Martin Lukeš •
Aktualizováno: 11. 4. 2024 v 7:56
• Rubrika:Fotoporadna
Technika vhodná k fotografování jídla
Fotografování jídla, neboli food fotografie, je poměrně technická disciplína a jako taková je hodně závislá na použité technice a dalším příslušenství. Samozřejmě, že i jídlo se dá vyfotit nejlacinějším kapesním fotoaparátem, nebo dokonce mobilním telefonem. Na druhou stranu, tak jako v ostatních žánrech platí pravidlo, že čím lepší výstup očekáváte, tím více byste pro samotnou fotografii měli udělat. Kvalitní fotografie se tedy bez správné techniky neobejde.
Obsah
Dnes si nebudeme povídat o tom, jak se jídlo fotí, ale čím. Tedy jaký objektiv je pro tento žánr ideální, jaké příslušenství by se mohlo hodit i jaké výhody vám jednotlivé pomůcky přinesou. Pokud by vás zajímal samotný postup JAK FOTOGRAFOVAT JÍDLO, můžete si přečíst další z článků naší FOTOPORADNY, který byl věnován právě tomuto tématu.
Každý zkušený fotograf velmi dobře ví, že fotoaparát musí odpovídat požadovanému obrazovému výstupu. Pokud se chcete pochlubit kamarádům, co dobrého jste měli k večeři ať už doma, nebo v nějaké zajímavé restauraci, patrně vám skutečně stačí kapesní kompakt nebo mobilní telefon. Na druhou stranu vzhledem k světelným podmínkám a technickým možnostem podobných fotoaparátů nebude obrazový výstup na profesionální úrovni. Pro tyto účely je potřeba zvolit pokročilejší techniku a k ní nezbytné doplňky.
Zúčastněte se exkluzivního workshopu stylingu a fotografování jídla:
foto: Martin Lukeš / Scéna nasvícena externím systémovým bleskem s odrazem světla o klenutý cihlový strop
Fotoaparáty vhodné k fotografování jídla
Komerčnímu fotografování jídla se věnuji od roku 2015 a troufám si říci, že co se týče fotoaparátu, tak pro tento žánr lze použít jakkoliv současnou bezzrcadlovku i digitální zrcadlovku novější produkce. Výstupy z obou kategorií fotoaparátů jsou na velmi vysoké úrovni, ve většině případů je lze bez problémů použít i ke komerčním účelům. Jídlo se dá fotit i pokročilejším kompaktem bez výměnného objektivu, ale často je to o nějakém kompromisu. Většina těchto přístrojů má podstatně menší snímač než bezzrcadlovky a zrcadlovky. To se může odrazit například v zachycení jemných detailů, kontrole nad hloubkou ostrosti atd.
Při výběru fotoaparátů tedy platí stejné pravidla jako při volbě techniky pro jakýkoliv jiný žánr. Čím větší chcete výslednou fotografii tisknout, tím větší rozlišení snímače potřebujete. A čím věrnější a kvalitnější chcete mít obraz, tím vyšší třídu fotoaparátu a objektivu musíte zvolit. Na profesionální reklamní fotografie proto mnohdy nestačí ani třída profi full-frame modelů a pak je nutné sáhnout po středoformátových fotoaparátech.
foto: Martin Lukeš / Scéna nasvícena externím systémovým bleskem s odrazem světla o bílou stěnu
Na druhou stranu vzhledem ke stále se zvyšujícímu rozlišení u bezzrcadlovek, většina profíků zůstává u tohoto formátu přístrojů. Navíc fotoaparáty jako Nikon D850, Sony Alpha A1, nebo Sony Alpha A7RV nebo Canon EOS R5 už nabízí dostatečné rozlišení pro tisk velkoformátových fotografií.
Na běžné fotografie pro tisk do velikosti A3 ale bohatě stačí standardní fotoaparáty APS-C nebo full frame s rozlišením 18–24 Mpx.
Fotoaparát ale sám o sobě pro tento ani žádný jiný žánr nestačí. K tomu, abyste pořídili opravdu kvalitní fotografii jídla, budete potřeba odpovídající objektiv. Ten by měl splňovat hned několik základních parametrů.
Ohnisko, které nevykazuje zkreslení a deformaci obrazu.
