Volnost je skvělá věc, ale může být naopak i překážkou, říká profesionální fotograf a ambasador Canonu Jakub Frey

Máš za sebou poměrně bohatou kariéru. Fotografuješ, natáčíš, sportuješ, cestuješ, pracoval jsi také jako redaktor ve sportovním magazínu a do několika přispíváš svými fotografiemi... Jak se vyvíjela tvoje kariéra?

Jedna z výhod mé profese je nikdy nekončící vývoj kariéry. Stále se vyvíjejí nové technologie a pořád se učím něco nového ohledně světla a všeho dalšího, co s focením souvisí. Mnoho let nešlo vůbec o žádnou kariéru, jelikož mě nenapadlo, že bych se tím někdy mohl živit. I když mě to velmi bavilo a věnoval jsem tomu veškerý čas. Fotit jsem začínal během střední školy, když jsme s kamarádama jezdili downhill na kolech. Po střední, kde jsem studoval stavitelství, jsem vyrazil do Alp s foťákem a lyžemi. Velmi rychle jsem se propojil s klukama, kteří dělali on-line magazín Freeride.cz, kde jsem nakonec vedl asi sedm let lyžařskou sekci.

Během toho času jsem trávil veškerý čas na horách a začal se věnovat i kameře. Přes točení vedly mé kroky do několika českých televizí, od internetových až po ty největší. Natočil jsem a sestříhal tuny nejrůznějších pořadů, až mi konečně došlo, že to není můj šálek kávy. Kolem roku 2012 jsem se tak konečně pořádně opřel jen do focení. Mnoho let jsem fotil všechno možné i nemožné, ale stále převládaly sporty. Díky sportovním fotkám si mě všimli v českém zastoupení Canonu a já si v té době začal pomalu uvědomovat, že jsem asi fotograf.



V jakém roce jsi začal aktivně fotit a vzpomeneš si ještě na svůj první fotoaparát?

Začátek mého aktivního focení odhaduji někde kolem roku 2002. Pořídil jsem si totiž první pořádný stroj Nikon F4 (samozřejmě z bazaru), a to proto, že měl možnost focení sekvencí. Bohužel se ukázalo, že při sekvenčním snímání exponuje pouze objedno políčko. Ale stejně byl skvělej! :) Předtím jsem si prošel různými starými Flexaretami a Olympusy. Můj první digitální foťák byl Canon EOS 1D Mark IV a mám ho dodnes.

Sám si dobře pamatuji dobu, kdy se na trhu objevily pokročilejší zrcadlovky a digitální fotografie dala fotografům zcela nové možnosti. V době tvých začátků ale nebylo tolik informací jako dnes. A fotit akční věci, navíc při špatném světle, nebylo vůbec jednoduché. Jak ses naučil fotit sport?

Moje první učebnice byla velká fotografická kniha od Warrena Millera, kterou jsem dostal k šestnáctinám od mého bratrance v Kanadě. Ta byla plná nádherných freeridových fotek lyžařů a snowboardistů. Laťka byla nastavena. K této knize jsem postupně přidával různé ski a snb zahraniční časopisy. Všechno jsem se potom snažil napodobovat a zároveň to dělat trošku po svém. Učil jsem se stylem pokus - omyl. Vůbec nechápu jak jsem u toho mohl vydržet, když jsem produkoval takové hromady dokonale příšerných fotek. :)

Přesedlal jsi na bezzrcátkový systém Canon EOS R. Spoustu sportovních reportérů se tomu poměrně dlouho bránilo. Jak jsi to měl ty?

Teď fotím převážně s R5. Dlouho mi trvalo, než jsem se donutil přejít z filmu na digitál, ale tohle byla úplně jiná písnička. Jakmile jsem si R5 poprvé vyzkoušel, už jsem ji nechtěl vrátit. Je to neskutečný stroj. S každou inovací se jednotlivé modely o něco posunuly, ale R5 není posun, to je úplně jiný vesmír.   

Dokážeš vyjmenovat nějaké zásadní výhody, které ti přinesla bezzrcadlovka?

