Magazín

Rozhovory

Za láhev rumu jsem si od chlapů půjčil broďáky, říká o své fotografii z vánoční kampaně Megapixelu Zdeněk Dvořák, několikanásobný držitel ceny CZECH PRESS PHOTO

Martin LukešVydáno: 26. 12. 2020 v 12:24 • Rubrika: Rozhovory

Za láhev rumu jsem si od chlapů půjčil broďáky, říká o své fotografii z vánoční kampaně Megapixelu Zdeněk Dvořák, několikanásobný držitel ceny CZECH PRESS PHOTO

Možná jste si všimli fotografie rybáře, která byla použita jako hlavní motiv letošní vánoční kampaně, kterou jsme si vypůjčili z Galerie Megapixel. Fotografie byla vybrána náhodně, ale jejím autorem je shodou okolností poměrně známý reportážní a dokumentární fotograf Zdeněk Dvořák. Ten mimochodem dvakrát vyhrál naši celoroční soutěž Rok s Megapixelem a je držitelem mnoha dalších ocenění z malých i velkých fotografických soutěží. No a tak se přímo nabízelo udělat s ním další rozhovor, ve kterém se mimo jiné dozvíte něco o oceněném souboru z prestižní soutěže CZECH PRESS PHOTO, ale i o tom, jak tráví Vánoce a jak zasáhla do jeho života současná vládní opatření.

Se Zdeňkem jsme už v minulosti pár rozhovorů dělali, ale protože je to fotograf velmi tvůrčí a navíc velmi "renesanční", tak je s ním stále o čem si povídat. Nejprve bych ale měl prozradit, proč zrovna jeho fotografie se stala motivem naší vánoční kampaně. Věřte nebo ne, ale jde čistě o náhodu. Když naše marketingové oddělení vybírá v Galerii nějakou fotografii, vhodnou pro podobné účely, nevybíráme podle autora, ale pomáhá nám k tomu klasické vyhledávání podle klíčových slov.

Z nabídnutých fotografií následně vybereme tu, která nám vyhovuje nejvíc, a pak se teprve většinou spojíme s jejím autorem. Abych byl upřímný, ne každý z našeho týmu zná autory a jejich tvorbu podle jmen, a tak jsem se trochu pousmál, když jsem se dozvěděl, že autorem fotografie vybrané pro naší kampaň je můj oblíbený autor, starý známý, Zdeněk Dvořák.


Autoportrét - Zdeněk Dvořák

A protože jeho tvorbu sleduji poměrně pravidelně, bylo pro mě o to jendoduší připravit s ním takové malé vánoční povídání. Na druhou stranu nezapomeňte, že nemusíte být zrovna držitelem ceny CZECH PRESS PHOTO, aby se nějaký váš snímek stal součástí nějaké podobné kampaně, pokud tedy bude sdílen v Galerii Megapixel.

Ze všeho nejdřív mi dovolte, abych vám poblahopřál k dalšímu umístění prestižní soutěže CZECH PRESS PHOTO 2020. Soubor, který u poroty zabodoval, mohou znát naši čtenáři i z Galerie Megapixel. Prozraďte nám něco o jeho vzniku. Jak dlouho se tématu CIRKUS věnujete, jak jste se k němu dostal a co pro vás znamená?

Martine, děkuji za blahopřání! Jak přišlo do mého života Humberto? Už jako malý kluk jsem miloval nedělní dopoledne. Nejdříve objektiv a pak seriál a nejraději jsem měl Humberto. Můj bratr nahrával zvukovou stopu na cívkový magnetofon a večer pak místo pohádky hrálo právě Humberto. Miluju hudbu Karla Svobody a při hlase Radovana Lukavského v úvodu mi i dnes naskakuje husina. Teď přesun do dospělosti. V roce 2009 jsem vzal rodinu ve svém rodném Znojmě do cirkusu Humberto.