Excelentní kresbu, protože fotografie jídla jsou o detailech.
Dobrou světelnost s nízkým clonovým číslem pro maximální kontrolu nad hloubkou ostrosti.
Co se týče ohniska, tak se mi nejvíce osvědčilo klasických 50 mm, ale bez problémů lze použít jakýkoliv objektiv mezi 50 mm a 60 mm. Tato ohnisková vzdálenost je vztažena k plnému formátu, tedy fotoaparátům full frame. V případě modelů se snímačem APS-C to jsou objektivy s ohniskem kolem 35 mm a u přístrojů formátu Micro 4/3 je to ohnisko 25 mm. U posledních dvou je totiž nutné brát v potaz tzv. crop faktor, což je koeficient, kterým se přepočítává ohnisková vzdálenost objektivu na ekvivalent ku kinofilmu.
foto: Martin Lukeš / Scéna nasvícena externím systémovým bleskem s odrazem světla o světlý stop
Teoreticky se dají použít i objektivy s delším ohniskem, například 60 mm, 85 mm, 90 mm nebo 100 mm, ale počítejte s tím, že čím delší ohnisko máte, tím větší odstup od fotografované scény budete potřebovat. A to může být v případě focení jídla trochu nepohodlné.
Pokud patříte do kategorie fotografů, kteří si potrpí na excelentní ostrost a perfektní kresbu i v těch nejemnějších detailech, doporučil bych volit objektiv s pevným ohniskem. Ty všeobecně vycházejí o trochu lépe než zoomy. Osobně ale myslím, že současné zoomové objektivy jsou na tom velmi podobně a pokud byste hledali nějaké rozdíly, tak se projeví až na hodně velkém zvětšení. Při volbě objektivu nezapomeňte, že historicky starší typy optiky nebyly konstruovány tak, aby vykreslily drobné pixely snímačů s vysokým rozlišením. K těmto fotoaparátům proto doporučuji novější objektivy, které už jsou na vysoké rozlišení konstruovány.
Zásadním prvkem u fotografií jídla bývá často malá hloubka ostrosti, tedy rozostřené pozadí. Míra rozostření je dána především tím, na jakou vzdálenost zaostřujete a samozřejmě také jaké clonové číslo zvolíte. Obecně by se tedy dalo říci, že na focení jídla jsou vhodné objektivy s kratší zaostřovací vzdáleností a lepší světelností, tedy nižším clonovým číslem. Na druhou stranu mám vyzkoušeno, že pro tento žánr jen málokdo využije objektivy se světelností f/1,2 nebo dokonce f/0,95. Podobná optika je vhodná například na focení portrétů, ale při food fotografii je takové odclonění téměř nepoužitelné. Hlavním důvodem je to, že se jídlo fotí poměrně z malé vzdálenosti cca 50 až 80 cm a tak krátká zaostřovací vzdálenost v kombinaci s extrémně nízkým clonovým číslem vytvoří tak malou hloubku ostrosti, že je pro fotografie v podstatě nepoužitelná. Když bych to vzal ze statistického hlediska, nejčastěji cloním na hodnoty mezi f/3,5 a f/7,1. Z toho vyplývá, že na focení jídla stačí objektiv se světelností f/1,4 případně f/1,8 nebo f/2,8, pokud nechcete do optiky investovat tolik.
foto: Martin Lukeš / Scéna nasvícena denním světlem od okna
Objektivy Nikon vhodné k focení jídla pro bezzrcadlovky:
Scéna nasvícena externím systémovým bleskem s odrazem světla o strop
foto: Martin Lukeš
Samostatnou kapitolou jsou pak speciální objektivy tilt-shift, které navíc umožňují rovnat kácející se svislice, posouvat a naklánět rovinu zaostření. Tyto objektivy jsou ale poměrně drahé a práce s nimi vyžaduje určité zkušenosti. Navíc nedisponují automatickým ostřením. To zas ale není taková nevýhoda, protože jídlo, podobně jako makrofotografie, je lepší ostřit manuálně. Bohužel většina produkce těchto objektivů určených primárně k fotografování architektury a produktů je aktuálně velmi omezena. Většina výrobců, která je měla ve svém portfoliu je vyráběla pro bajonety digitálních zrcadlovek a pro nastupující éru bezzrcadlovek si na ně budeme muset patrně ještě chvíli počkat.
