Tiskař na cestách – Benátky (nikoliv nad Jizerou…)

Je mi šestačtyřicet let a neviděl jsem Benátky. Jsem asi pověrčivý… Vidět Benátky a zemřít říká se… Viděl jsem je a jsem stále tady. Poučení? Lidová rčení lžou! Miluju italskou kuchyni a nebyl jsem nikdy v Itálii. Svět je prostě paradox. Když mi jednoho dne zavolal náš kamarád Karel, jestli s nimi pojedeme v únoru do Benátek na Karneval, moje otázka zněla: „a už tam bude svítit slunce?“

„Loni jsem chodil v tričku“ zněla odpověď, na kterou jsem kontroval: „A kolik tam bude lidí?“

„Hodně, je to velkej svátek a mraky turistů… Ale budeme chodit postranníma uličkama. To dáte, tak já to objednám jo?“ řekl a zavěsil.

„Tak pojedeme s Kájínkama do Benátek“, říkám Marcele a vidím, jak se tetelí štěstím. Tak jsem ji udělal radost a strávil měsíc čekáním na den D a zaháněním představ, jak se budu prodírat davem turistů a přemýšlet, jestli mi zrovna někdo něco krade z batohu. Den D přišel. V Praze probouzející se jaro, které díky Bohu letos přišlo rovnou po podzimu, a já se začal těšit hodně. Nejdříve jsem podezíral moji aplikaci na chytrém telefonu, že mne nemá ráda, že si ze mě dělá legraci, ale když to potvrdili i „norové“, byl jsem trochu zklamaný a věřil, že se jim ten vytrvalý déšť nepotvrdí. Naděje skončila při průjezdu alpským rozhraním mezi Rakouskem a Itálií, kde vydatně z nebe padaly ty hnusný, bílý a studený věci, které se nám letos tak nádherně vyhnuly. Zahnal jsem chmury řízkem, který dokáže vyléčit vše i ve tři hodiny ráno a zaujal polohu skrčence v našem autobuse, který měl tak o čtyři řady sedadel více, než je obvyklé. Měl klimatizaci, funkční, perfektní podvozek a skvělé řidiče, ale vůně peněz se bohužel projevila na totálním nepohodlí cestujících, kteří vážili více než 50kg, nebo byli vyšší než 170cm.

Svítá a my přijíždíme do Punta Sabbioni, odkud nás odveze loď přes kanál přímo na nábřeží blízko Piazza San Marco. Je osm hodin, venku fouká nepříjemný vítr a z ocelově šedé oblohy střídavě padají menší a větší kapky deště. Jak se ukazuje, nápad se zimní bundou nebyl vůbec špatný, jen jsem v ní neměl chodit do hospody, nebo jí neměl nechat prát. Nebo jsem v ní mohl do hospody, mohl jsem jí nechat vyprat, ale měl jsem jí potom opět naimpregnovat. Teď je to jedno, cestou přes parkoviště cítím, jak bunda nasává vodu. Stejně jako můj kulich, chránící mou nebohou holou lebku. Sundávám si brýle, které v tom dešti postrádají smysl. Moje něžná polovička rezignuje a bere si pouze svůj iPhone 5S, místo brašny s focením. Jak se později ukazuje, udělal asi správně, neboť chodila procházkou s rukama v kapsách.

My s Karlem jako soumaři vláčeli svoje bágly. On, s Nikonem D800 a třemi skly, já s Canonem EOS 5D MkIII zaplaťbůh bez gripu, ale se třemi eLkovými skly, jejichž představení naleznete na našem webu, včetně neupravených fotografií. Byla to dobrá volba, Canon EF 8-15/4L FishEye, Canon EF 50/1,2L USM a Canon EF 85/1,2L II USM jsou opravdu parádní společníci na cesty. Akorát ta hmotnost nebyla příliš kamarádská. Ale kvalita prostě občas bolí. Naopak jsem byl velmi potěšen jejich funkčností v tom nevlídném počasí. Jak po těle, tak po objektivech de facto stékala voda. Ještěže mám elkový skla a profi zrcátko, které je utěsněné proti vodě, říkal jsem si. Jak se ukázalo v Praze, byla to jen milosrdná lež, která mi pomáhala užít si v tom mokrém dni krásný výlet. Z této domněnky mne vyléčil kolega Luděk Bouška, který na mne vytřeštil po mém líčení koupající se techniky oči a řekl, že zdaleka ne všechny eLkové objektivy Canon jsou utěsněné proti vnikání vlhkosti. Sakra, to jsem měl namále! Ale nebojte se, moje zkušenost je taková, že pokud technika trochu zmokne, nestane se nic. Každopádně odmítám jakoukoliv zodpovědnost za vaše žaloby typu „Vy jste napsal… a já se koupal s mojí… a ona přestala fungovat!“ Prostě mně se zadařilo, proto mohu přinést takové svědectví.