Strašně mě lákalo tam fotit. Takže jsem překonal strach ze stigmatu, že cirkus a fotograf nejde k sobě a oslovil principála. Dá se říci, že to je tedy moje celoživotní láska. A jak soubor vznikal? Na jaře začínal cirkus sezónu v Brně, kde jsem v tu dobu navíc bydlel. Najednou přišla stopka pár dní před vstupem prvního diváka letošní sezóny. Cirkus stál na místě a vzhledem k situaci se změnil na nedobytnou pevnost. Díky dlouholeté důvěře jsem však dostal možnost fotografovat. Jenže ten cirkus byl jiný. Byl vlastně mrtvý. Prostě se tam téměř nic nedělo.

Já tak dostal myšlenku začít fotografovat za pomoci záblesků. Byl na to čas a fotografie tak získaly jiný obsah i atmosféru. Potěšilo mě, když pak projevil týdeník Reflex zájem o jejich otištění. Czech Press Photo byl pak další úžasnou situací a odměnou za moji práci.

Protože se známe už několik let a pravidelně sleduji vaši tvorbu ať už u nás v Galerii, nebo z vašich sociálních sítích, tak vím, že nejnovější fotografie na téma CIRKUS jsou trochu jiné, než z minulých let. Abych to upřesnil, tak dříve šlo o dokument, který mapoval život tohoto dobrodružného řemesla, které je pro lidi zevnitř v podstatě způsobem života.

Přesto,že je jejich život v mnoha ohledech náročných a náturu na něj má jen málokdo, tak je jejich poselstvím rozdávat lidem radost a úsměvy. V poslední době lidé z maringotek zasáhlo mnoho pomyslných ran nejen v podobě přehnané korektnosti ohledně práv zvířat, ale letos k tomu navíc přibyla vládní opatření spojená s krizí kolem celosvětové pandemie.

Vy jste s nimi trávil hodně času v úseku několika let. S lidmi, pro které je cirkus jediným zdrojem obživy, náklady na jeho provoz jsou leckdy astronomické a prázdné šapitó pro ně znamená nulový příjem. A i o tom vypovídají vaše nejnovější fotografie. Jak zvládají lidé od cirkusu, které znáte, současnou situaci?

Zasáhla je dramaticky. Přijít opatření o pár dní dříve, zůstal by cirkus aspoň v zimovišti a ušetřil tak nemalé peníze za přesun a více jak měsíční pobyt v Brně. Ono pro cirkus je hlavní sezóna jaro a podzim. V létě jsou lidi u moře nebo na koupališti. A o to vlastně cirkus přišel. Jaro i podzim jsou pryč. Jenže cirkus stojí. Artista dostane menší angažmá, ale zvířata potřebují pořád stoprocentní péči.

Nejde si tak ani najít jinou práci v době, kdy vystupování nebylo možné. Podpora byla minimální a asi to bude mít za následek, že mnohé menší cirkusy nepřežijí. Do toho ještě přišla změna zákona o chovu exotických zvířat. Chápu snahu se posunout, ale to cirkus dělá. Vyvíjí se spolu se společností. Dnes by se vlastně měl zakázat legendární film Šest medvědů s Cibulkou, protože ukazuje cirkus jako už v dnešní době dávno není. Šimpanze v oblečku už v cirkuse dávno potkat nemůžete.

Lidé z cirkusu zvířata milují, já osobně jsem v cirkuse mnohokrát přespával a skrýt tak nějaké týrání není možné. Poslední roky jsou možné veřejné tréninky a nahlédnutí do zákulisí. I tímto se cirkus mění. Ale přišel zákaz. Jenže cirkusáci jsou lidé pracovití a s velkou vůlí, a tak pořád věří, že se zákaz změní jako v některých zemích. Aneb ředitel cirusu Humberto Hynek Navrátil jun. prohlásil "Jsem hrdej komediant - umělec. Urážkám aktivistů i některých politiků-senátorů navzdory. Cirkus je věčný!" To myslím říká vše.

No a když už jsme u toho, co vy jakožto fotograf? Zasáhla současná opatření i vás, a jak jste se s nimi vyrovnal?

Situace mě zasáhla a velmi. Živí mě pouze fotografie. Jenže nikoliv reportáže či svatby. Největším podílem příjmů je školková fotografie. No a ta letos byla zasažena výrazně.  S kolegou ( taky Zdeněk ) několik let pracujeme na společném záměru vybudovat firmu, která nás baví a živí. Možná se to může zdát jako jednoduché, ale je to kus práce. Každému z nás jde něco. Ale v každém z nás musí být menší či větší kus obchoďáka, designera, skladníka, účetního, doručovatele a já nevím bůhví čeho ještě, ale hlavně fotografa s kladným přístupem k dětem.

