Veronika Souralová, fotoreportérka hmyzí říše

Paní Souralová je garantkou právě probíhajícího kola Kouzelný svět makrofotografie naší celoroční soutěže Rok s Megapixelem. Věnuje se makrofotografii trochu jinak, než většina fotografů, o čemž jste se mohli přesvědčit už na besedě, která nedávno proběhla v našem ateliéru. Pokud vám beseda unikla, nic si z toho nedělejte. O tom, jak vidí svět makrofotografie paní Souralová, se můžete dočíst v následujícím rozhovoru, který začíná velice pěkným videem.

Paní Souralová, můžete se nám a našim čtenářům trochu představit? Co Vás přivedlo k fotografování hmyzu? Jak dlouho se mu věnujete?

Můj život určují čtyři zájmy: příroda, fotografování, psaní a cestování. Lásku přírodě mám určitě v genech a ještě ji znásobil můj otec Petr Miles, který pracoval jako biolog Krkonošského národního parku. Od dětství u nás doma všude byla akvária s obojživelníky, v lahvích od okurek někdy kuňkaly rosničky, ale většinou jsme v nich pěstovali housenky, tátovi jsem pro focení za křídla držela křičící netopýry a v ledničce v látkových sáčcích odpočívaly žáby a zmije… v takovém prostředí se vážně příroda nedala ignorovat… Později se táta specializoval na mravence a přibližně v té době jsem já propadla kouzlu fotografování. Začínala jsem portréty svých dětí, zkoušela se stativem a barevnými filtry snímat krajinu. Prostě jsem fotila od všeho trochu a byla ve stadiu, kdy jsem své stěžejní téma hledala. Pokaždé, když jsem tátovi své snímky ukazovala, s napětím jsem čekala na jeho reakci. Ta byla vždy stejná: „No, fotky jsou to docela pěkné, ale já bych potřeboval, abys mi vyfotila mravence. A tak jsem se začala cíleně zajímat o problematiku makrofotografie, pořídila si potřebnou techniku – makroobjektiv, mezikroužky, kruhový blesk, navštívila workshopy, kontaktovala fotografy (mnoho cenných rad mi tenkrát poskytl Oleg Homola a Josef Ptáček). S nabytými znalostmi jsem jedno celé léto proseděla u malé mravenčí kupy v zadním rohu zahrady naší chalupy. A pak se to stalo: do mravenců jsem se zamilovala! Poté se již fotky dařily – protože bez toho, abyste tvory, které fotíte, měli rádi, to prostě nejde.

Z tohoto léta vznikla série mravenčích snímků, která na výstavě Czech Press Photo získala v divácké soutěži 2. místo, stala se též základem pro koláže dětské pohádkové knížky Jeden den mraveništi.

V jakých podmínkách nejraději makro fotografujete? Aranžujete své záběry a nebo se jedná o nalezené situace?

Preferuji fotografování v přírodě. Většinou mi nejde pouze o zachycení věrné podoby mých „hmyzáků“, ale snažím se hlavně zachytit děj – fotit reportážně. S hmyzem je to vlastně hodně podobné jako s velkými zvířaty - mají své zvyky, rituály, místa, kde se zdržují , jen s tím rozdílem, že všechny děje se odehrávají na malé ploše a jsou normálnímu lidskému zraku skryty. Na metru čtverečním vidíte kruté boje o život, mezidruhové války, smrt a porcování kořisti, ale i nezištné předávání potravy, usilovnou práci, dojemnou péči o potomstvo, hmyzí rojení, páření… A jak se hmyz fotografuje? Zdlouhavě a s nasazením nejvyšší možné trpělivosti. Hmyz je rychlý a to, na co čekáte, trvá jen mžik. Na jeden povedený snímek připadá množství nepovedených. Samozřejmě existují i finty, jak si fotografování ulehčit. Mravence uplácím medem, motýly si chovám od vajíček a housenek doma, protože čerstvě po vylíhnutí jsou chvíli nepohybliví, někdy je nechám v chladnu a vyfotím v mezidobě, než se zase zahřejí nebo je fotím ve skleníku, aby mi nefrnkli…

Čím si vás svět hmyzu získal?

