Tvoříme HDR fotografie: co jsou a jak na ně

Poprvé jsem se setkal s HDR fotografií na jedné foto vernisáži. Bylo to tuším někdy v roce 2004 nebo 2005 a vystavovalo tam více autorů - vesměs nadšených amatérů. Byl to takový “mišmaš” ale tématicky se vše točilo víceméně okolo krajinek a portrétů. Vlastně mě tam zaujala jen jedna část výstavy, která byla v podstatě komplet tvořena HDR fotografiemi (převážně krajinky, tu a tam architektura a pár portrétů). V té době ještě nešlo o tak masovou záležitost jak ji známe dnes, takže fotografie byly svým způsobem výjimečné. Bohužel dnes již HDR představuje přesně ten typ fenoménu perfektně dokazující pomíjívost a relativitu všeho.

Klasický HDR snímek (s rozumným prolnutím) - série 3x foto: Ohnisko 15mm, ISO100, F16, čas: 1s - 2s - 4s

 

Co je to vlastně HDR fotografie

HDR neboli High dynamic range (vysoký dynamický rozsah) vznikl za účelem uměle / softwarově pomoci fotografii tam, kde technika naráží na své limity. Ostatně s překotným nástupem digitálních technologií se to přímo nabízelo. Digitální technologie a postupy přinesly mnoho technologických výhod a především velice zjednodušily a urychlily celý proces tvorby fotografie. Na druhou stranu však samotné digitální senzory trpěly (a v porovnání s kinofilmem trpí dodnes) několika zásadními neduhy. Sem patří především digitální šum a omezený dynamický rozsah. HDR fotografie byla logickou a relevantní odpovědí právě na problémy s malým dynamickým rozsahem. Jinou věcí je, že velice rychle se z výtečného pomocníka - původně určeného pro moderní krajinářskou fotografii - stal silně nadužívaný a univerzální postup pro pitvoření snímků všeho druhu.  

Zajímavý způsob využití HDR může být také v interiérech (silně kontrastní scéna, typicky proti oknu)

série 3x fotografie: Ohnisko 15mm, ISO100, F5.6, čas: 1/50 - 1/25 - 1/100s

 

Co budeme potřebovat

Fotografická výbava se v podstatě neliší od standardního vybavení pro krajinářskou fotografii. V první řadě potřebujete samozřejmě fotoaparát - nejlépe s možností manuálního ovládání expozice. Ideálně tedy buď digitální zrcadlovku (DSLR) či systémový kompakt (CSC). Eventuálně lze však použít libovolný fotoaparát s funkcí expoziční kompenzace. Dále nějaký rozumný objektiv - zaměření, typ objektivu i ohnisko jsou čistě na vás a vašem fotografickém záměru. Fotografické filtry rozhodně doporučuji také, byť nejsou zde úplně nezbytně nutné. To samé platí pro dálkovou spoušť - bezdrátovou či kabelovou. Přijde vhod, nicméně dá se nahradit samospouští na fotoaparátu. Co však naopak nutné je, pořádný fotografický stativ. Základní předpoklad pro tvorbu dobrého HDR snímku je stabilní fotoaparát. V současnosti sice již existují programy s “chytrými” algoritmy, které dokáží na sebe “napasovat” sadu kompozičně odlišných snímků ale co si budeme povídat, nikdy to nebude úplně ono.

 

Experimenty s delšími expozičními časy: 3x fotografie:

Ohnisko 24mm, ISO100, F16, čas: 15s - 8s - 30s

 

Jak HDR funguje a jak jej vytvořit

V principu jde o to, pořídit sérii více snímků - kompozičně totožných avšak pokaždé s odlišnou expozicí. Tím totiž dostanete maximální rozsah jasů, jež lze v danou chvíli, na konkrétním místě zachytit. Z této série fotografií následně získáte mnohem větší rozsah než jaký je digitální fotoaparát schopen naráz posbírat. Jak jsme si řekli již dříve, digitální senzory mají problémy zaznamenat scény s širokým kontrastem (dynamickým rozsahem). Dynamický rozsah současných digitálních zrcadlovek se pohybuje někde okolo 10-14 EV, zatímco silně kontrastní krajinářské snímky - typicky letní scéna, navíc fotografovaná v protisvětle - má dynamický rozsah běžně 15-18 EV.

 

Překvapivě velice zajímavé výsledky někdy "vykouzlíme" HDR v případě noční nebo B&W fotografie.

3x fotografie: Ohnisko 70mm, ISO200, F16, čas: 10s - 5s - 20s 

 

Jak s nastavením fotoaparátu

Základem je fotoaparát na stativu a po celou dobu stabilně v jedné pozici. K fotografování využijeme buďto dálkovou spoušť a nebo samospoušť (10s).

Ostření lépe manuální a zaostřit na tzv. hyperfokální vzdálenost (maximální proostření v celé ploše snímku). Ostření ale možno nechat i na automatice.

