, což je třeba pro mě hodně limitující.

Foto: Tomáš Vrana / American Dream

Jakou techniku používáš?

Většina posledních věcí je focená na Canon 5DS nebo 5DSR. Je to zatím nejsympatičtější foťák s dostatečně velkým rozlišením 50 mpx, se kterým jsem se setkal. Rozlišení je pro mě důležitý, protože potřebuju, aby se fotky daly vytisknout ve velkých rozměrech. Objektivy používám Canon a Sigma a pořád se hádám s jedním svým asistentem, co je lepší.

On preferuje Canon a já zas říkám, že Sigma dodává těm fotkám takovou jako šťávu. Zatímco u objektivů Canon, ačkoli dělaj dokonalej obraz, na mě občas ten výsledek působí trochu sterilním dojmem. No a co se týče světel, tak tam používám všechno, co je zrovna po ruce.

Foto: Tomáš Vrana / NewBorn

Vím, že v současné době chystáš dva klíčové projekty, prvním je kniha a druhým je výstava, mohl bys trochu přiblížit o čem to bude?

Ano, ono je to vlastně propojený. Jedná se o projekt, který se jmenuje NewBorn. Začal jsem na tom pracovat už na začátku roku 2019 a jedná se zatím o mou nejrozsáhlejší sérii fotek. NewBorn je příběh o životním zvratu a nějaký zásadní změně, kterou si může člověk projít a stát se tak vlastně trochu někým jiným a novým v pozitivním smyslu slova. Hlavní hrdinku těch fotek ztvárnila Kateřina Koki Mlejnková, která je zároveň autorkou kreativního makeupu napříč celou sérií.

Na fotkách jsem pracoval rok a když jsem je pak viděl všechny pohromadě, bylo jasný, že kromě výstavy musí vzniknout i kniha. Její podobu navrhnul Honza Moucha, kterej podle mě patří k nejlepším současným českým designerům. Vznikla malá limitovaná edice pouze 100 kusů, takže je to fakt nádherná sběratelská designovka, a na její tisk se podařilo velmi rychle vybrat prostředky na Hithitu.

Není to vůbec klasická fotokniha. Kromě fotek jsou v ní i záběry ze zákulisí vzniku série NewBorn, skici, interview, co jsem udělal s Koki a interview Koki se mnou. Navíc každá z těch fotek má svou “pohyblivou” variantu a při použití speciální appky je můžeš skrz smartphone nebo tablet sledovat v knize rozpohybovaný. Je to docela úlet! Následovat bude křest a velká výstava fotek v pražské galerii Hala C. K projektu vzniká taky krátkej film. Je to zkrátka velká a krásná věc.

Foto: Tomáš Vrana / NewBorn

Jaký měla vliv na tvojí práci tzv. první a druhá vlna současné krize, ze které bohužel stále ještě nejsme venku?

Já to zatím ještě nedokážu jednoznačně vyhodnotit. Je pravda, že spousta zakázek byla bez náhrady zrušena. Zároveň ale finančně tenhle rok není úplně špatnej. Plus v tom “volným čase”, kterej během první vlny vzniknul, jsem měl najednou prostor věnovat se v klidu právě projektu NewBorn, ale i úplně novým věcem – rozhodl jsem se například nějak zúročit to, co umím s fotkama v programu Lightroom a vytvořil jsem celkem 50 originální presetů pro Lightroom, který vycházej z úprav, co na svých fotkách běžně dělám.

Já sám teď presety používám a hodně mi to šetří čas. A mám velkou radost, že je možný je teď navíc po dlouhým testování a spoustě pozitivních ohlasů mezi přáteli konečně koupit online. A s tím souvisí i to, že jsem si dodal odvahu práci v Lightroomu i učit a připravil jsem na to téma kurz “Barevné tónování a presety”, jehož první termín se k mýmu velkýmu překvapení za den vyprodal. Momentálně je to zastavený právě kvůli aktuálním omezením a nařízením vlády, ale když necháte na Naučme se u kurzu svůj mail, tak vás to upozorní, jakmile bude k dispozici další termín. A ten 100% bude, jakmile se situace trochu uklidní.