Bez stativu se při fotografování jídla obejdete jen velmi těžko
Na internetu jsem viděl mnoho instruktážních videí, ve kterých „zkušení” fotografové radí těm začínajícím, jak nejlépe fotografovat jídlo. Paradoxně hodně těchto tutoriálů spojuje základní, ale zároveň velmi školácká chyba. A tou je, že dotyční fotí z ruky, nikoliv ze stativu!
A proč je stativ tak důležitý? Jde o to, že v převážné většině produkcí se fotí v ne úplně ideálních světelných podmínkách. Pokud budete fotit z ruky, musíte udělat nějaký kompromis. Klíčové je dostat se na čas, který jste schopni udržet z ruky. To je u ohniska kolem 50 mm někde kolem 1/125 s, pokud chcete, aby byla fotografie opravdu ostrá. Někdo může namítnout, že udrží podstatně delší čas, klidně kolem 1/50 s a se stabilizátorem ještě delší. Ano, to je sice pravda, ale hodně záleží na použité ohniskové vzdálenosti. Navíc hodně záleží, jak velké detaily fotografie zobrazuje, protože na těch se neostrost projeví nejvíc. Pokud tedy mohu doporučit, delší časy bych neriskoval.
foto: Martin Lukeš / Scéna nasvícena externím systémovým bleskem s odrazem světla o strop
Abyste se dostali na potřebný expoziční čas v horším světle, musíte udělat nějaký kompromis. Někdo odcloní objektiv, takže ztratí požadovanou hloubku ostrosti, a jiní zvednou citlivost ISO, čímž dojde k celkovému snížení obrazové kvality a k nárůstu obrazového šumu. V mnoha případech je potřeba udělat obojí a výsledkem je zrnitá fotografie s malou hloubkou ostrosti, v horším případě ještě trochu máznutá.
A právě všechny tyto problémy řeší tripod. Ve chvíli, kdy zafixujete fotoaparát na stativu, nemusíte řešit délku expozice a s časem se můžete pohybovat i v řádech jednotek nebo desítek sekund. Navíc není třeba zvedat ISO, protože světlo si doháníte právě delším časem. Fotka je proto bez šumu a neztrácíte tak ostrost, kresbu v detailech ani nedochází k barevným posunům. Navíc můžete libovolně zaclonit, a tím dosáhnout požadované hloubky ostrosti. Jediné, co se stane, když použijete vyšší clonové číslo, je, že se prodlouží délka expozice, ale to vás se stativem nemusí trápit.
Někdo může namítnou, že při focení používá lampy, tedy trvalá světla, případně blesk, nebo dokonce studiové záblesky v ateliéru. Tím pádem je světla dostatek a stativ v podstatě nepotřebujete a z hlediska expozičních hodnot lze fotografovat z ruky. Ano, to je samozřejmě pravda. Ale...
Z hlediska expozice v tomto případě stativ opravdu nutný není, ale je tu ještě druhý aspekt, kterým je kompozice. Celkem běžnou praxí je, že si fotograf dělá více záběrů jedné scény. Buď s určitým posunem expozice, nebo s různou hloubkou ostrosti. Není nad to mít pak doma u počítače z čeho vybírat. V případě že fotíte z ruky, netrefíte nikdy dvě snímky úplně stejně a s každým záběrem dojde k drobnému posunu kompozice. se stativem tento problém odpadá. Ze všeho nejdříve si poladíte kompozici, uzamknete stativovou hlavu a následně si můžete ladit světla, stíny, barvy, nebo hloubku ostrosti. Kompozice zůstává pořád stejná. Stejně tak můžete díky stativu a sérii snímku se stejnou kompozicí používat pokročilejší techniky postprodukce. Ať už jde o HDR, kdy si z více záběru s expozičním posunem poskládáte jeden dokonale nasvícený snímek. Nebo lze aplikovat postup Focus stacking. Při něm se používá několik záběru s posunem roviny zaostření, z nichž pak poskládáte výsledný záběr s optimální hloubkou ostrosti. Podobné techniky lze bez stativu, který zaručuje to, že se všechny snímky vzájemně velmi přesně překrývají, dělat jen velmi těžko.
foto: Martin Lukeš / Scéna nasvícena externím systémovým bleskem s odrazem světla o strop
Tématem tedy rozhodně není zda stativ, ale jaký. Osobně jsem si na focení jídla oblíbil stativy s kličkou, jenž nabízí plynulý posun středové tyče nahoru a dolu. Ty má ve své nabídce například značka Velbon. Tomu, kdo si oblíbil fotografování kolmo shora, tzv. Flat Lay, bych pro změnu doporučil stativ s možností vyklopení středové tyče z vertikální do horizontální polohy. Ty pro změnu naleznete v portfoliu výrobců Benro, Vanguard a Manfrotto.