I když byla letošní sezóna špatná, pracujeme na tom, být zase o kus lepší. I v našem případě bude platit, že se trh změní a my rozhodně nechceme být na chvostu. A jak jsem se se situací vyrovnával. Focením Humberta, běžného života mojí rodiny, či účastí v Roku s Megapixelem. Téma Život v nouzovém režimu mě moc bavilo! Dále mě pak bavilo být členem týmu kameramanů ve filmu Adolfa Ziky Jaro v nouzi. Navíc jsem zde měl i premiéru v podobě filmového plakátu. Fotografie, která bodovala v kole S důrazem na barvy se stala inspirací a základem k plakátu filmu.


Plakát k filmu Adolfa Ziky JARO V NOUZI

Gratuloval jsem vám k umístění v soutěži Czech Press Photo 2020. Vím ale, že jste tam nebodoval poprvé. Pochlubte se svými dalšími skalpy z této soutěže a řekněte co pro vás CPP znamená.

Celkem jsem získal šest ocenění a jako bonus i jedno v dceřinné soutěži Czech Nature Photo. Tři poslední nominace a z toho jedno první místo bylo právě s cirkusem Humberto. Jenže bych taky rád podotknul, že to není jednoduché a automatické. První úspěch přišel při mé účasti  v roce 2008. Pak až do roku 2016 nic. Tedy nic úplně ne. Snad každý rok jsem se probojoval na prestižní výstavu a to rozhodně není málo. Ale prostě osm let čekání, mnohá zklamání, ale zároveň i vůle zase začít pracovat na něčem, co přinese radost mně jako autorovi, ale zaujme to i profesionály v oboru, který miluji.

Co pro mě znamená, jsem naznačil v předchozí větě. Mnoho z nás snilo tom jak budou fotografovat po světě pro prestižní magazíny. Jasně, ale komu se to povede? Pro mě jako autora je to ocenění, že se pohybuji ve skvělé společnosti fotografů, kamarádů a často i vzorů. Je mi čest být např. vedle fotografa jakým je Roman Vondrouš, kterého znám už dlouhé roky. Je mi motivací se posouvat dál. To však dělá i Megapixel. Posouvá mě a motivuje. Zrovna v těchto dnech se trápím foodfotografií, kterou jsem dosud okusil jen párkrát. :-)



Vím o vás, že jste všeobecně člověk velmi soutěživý. Ostatně o tom svědčí i několikanásobné umístění v naší soutěži ROK S MEGAPIXELEM. Prozraďte v jakých dalších soutěžích jste bodoval, od té doby, co jsme spolu mluvili naposledy?

Tak vedle Czech Press Photo, o kterém už byla řeč bych zmínil rok 2018 a první místo v soutěži Huawei Next Image. Tam jsem získal první místo v kategorii Storyboard, tedy příběh tvořený z devíti fotografií. Jak název napovídá, jedná se o focení mobilem. V roce 2019 pak přišlo něco, v co bych nikdy nedoufal. Opět soutěž s Huawei. Tentokráte s názvem Huawei InFocus Awards a cena Grand Prix a první místa ve dvou z šesti v jednotlivých kategoriích. Hlavní cenu z více jak 250 000 fotografií získal soubor ze dne, kdy se mi narodila dcera. Vznikla tehdy na dnes již stařičký Huawei P9. Tehdy mě štvalo, že očekáváný Huawei P20 Pro, přišel dva dny po porodu. :-)


Vítězná fotografie mezinárodní soutěže Huawei InFocus Awards 2019

Vraťme se k fotografii, kterou naše marketingové oddělení vybralo jako ústřední motiv letošní vánoční kampaně. Jde o snímek z výlovu rybníka, což bylo jedním z vašich oblíbených témat. Nejen pro rybáře, ale i pro fotografa je to docela náročná záležitost. Mohl byste přiblížit, jak jste se k tomuto tématu dostal, jak takové focení probíhá a i něco o tomto konkrétním záběru?