Benátky jsou jedním slovem NÁDHERNÉ! Je to spleť famózních zákoutí, pestrých portálů v neskutečně krásně omšelém městě, kde nefunguje Pražský památkový úřad a lidi si natahují elektřinu i okapy po barácích tak, jak potřebují. Nejezdí zde žádná doprava, vjezd je do Benátek zakázán komukoliv a jediný prostředek jsou nohy, lodní taxi a gondoly. A pro místní obchody vozí zboží chlapíci na neskutečných konstrukcích dvoukoláků a trakařů. Gondola stojí 80€ na 45min, takže je jasné, že co šlo, jsme i v tomto počasí odkráčeli pěšky. Díky dešti jsme viděli možná 10 masek, ale turistů zde bylo šílené množství. Proto jsme každou možnou vedlejší uličku využili k úniku z toho tekoucího davu.

Jsme všichni požitkáři. Milujeme jídlo, dobré pití a dobrou kávu. Je nám jedno, že nám zkazil prodejce na pumpě ráno tím, že nám lahev Grappy nemůže prodat mezi 22h večerní a 6h ranní, protože mu to zakazuje zákon. Takže nezbývalo, než se posilnit mým prvním opravdu italským jídlem a pitím hned po vylodění. Po pár metrech jsme objevili probouzející se uličku s bistrem, kde byly vzorně vyrovnané sendviče a voněla zde káva. Omlouvám se za slovo sendvič, ale prostě nádherně obložené různé druhy pečiva. Poučeni naší průvodkyní, že si máme dát občerstvení na stojáka u pultu, abychom nemuseli platit za obsluhu, jsme zapadli do tohoto slibného chrámu snídaní. Já jsem pojal za vlastní Foccaciu s tuňákem a moje drahá polovička to samé s alpským špekem a gorgonzolou i přes varování, že se s ní již nebudu celý den líbat. I přes fakt, že si nedělám iluze o pekaři, který kvůli nám vstal v pět ráno a zadělal těsto z čerstvých surovin, musím přiznat, že foccacia byla fantastická! Problém nastal v okamžiku, kdy jsem se napil kávy… Zatímco všem ostatním chutnala a pochvalovali si perfektní cremu a silnou chuť, mně připadala jak turek, kterého pila moje maminka za komunistů! Ale není to poprvé a já tuším, co se mi stalo. Náš šéf Tomáš, ve spolčení s naším kavárníkem Jiřím, ve mně vypěstovali závislost na naší kávě DoubleShot! Od té doby, co ji pravidelně konzumuji denně v práci, mi nechutná ani moje milované Nespresso, které mám léta doma! Díky chlapci, je fakt strašně jednoduché hledat mimo území Holešovic kavárnu, kde by mi udělali můj oblíbený Flat White…

No nic, jsme v Benátkách, jdeme lovit fotky. Jak je naším zvykem, nedáváme si žádné cíle při cestování. Prostě určíme směr, kam buďto dojdeme, nebo po cestě narazíme na něco jiného, co nás zaujme a tak tam zůstaneme. Tady byl cíl jasný, ale jakýkoliv program jsme zavrhli už v autobuse, kde nás průvodkyně lákala na komentovanou prohlídku. Trhli jsme se hned na začátku a udělali jsme dobře. Největší taháky jsme poznali lehce, stála před nimi vždy nekonečná fronta lidí, kteří čekali, až se dostanou dovnitř. My si dali jednoduché pravidlo, vždycky ujdeme kilometr a pak si někde sedneme a něco si dáme dobrého. Nápad se ukázal naprosto geniální, protože ujít kilometr v dešti v Benátkách se všemi těmi zastávkami na focení je dosti zásadní výkon. K jídlu dodám snad jedinou výtku – zapomeňte na turistických trasách na výjimečnost. Je to jen továrna na peníze. Příště určitě vynechám restauraci. Cena za dětskou porci Aglio Olio e Peperoncino, kterých jsem za život snědl snad metrák, absolutně nekorespondovala s jejich kvalitou. Zato různé sendviče, salámky, sladké dobrůtky a Coca Cola, která měla i zde jinou chuť než břečka prodávaná u nás, bohatě uspokojovaly naše mlsné choutky.