Právě jsem dokončil obří zakázku, u které jsem si celý měsíc, téměř při každém snímku, pochvaloval vlastnosti tohohle stroje. Fotil jsem zákulisí z natáčení poměrně velkého filmu včetně portrétů herců. Část filmu se točila na poušti ve 45 stupních ve stínu a část v Evropě v teplotách pod nulou a v dešti. Každý den jsem držel foťák v ruce cca 10-15 hodin v kuse, a to jsem ocenil nízkou hmotnost. Na záběry během natáčení je vždy jen pár vteřin, hodila se tak i jeho rychlost 20 snímků za s. Ulehčením běhěm focení a natáčení je elektronická závěrka, která je dokonale tichá, takže neruším zvukaře a nepotřebuji extrémně nepraktický silent box. Velká část filmu vznikala za nízké hladiny světla, většinou jsem měl nastavení expozice kolem 5000 ISO, nejnižší možné clony a rychlosti závěrky někde mezi 1/30-1/60. S těmito krátkými časy jsem mohl fotit jen díky výkonným stabilizacím v těle foťáku a objektivu. Také jsem udělal několik video záběrů ve 4K 120 snímků/s v C-Logu, kde jsem zase ocenil mocné a neomylné automatické ostření.

Canon nedávno představil novou vlajkovou loď EOS R3, což je vyloženě reportážní model zaměřený hlavně na sport. Měl si už možnost si ho vyzkoušet a objevil se na tvém wish listu, nebo ti zatím R5ka stačí?

Velmi se na R3 těším, ale ještě jsem se k ní nedostal. Od jejího přicestování do Česka jsem v něm bohužel nebyl. Co jsem se ale zatím o R3 dozvěděl, tak je jasné, že budu potřebovat R5 i R3. Na některé zakázky potřebuji R5 díky většímu rozlišení, ale jsem si jistý, že R3 budu potřebovat například kvůli vylepšenému ostřícímu systému a velmi mě zajímá ostření pomocí oka.

Kromě všech aktivit, o kterých už jsme mluvili, jsi také ambasador značky Canon. Jak se to člověku přihodí a co všechno taková čestná pozice přináší?

K českému zastoupení Canonu jsem se dostal díky fotkám sportů jako backcountry skiing a downhill, kterých jsem měl obrovskou zásobu. Mohli je tak začít rovnou používat, jelikož byly všechny pořízené na Canon. Po dalších pěti letech úzké spolupráce s českou partou jsem se dostal do teamu Canon EMEA. To je opravdu splněný sen. Stačí se podívat vedle jakých jmen světové fotografie se tam krčím. Podařilo se to díky spoustě práce, a to nejen mé, ale i lidí, kteří se starají o Canon ambasadory v Česku. Nemalou zásluhu na tom má jistě i značná dávka štěstí, jelikož talentovaných a pracovitých fotografů je opravdu hodně. Na druhou stranu, ambasadorství přináší i jistou zodpovědnost a závazky, což nemusí každému vyhovovat. Pro mě je tato pozice jednoznačně přínosem. Povinnosti s tím spojené, jako například workshopy, mě baví a velmi dobře na to reagují i moji klienti.   

Četl jsem také, že si propadl kouzlu custom motocyklů. Spolupracuješ na projektu „Klasick Wheels.” Přiblížíš nám trochu tento projekt?

Klasick Wheels jsme si založili s kamarádem před čtyřmi lety a již jsme to zase ukončili. Byla to obrovská jízda, ale nekonečně časově náročná. Přineslo mi to ovšem velkou spoustu nových zkušeností, kamarádů a zážitků. Mnoho z toho najdete zaznamenané na našem instagramovém profilu. Mimo jiné z toho vyplynula potřeba udělat fotografickou knížku o custom motorkách v Čechách. To ale přijde, až se budu nudit... 

Připravuješ ještě nějaké další větší projekty, nebo jsi rád, že stíháš ty rozjeté a k tomu standardní zakázky?

Kromě motorek se chystám na fotoknihu s našimi vybranými sportovci a nějakou tu výstavu. Pořád ovšem čekám, až covid zastaví zakázky a budu na to mít chvilku času. A také musím opravit terasu konečně.

Když jsme u komerčního fotografování, tak myslím, že spousta hobby fotografů nemá představu o tom, jak to v tomhle světě funguje. Mohl bys stručně popsat jak vypadá běžný den fotografa, jako jsi ty?

Možností, jak v tomto businessu fungovat, je více. Souvisí to hlavně s tím, jakému druhu fotografie se věnujete a jak jste manažersky schopní. Mou pracovní náplní je nyní především komerční fotografie, což určuje i způsob mé práce. Makám prakticky na všech frontách. Jednám s klienty napřímo, jednám s agenturami a nyní se pouštím do hledání agenta, který by mě zastupoval. Nejsem si jistý, jestli existuje něco jako běžný den fotografa. Pravděbodobně za takovou běžnost by se dalo považovat, že vše je každý den jinak.