Důležitým parametrem je také maximální výška stativu pro nějaké ty nadhledy, stejně jako jeho nosnost. Ne každý levnější stativ je konstruován na těžší profesionálnější sestavu. Pro někoho může být důležitá také váha a transportní velikost ve složeném stavu. To je důležité, pokud má stativ i další využití a chcete s ním chodit pěšky někam do přírody nebo na treky po horách. V takovém případě doporučuji stativy z karbonových vláken, které jsou nejen velmi odolné, ale také lehké oproti hliníku a dalším kovům.
foto: Martin Lukeš / Scéna nasvícena externím systémovým bleskem s odrazem světla o strop
Doporučené stativy vhodné pro fotografování jídla:
Během své praxe jsem si vyzkoušel nejrůznější druhy světla, při kterých se dá jídlo fotit. Tím nejzákladnějším je světlo od okna, které je jednak velmi přirozené a nic nestojí. Na druhou stranu pokud jde sluneční světlo do okna na přímo, může být poměrně ostré a pak vytváří velmi hluboké stíny. Navíc jsem se dostal mnohokrát do situace, kdy jsem například fotil v restauraci, která byla situována v podzemí a tak neměla žádná okna ani jiné vstupy s přívodem denního světla. A to samozřejmě nemluvím o tom, že jste při focení odkázáni na denní dobu a počasí, což také není zrovna nejkomfortnější.
foto: Martin Lukeš / Scéna nasvícena externím systémovým bleskem s odrazem světla o strop
Některé restaurace, kde jsem fotil, ale nemají zdroj přirozeného světla, nebo mají, ale když fotíte večer, nejsou vám ani velká francouzská okna k ničemu. Občas jsem tedy využil umělé světlo lustrů, zářivek nebo lamp, což ale obvykle není nejšťastnější . Navíc existují restaurace, které si potrpí na intimní atmosféru a při svíčkách nebo miniaturních žárovičkách se produktová fotografie dělat nedá. V takových případech může být záchranou externí systémový blesk. U větších zakázek nebo při větších produkcích pak přicházejí na řadu studiové záblesky.
Každý z jmenovaných světelných zdrojů je něčím specifický a s každým se pracuje trochu jinak. Proto když jdete fotografovat v nějakém neznámém prostředí, zjistěte si předem, jak se věci mají. Zda tam jsou okna, jakým umělým osvětlením je interiér vybaven i jako vysoko je strop a jakou má barvu, pro případ, že budete chtít použít odražené světlo externího blesku. Ne nadarmo se říká, že štěstí přeje připraveným a čím víc informací budete mít, tím lépe se můžete na samotné focení nachystat.
Pro mnohé fotografy je přirozené světlo tím nejpříjemnějším způsobem svícení vůbec. Sám ho mám velmi rád a když to je možné, rád jej využiji. Ideální je fotografovat od okna po směru světla. Navíc když je pod mrakem, nebo pokud sluneční světlo nejde do okna přímo. Tlumené rozptýlené světlo netvoří výrazné odlesky na talíři ani hluboké stíny. A jestli se nějaký ten stín přeci jen objeví, dá se poměrně jednoduše vykrýt odraznou desku. Tento typ svícení vytváří velmi příjemnou a přirozenou atmosféru a navíc téměř nic nestojí. Bohužel ne vždy nabízí okno ty nejoptimálnější světelné podmínky, a tak je v mnoha případech nutné scénu si nějak přisvítit.