Máte pravdu je to náročné a specifické téma. Nestačí mít totiž jen fotoaparát, ale i specifickou výbavu. Výlov v Jaroslavicích je na Znojemsku legendární a jen kousek od rybníků jsem trávil kus dětství u tety a strýce. takže opět srdcovka od dětství. Na začátku je stejná věc jako v cirkuse, a to zeptat se! Na výlovy chodí spousta fotografů. Jenže spousta  z nich si jde jako na vycházku a na rameni fotoaparát s teleobjektivem. Jenže to prostě není ono. Někteří kolegové si vezmou holínky. Je to lepší, ale pořád to nestačí.

Já se spokojil v moment, kdy jsem přestal balit foťák do igelitu, ale pořídil si dostupné podvodní pouzdro, do kterého dám foťák se světelným pevným širokáčem ( 24mm ), za láhev rumu si od chlapů půjčím broďáky, do kapsy dám spoustu papírových kapesníků, kterými utírám sklo podvodního pouzdra a dokud necítím vůni bahna a kalné vody, není to to pravé.

Toto značí, že jsem v centru dění. Jenže vraťme se trochu na začátek. Nejdřív dojdete, uděláte nějaké fotky a nejlépe je pak rozdáte chlapům. Je to cesta, jak si postupně získáte důvěru, a to je u tohoto focení velmi důležité. Takže i proto jsem až na jednu výjimku nikoho na focení nepřibral. Narušíte tím totiž vztah mezi fotografem a těmi koho fotíte. A pak to chce trpělivost a spoustu času. Alespoň takto to u mě funguje v cirkuse i na výlovu.



A jak vznikl tento snímek? Dlouhé roky fotíte výlov.

Pořád dokola se opakuje stejný děj. Mění se část rybářů, počasí, ale jinak pořád to samé. V tomto koloběhu pak musíte hledat nové pohledy a čím déle to fotím, tím zjišťuji, kolik jsem toho dříve přehlížel, nebo jak mi tehdy přálo štěstí, protože přišel moment, který se už nikdy nezopakoval. Dostal jsem nápad, že si vezmu svůj bateriový blesk, softbox a zkusím o přestávce udělat pár portrétů. A právě z této myšlenky a pokusu je i tato fotografie. Získala úplně jinou atmosféru. A letos jsem si to zase díky Megapixelu, vylepšil ( a sem bych dal nejraději fotku rybáře se záblesky z listopadového kola ). Baví mě na dlouhodobých tématech nové postupy.

V poslední době využíváte často pro své reportáže i mobilní telefon. Spousta fotografů nad tímto trendem ohrnuje nos, ale jsou i tací, jako třeba Jan Šibík, kteří se za to nestydí. Jak se vám jako ostřílenému dokumentaristovi pracuje s mobilním telefonem a v čem vidíte jeho potenciál?

A tak ano, opovrhování je vlastně v pořádku. I mně skřípou zuby, když vidím reklamu na mobil a píšou tam, že fotky jako od profesionála, či jako z fotoaparátu. Jenže ať je mobil sebelepší, tak prostě optika a velikost čipu nahradit nejde. Věc druhá a mnohem důležitější je oko. A je jedno jestli máte Huawei Mate 40 Pro či Iphone 12 Pro. Osobně mobil vnímám jako rodinný zápisník a něco co mám neustále u sebe. Pro reportáž či street fotku je to úžasný a kreativní nástroj, který už odvede kus práce a pryč jsou doby, kdy se z mobilu nedala udělat fotka 10x15.

Před dvěma lety jsem měl na Czech Press Photo soubor z Huawei P9 a zvětšeniny 30x40 prostě byly v pohodě. Aktuálně používám Huawei P30 Pro a přiznám se, že třeba Mate 40 Pro mě neláká. Dát více jak 30tis. za mobil? To si radši nechám ten můj a pořídím si objektiv či třeba blesk s HSS, který bych rád využíval. A proč mě focení mobilem baví?