Dále si nastavíme správnou expozici - o to se postará dobře automatické měření fotoaparátu. Nejlepší je manuální režim, vyšší clona - například F8 a co nejnižší ISO - kvůli minimu digitálního šumu, který by nám mohl hodně škodit. Samotné změny expozice pak už řídíme expozičním časem (v M režimu) nebo expoziční kompenzací (v A/Av režimu).

Někdo rád používá funkci expozičního bracketingu, který může právě k tvorbě HDR fotografií dobře posloužit, nicméně osobně tuto funkci nepoužívám. Řízení expozice pomocí expozičního času je praktické z jednoho prostého důvodu - nemění se nám hloubka ostrosti ve fotografii!

 

Silně kontrastní scéna - skoro přímé protisvětlo, slunce mimo záběr, částečně zrovna "schované" za mrakem.

Podobné snímky v podstatě nelze rozumně celoplošně exponovat bez úprav nebo fotografických filtrů

Ideální situace pro HDR foto (normálně by bylo buď přepálené nebe nebo hodně tmavá, podexponovaná zem.) 

3x fotografie: Ohnisko 40mm, ISO100, F11, čas: 2s - 1s - 4s

 

Jak dál se zpracováním snímků

Základem je fotit do RAW formátu. Díky němu zachytíte maximum dat, nejste omezeni 8-bitovou hloubkou zpracování - typickou pro JPEG formát. Série fotografií může být například po třech s expozičním rozdílem +/-1EV (tedy: 0EV / +1EV / -1EV). Ale také třeba v sérii po 5 snímcích po 0,5EV krocích (tedy: 0EV / +½EV / +1EV / -½EV / -1EV). Samozřejmě to není pravidlo - kreativitě se meze nekladou.

Problém samozřejmě představuje jakákoli dynamika ve fotografované scéně - lidé, auta a lodě v pohybu - jsou logicky pro HDR fotografii oříškem.

Pakliže máme hotovo - fotografie pořízené, na kartě uložené, zbývá jen vše poskládat v příslušném programu. Skládat HDR fotografie umí jak Photoshop tak Zoner Photo Studio, nicméně existují i k tomu přímo určené prográmky (například Photomatix, HDRtilt ap.). Ještě přes samotným skládáním je často nutné fotografie “vyvolat” - vyexportovat do rozumného formátu (snímali jsme totiž do RAWu že?!). Ideálním je zde TIFF - nekomprimovaný a s podporou až 14-bitového zpracování. Samotné složení není žádná věda, v podstatě zase “jen” pracujeme s jasy, stíny a mírou jejich prolnutí - tedy se sílou HDR efektu. Takže zde neexistuje jednoznačný návod, třeba zkoušet a nebát se trochu experimentovat.

 

Tento typ fotografie vůbec nelze pořídit konvenčními digitálními fotoaparáty a postupy.

Dynamický rozsah je tak obrovský, že se zde digitální snímače vůbec "nechytají".

Výsledkem bude buď bílé vypálené "kolo" (Měsíc) nebo Měsíc s viditelnou strukturou

ale kromě toho už nic (kolem jen černota)  

5x fotografie: Ohnisko 90mm, ISO100, F5.6, čas: 1/10s - 1/5 - 1/2s - 1/20s - 1/40s

 

Shrňme si fakta

Běžným jevem bývá, že ze začátku máme tendenci onen HDR efekt (prolnutí) přehánět. Výsledné fotografie tak dostávají zcela nereálné obrysy - často dalece za hranicí impresionismu. Vím, že to k tomu svádí. Syté, byť nereálné barvy budí dojem výjimečnosti a nechají vzpomenout na klasická díla starých mistrů. Ale platí zde stejně jako jinde: “méně je více”, takže s mírou.

Mnohé digitální fotoaparáty mají funkci HDR již imlementovanou, tzn že vám pořídí HDR snímek a rovnou jej zpracují. Postup je na chlup stejný jako zde popisovaný - jen je vše mnohem rychlejší a bez práce. Jasně, je to pohodlné a okamžitě hotové, ale výsledek nemáte pod kontrolou, což je chyba. Stejně tak chytré telefony pracují hodně s fenoménem HDR úprav, nicméně platí zde to samé jako u výše zmíněných digitálních fotoaparátů.

Nadužívání HDR funkce jsme naťukli už na samém začátku. Bývá zcela typické, že v začátečnickém opojení jsme schopni aplikovat HDR defakto na vše: od portrétů, přes reportáže, až k produktové fotografii. Výsledek sice může někdy vypadat zajímavě ale to je spíše ona výjimka potvrzující pravidlo. HDR má smysl všude tam, kde potřebujeme technice pomoci - tedy u vysoce kontrastních a statických snímků. V ostatních případech je to jen zbytečným plýtváním možnostmi a laciným efektem vedoucím ke kýčovitému výsledku.

Když tak o tom přemýšlím, osobně HDR vlastně už vůbec nepoužívám (a upřímně, ani jej nemám moc rád). Raději dávám přednost fotografickým filtrům. Polarizační filtr (CPL), přechodový filtr nebo systémové filtry udělají stejnou službu a s mnohem lepším a přirozenějším výsledkem. Ovšem pokud se HDR využívá střídmě a s mírou, své místo na slunci samozřejmě má.