Jak moc máš volnou ruku při fotografování, případně natáčení zakázek? Stává se ti, že bys něco dělal jinak, ale klient má svou vlastní představu a nezbývá nic jiného, než ustoupit?

Tohle se postupně mění s přibývajícími zkušenostmi a s tím související důvěrou od klientů. Volnost je skvělá věc, může být ale naopak i překážkou. Velmi úzce tato otázka souvisí s připraveností projektu. Pojetí fotografií se řeší především při dojednávání zakázky. Pokud pro jednoho klienta fotím vícekrát, často se celé domlouvání zakázky zkracuje na zadání „udělejte to jako minule.“ Tahle věta zní někdy až neuvěřitelně, když si vzpomenu jak složitě probíhalo první získávání takového klienta. Když se mi něco takového stane u těch největších zakázek, u kterých je vše pod drobnohledem reklamní agentury, tak to je velká odměna.

Odmítl jsi někdy nějakou zakázku?

Odmítání zakázek se člověk bohužel nevyhne. Rád bych stihl všechny, ale není to reálné. To je ten lepší důvod. Ten horší důvod k odmítnutí je, když vidím již od začátku, že je něco špatně. Zkrátka, když si s klientem nerozumíme.

Přesto, že jsme poměrně malý rybníček, tak zrovna ve sportovní fotografii máme docela silné zastoupení a je tu celá řada skvělých fotografů (např. Marian Chytka, Dan Vojtěch, Martin Kozák, Bára Reichová, Jiří Křenek nebo Rob Trnka). Funguje mezi vámi nějaká spolupráce nebo si každý fotí to svoje?

S některými vyjmenovanými se osobně známe, ale potkáme se jen výjimečně. Potkávali jsme se dříve na zakázkách větších sportovních akcí, ale ty už prakticky nedělám. Komerční focení je solitérní záležitost. Na place je vždy jen jeden fotograf. 

Když pominu focení, natáčení, cestování a sport, máš nějaký koníček nebo něco co tě opravdu baví a u čeho si odpočineš od pracovního kolotoče?

Na prvním koníčkovém místě mám horské kolo, a to spíš dolů z kopce, pak mám hromadu dalších.

Máš nějaký fotografický sen, nebo nějaký vysněný projekt, který se Ti ještě nepodařilo zrealizovat ho?

Tohle se trošku mění v čase s tím, jaké se člověku otevírají možnosti. Nechávám to zatím otevřené.

Při fotografování často používáš externí světla, ať už blesky nebo záblesková světla. Někteří fotografové se tomu brání a pracují raději s přirozeným světlem. Čím tě umělé světlo učarovalo a jaké možnosti si díky němu získal?

Dosvěcování scény umělým světlem je obrovská výzva. Dá se s tím doslova kouzlit. V poslední době začínám propadat stálému světlu. Člověku se tím otevírají nekonečné možnosti kudy se vydat. Světlo mě všeobecně fascinuje v jakékoliv podobě. Je zajímavé, jak ho člověk vnímá po dvaceti letech intenzivního focení. Jaké možnosti jsem díky umělému světlu získal? Neomezené.

Při fotografování sportu i kampaní, na kterých pracuješ, je strašně moc proměnných, které mohou ovlivnit výsledek (počasí, terén, nadmořská výška, technika, sehrání se sportovcem, ale i jeho fyzická kondice). Stává se někdy, že výsledek nakonec neodpovídá původní představě a musíte z něčeho slevit?

Je vidět, že jsi již sport fotil. :) Výsledek v podstatě dopadne vždy více či méně jinak než byl prvotní záměr. Je-li ovšem člověk profesionál, neměl by být výsledek nikdy horší, než byl záměr. Někdy je třeba celý záměr přehodnotit a vzhledem k situaci udělat to nejlepší, co je možné. Řekl bych, že u profesionální fotografie se z výsledku neslevuje, vždy je potřeba odevzdat materiál na vysoké úrovni.

Co nejhoršího tě při focení zakázky nebo nějakého projektu potkalo?

Došly baterky. Samozřejmě nejhorší je, když se někdo zraní, nebo ještě hůř, ale o tom bych raději ani nemluvil.

A kterého projektu si nejvíc ceníš?

Vždycky si nejvíc cením nejnovějšího projektu. Nejpyšnější jsem asi když dělám kurz pro malé děti a vidím jak je to baví.

Co bys poradil začínajícím fotografům, kteří by se chtěli vydat na dráhu sportovního reportéra?

Nezabývejte se moc technologiema a hlavně běžte fotit, sama se ta fotka neudělá. To ostatní přijde samo.