Mnoho z nás fotit neumí. Nemají na to přeci vybavení. Jenže spousta z nás má u sebe top mobily. Je to jakýsi status dnešní doby. A já prostě fotím tím, co má spousta z nás v kapse a ani neví, jak to používat. Mažu tam tu pomyslnou hranici " ale ty máš ten profi foťák, to se pak fotí samo" Znáte to s těmi hrnci? Přeci hrnce nedělají kuchaře, ale pouze mu pomáhají. Když fotím něco důležitějšího, tak si přepnu mobil do Rawu a věnuji se pak fotce jako z foťáku. Filtry nepoužívám.

Na čem v současné době pracujete? Máte rozdělaný nějaký nový cyklus, nebo soubor?

Ve své volné tvorbě zatím stojím. Vždy mám koncem roku takové mrtvé období. Podzim je pro nás školkové fotografy nejnáročnější, a tak potřebuji získat trochu energie. Ale není to úplně pravda. Teď se mi hlavou honí spousta myšlenek, jak nafotit co nejlépe sváteční tabuli. A žena už z toho moc radost nemá. Jsem původně vyštudovaný cukrář, a tak snad i něco napeču na focení, ale mám trochu problém. Jsem strašný bordelář. :-) 

Když jsme se viděli poprvé na jednom workshopu, který jsme pořádali společně s Adolfem Zikou, představil vás dost netradičním způsobem ještě než jste přišel. Zeptal se účastníků, kdo zná jméno Zdeněk Dvořák. V ateliéru bylo ticho. A on pokračoval. Vidíte, a to je jeden z našich největších současných fotografů. Jednou o něm hodně uslyšíte. A pak představil projekt Week of life, kde jste se hodně angažoval a také na něm s Ádou spolupracoval.

Nevěděl jsem, co si o těchto slovech v té době mám myslet už i proto, že jsem vás také neznal, ale postupem času jsem to pochopil. Aniž byste si to možná uvědomoval, tak jste jeden z mála následovníků generace pánů fotografů jako je Štreit, Koudelka, Holomíček, Hanke, a kdybyste se narodil o tu generaci dříve, tak už jste dnes patřil do té pomyslné síně slávy československé fotografie. Vaše tvorba je navíc hrozně bohatá, rozmanitá a máte opravdu hodně široký záběr. O tom nakonec svědčí i to, jak bravurně se dokážete vypořádat s jednotlivými tématy naší soutěže. Neuvažoval jste třeba o nějaké větší výstavě, nebo monografické knize, abyste se zapsal do povědomí širší veřejnost?

Martine, klobouk dolů, vy teda máte paměť! Já si tato slova už nepamatuji. A upřímně, mám z těchto řádků husí kůži a moc za ně děkuju. Je to pocta! Plány mám. A těmi je cirkus. Chtěl bych jednou udělat knihu Cirkus Humberto. Ale to ještě nějakou dobu potrvá. Co se velké výstavy týká, je tu problém financí. Často bývají výstavy prodejní a umožní tak snížit náklady, ale nejsem přesvědčený, že by moje fotky někdo dával do obýváku na zeď. Ale co, třeba k mým padesátinám nějaká veliká výstava bude. To bude za deset let, a to snad pár dobrých fotek ještě udělám. :-)

Přibližte našim čtenářům jak vypadá běžný pracovní den fotografa Zdeňka Dvořáka.

Jak jsem již psal. Sezóna je jaro a podzim. Volněji bývá v létě, ale tam to zase proloží svatby. Když je sezóna, vstáváte brzy ráno, sednete do auta, ujedete mnohdy i více jak sto kilometrů a v osm ráno už většinou fotíte. Podle velikosti školky někdy do desíti, někdy do dvanácti. Dojedete domů, sednete k počítači, editujete, retušujete, no prostě zpracujete celou zakázku a odešlete do výroby. Z fotek co už máte hotové, pak děláte jednotlivé sady, pak už jen spočítat, vyúčtovat, zabalit a druhý den na poštu.

Takto je to v normální sezóně každý den. Někdy třeba i 16 hodin denně. Možná si říkáte co dělám, když není sezóna školek? No, to se změníte na obchoďáka a zase je domlouváte. Ale je to práce, co nás baví. Když pak nefotím komerci, je největším relaxem zase foťák, a to je to, proč dnes vlastně děláme rozhovor. Moje volná tvorba dělá jméno Zdeněk Dvořák. Musím však ještě zmínit, že bez mojí ženy Šárky by to nešlo. Je skvělé přijít domů a mít uvařený teplý a chutný oběd, vypráno a žít v čistém domě. Bez ní by to nešlo! Navíc je mi dobrým rádcem při rozhodování, kterou fotku publikovat a kterou ne!