Největší nevýhodou denního světla je to, že jste velmi omezeni časem, kdy můžete fotografovat, a to nemluvě o počasí. Ten kdo chce být nezávislý na denním světle a rád by fotil kdykoliv, dřív nebo později dojde k závěru, že je lepší mít světlo pod kontrolou a scénu si nasvítit sám. Tou ekonomičtější variantou jsou trvalá světla. Dají se koupit za rozumné peníze, lze je kombinovat s nejrůznějším příslušenstvím a ty pokročilejší mají dokonce možnost plynule regulovat výkon i možnost měnit barevnou teplotu. Většinou ale nestačí jedno světlo, protože to by vytvářelo ostré stíny. Proto se často používají dvě a více světel, která nasvítí scénu rovnoměrně. Případně se dá také kombinovat s odraznou deskou.
foto: Martin Lukeš / Scéna nasvícena externím systémovým bleskem s odrazem světla o strop
I trvalá světla mají nějaké drobné nevýhody. Obvykle nemají tak silný výkon jako například světla záblesková. V případě většího zaclonění je tedy nutné použít delší čas a stativ nebo vyšší citlivost. Pak ale hrozí ztráta ostrosti a obrazové kvality celkově.
Další nevýhodou je to, že trvalá světla s klasickou žárovkou poměrně dost hřejí, a to má na některé typy jídla velmi fatální dopad. I z tohoto důvodu je na focení jídla lepší používat trvalá světla s technologií LED panelů. Ty mají navíc podstatně nižší odběr z energetického hlediska.
foto: Martin Lukeš / Scéna nasvícena externím systémovým bleskem s odrazem světla o strop
Další možností, jak si přisvítit fotografovanou scénu s jídlem, je blesk, případně soustava více blesků. Výhodou je, že fotograf není odkázaný na zdroj elektrické energie ani denní světlo a může si vytvořit improvizované studio v podstatě kdekoliv. Osobně velmi často používám blesk při zakázkách v restauracích, kde je minimální, nebo žádný přísun denního světla. Nejčastěji se snažím světlo odrážet o strop případně o stěnu. To pak dopadá na scénu shora, takže působí přirozeně, je rozptýlené, nevytváří žádné ostré stíny a některým pokrmům navíc přidá zajímavý lesk a „živost". Ten, kdo zvládne zkrotit světlo blesku, může vytvářet velmi profesionální fotografie s přirozenou atmosférou, na kterých jen velmi těžko poznáte, že byly přisvícené bleskem.
Scéna nasvícena externím systémovým bleskem s odrazem světla o strop
foto: Martin Lukeš
Problém ale může nastat, když je strop moc vysoko, nebo když má nějakou výraznou barvu. Čím výše je strop, tím větší výkon blesku budete potřebovat. V případě barevných odstínů stropu nebo stěn chytne fotografie barevný nádech, který se pak velmi složitě musí odstraňovat v počítači. V takových případech je lepší směrovat světlo blesku přímo na scénu, například skrze softbox nebo difuzor. Případně se dá odrazit od fotografického deštníku nebo odrazné desky.
Nejvyšší metou svícení produktové fotografie jsou studiová, tedy ateliérová světla. Stejně jako u trvalých světel je lepší používat sestavu 2–4 světel, která vysvítí scénu rovnoměrně podle potřeby a vykryje nežádoucí stíny. Pro práci se zábleskovým světlem je nutné použít rádiový odpalovač, který přenáší z fotoaparátu signál, kdy má dojít k záblesku. Jednou z mála nevýhod ateliérových světel je prostor, který potřebujete k jejich rozestavění. I pro tento typ světel existuje celá řada doplňků a modifikátorů pro změkčení a rozptýlení světla nebo naopak k vytvoření tvrdého světla s ostrými stíny.
foto: Martin Lukeš / Scéna nasvícena externím systémovým bleskem s odrazem světla o strop
Práce se studiovými světly vyžaduje určitě zkušenosti a znalosti, ale na druhou stranu to není nic, co by průměrně zdatný fotograf nezvládl. A pokud nechcete do ateliérového vybavení investovat hned nějaké vysoké částky, existuje mnoho ateliérů, které se dají pronajmout s běžnou hodinovou sazbou.
Každopádně nezapomeňte, že focení jídla je fotografický obor jako každý jiný a ze všeho nejvíc vám dá praxe. Proto je nejlepší zkoušet si jednotlivé postupy, pilovat je a když budete dostatečně trpěliví, úspěch se určitě dostaví.
Komentáře k článku