Zatímco v pohostinství, stejně jako v chování číšníků by se dalo ledacos pilovat, velmi milé překvapení nás čekalo v obchodech. Benátky jsou protkány mrakem krámků, kde nabízejí slavné karnevalové masky. Co je mi velmi sympatické, na mnoha z nich visí nápis v několika jazycích, který říká: Naše zboží nepochází z Číny, všechny masky jsou Made in Italy! To se krásně čte a v hlavě vám zvoní, když si vzpomenete na většinu braku nabízeného v uličkách Prahy. Navíc každý obchůdek měl určitý šarm, něco navíc, něco jinak. Hodně rozsáhlý výběr byl v řemeslně krásně zpracovaných psacích potřebách. Naprosto dech beroucí byly ručně dělané diáře v kůži s ručním papírem uvnitř. Ano, dech beroucí byla i cena, ale jako tiskař mám pro ruční papír slabost a pokud bych měl využití, určitě bych si s radostí takový sešitek za cca 3000,- Kč koupil. Protože ho někdo vyrobil ručně. Někdo, kdo umí svoje řemeslo a nestydí se nechat si za svoji práci zaplatit. Jde naprosto proti proudu, protože nabízí kvalitu, proti kvantitě. A k tomu já mám velmi blízko, o to samé se snažím i při tisku na ušlechtilé materiály u nás v Megapixelu. Naše holky samozřejmě neminuly jediný obchod s kabelkami. Nic naplat, dva zářezy jsme udělali. Na větu: „Jé Borísku tuhle fakt potřebuju!“ neznám odpověď…

Kolorit obchůdků dokresluje i zvláštní atmosféra, kterou cítíte v celých Benátkách. Je to Genius Loci, duch místa, historie starobylého města, klid, který nabízí oáza bez aut, luxusní obchody zasazené do omšelých domů a ulic, které se křivolatě prodírají jedna přes druhou a kanály překračují mosty a mostky, které vedou někam dál, až dojdete, jak by řekl pan Werich do „Nejdedáli“, protože je tam kanál, není tam most a prostě tudy to už nejde dál. A tomu všemu sekunduje velmi zvláštní světlo, které se projevilo i v takovém psím počasí, které nás provázelo. To světlo se totiž před vámi schovává a znenadání vynořuje a vy během chvilky pochopíte, že si s ním s radostí hrajete na honěnou a na schovávanou zároveň. Protože je to světlo, které živí vaši hladovou duši fotografa. A pokud přistoupíte na hru, že nemusí být všechno ostré a vezmete si s sebou ty nejsvětelnější objektivy, které si můžete dovolit, nakrmíte se k prasknutí. Navíc jak jsem zjistil odpoledne, byl jsem vlastně rád za to zamračené nebe a měkké světlo, které mi poskytovalo. Mohl jsem totiž na plno upřít svou pozornost pouze hledání obrazu a nemusel se bát o tvrdé stíny, nebo přepaly, kterých jsou moje fotografie vždy plné. Ale já je stejně neřeším, řeším pouze detaily. A krásných detailů v krásném světle jsou Benátky plné!

Výlet skončil, vzpomínky doznívají, fotografie jsou převedeny a uloženy. Nechám je ještě trochu vychladnout, než se rozhodnu, které půjdou na papír. Nebude jich mnoho, máme malý byt. Ale ty nejlepší určitě. Fotografie je pouze na papíře, v počítači je to obrázek. A my máme rádi fotografie! A Benátky? Určitě jsme tu nebyli naposledy, udělaly na nás dojem, který se nezapomíná…

Addio Venezia, in attesa di prossima volta!