Říká se že kovářova kobyla chodí bosa a mnoho velkých fotografů v soukromí často nevezme fotoaparát do ruky, a pak v podstatě nemají žádné vlastní fotky dětí a rodiny. Jak to máte vy?

Tak u mě to platí tak napůl. Výlety a dovolené samozřejmě fotím. Dříve jsem hodně fotil skrze projekt Week of Life a tam tak vznikala úžasná rodinná kronika. Teď přidám pár týdnů ročně, tím se celistvost ztrácí, ale jinak si myslím, že rodina má fotek docela hodně. Babičky se samozřejmě těší na Vánoce a kalendář s vnoučaty. Co si však neodpustím, tak že jsem pořádně nenafotil těhotenství mojí ženy Šárky. Tam to prostě odkládat nejde.

Vedete k fotografii i své potomky a jak vnímají to, že jejich tatínek je slavný fotograf?

Snažil jsem se u syna Zdendy, právě skrz projekt Week of Life, ale nevydržel. Teď je mu patnáct a věnujeme se starým motorkám a sbírání starých motohraček a občas mě překvapí na instagramu, co se mu s jeho mobilem povede. Ale přímo se nesnažím je nějak ovlivňovat. Když budou chtít, podporu ode mně jako táty dostanou, tak jako i v jiných věcech. Když se mi daří, snažím se, aby i pro ně přišlo kus odměny a když jsem byl třeba v televizi v pořadu Sametové stopy, tak se to dětem samozřejmě líbilo. Ale sám si nemyslím, že jsem slavný, a tak to snad ani nepřenáším na děti. :-)

Pro někoho je fotografie posláním pro jiné hobby, pro další práce a obživa, ale tak jak vás znám, tak vy jste člověk pro kterého je fotografie vášeň, posedlost a troufnu si říct, že v podstatě životní styl. V poslední době se hodně mluví o tom, jak se bude tento fenomén vyvíjet a kam se bude ubírat, protože žijeme v době "instantní fotografie", kdy každou sekundu vzniknout miliony fotografií, které zapadnou v bezedné propasti internetu a sociálních sítí. Jak vnímáte tento trend a jak vidíte budoucnost tohoto nádherného média, které za nedlouho oslaví 200 let od svého vzniku?

Často si říkám, že začít dnes je mnohem snazší, ale zároveň těžší. Když jsem před dvaceti roky začínal, tak jsem čekal na den kdy vyjde nové číslo snad všech fotočasopisů, co tehdá vycházelo. Tak nějak to plynulo pomaleji, technika byla proti dnešním poměrům neuvěřitelně drahá. Ale šlo to víc z vás. U sebe jsem praktikoval metodu pokus omyl. Dnes je internet plný videí jak na to, koupíte si presety a fotka vypadá úplně jinak. Ale na to já už tak nějak nejsem. O to víc mě těší, když se dá rukopis autora rozeznat.

Ten si nevytvoříte úpravou takovou či makovou. Tu si vytvoříte třeba tématem, ale hlavně svým viděním světa. Doba je dnes jiná. Skoro všichni frčí na FB či Insta, a to je svět sám o sobě. A kam se to vše vyvine? Možná tak, že vyniknou opravdu jen ti nejlepší, protože v takové záplavě fotografií to ani jinak nejde. Otázkou však je, jestli se ti nejlepší uživí. Myslím, že třeba legenda a již v rozhovoru zmíněný Jan Šibík mohl o tom, jak se dnes živit reportážní fotografií, vyprávět na několik takových rozhovorů.

Vnímám vás jako lokálního patriota a někoho, kdo umí najít a zachytit to krásné i v naprostých všednostech vesnického života. Jak vypadají Vánoce u Dvořáků?