Hmyz mě fascinuje svou rozmanitostí, dokonalostí a geniální organizací. Mám na mysli hlavně společenský hmyz – konkrétně včely a mravence. Obvykle lidé vnímají včelu jako jednotlivého tvora, ale ono je to jinak. Celé včelstvo funguje jako jeden živočich – kde specializované části (jednotlivé včely) pracují k jeho prospěchu, obětování se „jednotlivce“ pro blaho včelstva je samozřejmostí a na denním pořádku. Je to pro nás špatně pochopitelné, ale je to tak.

Hmyzu se věnuji systematicky a snažím se o každém fotografovaném druhu získat co nejvíce informací, radím se se specialisty, studuji odborné knížky.

Hodně cestujete. Jak se fotografuje hmyz na cestách?

Pokud cestuji se skupinou (byť je to rodina nebo přátelé), tak špatně, protože hrozně zdržuji. Všichni si prohlížejí přírodu, města a lidi, dívají se dopředu, kde očekávají nové zážitky. Já naopak klopím zrak a prozkoumávám půdu pod nohama, zda nenajdu nějaký hmyzí poklad pro focení. V případě, že ho objevím, je to pro ostatní pohroma. Zastavím se, z fotobatohu vyndám makrovýbavu, kleknu si na zem a dlouhou dobu tam zůstanu…. Ostatní se samozřejmě nudí, dělají si ze mne legraci, popř. zaslechnu: „Támhle vlevo je velké termitiště, ale hlavně ho neukazujte Veronice!“

Píšete knížky s hmyzí tematikou pro děti. Co všechno vydání knihy předchází?

Již jsem se zmínila, že první knížka byla o mravencích +fotografické koláže hmyzu a mých dětí Natálky a Vítka. Děti se zmenší a prožijí dobrodružství uvnitř mraveniště. Na pozadí napínavého příběhu se malý čtenář dozví všechna fakta o životě mravenců. Je to taková zábavná učebnice přírodopisu, trochu novodobý Ferda Mravenec. Samozřejmě tvoření koláží bylo zábavné pro mne i děti. Společně jsme vymýšleli příběh, pak si představovali, jak jezdí na mravencích, starají se o larvičky nebo bojují se zlým dřevokazem a fotograficky jsme to realizovali. Konečná koláž pak vznikla v počítači za pomoci photoshopu.

Později pokračovalo Povídání s motýly a v dubnu tohoto roku vyšla do třetice kniha o včelách: Včelí domeček – prázdniny v úlu. Včely jsem fotografovala soustavně tři roky, měla jsem možnost nahlédnout do principu života uvnitř úlu, který je úžasný!!!

Jakou používáte techniku?

Tak na tuto otázku vždy s obavami čekám. Ačkoliv jsem původním povoláním stavební inženýrka, tedy mám vystudovanou „techniku“, tak fotografickou techniku beru jako nutné zlo, které musím zvládat k tomu, abych pořídila fotografie tak, jak chci. Rozhodně nejsem ta, se kterou povedete sáhodlouhé polemiky o tom, který objektiv či blesk je lepší a proč. Mám své časem ověřené postupy , které mi vycházejí a moc neexperimentuji. Při tvorbě snímků se více zaměřuji na kompozici, barevné ladění a jejich celkové vyznění.

Jaké má fotografie ve vašem životě místo?

Druhé. Na prvním je rodina. Ale i tak mi zabírá hodně času: má láska makrofotografie, fotografuji pro manželovu firmu, provozuji fotografickou galerii Academic v Roztokách u Prahy, vedu besedy s fotografy v Nikon Photo Gallery na Malé Straně a jsem členem realizačního týmu soutěže Czech Press Photo….

Máte za sebou už velkou řadu výstav a fotografických publikací. Co byste poradila začínajícím fotografům, pokud chtějí být stejně úspěšní jako Vy?

Ať se nenechají odradit neúspěchy, fotografují tak, jak to za jejich situace nejlépe jde a vytrvají. Pak se úspěch určitě dostaví.