Ty vyloženě negativní dopady současný krize se mě dotkly konkrétně během plánování křtu knihy a zahájení výstavy NewBorn. Celý už se to několikrát posouvalo. Napřed to měl být červen, pak listopad a teď jsme to museli dát až na leden 2021 a pořád se neví, jestli to dopadne. Je to celkem vyčerpávající. Kultuře současný stav vůbec neprospívá. Musíme doufat, že příští rok se to všechno nějak spraví.

Foto: Tomáš Vrana / Švandovo divadlo: David Punčochář a Bohdana Pavlíková

Máš nějakou radu z pozice freelancera jak se z toho nezbláznit?

V rámci udržení si psychickýho zdraví je dobrý se socializovat aspoň přes net. Bejt v kontaktu s kamarády a rodinou. Věnovat se věcem, na který jindy člověk nemá čas. Chození na procházky je taky dobrý. To jsou věci, který pomáhají mně. Co se týče ztráty jobů, je dobrý začít přemejšlet, jak fungovat víc online. Co umím a co můžu nabídnout. Jestli třeba nemáš nějakej digitální produkt, co by mohl lidi zajímat. Neni to vůbec jednoduchý, na mě to taky teď často padá, co si budem povídat.

Foto: Tomáš Vrana / Švandovo divadlo: Andrea Buršová a Tomáš Červinek

Seš v podstatě velmi mladý fotograf, který si jde navíc za svým, máš nějakou vizi toho, jakým směrem by si chtěl vést svou kariéru, případně nějaké fotografické sny a mety?

Ano, mám úplně konkrétní plány! Pracuju teď intenzivně na tom, abych mohl lidem konečně oficiálně nabídnout svou volnou tvorbu v podobě nástěnných fotografií. Zdá se to možná jako samozřejmost, ale nikdy jsem tomu nepřikládal moc velkej význam. Čas od času se někdo ozval, že by měl zájem o nějakou mojí fotku, a tak jsem ji nechal vyrobit a prodal ji za symbolickou cenu. Nedávno mi to ale nějak seplo a došlo mi, že tohle je přece ta cesta, kterou bych se měl začít ubírat.

A tak jsem se začal zajímat o to, jak dostat fotku na papír tak, aby to mělo co nejvěrnější barvy a zároveň archivní a sběratelskou kvalitu. Obešel jsem spoustu tiskařských studií, než jsem našel někoho, kdo tomu opravdu rozumí. Dlouho jsem řešil, jak printy přepravovat. Buď nebyly fotky v obalech dostatečně ochráněny, nebo byly obaly zase moc neekologický. Bylo kolem toho zkrátka strašně moc práce, kterou jsem si na začátku vůbec neuměl představit.

Pořád to ladím, ale právě jsem spustil do zkušebního provozu online shop, kde se na to můžete podívat a třeba si něco pořídit už letos k Vánocům. Všechno jsou to limitovaný edice. Mám z toho velkou radost.

Foto: Tomáš Vrana / Waste Collection

Co by si vzkázal začínajícím fotografům, kteří by se chtěli vydat podobným směrem jako Ty?

Z vlastní zkušenosti bych jen asi doporučil mít pokoru a najít nějakej zdravej balanc mezi tím moc si o svých fotkách nemyslet, ale zároveň se za ně umět postavit. Ve chvíli, kdy máš totiž pocit, že jsi hotovej fotograf, tak se přestaneš vyvíjet a to je špatně. Je potřeba se neustále vzdělávat, experimentovat a hledat nový cesty a přístupy.

I já sám jsem pořád teprve na začátku. Ale to nevadí, protože jsem přistoupil na to, že i cesta může bejt cíl. Nemá cenu se hnát za vidinou úspěchu, protože pak si neužiješ přítomnost. Držím všem palce, aby tuhle zvláštní dobu nějak překonali a naopak je to posílilo.

Foto: Tomáš Vrana / Švandovo divadlo: Petr Buchta a Jan Grundman

Videorozhovor s Tomášem Vranou

---

Tiulní foto: Tomáš Vrana / Švandovo divadlo: Marta Dancingerová a Andrea Buršová