Vánoce jsou u nás jako v každé velké rodině. Pořád si říkám, že by to chtělo vymyslet něco, co bude pro nás jedinečné a jednou i typické. Třeba takové opékání špekáčků 24. prosince dopoledne? Prostě rok co rok, za jakéhokoliv počasí? Ale né, začnu jinak. Když jsem pracoval jako cukrář, začaly Vánoce už říjnu pečením lineckého a vanilkových rohlíčků. Když jsem pak pracoval jako vychovatel u mentálně postižených, vyráběly se dárky pro rodiče a sponzory už od října. Teď když mě živí školková fotka, vozím si Vánoce v autě už od konce září. Když pak tedy přijdou konečně ty Vánoce, jsem rád, že je klid, že to doma voní skvělým cukrovím od mojí ženy Šárky, svařákem. Že se děti těší na Ježíška a že se pak o svátcích potkám s mojí velkou rodinou.

A je vlastně pravidlo, že na Vánoce fotím projekt Week of Life. A letos určitě bude taky. Budeme mít první Vánoce v našem novém domě. Budu mít u sebe Zdendu a Leničku z prvního manželství a naše dvouletá dcera Stelinka si asi letos poprvé užije svoje trhací Vánoce. Takže rozhodně bude co fotit!

Máte nějakou vizi, nebo osobní plán na rok 2021?

Snad se situace zlepší a bude nám naplno umožněno zase pracovat. Další omezení by omezily nejen naše řemeslo. A plán? Fotit a zase fotit. Určitě bude pokračovat v Humbertu. A možná i v Roku s Megapixelem. Ta soutěž mě baví a i když to ve většině kol není potřeba, snažím se kromě rozsáhlého archivu vyfotit i nové věci, a to mě jako fotografa taky posouvá dál.



všechny použité fotografie: archiv Zdeněk Dvořák
www.zdenek-dvorak.cz
facebook
instagram
 

Sdílet na


Komentáře k článku

Otakar Metlička

klobouk dolů Zdeňku, fajnový rozhovor :-)

9

Otakar Metlička, 08. 01. 2021 |Reagovat

Martin Lukeš

Reaguje na (7) | Dobrý den, opravdu myslíte že je svět černobílý a že existují pouze dva extrémy a nic mezi tím?

8

Prodejce Megapixel.cz, Martin Lukeš, 07. 01. 2021 |Reagovat

MG

"přehnané korektnosti ohledně práv zvířat"

A ženský za plotnu, že?

7

Michal Guzi, 06. 01. 2021 |Reagovat

František Kolský

Reaguje na (5) | A s čím máte problém? Jsou to fotky převážně z roku 2020 a tak se to dá docela očekávat.

6

František Kolský, 01. 01. 2021 |Reagovat

KN

Jo nejlepsi je vsude strkat ty rousky. Nechaji Vas pak zit o neco dyl, kdyz jim pomuzete s jejich propagaci.

5

Kamil Novak, 31. 12. 2020 |Reagovat

František Kolský

Obcas (opravdu jen obcas, momentalne i v aktualni soutezi) mi pristane libitko od Zdendy a to mam Vanoce :)) to je ta nejvetsi pocta a motivace. Zvlast, kdyz clovek foti kratce. Dava to chut fotit dale i v dobe, kdy fotky, jak jste zminili, zanikaji v zaplave dalsich ve vlnach internetu.

4

František Kolský, 29. 12. 2020 |Reagovat

František Kolský

Vyborny rozhovor. Tolik inspirace, siroky zaber a vetsinou kvalitne zpracovan. Zdenek je holt jinej oddil. A ma pravdu ten "chlapec." Rok s mpx a jeho temata bavi a posouvaji svymi vyzvami dale.

3

František Kolský, 29. 12. 2020 |Reagovat

Jiří Kotiš

Moc hezký rozhovor. Dozvěděl jsem se něco, co jsem ještě o Zdeňkovi nevěděl.

2

Jiří Kotiš, 27. 12. 2020 |Reagovat

Roman Jaroš

:-)

1

Roman Jaroš, 26. 12. 2020 |Reagovat

Chráněno pomocí reCAPTCHA Tyto stránky jsou chráněny pomocí reCAPTCHA a platí zásady ochrany osobních údajůsmluvní podmínky společnosti Google.